Íránskej sen

Iran. Ubytoval jsem se v celkem slušném čtyřhvězdičkovém hotelu, dlouho však tam nepobyl.

Svěděj mě ruce z nečinnosti a vyrážím očíhnout terén. Cestou teheránským předměstím mě sužuje strach z nevypočitatelnosti, nepředvídanosti domorodých občanů, semknutých obručemi pro mě tak nepochopitelné kultury a hlavně náboženství. Vpíjej se do mě očima a jako zuřiví raťafáci ze mě čenichaj můj strach. Vypadám jinak. Konečně se dostávám za město, kde dav řídne i přesto, že v ulicích zrovna zuří ramadán. přibližuju se zoranému poli, kde evidentně sílí nějaký pozdvižení a zvědavost a potucha jakési skryté mise, mně chapadlem zvědavosti přitahuje tam. Procházím kolem oturbanovaných sedících skupinek, čítajících tři až pět osob mužského pohlaví. A žádný zahalený kuželky v černým. Do prdele. Míjím nějaký podivný díry v zemi, ovšem nadzvednutý nad povrch až do úrovně očí. Jako takový obrovitý krtince… a v nich další skrčený a schoulený Arabáci v tichých modlitbách. Netuším, co se tu odehrává, ale držím hubu a mě si taky naštěstí nikdo nevšímá. Tichý odříkávání stovek zasvěcených v jeden a týž okamžik přetrhne vzlyk motorů tří burácejících strojů jež drtí pod sebou čerstvě zoranou a rádlovanou hlínu. První se v mžiku přeřítí kolem, je to žlutý obrněný transportér na širokých pásech. Uhání střemhlav. Na zádech,  jako obrovský žihadlo, nástroj na provrtání půdy. Nemám potuchy, kam se žene a proč, ale i nadále nezastavuje. Za vozidlem pak následují dva těžký obrněný náklaďáky. Korby mají trochu podobný popelářským kárám v Evropě. Takový ty s mnoha výztuhami, svařený, ale tak dvakrát, třikrát větší. Pohybujou se na kolech, takže jsou o mnoho pomalejší, jak se jim ty hrubý vzorky nořej do písčitý hlíny. Nevím, co to má kurva znamenat, ale tuším nějakej převrat totalitní vlády. Všichni Arabáci jsou celkem klidný, ale já nemůžu zahnat pocit, že bych se měl kurva rychle vytratit, jinak se možna setkám s torturami a dopadajícími kapkami vody na moje už tak plešatý temeno. V dálce už náklaďáky formujou jakousi základnu se satelitní věží. Citím, že bych to měl jít prozkoumat, že je to moje poslání, zde. A v tom mi na rameno dolehne něčí opálená pracka a dál už nevím ani jak se jmenuju.