Jak přežít stáří.

Jak přežít stáří.

Stáří je potvora plíživá, dostaví se, vloudí se do nás a vytrvale o sobě dává vědět. Co to vlastně je za fenomém? Odstrkujete ho, nechcete ho brát na vědomí, mysl máte na náct..., ale tělo začíná chátrat. Tu a tam povislá kůže, vráska, která nás děsí, ale to vizuální není nejhorší.

Stáří se nám dostane pod kůži, do kostí, kloubů, vnitřností.Tam si hledá pohodlný úkryt. Poznáme to podle toho, že nás začne všechno bolet, klouby vržou, tlak stoupá, srdce vynechává.

Je zajímavé, jak se které tělo dokáže bránit. Některé tělo to vzdá, došourá se do parku a krmí ptáčky. Je smířené a tiše čeká na konec. Jiné tělo je ješitnější, hlavně tělo ženské. Brání se, nutí svoji majitelku chodit na kosmetiku , vyhlazovat vrásky, opečovávat se  a v poslední řadě  do sebe nechá řezat skalpelem, aby omládlo.

Chyba, stáří se nechce nechat ošálit. Je jeho čas a tak co mu do toho kecáte? Z pomsty začne omlazenému tělu připomínat, že tady opravdu je tím, že mu znemožnuje mladistvý pohyb. Zavrtá mu v kloubech. Přijde endoprotéza a tělo si zase myslí, že má vyhráno. Houby!!! Začnou mu padat zuby , vlasy šedivějí a řídnou, nehty se lámou a tělo má stále větší honičku. Snaží se stáří zapudit. Začíná sportovat, běhat za holkama, nasadí si nové zuby, vlasy obarví a makaá.

Pokud tělo vlastní nějaké peníze, tak i tu mladou holku dostane. Ženské tělo si hledá také mladé milence, ale to víc vydrží. Mužské tělo dříve ztrácí dech, vyčerpá se tělesně i finančně a mladá dívka odchází za jiným bohatým, starším tělem. Tyto pijavice starých těl ještě netuší, že i ony mají stáří v patách.

Stáří je mrcha. Někdy nechá tělo vydechnout, ono si poskočí a už by chtělo psát recept. Pokud vlastníme ztrcadlo a trochu vidíme, zarazíme se včas. Tohle tělo k nám patří? Kde jsme ztratili to, co jsme měli před léty? Tohle přece nechceme, nelíbí se nám, vždyt náš mozek chce stále dělat to, co dříve. Třeba svléknout se do plavek a nechat se obdivovat na pláži. Tělo však sklízí soucitné pohledy těch, kteří ještě netuší a nebo se tušit bojí. Ani se na naše tělo nechtějí dívat, nebot tato smutná podívaná i jim něco naznačuje.

 Odvlečeme tedy tělo do chládku, protože slunce už mu nedělá dobře a přemýšlíme, jak si tento nepříjemný pocit nahradit. Jak s tímto tělem napadeným stářím žít? Jak s ním dožít? Co tomuto tělu ještě zbývá?

Pokud mu zůstal ještě nenapadený mozek, snažíme se ho využít. Učíme se ještě řeči i když není proč, vzděláváme se i když to za chvíli zapomeneme, luštíme křižovky v domnění, že pamět vydrží déle. Čteme, protože cizí životy jsou daleko zajímavější, než ten náš a ještě k tomu jsou většinou vymyšlené tím , kdo ještě myslí.

Stáří potvora tělo ponouká, aby se alespon dobře najedlo, když už z toho života moc nemá. Ví, že tělo tučné rychleji chátrá, špatně dýchá, je naštvané a stáří se přestává bránit. A co takhle alkohol, svádí stáří. Ví, že alkoholem se tělo ničí ještě víc. Jatýrka odcházejí a stáří se raduje. Já ti dám hrát si na mladíka, nebo mladici. Jednou jsem tady a tak se s tím smiř!!!

Začneme stáří provokovat, chceme zdravě žít a tak si tedy neustále něco odpíráme. To nesmím, po tomhle mě zlobí žlučník a další vnitřnosti. Pak ale člověka napadne, co vlastně ještě může? Co nám to zchátralé tělo ještě dovolí? Nic!!! Dělejme co chceme , ono se totiž stáří stejně nezastaví. Házíme mu klacky pod nohy a ono nám, to vrací herdou do zad a ostatních částí těla. J e  totiž vtíravé a nevyléčitelné Koupíme si psa. Chodíme s tělem a se psem na procházky kolem hřbitova a říkáme si KDY???  A ž se tělu uráčí.

A pak se stane nějaký zázrak a my se s tělem smíříme, stáří akceptujeme, příjmeme za vlastní a začneme žít v mezích možností.

Vždyt přece venku stále svítí slunce, kvetou pampelišky, děti a vnoučata zdárně rostou, pes nás má rád a mi zjičtujeme, že život přece jenom byl a je krásný.

Stáří se usměje a je na nás pyšné.