Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Anděl jménem Wavielia

18. 05. 2011

997

Autor

Aleiska

Seděla na vrcholku kopce. Všude kolem, byly jen kameny a tráva. Kdyby se podívala vpravo, uviděla by hluboký sráz. Jeho konec byl v nedohlednu. Byla tam jen, černočerná tma. Okolo se neozval ani ptáček, vítr nezafoukal. Prostě nic, jen ticho a klid. Ticho bylo zlověstné a ten klid neznačil nic dobrého. Postavila se a pomalými kroky došla ke srázu. Myslela jen na to, kdyby udělala jeden krok, jeden jediný krůček, vše by bylo jiné. Lepší? Anebo horší? Nemusela by nic z toho prožít. Jedna jediná slza jí brázdila tvář. Dopadla na zem a vsákla se, půda byla suchá a vyprahlá. Tak, jako ona. Ozvaly se kroky a tichý šepot. "Tak to je ona? Myslel jsem si, že bude mladší. Nevím, jestli si ji bohové vezmou. Nebyly by přeci jen lepší její sestra?" Na to tomu, chladnému hlasu, odpověděl jiný. "Byla, ale bohužel nemůže, brzo zemře a s ní by se jistě, bohové neuspokojili. Tahle je silná, budou jistě spokojeni." Tento hlas zněl samolibě. Tak moc tuto dívku ranil. Měla ho ráda, možné je, že ho i milovala. Je to však pryč a nikdo to už nevrátí. Musí zaplatit, za svoji hloupost, za to, že věřila. Zavřela oči a,… Posadila se znovu na zem, byla rozpraskaná od spalujících slunečních paprsků. Na nebi nebyl ani jediný mráček. Ona nic z toho neviděla. Její mysl se vrátila na začátek, na počátek toho všeho. Toho, co ji donutilo k tomu, aby zradila. A nakonec, aby byla, zrazena. A to někým, od koho by to nečekala. Nikdy. Ani v těch, nejděsivějších snech. Bloudila ve vzpomínkách, až přišla tam, kde chtěla začít. Tam, kde se vše zlomilo a ona udělala tu věc. Tu věc, která jí od základu změnila život. Zamilovala se.

Anděl jménem Wavielia

Info:

O čem

Je to o dívce, která zradí svoji rodinu. Jedinou, která jí zbyla. A to z jediného důvodu, z lásky. Tento důvod se jí však stane osudným.
Má však možnost, aby napravila to, co zkazila.

Povede se jí to? Anebo vše jenom zhorší?

Kapitola

Seděla sama, zase jako každý den. Proč ne, i dnes?

Po tom, když přišla o své rodiče a měla jen ji, svoji malou sestřičku. Svým rodičům slíbila, v ten den, než zemřeli, že kdyby se jim něco stalo. Postará se o ni. Nedostála však svůj slib.

Ne proto, že nemohla. Mohla, ale nedokázala to. Byla moc slabá.

Rodiče byli oběťmi hromadného neštěstí, které způsobil jeden člověk, muž.

Když ho viděla poprvé, myslela si, že se celý svět zastavil. Opak byl pravdou. Nezastavil se svět, ale její rozum. Nevnímala nic jiného, než jeho.

Sestřička strádala a strádala. Neměla na ni čas. Musela přeci očistit jeho jméno. On nic z toho neudělal, nebyl to on, kdo za to může. Určitě to na něj shodili.

Nedala na řeči svých přátel, sestry, nikoho. On je bezchybný a je obětí toho všeho. Začala je všechna nenávidět. Očerňovali toho, koho milovala. Nezaslouží si její přátelství.

A přitom, všechno bylo jinak.

To oni, si nezasloužili, aby je nenáviděla. A ona si nezaslouží jejich přátelství a lásku.

Dnes měl přijít. Slíbil jí to a ona čekala. Každý hluk ji zajímal. Vše, co se jen pohnulo, bylo středem jejího zájmu.

Nepřišel!

Nemohl přijít. Omlouvala ho, sama před sebou.

***

Zavřela oči a vzpomínala. Musela dál!

***

Krásný letní den. Dnes se měla setkat se svými přáteli. Rodiče však rozhodli jinak. Právě dnes. Ze dne na den, se rozhodli k tomu, že si zopakují líbánky.

Bylo tomu sedmadvacet let, co se vzali. Dlouho se snažili o dítě a pak, po deseti letech. Zrovna v den výročí jejich svatby, se to stalo. Narodila se jim dcera, toužebně očekávané dítě. Vivian Elizabeth Wait.

A zrovna tahle dívka nebyla šťastná z toho, že jí rodiče překazili plány. Také jim to řekla, pěkně od plic.

„To snad nemyslíte vážně. A to tu necháte Amandu! Přeci se nebudu starat o toho haranta. Co mám dělat s ročním děckem!“

Matka přerušila její výlev. „Není jí rok, ale pět! To bys měla vědět. Jsi její sestra.“

„Jasně. A že jste se zmohli na dítě, na stará kolena! Ve čtyřiceti druhý dítě. Že se nestydíte. Já vás nenávidím!“

„Viv, uklidni se. Letíme letadlem a je to naše první pořádná dovolená. Jsi přeci velká holka, dáma. Ty to zvládneš. Kamarádi to bez tebe chvíli vydrží, a Amandu můžeš vzít s sebou. To tě nezabije.“

„Škoda, že nejsem jedináček. Anebo líp, sirotek. Měla bych se dobře!“

„Proboha! Jak se to chováš! Takovej fracek. Vidím, že jsme tě moc dobře nevychovali.“ Vložil se do hádky otec.

„Henry, uklidni se.“ Z matčina hlasu bylo slyšet, že nemá daleko k pláči. „Budeme to muset odložit anebo zrušit.“

Až teď, si Vivian uvědomila, jak se chová. Co teď, jak to napravit?

„Mami, to je v pohodě. Já. Omlouvám se, táta má pravdu. Chovám se jako rozmazlenej spratek. Já to zvládnu, neměj strach. Jsem přeci Waitová.“ Dodala hrdě.

Starší žena si viditelně oddechla. Bylo však vidět, že má na srdci ještě něco. „Viv, chtěla bych s tebou mluvit.“

Vyšli do jejího pokoje.

„Měla by sis uklidit,“ Zamumlala roztržitě. Posadila se na postel a pokynula jí, aby si přisedla. „Já, zdál se mi sen, noční můra. Nechtěla bych, aby se stala skutečností! Ale může. A proto po tobě něco žádám. Kdyby se mi něco stalo, nám. Postarej se o svoji sestřičku. Bude tě potřebovat.“

Rozplakala se.

Její dcera na ni nevěřícně zírala. „Tak neodlétejte. Když víš,…“

„Pštt,…“ Snažila se ji uklidnit. „Víš, co si o tom myslí táta. A navíc. Osudu neutečeš. Co se má stát, to se stane.“

„Ale, jde to odložit anebo posunout, nemusí,…“

***

Otevřela oči.

Byla znovu na zemi. Ne však na skále u srázu. Čekala na něj a on nepřišel.

Novináři ho nechtěli pustit. To bylo to, s čím přišel. A ona mu bláhově věřila.

Přišel s nějakou ženou. Odvedli je. Ji a její sestru. S sebou do nějakého domu. Nebyli tam sami, bylo jich tam víc.

Oddělili je od sebe.

***

A teď.

Sedí na holé rozpraskané zemi. Za ní je ten, kvůli kterému to všechno udělala. Chce ji zabít a z jeho hlasu není slyšet ani kapka citu.

Jak mohla být tak hloupá? Naivní? Uvěřit jeho kecům, odkopnout přátele a zradit rodinu.

Ne.

Nezaslouží si odpuštění.

Ale co moje sestra? Co s ní bude?

Otočila se na toho muže. Na toho, koho milovala.

Věděla, že kdyby si vedle ní klekl, a prosil za odpuštění.

Udělala by to.

Ale také věděla, že to neudělá. Je přesvědčen o své pravdě.

Zašeptala jen jedno jediné slůvko. „Proč?“

„Slyšel jsi to?“ Zasmál se ledově. „Kočička se ptá proč? No, není to legrace?“ Pak se otočil na ni a pokračoval. „Zbavila jsi mě podezření. Toto, je moje, díky. Zničila jsi mi život, byl jsem předurčen k tomu, abych zemřel. Ty jsi rozhodla jinak. A já? Vybral jsem si tebe, jako náhradu. Usmíření bohů za to, že ses protivila jejich přání.“

Rozesmála se. Nebyl to radostný smích. „Kvůli takové, hlouposti? A já! Milovala jsem tě. Já, kráva. Myslela,… Proboha! Čím jsem to myslela?“

Stočila se do klubíčka.

„Co bude s mojí sestrou? A jak vysvětlíš moje zmizení?“

„Ano? Zajímavé otázky! Nezajímá tě, jak zemřeš? No dobrá. Amanda. Co s ní, dobrá otázka.“ Olízl si rty, neodpověděl.

Dívce se zvedl žaludek a vyzvracela jeho obsah.

„To s tvým zmizením. O to bych se nestaral. Nikomu chybět nebudeš.“

Nejspíš čekal křik anebo, snad útok. Nic z toho se nestalo.

Zamumlala jen. „Ano. Máš pravdu, jako vždy. Komu bych chyběla, nikoho nemám. Jenom tebe“ Zasmála se hořce.

Kapitola

Jenom se na ni usmál, nic neřekl a otočil se na druhého muže, který vše zvědavě pozoroval.

„Proč jsi neprotestoval?“ Vypálila na něj svoji otázku.

Otočil se a zvedl v údivu obočí. „Co tím myslíš?“

„Když tě soudili. Já se tě zastávala a hledala svědky. Svědky, kteří by tě zbavili podezření. Vyvrátili by tak tvoji vinu. Jak to, že jsi neprotestoval a netrval na ní?“

Trhl hlavou a vyhnul se pohledu svého spolupachatele. On však chtěl vědět víc. Musel se dozvědět, kde je pravda. Kdyby to bylo tak, jak říkala.

Vše by bylo jinak.

„Miku? Co k tomu řekneš? Na svoji obranu?“

Ten se na něj zaměřil svým pohledem, který by mohl zabíjet.

On se však nenechal odradit a pokračoval. „Ona má pravdu?“ Zajíkl se a dál mluvil.

Netušil, že si tím podepisuje rozsudek. Ortel smrti.

„Tohle by se měli do -…“

Nedokončil, všiml si, že jeho „přítel“, drží v ruce nůž. Vystrašeně zíral, jeho pohled se míhal mezi Elizabeth a Mikem. Rozrušeně polkl a zašeptal. „Co to děláš? Nemůžeš,…“

„Hansi, já ti říkal, abys mlčel. Varoval jsem tě. Teď je už pozdě.“

Elizabeth se k nim otočila zády. Nevnímala co se děje, až pak,… Ucítila kapky, které ji dopadaly na tvář. Zvedla pohled a uviděla nůž.

Byl celý od krve.

On stál nad ní a usmíval se.

„Ty jsi,…“

„Zabil jsem ho.“ Skočil jí do řeči. Řekl, jako kdyby mluvil o počasí. „Svědkové tu nejsou, jak sis jistě všimla. Kdo dokáže, že jsem to byl já? Nikdo!“ Sám si odpověděl. „Kdo uvěří bláznivé ženské, bez přátel, bez rodiny?“

„Jo! A kdo za to může? TY! Jsi jen, bezcitnej hajzl, využíváš všechny kolem sebe! Jak jsem tě mohla milovat?“

„Co si to dovoluješ!“ Stiskl ji pod krkem.

Zachrčela. „Prosím.“

Pomalu ztrácela vědomí. Celý svět se jí zamlžil, vše se pomalu rozplývalo. Nemohla dýchat, nemohla dělat nic, vůbec nic.

On ji však odejít nenechal. Takhle ne!

Stisk povolil. Ucítila na tváři úder, jeden, druhý,… Dál nepočítala. A pak jí dal k něčemu přičichnout. Vzpamatovala se a zmateně se rozhlédla. Pohled jí spočinul na jeho tváři. Vypadal samolibě, usmíval se.

„Proč?“ Zachraptěla.

„Přece tě nenechám odejít takhle! Bylo by to moc, jak bych to řekl? Jednoduché. Ty, si zasloužíš něco, víc.“

Pomalu přistoupil až těsně k ní. Sehnul se a políbil ji na ústa.

Nebránila se, už na to neměla sílu.

Bezohledně si vzal, co chtěl a znovu se postavil. Oblékal se a s úsměvem se na ní podíval.

„Tak co? Jakej jsem byl?“

„Odporný. Je mi zle, z tebe,…“ Zašeptala

Naklonil se k ní a udeřil ji tak prudce, až narazila hlavou na kámen.

Znovu se jí zatmělo před očima. Teď věděla, že je konec. Věděla, že už nikdy neuvidí Amandu, svoji malou sestřičku. Měla ji chránit. Slíbila to svojí matce. Slíbila, že se o ni postará. Nesplnila svůj slib, poslední,…

***

„Viv.“

Někdo s ní zatřepal.

Rozlepila oči a uviděla,… Byla to,…

„Mami?“ Zašeptala. „Co tady děláš? Tati?“

Dívali se na ni. V jejích očích nebyla zloba, pouze zklamání.

„Já,… Zklamala jsem, nebyla,… Ach. Nevím, co říct. Tak moc se stydím. Nebyla jsem dobrá dcera a ani sestra. Nezasloužím si vaše odpuštění. Nenávidím se, proč jsem se narodila? Jen ubližuji všem, kteří mě mají rádi.“

„Pštt.“ Zašeptal otec. „Nezlobíme se na tebe. Jen, ano jsme zklamaní, ale,… Šla jsi za hlasem svého srdce. Zradilo tě, to se stává.“

„Tati.“ Rozbrečela se a vrhla se mu kolem krku. „Tak ráda vás vidím, oba. Kam půjdeme? Chci jít s vámi.“

„Nemůžeš.“ Jednoduše jí odpověděla máma. „Máš ještě něco splnit. Sliby, které po tobě chce někdo, kdo brzo zemře, se musí plnit.“

„Já! Jak můžu? Jde se vrátit? Jak?“

„Zlatíčko, teď ještě ne. Až přijde tvůj čas. Potom budeš muset odejít. Zatím je čas.“

„Ale co Amanda? Co s ní bude?“

Oba zavrtěli hlavou a sklopily pohled. Potom ji otec chytil za ruku a zašeptal. „Uvidíš.“

***

„Já idiot! Takhle ji nechat chcípnout. Ještě jsem si s ní mohl užít. Ale co? Ženskejch je na světě hodně a o jedný bych věděl. Zatím má čas, ale brzy,…“

Otočil se na tělo, které leželo v prachu.

Dívka na sobě měla šaty, byly celé od krve a pár metrů od ní leželo druhé tělo. Muž, který měl v sobě několik bodných ran.

„Co teď? Jak to vysvětlím? Jasně. Odešel jsem a ona ho zabila. Ohrožovala mě nožem a já do ní strčil, ona spadla na kámen. A pak,… Byla mrtvá.“

Naposledy se podíval na její tvář a pak vytáhl z kapsy mobil. Vytočil číslo a čekal, až se na druhé straně ozve hlas, její hlas. Té, která za to může, jeho, paní.

„Haló?

„Vše v pořádku! Pouze nastala neočekávaná komplikace. Zabila Hanse.“

„Dobrá, já to vyřídím. Teď zmiz a,… Postarej se o tu holku, tady zůstat nemůže. To víš! Až bude starší, tak snad, ale teď ne! Rozumíš?“

„Ano, paní! Ale,…“ Na chvíli se zamyslel. Chci ji pro sebe, ne pro ni. „… umírá. Ona dlouho nevydrží, má nějakou nemoc. Nevím, asi leukemii?“

„Dobrá.“ Chvíli bylo ticho. „Dělej si s ní, co chceš. Tady ji nechci vidět.“

***

„Kde je Elizabeth? Teto?“

„Ty malej harante, přestaň mě štvát. Už jsem ti to řekla! Utekla! Lezla jsi ji těma svýma kecama na nervy.“

„Ale,…“ Odmlčela se, ale pak rozhodně řekla. „To by neudělala. Má mě ráda a slíbila mi, že se o mě postará,…“

„Budeš už mlčet?“

„Ona,…“

FLÁK.

„Proč?“

„Drž už hubu, nebo tě,…“

„Co se to tady děje?“ Ozval se rozzlobený, mužský hlas.

„Miku.“ Rozběhla se za ním a skočila mu do náruče. „Moc jsi mi scházel. Kde je Beth?“

Podíval se na ni, v očích se mu zaleskly slzy a položil ji zpět na zem. Klekl si na jedno koleno a podíval se jí do očí.

„Ona. Už není, umřela.“ Objal ji.

Vytrhla se mu a podívala se na něj tak, až ho zamrazilo. „NE! Ty lžeš!“ Vykřikla a utekla do svého pokoje.

Neviděla, že se vítězoslavně usmál a zašeptal. „Díky Beth. Teď si s ní můžu dělat, co chci. Nikdo mi nezabrání v tom, abych si ji utvořil k obrazu svému.

„Mel!“ Rozkřikl se.

Přišla k němu a podívala se na něj. V očích se jí leskly slzy. „Já.“

„Drž hubu. Budeš se o ni starat, ale jestli ji ublížíš,…“ Nedořekl, ale významně si přejel prstem pod krkem. „Ty víš, čeho jsem schopnej.“

***

Někde si jedna dívka setřela slzu z tváře a odvrátila se od toho, čeho byla svědkem. Podívala se do dálky a zašeptala. „Až bude čas.“

Kapitola

Amanda seděla na posteli a její pětileté tělíčko se otřásalo potlačovanými vzlyky. „Proč?“ Zašeptala a položila hlavu do dlaní. „I ty jsi mě opustila. Slíbila jsi, že tu budeš se mnou, že se o mě postaráš.“

Z čista jasna se otevřelo okno. Vítr vběhl do místnosti. Vypadalo to, jako kdyby šeptal. Znělo to jako: „Až bude čas.“

Posadila se a rozhlédla se kolem. „Beth? Jsi to ty?“

Odpovědí jí bylo jen ticho.

Vyskočila z postele a malými krůčky došla k oknu. Vykoukla ven. Oblohu pročísl blesk a na zem dopadly první kapky. V pravidelných intervalech. Déšť sílil, v dálce zahřmělo.

Liják smýval všechen prach i krev nevinných obětí.

***

Mike seděl, přemýšlel o tom, co s Amandou. Kam s ní?

Stále je mladá, je to ještě dítě. Vychová z ní svou nástupkyni. A pak,… Stane se z ní další vůdce, vůdkyně.

S výrazem naprosté spokojenosti se zvedl a vydal se do své ložnice. Den byl vyčerpávající a dlouhý, zmohlo ho to.

V jeho pokoji bylo chladno, někdo zapomněl zavřít okno. V duchu na toho idiota zanadával a přistoupil k parapetu. Vyhlédl z okna jako před chvílí Amanda.

Jeho pozornost upoutal mrak, lépe řečeno, seskupení mraků. Něco mu to připomínalo, ale za boha si nemohl vzpomenout co.

V dálce udeřil hrom a zadul vítr. Dost se ochladilo a začaly padat první kapky.

„Psí počasí.“ Zašeptal a zavřel okno.

Posadil se na ustlanou postel a zíral před sebe. Nepřemohlo ho svědomí, za to co udělal, ani ho neměl, spíš nevěděl co dál.

Zajímalo by ho, jak to jeho paní vysvětlí, co na to řekne policie?

Položil se na záda a pozoroval strop. Najednou jako kdyby se v místosti něco pohnulo. Posadil se a podíval se do toho nejtemnějšího kouta. Zdálo se mu, že se na něj dívají dvě žluté oči.

Zaostřil svůj pohled a vyskočil na nohy.

Pak to něco „zasyčelo“ a vyskočilo na postel.

„Mickey, proboha. Ty jsi mě vyděsil.“

Byla to jen kočka, kocour, kterého dostal od Beth. Ani teď, se jeho svědomí neozvalo. Bezmyšlenkovitě hladil jeho černou lesklou srst a myslel na to, že bude mít problémy a velké.

„Auu.“ Vykřikl a shodil tu útočnou kouli na zem. Kopl do kocoura, otevřel dveře a vyhodil ho na chodbu. „Už se tady neukazuj. Ty mrňavá bestie.“

Zavřel dveře a nevšiml si výrazu, který zvíře nasadilo. V ten okamžik snad nevypadal jako z naší planety. Snad jako,…

***

Ozvalo se škrábání na dveře. Amanda zpozorněla a vydala se ke dveřím, otevřela je na malou škvírku a dovnitř se protáhl kocour.

„Mickey, co ty tady? Taky ti chybí, co? Já,… nevím, co budu bez Beth dělat.“

Kocour zavrněl a otřel se jí o nohu. Potichu našlapoval na měkkých polštářcích tlapek a vyskočil na pohovku. Přivřel oči a začal příst.

„Ty jsi můj jediný kamarád. Co bych si počala, kdybych neměla ani tebe.“

Položila se vedle něj, dala si ruce pod hlavu a za okamžik usnula.

***

„To zvíře musí z domu!“ Ozval se křik ze spodních pater a pak dívčí pláč. „Prostě půjde. Podívej se, Amando, co zase provedl!“

„Ale,… On za to nemůže, potrestej mě,… On,…“

„Proboha mlč. Na tebe taky dojde, neměj strach.“

Zaznělo to jako výhrůžka a také to tak bylo myšleno. Asi desetiletá dívka popotáhla a smutnýma očima pozorovala, jak jejího jediného přítele odvážejí pryč. Nikdy ho už neuvidí, nikdy.

Rozběhla se do pokoje a tam začala plakat do polštářů.

„Amy?“

Někdo se dotkl jejího ramene. Otřásla se a posunula se dále od těch dotěrných rukou. Nikdy jí neublížili, ale co není, může být.

„On to tak nemyslel, určitě ti koupí jiné zvířátko.“

„Ale, já,… Byl od Beth, jediná moje památka na rodinu. Já,… Prosím, nech mě být.“

Pohladila ji po vlasech, zvedla se a potichu odešla, nezapomněla za sebou zavřít dveře. Zavrtěla hlavou a vydala se dolů.

„Miku? Co snad nemyslíš vážně. Moc dobře víš, jak jí na tom kocourovi záleží. Proč to děláš? Štveš si ji proti sobě.“

„Mlč! Vůbec tomu nerozumíš. Nesmí se na nic a na nikoho vázat.“

„Jako ty?“ zašeptala.

Doufala, že ji neslyšel. A snažila se co nejrychleji zmizet.

„Jak jsi to myslela?“ zasyčel ji do obličeje a surově ji chytil za zápěstí. „Tohle si dovolovat nebudeš.“

„A co mi uděláš? Zabiješ mě jako ji? Co?“

Snažila se, aby to zaznělo tak, že nemá strach. Opak byl pravdou. Měla strach a to šílený.

„Cože?“ Ozval se tichý šepot a pak rychlé kroky.

„Vidíš, co děláš!“ Vykřikl, shodil ji na zem a rozběhl se za Amandou.

***

Běžela ani nevěděla kam. Musela se dostat z toho domu hrůzy. Už ji tu nic a nikdo nedržel.

„Mandy! Vrať se, já ti to vysvětlím. My jsme si jen tak hráli. Kde jsi?“

Slyšela jeho hlas, byl blíž a blíž. Musela se schovat.

„Amando, pojď sem.“ Ozval se jiný, známý, hlas.

Už tolik let ho neslyšela, ale poznala by ho všude. „Beth?“

„Já, vše ti vysvětlím, ale,… Musíš to ještě vydržet, prosím.“

Schovala se do temného kouta. Proběhl kolem a ani si nevšiml, že stojí jen kousek od něj. Najednou se otevřely dveře a Amanda vstoupila do místnosti. Nikdy ji neviděla, ale ihned ji uchvátila.

„Moje tajná skrýš.“ Zašeptala slavnostně a sedla si do velkého a pohodlně vypadajícího křesla. „Co se stalo?“

Chvíli bylo ticho a pak se znovu ozval hlas její sestry.

„Bylo to takhle,…“

Kapitola

„Elizabeth?“ Ozval se dosud neznámý hlas.

Dívka se rozhlédla kolem sebe, nikoho však neviděla. „Kdo jsi“ Zašeptala, hlas se jí nepatrně třásl. Neustále pozorovala okolí, jestli někoho nezahlédne. Nikdo však nebyl v dohledu.

„Nezáleží na tom, kdo jsem. Chtěl bych vědět, kde jsi byla? Ještě není tvůj čas, …“

„Kdy bude! Nemohla, nechci, aby se trápila. Nesmí na mě zapomenout.“ Její hlas byl lehce plačtivý, ale mluvila rozhodně.

„Musíš počkat a ona taky.“

„Ale. Kde jsi?“

Nic. Odpovědí jí bylo jen ticho, absolutní ticho. V hlavě se jí odehrávaly různé scénáře, každý fantastičtější, než ten druhý. Položila hlavu do dlaní a zavřela oči.

…

Monotónní pohupování vlaku, ji pomalu uspávalo. Klížily se jí oči, párkrát zamrkala, ale nakonec upadla do hlubin snění.

Muž, sedící na protějším sedadle, se pousmál. Podepřel si jednou rukou bradu. Pozoroval její, jemně se chvějící víčka. Hrudník se jí zvedal v rytmu dechu. Pocit, že může všechno, se ještě umocnil, když si povzdechla a svezla se níž. Její, beztak krátká sukně, odkryla ještě víc.

Z přemýšlení o tom, co by mohl, ho vyrušila změna v rytmu jejího dechu.

Zrychlil se, poté zalapala po dechu, její ústa zůstala pootevřená a ona, nedýchala. Chvíli nevěděl co dělat. Má ji položit a dát umělé dýchání?

Stále seděl a zíral.

Dívka najednou otevřela oči a zašeptala. „Lekl ses?“

Nevěděl co říct. Ta malá mrška, ho vyděsila k smrti.

„Nemohla jsem si pomoci. Cítila jsem na sobě tvůj pohled. Nemohla jsem se bránit.“ Stydlivě sklopila oči.

Nevěřícně na ni zíral.

Znovu zvedla svůj pohled a samolibě se usmála. „Na co jsi myslel, když jsi mě svlékal očima?“

…

„Kdo jsi!“ Jeho hlas skřípal, jak špatně namazanej stroj. „Jsi člověk?“

Rozesmála se, trvalo to jen okamžik. Pak zvážněla a pokrčila rameny. „Co bych měla být?“ Přivřela oči a sledovala jeho reakci.

„Jasně. Musíš být člověk. Žádný jiný tvor, vypadající jako člověk, neexistuje!“

Řekl to rozhodně. Hlas se mu však třásl, takže dojem byl spíše bojácný. Špatně to skrýval.

Zase se usmála, olízla si rty a přehodila nohu přes nohu. Stále ho sledovala, nespouštěla z něj zrak. Ukazováčkem si přejela po spodním rtu, poposedla si na sedadle. Její oči dostaly nebezpečný lesk, jiskřily.

Naklonila hlavu na stranu a vše zopakovala.

Jeho mysl se zamlžila, neviděl a neslyšel. Cítil jen její blízkost. Přímo živočišně ji chtěl, přitahovala ho jako magnet. Nevěděl, proč je to tak, ale musel ji mít.

„Chceš vědět, na co jsem myslel?“

Mlčela, ale přikývla.

Naklonil se k ní, něco jí zašeptal.

„Nerozuměla jsem ti.“

Ukazováčkem si ji lákal k sobě.

…

Otevřela oči.

Probudila se?

Ne to je nemožné. Je mrtvá a mrtví, ti nesní. Sama si odpověděla.

Anebo?

Byl to on, ale kdo byla ta dívka?

„Elizabeth, co myslíš?“

„Vrátil ses. Už je čas.“

„Ano. Nadešla ta chvíle. Rád ti zodpovím tvé otázky. Určitě jich máš spoustu.“

„Kdo jsi? Bůh?“

Celým prostorem se rozezněl tichý smích.

„Ďábel?“

„Každý mi říká jinak. Jsem někdo, komu záleží na lidech. Možná se neobjevuji často, ale,… Když se mi někdo zalíbí anebo znelíbí, pozná mě. Nejsem jediný.“

„Proč já?“

Odpovědí bylo jen ticho.

…

„Mami? Tati? Já, jdu se s vámi rozloučit.“ Říkalo se jí to těžko, strávila tu s nimi tak málo času. A přitom, bylo to již několik let, co zemřela.

„Beth? Už,… Budeš nám tu chybět. Buď prosím trpělivá. Amanda se hodně změnila. Je to už tolik let, co tě viděla anebo slyšela.“

„Mami? Vždyť,…“

Oba dva rodiče se na sebe usmáli a podívali se na svoji prvorozenou.

„Uběhlo již dvanáct let, co jsi zemřela. Amandě je teď tolik, kolik bylo tobě, když,…“

Elizabeth ji přerušila, „…ale, to bude stará jako já. Co s ní udělal?“ Její hlas zněl plačtivě a ublíženě.

„Uvidíš, ale prosím, dej jí čas.“

Pouze přikývla, objala se s rodiči a vykročila pryč. Po několika krocích se otočila. „Kde to vůbec jsme? Nebe to není, co tedy?“

„Co myslíš?“

Hlas jejich rodičů se vzdaloval. Neslyšela ani slovo z toho, co vypustili z úst. Zdálo se jí, jako kdyby letěla. Zastavila se a pohlédla dolů. Byla ve vlaku a pod ní seděl ON a dívka, jako z jejího snu.

Takže to nebyl sen, byla to, vize.

Dívka přestala dýchat, teď je čas!

… „Lekl ses?“

Amanda seděla na své posteli. Dnes to je přesně dvanáct let, co zemřela její sestra. Sedm let, co ji naposledy slyšela.

Neustále si ten rozhovor přehrávala v hlavě.

První dny poté na ni čekala, že se vrátí. Dny ubíhaly, nikdo nepřišel. Neustále se uklidňovala tím, že nemá čas.

Měsíce střídaly roky a její očekávání se měnilo ve smíření a poté, v nenávist. Nechala ji napospas jeho. V den svých patnáctých narozenin se stala jednou z nich.

Svoji nenávist dala do své práce. Do práce, kterou nenáviděla a zároveň ji milovala. Bez problémů se mohla zbavit toho, co ji tížilo. Zaplatili za to jiní, ale ona, byla čistá.

Věděla, že se nikdy nevykoupí z toho, co učinila, ale uklidňoval se tím, že měla důvod. Sice malicherný, ale byl!

„Amando, on mě zabil. Musíš počkat, zaplatí za to, ale teď ne.“

„Beth. Řekni co, já to udělám. Vrátíš se brzy?“

Zavrtěla hlavou. Musela si ji pročistit, takhle nesmí předstoupit před svoji paní. Mike ji toho naučil hodně. To musela přiznat. Ale, vzal si toho víc o hodně víc.

Nikdy mu neodpustila to, co udělal. Ani na to nezapomněla, pouze odsunula dál. Nechala si to na tu dobu, až jí předá vše a nebude mít nic.

Musela ho využít, stejně jako on ji a její sestru. Stalo se z ní to, co chtěl on.

„Amando, je čas.“

Uslyšela hlas opatrovatelky, který ji volal na snídani.

Sešla dolů, zastavila se na předposledním schodu a ohlédla se nahoru. Zdálo se jí to? Anebo to bylo zamňoukání? Po vrchním poschodí se ozvaly tiché kroky a ťapot tlapek.

„Mickey?“ zašeptala.

Odpovědí bylo zamňoukání a škrábání.

Otočila se celým tělem a vyběhla do svého pokoje. Její rozzářený obličej však zhasl. V pokoji bylo ticho. Nic nenaznačovalo tomu, že by tu byla kočka.

Chtěla se již vrátit, když se mňoukání ozvalo znovu. Tentokrát však věděla odkud. Teď už neběžela, byla si na sto procent jistá, že na ni počká.

Před dveřmi se zastavila a hluboce se nadechla. Tolik let zde nebyla. Pamatovala si to, jako kdyby to bylo včera.

Blížila se půlnoc, měla slavit své dvanácté narozeniny. Myslela si, možná přišel ten čas. Opak byl pravdou. V ten den se zatvrdila a slíbila si, že nebude věřit. Nikdy a nikomu.

Natáhla ruku ke klice, nemusela se jí vůbec dotknout, dveře se otevřely. Chvíli nebylo nic vidět. Prach se rozvířil a několik sekund trvalo, až se usadil.

Přímo naproti ní ve tmě zářily dvě oči.

„Mickey?“

Kapitola

Vše jí přišlo tak známé, a přitom vzdálené. Tolik let uběhlo od chvíle, kdy se rozčilovala, že ji její rodiče nechají samotnou. Odjedou si pryč a ona se bude starat o svoji mladší sestřičku. A to jen pár dní.

Pak z minuty na minutu, z hodiny na hodinu a ze dne na den, se změnil celý její dosavadní život. To co pro ni do této chvíle bylo samozřejmostí, zmizelo a ona musela pochopit co je doopravdy důležité.

A teď naproti sedí ten, který to způsobil. A ona se k němu chová, jako kdyby ho neznala.

Copak se chce znovu ztratit v jeho síle, podlehnout jeho vlivu?

Ne. To nechce a ani nemůže. Slíbila to.

Jasně! Kolikrát jsi zklamala! Myslíš, že už neuděláš tu samou chybu?

Její druhé já, znalo ji o dost víc, než ona sama. I on se změnil, anebo jsem ho já, viděla jinak? Byla jsem zamilovaná a bláznivá puberťačka. On byl tak silný a autoritativní, věděl, co chce a ví to i teď. Co jí tak může říct?

Nic, než jen lži, jako vždy.

„Myslel jsem na to, jak bych si s tebou užil. Vzal bych si, co chci a pak bych zmizel a…“ Nedokončil a opřel se do sedadla.

Olízla si rty a lehce se usmála. „A proč jsi to neudělal?“

Ztratil svoji nadřazenost, to věděl. Naklonil hlavu na stranu, vypadal, jako kdyby přemýšlel.

Dívka si odfrkla, postavila se na nohy a vykoukla z otevřeného okna. Nevěnovala mu už žádnou pozornost, zcela ho ignorovala.

Uslyšela vrznutí a pak ucítila jeho parfém. Lehce se jí zatočila hlava, musela se zachytit, aby neupadla. Ani za ty roky svoji vůni nezměnil. Stále to byl on, muž, který zabil její rodiče a,…

Ne!

Okřikla se v duchu.

Nesmím ho nechat vyhrát. Musí zaplatit, za všechno!

***

Tak daleko od sebe a přitom blízko, obě sestry ve stejný okamžik slíbily, že On zaplatí. Zaplatí za to všechno, co provedl. Nebude ušetřen, nic ho nemůže zachránit.

Nevědomky podepsaly přísahu, která musí být naplněna. Někdo musí zaplatit životem a nebude to jen ten, kdo je vinný. Zaplatí i ti ostatní.

Lehce se dotkl její tváře. Opřela se o jeho dlaň a zhluboka se nadechla.

Musím hrát tu hru a vyhrát. Všechny trumfy mám v rukou já.

Otočil si ji čelem k sobě a hladově ji políbil. Opětovala jeho polibky, klesli na sedadla,…

Zavrzaly dveře, někdo vstoupil. „Promiňte, je tu volno?“ Ozval se tichý hlásek. „Já jen, že ostatní kupé jsou plná.“

Dívka přikývla, usmála se na nově příchozí slečnu, upravila si sukni, posadila se na sedadlo u okna. On se zamračil a celou cestu nepromluvil.

„Hmm. Mohla bych se jen zeptat.“

Zabodly se do ní dva pohledy. Jeden vraždící, typ: Co si sakra myslíš, ty krávo. Zkazila jsi mi super sex.) a druhý: Díky. Moc mě to zajímá.

Z hluboka, se nadechla a pak vydechla. „Kam jedete?“

Z jedné strany se ozval pohrdlivý smích a z druhé zakašlání.

„Ještě jsem se nepředstavila, jmenuji se Stacy McNavarrová a,… Pracuji ve státní správě. Mám tady důležitou práci.“

Dívka, kterou jsme do této doby znali jako Elizabeth, se na ni usmála a také se dala do představování. „Mě říkají Vawielia, je to zkratka mých jmen. Pocházím z Toronta a do států jsem přijela, abych našla svoji rodinu.“

Poprvé za dlouhou dobu, promluvil i Mike. „No. Když jsme u těch zdvořilostních frází, tak já jsem Mike a pracuji na volné noze.“

Beth zavrtěla hlavou. Kecáš jak mladý vráně.

***

Cesta trvala alespoň tři hodiny. Probíhala v družném hovoru mezi Vaw a Stacy, zjistili, že toho mají hodně společného.

Mike dělal, že je neposlouchá, ale opak byl pravdou. Uši měl jako radary a nebylo nic, co by nezaslechl.

***

Ozvalo se zapískání, vlak pomalu zastavoval.

„Vaw, moc mě těší, že jsem tě poznala. Doufám, že se ještě uvidíme, Chicago není zase tak veliké, abychom se nenašli.“

Potřásli si rukou a Stacy se od nich odpojila. Ještě se otočila a naposledy zamávala.

Mike ji chytil za rameno, zase, a uchopil ji za bradu. „Můžu ti říkat Elio anebo Eli?“

Nějakou chvíli si zírali do očí, než přikývla a olízla si své plné rty. Přitáhl si ji ještě blíž k sobě a surově ji políbil. Nebyl v tom žádný cit, jen chtíč.

Odtrhla se od něj a zhluboka se nadechla, pak si ho k sobě znovu přitáhla a také ho políbila. Nakonec ho od sebe odstrčila a položila mu prst na ústa. „Naposledy, to bylo naposledy, co jsi to udělal. Kam půjdeme?“ Usmála se na něj a uchopila ho za ruku.

Také se usmál a vyšli z vlakového nádraží. Vstříc osudu, který nikam neuteče a počká si, až bude čas. Jeho čas.

***

Amanda seděla u stolu a vůbec se netvářila tak, jako vždy. Melánie jen zavrtěla hlavou a dál se věnovala jen své snídani.

„Mel? Kdy se vrátí?“

„Kdo?“ Otázala se jí, stejně však věděla, o koho se jedná. Nemohla si to však odpustit.

Ucítila na sobě pohled. Zvedla oči a setkala se s Amandiným nenávistným. Nepatrně se otřásla a sklopila zrak. „Já… Nevím, kdy se vrátí.“ Zakoktala se a zrudla.

Neviděla spokojený úsměv, který se objevil na Amandině tváři, který byl ihned nahrazen otřeseným a plným zloby. „Jak to? On ti nic neřekl? Tobě, nic neřekl?“

Byla spokojená s tím, jak to hraje. Nikdo by „snad“, nevěřil tomu, že ho nenávidí.

Její spokojenost byla narušena jediným slovem, které vypustila Mel z úst.

„Proč?“

Toto jediné slovo bylo prosyceno takovou bolestí, až se Amanda otřásla. Nedala však na sobě znát, že si něco, co řekne ona, bere k srdci.

„Co proč?“ Zabodla do snídaně vidličku, stejně jako pohled na Melánii.

Vyznělo to zcela nezúčastněně, jako kdyby ji ani nezajímalo to, co ji ona odpoví.

Mel se zvedla, až se stůl málem převrhl.

„Chtěla bych vědět, proč jsi na mě taková.“

„Jaká, taková?“ Zeptala se jí posměšně a pousmála se.

Vypadala, jako kdyby ztratila řeč. Jen nevěřícně zírala, neschopná slova. Za chvíli se „otřepala“ a pokračovala. „Starám se o tebe už od tvých pěti let, jsi pro mě něco jako dcera. Dala jsem ti úplně všechno…“

Na chvíli se odmlčela a toho Amanda využila. „Všechno?“ V tomhle slově byl cítit posměch. „Jsi si jistá? A co lásku? Dala jsi mi anebo on, lásku.“

Odstrčila židli a odběhla do svého pokoje. S hrozivou ranou dopadla na podlahu, kde se jí zlomila noha. (Mám na mysli tu židli.)

Mel se znovu posadila a položila hlavu do dlaní. Z jejích úst unikl povzdech a několik slov. „Ne, tu ne. Nikdo z nás.“

Kapitola

Probudila se a její pohled sjel na tělo vedle ní. Vzedmula se v ní vlna vzteku, kdyby měla u sebe nějakou zbraň, už by nežil. Povzdechla si, protáhla se a vstala.

Moc se jí z vyhřáté postele nechtělo, ale zůstat v jeho blízkosti, také ne.

Na zemi byly jen parkety a malý kobereček u postele, na který položila bosé nohy. Postavila se a potichu se vydala na průzkum okolí.

„Sakra.“ Zasyčela, když kopla do tašky, která se válela po zemi. „To byl atentát a na mě!“

Rozhlížela se po bytě, ale nikde nenašla ani náznak toho, že by zde bydlela pubertální dívka. „Do prdele!“

„Proč tak silná slova?“ Ozval se za ní pobavený hlas. „Víš, že o tobě nic nevím?“

„No a co?“ Odpověděla nevrle a posadila se na zem. Nejspíš si neuvědomovala, že je stále nahá, stejně jako on.

„Dáš si něco k jídlu?“ Zeptal se a odcházel, nejspíš do kuchyně.

Wav, se neustále rozhlížela kolem, šeptala si pro sebe a následovala jeho kroky. Šla za ním, ale najednou, jako kdyby se ztratil.

„Kde jsi?“ Zašeptala vyděšeně.

Objevil se za ní a promluvil. „Obleč si tohle.“

Vykřikla a málem se složila na zem. Ještě, že byl tak duchapřítomný, a než stačila spadnout, zachytil ji. „Díky.“ Zašeptala.

V duchu si však nadávala, co je za idiota.

Zase jsi mu naletěla? Holka, ty se nepoučíš. Nikdy!

„Co chceš jíst?“ Znovu se zeptal, tentokrát již lehce otráveně.

Já ho neotrávila, fakt. Přísahám, že já to nebyla. To on. Ukázala na svého imaginárního přítele.

Rozesmála se, až slzela. Nemohla to zastavit. Cítila na sobě jeho udivený pohled, ale pomoci si nemohla.

„Eli? Doopravdy hledáš svoji rodinu?“ Ptal se, jako kdyby ho to zajímalo. To ji lehce znervóznělo a překvapilo. Tohle, by od něj nečekala.

„Fakt tě to zajímá?“ Zašeptala a sklopila pohled. „No, já trochu lhala, utekla jsem z domova. Nemohla jsem to tam vydržet, nenáviděla jsem je, všechny.“

Jakmile domluvila, podívala se mu do očí a našla tam, pochopení. Zalapala po dechu a doufala, že to nepostřehl.

„Chtěl bych ti také něco říct. Já… Měla by ses posadit, nebude to nic pěknýho.“

V očekávání toho, co ji může říct, se posadila a podepřela si bradu rukou. Zase nějaké lži!

***

Patnáctiletá dívka seděla na houpačce a občas se rozhoupala. Musela přemýšlet o tom, proč to všechno zažívá právě ona.

Život jí dovolil, aby byla šťastná, ale pak si to všechno vzal. Není lepší nic nemít? Než ztratit, to co jsi jednou poznal?

Bezmyšlenkovitě seskočila a dopadla na obě nohy. (Jak jinak.)

Rozhlédla se kolem a vydala se na průzkum. Tohle již několik let neudělala, vždy plnila přání… Ne, rozkazy, plnila rozkazy! Okřikla se v duchu.

V ruce svírala šperk. Byla to jediná památka na její rodinu, na otce a matku. Medailonek, který skrýval na jedné straně fotografii jejich rodičů, a na druhé byla vyobrazena celá rodina.

Fotky již byly vybledlé a tváře se ztrácely, stejně jako Amandiny vzpomínky na její dětství. Kdysi šťastné dětství, plné lásky a porozumění.

Nyní to všechno nahrazovala nenávist a sobectví. Přineslo ji však velké sebevědomí a sílu na to, aby mohla bojovat a zvítězila.

Došla až na mýtinu, kde se rozhlédla a posadila se do trávy. Nikdo ji tady nemohl zahlédnout, tráva všude kolem, sahala do výšky jednoho metru. Kousek dál nalevo, se nacházel hluboký les. Ucítila lehké šimrání a otočila se. U jejich nohou seděl kocour, jeho srst se na sluníčku leskla.

„Mickey, kde se tady bereš? Já myslela, že zůstaneš v naší skrýši.“

Kocour jen zamňoukal, otřel se o její nohu, posadil se kousek od jejich nohou a začal příst.

***

„Moje rodina mě nenáviděla. Nikdy jsem nepochopil proč, ale i já ji nenáviděl.“

„Hmmm.“

Nereagoval na to, co řekla. Nebo spíš, neřekla a pokračoval.

„A pak se to stalo. Nevím jak, ale měl jsem nůž a poté jsem se ráno probudil a všude byla krev. Měl jsem ji na rukou, na celém těle, prostě kdekoliv. Šel jsem z pokoje do pokoje a v každém byla mrtvola. Já je zabil,… Vyvraždil jsem celou svoji rodinu. Dva bratry, setru a rodiče.“

Položil hlavu do dlaní a rozbrečel se.

Snad nečeká, že ho budu utěšovat? To se teda hošánek spletl. Copak mu řeknu já? Jakou hroznou tragédii jsem prožila?

Už to mám. Heuréka!

„Miku. Víš já,…“ Zmlkla a čekala, až se uklidní. „… jsem na tom podobně. Moje rodiče někdo zavraždil a já, chtěla bych zjistit, kdo to byl a pomstít se! Dokázal bys mi pomoct?“

Zajiskřilo mu v očích, chytil ji kolem ramen a zašeptal. „Přineslo mi tě samo nebe. Já, jsem to, co hledáš. Určitě ti pomůžu.“

Nebe? Spíš peklo. Zašeptala si v duchu.

Kapitola

„Mickey, co si myslíš o tom, že,…“ šeptala svému kocourovi do kožichu. Rozhlédla se kolem a lehla si do trávy. Stále nepřítomně hladila jeho kožíšek. Než se nadála, na celý kraj se snesla tma. Nebe projasnily první hvězdičky a v lese zahoukala sova.

Otřásla se, neměla strach. Nebo měla?

„Je zima, měli bychom jít, co myslíš? Mickey, Mickey, kde jsi?“ Nyní byly v jejím hlase patrné obavy.

Uslyšela zvláštní zasyčení a otočila se po tom zvuku. Byl to její kocour. „Vyděsil jsi mě.“ Promluvila lehce roztřeseným hlasem.

Ten však zůstal stát, byl celý naježený a stále koukal do lesa.

„Mickey?“ oslovila ho znovu. Teď dostala doopravdy strach. Nevěděla, co má čekat, tohle nebylo nic, co by mohla zabít. Vždyť ani neví, co je to zač.

Kocour se znovu naježil, udělal jeden krok dozadu, otočil se na Amandu. Jako kdyby ji nabádal, nabádal, aby utekla. A pak se rozběhl do lesa.

„Mickey!“ zavolal ještě jednou. Odpovědí ji však bylo ticho.

Ticho, které nevěstilo nic dobrého.

Všechno se utišilo, už ani vítr nezafoukal. Neozvala se ani ta sova.

Prostě nic, jen to ticho. Ticho, které naplňovalo prostor děsivou atmosférou.

Znovu se otřásla a pak se vydala k domu.

Měla štěstí.

Nezahlédla již rudé oči, které se vynořily z hlubokého lesa, pozorovali ji. Sledovali ji, slídili za ní.

„Sakra. Amando, kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach.“

„Vážně?“ odsekla jí a změřila si ji nenávistným pohledem. „Mel, Mel. Ty tak krásně lžeš. Byla bys ráda, kdybych zmizela.“

„Ale,…“

Amanda ji však neposlouchala. I když se chovala jako „mrcha“, v hloubi duše byla vyděšená a malá. Malá holčička, která moc brzy musela dospět. Musela se chovat jako dospělá, ale zdaleka jí nebyla.

Práskla s dveřmi a svalila se na postel.

„Proč nejsem jako normální holky. Jak to, že…“ Zívla a podložila si hlavu pravou rukou. „…musím tohle dělat. Neměla bych,…“

Dál však nedořekla, hlava jí klesla a ona usnula. Zdál se jí sen, noční můra.

Běžela.

Stále běžela.

Větve, jí škrábaly. Ruce měla od krve.

Les, byl všude kolem. Ten les byl snad nekonečný. Zdálo se jí, že běží už strašně dlouho. Ohlédla se.

Nikdo ji nepronásledoval. Už ne. Měla by si sednout. Může?

Posadila se na pařez a znovu se ohlédla. Z křoví se ozvalo lámání větviček. Někdo tam byl, ale kdo?

Ty oči!

Z keře na ní hleděl pár očí. Byly rudé a plné krvelačné touhy, touhy po něčem, co měla. Touhy po,…

Vyděšeně zírala, opětovala pohled těch rudých očí. Přitahovaly ji. Ano! Ty oči ji něčím přitahovaly.

Její rozum jí však říkal. „Uteč. Rychle. Musíš utéct, slyšíš. Uteč.“

Postavila se, její mysl jí říkala něco jiného než mozek. Nohy jako kdyby jí vypověděly poslušnost. Nevěděla, co dál.
Co když po ní to něco skočí? Co když jí to sežere?

Na přemýšlení však nebyl čas. Musí něco udělat. Musí, nemůže připustit, aby to něco vyhrálo. Musí bojovat.

Udělala dva kroky vzad. Oči ji stále sledovaly. Zhluboka se nadechla, rychle se otočila a rozběhla se do temnoty. Další temnota.

Za ní se ozval dopad nohou, anebo to byly tlapy? To něco, hlasitě dýchalo, sípalo, bylo to blíž a blíž. Na zrychlení již neměla sílu. Nohy se jí zapletly do větví a ona spadla.

Čekala.

Dýchala.

Na chvíli zadržela dech. Snad si myslela, že ji neuslyší? Kdyby nebyla situace vážná, nejspíš by se rozesmála.

Ozval se praskot větviček. Otočila se a vzhlédla. Přímo nad ní se tyčilo to zvíře, nebo co to bylo. Jediné, co však viděla, byly ty oči.

Oči které,…

Vykřikla!

Otevřela oči. Ležela v posteli a na zemi na svém místě, ležel její kocour. Oddechoval dost hlasitě, ale spal.

Protřela si oči a zatřepala hlavou.

„To byl teda sen.“

Zvedla se, musela se převléknout. Protáhla se a došla k oknu, bylo otevřené. Celé tělo ji bolelo, ale přikládala to tomu, že šla spát v oblečení na ven.

Vyhlédla z okna a opřela se o parapet. Nebe bylo bez mráčků a měsíc jasně svítil. Foukal vítr a přiháněl od západu mraky.

„Bude pršet.“ zašeptala.

Narovnala se a zavřela okno. Rozběhla se do koupelny a svlékla se. Nevěnovala ani jeden pohled svému tělu a pustila vodu. Pohled jí padl na oblečení. Něco se jí na něm nezdálo a tak se pro něj sehnula.

Vzala do ruky triko a otáčela ho ze všech stran. Bylo potrhané a od krve. „Vždyť to byl jen sen, anebo, nebyl?“ Přistoupila k obrovskému zrcadlu, měla zavřené oči a alespoň pět minut je tak nechala. „Je to sen. Teď se probudím.“ Otevřela oči, ale nic se nestalo. Jen vyděšeně zírala na své tělo.

Znovu vykřikla.

„Sen?“

Ležela ne zemi, voda stále tekla. Postavila se, vklouzla do vany. Zavřela oči.

„Super živej sen.“

Voda byla chladná, ale Amanda v ní stále prodlévala. Přemýšlela o tom, co měl znamenat tenhle „sen“.

„Co jen to může znamenat?“

Po dvou hodinách z vany vylezla a zabalila se do ručníku. Sáhla do vody a vytáhla špunt. Voda pomalu odtékala. Sledovala vír a pak už jen prázdnou vanu.

Odtrhla se od toho „zajímavého,“ pohledu, a vydala se do pokoje. Oblékla si noční košili a zajela do postele. Byla příjemně teplá, jako kdyby v ní před chvílí někdo ležel.

Ona nad tím však nepřemýšlela.

Zavřela oči a propadla se do hlubin snění.

Netušila, že ji ten pár rudých očí, které ji pronásledovaly ve snu, sleduje i teď. U okna se mihly na chvíli dva červené fleky a ty poté zmizely.

Okno se otevřelo a vítr přestal foukat.

Kapitola

„Amando, kde jsi? Máme tu hosta, pojď přivítat slečnu Eli.“ ozval se z přízemí Mikeův hlas.

Dívka se probudila ihned, jakmile jej uslyšela, otráveně se však otočila na druhý bok a pokračovala v činnosti, z které byla vyrušena.

Spala dál.

„Amando!“

Tentokrát byl ten hlas o dost blíž, ale ani to ji neprobralo. Stále spala, byla unavená, strašně moc unavená. Neměla sílu k tomu ani otevřít oči.

Do třetice se ozval, byl již před dveřmi do jejího pokoje. Hlas zněl, těžce, potlačovaným hněvem. „Amando, neopovažuj se, mě naštvat. Měl jsem těžký den, a…“

Otevřely se dveře a ozvaly kroky. Dotyčná osoba, se zastavila u její postele. Chvíli tam postávala a pak se kroky začaly vzdalovat.

Amanda to vše pozorovala se zatajeným dechem, neodvažovala se ani otevřít oči, dokud kroky zcela neutichly. Pak se nadechla.

Posadila se na posteli a nohy položila na tlustý koberec, který pokrýval celou podlahu jejího pokoje.

Bolelo ji celé tělo, ale za nic na světě, si nemohla vzpomenout, co včera večer dělala.

Otřásla se zimou a přimhouřenýma očima se podívala na okno. Něco jí říkalo, že je včera večer určitě zavírala.

Druhá věc, která jí vrtala hlavou, bylo, kde vzala ty podlitiny na svém těle.

Co se včera stalo!

Mickey, byl někde pryč. Dokonce to tam ani nevypadalo tak, že by tam někdy nějaký kocour byl.

Chtěla se postavit, ale vlastní nohy ji neudržely. Podívala se dolů a v úžasu otevřela pusu. Celé její nohy, od stehen až po kotníky, byly pokryty zaschlou krví a špinavé. „Vždyť jsem se včera koupala. Co se, sakra, děje?“

Zatnula zuby a pokusila se vstát. Na podruhé snad bude mít větší štěstí. Bolestí se jí zamžikalo před očima a zaplnily se jí slzami. Musela se kousnout do rtu, aby nevykřikla.

Na rozbolavěných nohách, se vydala do koupelny, kde si znovu napustila plnou vanu. Chvíli ji nechala, aby se naplnila a pak do ní vstoupila.

Voda byla příjemně teplá a jí se začaly klížit víčka. Silou vůle proti tomu bojovala a nakonec vyhrála. Zhluboka si oddechla a opřela se, temenem o vanu.

***

Dole v jídelně se zatím Melánie snažila pohledem zavraždit Wavielii. Ta si z toho nic nedělala. Jen se nad tím pousmála.

V duchu se ji však snažila domluvit. Chtěla, aby utekla a nedopadla tak, jako kdysi ona. Ji to stálo život, nechtěla, aby stejně dopadl někdo jiný. Nikdy. Už nikdy se nesmí stát, aby ON, vyhrál.

„Mohu ti říkat Mel?“

Dotyčná se na ni podívala a procedila skrz pevně sevřené rty. „Jasně.“ I když jí na mysl napadla úplně jiná reakce. Chtěla ji vyškrábat oči, poslat ji do horoucích pekel a ne, stát se její přítelkyní.

„Nemysli si, Mel, že ti ho chci přebrat,…“

„On, není můj.“ Skočila jí Melánie do řeči.

Eli se však nenechala rušit a pokračovala tam, kde skončila. „…prostě se mi připletl do cesty a,… Potřebuji jeho pomoc a pak, myslím si, že ho už chtít nebudeš.“

„Já,…“ Melánie se na chvíli zamyslela a pak stočila pohled ven z okna. „Znám ho strašně dlouho, on dříve takový nebýval. Nechci ho obhajovat, určitě za svůj život udělal několik chyb. Některé byly velké, ale každý si přece zaslouží druhou šanci. A on není vyjimka.“

Mel, Mel. Kdybys věděla!

Viditelně však přikývla a zašeptala. „ Jistě. To je pravda. Ale co když,…“

„Co vy dvě tady? Drbete? Amandě není dobře, spí.“ Vtrhl jim do jejich rozhovoru Mike. „Melánie, kdy se vrátila? A, jak vypadala?“

„Promiňte, že vás ruším! Kdo je Amanda?“ zeptala se, plná zvědavosti, Wav.

Oba dva na ni vrhli dost naštvané pohledy, ale Mike ji přeci jen odpověděl. „Je to moje chráněnka. Její rodině se přihodila dost tragická událost.“

„Myslím, že, Eli, to vůbec nezajímá. Zeptala se jen ze zvědavosti. Že je to pravda?“

Ta se na ni dost nechápavě podívala. Nijak však na to nereagovala. „To jsi Miku moc hodný, že si jí pomohl. Vůbec jsi ji neznal a takhle ses zachoval. To je krásné. Je vidět, že existují ještě dobří lidé.“

Mike se samolibě usmál a Wav objal. „Amanda pro mě nebyla cizí, nikdy. Měl jsem a mám ji rád. Tobě se také určitě bude líbit.“

Mel se na oba dva podívala naštvaným pohledem a odešla.

„Kde jsme skončili?“ usmál se na Wav.

Otočila se k němu zády, protočila oči a pomyslela si něco o blbosti. „Jestli ti to nevadí, mohl bys mi říct, co se jim stalo? Když se s ní budu chtít spřátelit, musím, měla bych o ní něco vědět.“

„Jistě. Její rodiče byli obětí nějaké nehody. Nevím, co se přesně stalo. Měla ještě sestru, miloval jsem ji,…“

Ozvalo se kašlání a poté něco, co vypadalo jako dušení. Otočil se a uviděl zrudlou Wavielii. Nejistě se na ni díval a nebyl schopen slova.

„Promiň, zaskočila mi slina. Chtěla jsem promluvit, pokračuj. Prosím,“ zašeptala a v duchu si nadávala za svoji chybu. „Zajímá mě to.“

Usmál se a uchopil její ruku do své. „O to víc, mě ranilo, když zemřela.“

„Co se jí stalo?“ vyhrkla. Poté si chtěla za svoji nedočkavost vynadat. Jestli si z toho vyvodí nějaké jiné důvody. „Je vidět, že mluvíš od srdce.“

Ty parchante, takhle lhát. Špiníš moji památku. Sprostě jsi mě zabil a ze sebe děláš oběť. Zničil jsi život celé mojí rodiny a teď ho ničíš i mojí sestřičce.

Amando.

Co ti to ten hajzl udělal.

Co z tebe udělal!

„Amanda to také těžce nesla. Do dnešního dne se nemůže vyrovnat z jejich smrtí. Je to sice už dvanáct let, ale,…“

Nemohl však dokončit svůj projev, protože mu do něj skočila Melánie. „Miku, měl bys jít nahoru. S Amandou je něco v nepořádku. Je na tom dost špatně.“

***

Amanda ležela ve vaně, klížily se jí oči a ona usnula.

Všude byla mlha, ale z dálky bylo možno zaslechnout hlasy. Zdálo se jí, jako kdyby mluvili o někom, koho zná. O někom, kdo je jí velmi blízký, ale musela se s ním rozloučit.

Nebyla schopna rozluštit význam těchto slov, mluvčí byli totiž dost daleko.

Musela blíž, o hodně blíž.

Udělala dva kroky dopředu a hlasy začaly zesilovat. Stále jim však nebylo rozumět. Udělala další dva kroky a tentokrát jim již rozuměla.

„Nemyslím si, že je to, byl, dobrý nápad. Dark s tím jistě nebude souhlasit,…“

Druhý hlas mu do jeho, výlevu, skočil. „Nezajímá mě, co si o tom bude, on, myslet. Nadělal už dost problémů, on se jako první začal míchat do jejich životů. Já se to jen snažím napravit.“

„Shine. Highness si to s ním jistě vyřídí. Měl jsi počkat, až mu dojde trpělivost a něco s tím udělá. Víš, že nemá rád, když někdo bere věci do vlastních rukou.“

„Greyi. Nemyslím si, že by s tím něco dělal. Má z toho výhody. A i ty musíš připustit, že i když to odporuje našim zásadám,… Je to pro něj určitě výhodnější nechat to být, než si nechat ujít to, co mu to přinese.“

„Shine, možná máš pravdu, ale tím, co jsi udělal. I ty jsi porušil naše zákony. Nikdy se nesmí nikdo mrtvý, znovu vrátit. Ne tak, jak jsi to udělal ty. Vždyť ta dívka bude trpět. Najde to, co již ztratila, aby to mohla ztratit znovu. Prostě to není správné.“

Amanda zavrtěla hlavou, ale stále naslouchala. Nechápala, o čem se ta baví, ale stále ji něco říkalo, že se to nějak týká i její maličkosti.

Chtěla udělat další krok a posadit se na zem, ale šlápla na nějakou věc, která vydala hlasitý zvuk, a jejich hlasy se přerušily.

„Do pytle!“

Mlha trochu ustoupila a kolem Amandy se začalo jemně ochlazovat. Otřásla se a zvedla pohled.

„Kdo jsi?“ ozval se zleva jeden z hlasů.

Amanda zalapala po dechu, a otevřela ústa, aby promluvila. Nevyšel však z ní ani hlásek.

„Greyi, nebuď na ni nepříjemný. To je přeci Amanda, její sestra.“

„Cože!“ vykřikl oslovený. Jeho hlas se otřásl. „Tohle, tahle nemůže být její sestra. Ne, to nejde!“

Dívka nechápala, a jak bylo možno slyšet, ani druhý hlas nechápal.

„Jak to myslíš?“

„On si ji vybral, rozumíš! Udělal jsi zbytečnou věc. Úplně zbytečnou, ona nikdy nebude žít. Ne tak, jak jsi snad myslel. I když se pomstí. I když se ona pomstí, tahle tím nic nezíská. Nic.“ Jeho hlas se začal pomalu vzdalovat, až zmizel úplně.

„Co tím myslel?“ zašeptala a poté se chytila za pusu. „Já mohu mluvit? Vždyť jsem před chvílí nemohla. “

Žádný hlas se již neozval, jen se vedle ní začala zhmotňovat postava. Začala nabírat lidských rozměrů, měla asi dva metry a blond vlasy. Její oči byly modré, ale tak zvláštně modré, jako…

„Kdo je to, Dark? Nemá červené oči?“

Neznámý „člověk“ chvíli nebyl schopen slova a jen stál. Poté se však rozmluvil, ale jeho hlas byl dost nervózní. „Takže měl pravdu. To trochu mění situaci, ale,…“ Pak však změnil směr svého hovoru. „Již jsi prošla rituálem zasvěcení?“

„Jak,…“

„Jak to vím?“ zasmál se. „Já vím vše, skoro vše.“ Opravil se. „To je dobře. Nebudu ti říkat víc, než bys měla vědět. Časem na to přijdeš sama.“

„Mluvili jste o mé sestře? Ona, zjevila se mi a mluvila o tom, že,…“

***

Melánie, vešla do pokoje, který patřil Amandě, a rozhlédla se po něm. Na zemi, leželo zakrvácené oblečení a z koupelny bylo slyšet téct vodu. Přistoupila ke dveřím a rozhodovala se, co teď.

„Amando, jsi v pořádku? Mohla bych vejít, musím s tebou mluvit.“

Když se však nic neozvalo ani za pět minut, rozhodla se, že vejde a pak, pak se omluví. Zmáčkla kliku a chtěla vstoupit dovnitř. Ihned jak tak učinila, dovnitř vtekla voda.

Na nic nečekala a vběhla do koupelny. Ve vaně ležela Amanda a něco si mumlala sama pro sebe. Vypadalo to, jako kdyby s někým mluvila.

„Amando, vstávej. Nemůžeš,…“ Rychle zastavila vodu, vzala ji do náruče a odnesla do pokoje. Kde ji položila do postele a přikryla ji dekou. „Proboha, musíš se probudit.“ Nic se však nestalo, pouze se začala zmítat a tloukla kolem sebe a křičela ze spánku.

„Co teď! Třeba bude vědět Mike. Musím pro něj skočit.“

Jakmile Amandu pustila, dívka se přestala zmítat a spala klidně dál. Znovu se k ní přiblížila a dotkla se jí a vše začalo nanovo.

Ucukla a zase byl klid. „Zvláštní.“ zamumlala a vyběhla z pokoje.

„Miku, měl bys jít nahoru. S Amandou je něco v nepořádku. Je na tom dost špatně.“

Oba dva na ni vrhly vyděšené pohledy a než mohl Mike reagovat, vyběhla do Amandina pokoje Wav. Po chvíli si však svoji chybu uvědomila a zastavila se v půli schodiště. „Kde je?“

„Nemyslím,…“

„Mě je fuk, co si myslíš! Kde je Amanda, snad bych jí mohla pomoci.“ Vykřikla a čekala na odpověď.

„Wav, pojď za mnou.“

Pomalu došli až nahoru a vešli dovnitř. Mike se k dívce sklonil, ale ona se začala vzpouzet. Zmateně se na obě ženy podíval a zavrtěl hlavou.

„Já to, já to – zkusím.“ Zašeptala a sehnula se k Amandě. „Mandy, všechno bude v pořádku, neměj strach. Postarám se o tebe, uvidíš.“

Mike a Melánie, čekali se zatajeným dechem, co se stane. A pak ulehčeně vydechli, a snad i trochu nechápavě. Amanda se ani nepohnula, jen se k neznámé ženě více přitiskla.

„Chápeš to?“ zašeptala Mel a zavrtěla hlavou.

Kapitola

„Mandy. Můžu ti tak říkat?“

Jen přikývla a čekala, co bude dál. Zvědavě si ho prohlížela a na mysl, ji přišlo tolik otázek, na které by chtěla znát odpovědi. Ale zeptat se bála.

Když nijak nereagovala, pokynul jí, aby se posadila. „Tak, u čeho bychom začali? Asi bych ti měl říct, co jsme zač! Slyšela jsi jistě od svého, poručníka,“ to slovo zamumlal s odporem. „Že pracuje pro nějaké lidi. A oni, oni vzývají již řečeného, Darka. On je něco jako ďábel. Ve vašem světě mu tak většinou říkají. Vybírá si někoho z jejich řad a poté,…“ Nyní se odmlčel a podíval se dívce do očí.

„Vy si myslíte, vy myslíte, že si vybral mě?“ polkla.

Přikývl a s obavami v očích čekal, jak bude Amanda reagovat.

„A. Co se s ní, s tou, kterou si vybral, co se s ní poté stane? Oni, oni, ji zabijí?“ zašeptala. A poté pokračovala. „Ale, to by Mike nedopustil. On,…“

„Myslíš?“ otázal se tajemně. „Jako první bych ti měl vyprávět jeden příběh. Ten ti snad vše osvětlí.“

Melánie a Mike, zírali, nechápavě, na to, co se před nimi právě teď, odehrávalo. Nebyli schopni pochopit, proč! Jak to, že se Amanda k té cizí ženě, chová tak důvěrně.

„Já tu s ní chvíli zůstanu. Nevím proč, ale všechny děti na mě takhle reagují. Jako kdyby se jim na mě něco líbilo. Prostě je to, zvláštní.“ Odpověděla jim na nevyřčené otázky a pevněji stiskla Amandinu ruku.

„Ano, to je.“ Odpověděla Mel a odešla dolů do kuchyně. Ve dveřích se ještě otočila a tentokrát promluvila na Mika. „Půjdeš se mnou? Musíme se domluvit na tom, co bude dál. Jestli již může projít tím rituálem.“

„Jistě.“ Otočil se k Wav a lehce se usmál. „Dnes ve dvanáct hodin tě vezmu s sebou a představím tě Tenebré. Je něco jako naše Pastýřka.“ Dokončil, a s úsměvem odešel za Melánií.

„Mandy, Mandy. Kam jsme se to dostaly? Kam jsem nás to dostala.“ Opravila se tiše a položila hlavu do dlaní. Slzy ji stékaly po tvářích a otřásala se vzlyky. „Co jsem to provedla!“

***

„Miku, myslím si, že bys ji měl prověřit. Něco mi na ní nesedí, je moc tajemná a taky. Zdá se mi, že k tobě něco cítí. Láska to, podle mě, ale není.“

„Mel, Mel. Ty prostě žárlíš. Jasně, že mě nemiluje, ani já ji nemiluji. Já totiž nevím, co je láska. Jsem to, co jsem a vůbec se za to nestydím. Já jen vím, že prošla něčím podobným, jako já. Chci ji pomoci, tak, jak kdysi pomohli mě. Já,…“

Rozesmála se a raději se posadila na židli. „No ne, snad netrpí velký Mike výčitkami svědomí? Dovol, abych se zasmála. Ta holka v tobě snad probudila city? V tobě?“ Znovu se rozesmála.

Mike k ní přistoupil a surově s ní zatřásl. Podívala se mu do očí a v těch jejích, se mihl strach. Poznala, že přestřelila. Tohle dělat neměla. Nemusel ani promluvit a ona se mu začala horečnatě omlouvat.

On ji však nejspíš neposlouchal. Jeho stisk sílil a Mel pomalu přestala cítit svoji paži. „Prosím, nech toho. Omlouvám se.“ zaskřehotala.

Z ničeho nic ji pustil, strčil do ní a ona upadla.

„Nikdy, už nikdy, si „tohle“, ke mně, nedovoluj. Kdokoli si to dovolil, bylo to, to poslední, co ve svém životě udělal. A ty určitě takhle dopadnout nechceš. Nemám pravdu?“

Zavrtěla hlavou, chytila se židle a pokoušela se vstát. Problém byl, že to nešlo. „Asi mám něco zlomenýho.“

„Co já s tím!“ zamumlal otráveně a odešel do svého pokoje.

Melánie se zničeně posadila na zemi a položila hlavu do dlaní. Vzteky se celá roztřásla a pak bouchla pěstí do kuchyňské linky. „Do prdele!“ vykřikla. „Ještě si kvůli němu zlomím něco jinýho.“

***

„… Snad to všechno začalo na počátku světa? Možná, ale hlavní je, že my jsme vlastně obrazem lidí. Oni si nás vymysleli a obětovali pro nás. Byli jsme, někteří z nás ještě jsou, něco jako patroni určitých odvětví. Lidé si vybrali ty nejmocnější a poté pro ně obětovali různé oběti. Většinou nic krvavého. Pak však přišel Dark, někteří mu říkají jen – Temnota. Vybral si ty nejhorší z lidí a oni mu slouží. Naivně si myslí, že je poslouchá, ale je to naopak. Lidé jsou prostě hloupí, už od přírody. Promiň.“ Zamumlal omluvně.

„Nemáte se mi za co omlouvat. Je to tak. S tím nikdo nic nenadělá.“

„Kde jsem skončil? Ano, už vím. Chápej to tak, že jsme již existovali, ale nepotřebovali jsme nic z toho, co nám nabízeli oni. Bohužel, s jídlem roste chuť. Některým to bylo málo a začali chtít více.“

„Proč s tím něco neudělá ten, Highness? Jestli jsem to dobře pochopila, je to něco jako váš, vůdce.“ Zeptala se Amanda zvědavě a čekala, s jakou odpovědí přijde.

„Ano. K němu se dostaneme. Mezi ty, kteří chtěli víc, patřil i Dark. Chtěl vládnout a svrhnout svého otce. Málem se mu to povedlo, ale několik jeho pomocníků, se vzbouřilo a uvrhli ho do vězení. V tom vězení nebylo nic temného a špatného. Mysleli si, že ho tím změní. Když uvidí tu lásku a vše kolem. Bohužel se tak nestalo, a po pětistech, letech se vrátil.

Vrací se vždy po téhle době.

Nikdy se nenašlo tolik lidí, kteří by pro něj udělali to, co chtěl. Nyní však vypadá, že se mu to povede.

Vybral si někoho, kdo bude pokračovat v jeho linii. Vybral si tebe, podle toho, co vím. Jedna pověst praví, že jakmile se spojí dva zcela odlišné světy, bude to konec jejich soužití a nastane apokalypsa. Něco jako konec světa a zvítězí temnota. Která bude vládnout celému světu.“ Dokončil svoji řeč a položil ruce do klína.

„Jde s tím něco udělat?“ zašeptala sotva slyšitelně Amanda.

„Ano. Snad. Ještě je něco, co jsem ti neřekl. Naši lidé, se dělí na tři části. Dobro – ti, co nechtějí vládnout. Jejich jedinou touhou je, žít v symbióze s okolním světem, s přírodou, lidmi. Jsou zcela spokojeni se vším. Potom jsou ti, kteří jsou neutrální – Neutrál – tihle berou to, co je. Je jich menšina a spíš jsou to takový – Kam vítr, tam plášť. A nakonec – Zlo – ti chtějí jen vládnout. Jiná věštba praví, že přijde Anděl a uvrhne je zpět tam, kam patří.“

***

V bílé posteli, ležela asi sedmnáctiletá dívka, její běloskvoucí obličej, zářil z modrého povlečení a její vlasy se rozprostíraly na polštáři, jako svatozář.

Jen kousek od ní, seděla na lůžku o něco starší žena. Svírala v ruce dívčinu dlaň a něco si šeptala. Modlila se, modlila se za spásu její duše a za pomoc. Byla věřící, hluboce věřící, a věděla, že zlo nečiní Bůh, ale lidé. Lidé, kteří jsou moc slabí a lehce podlehnou.

Ozval se šramot a starší z žen, se po tom zvuku otočila. Když uviděla, kdo ji vyrušil, oddychla si a pokračovala v modlení. Postel se prohnula pod náporem dalšího těla. I když to nebylo spíš tělo, ale,…

„Mickey, co ty tady?“ zašeptala a podrbala kocoura na hlavě. Vůbec se nenechala vyrušit a stále si mumlala motlitbu. Kocour se už ani nepohnul, ale začal příst. Znělo to, jako kdyby se modlil s ní.

Wav po deseti minutách přestala a upřela svůj pohled na Amandu. Dívka sebou co chvíli cukla a zašeptala nějaké slůvko, kterému však nebylo rozumět.

Položila se na postel vedle své sestry. Stále svírala její ruku ve své. Zavřela oči a propadla se do hlubin snění.

***

Amanda se podívala do jeho očí a uviděla tam něco, co nečekala. Ten, „tvor“, nebo co to bylo, se na ni díval tak, jako kdyby chtěl říct. – „Ty zemřeš, ale ostatní budou žít. Zachráníš tak mnoho životů.“

Nechápala, jak na to přišla. Viděla mu snad do duše?

„Budu-budu muset, zemřít?“ zalkla se a dál nebyla schopna slova.

Opětoval její pohled a odpověděl otázkou. „Myslíš, že já vím vše? Nikdo přeci není vševědoucí. Nebo, ty snad ano?“ Lehce se zasmál a postavil se. „Měla bys jít. Někdo na tebe čeká.“

„Ale,…“

Nikdo ji však již neodpověděl, protože se neznámý vypařil. Zavrtěla hlavou a postavila se, bohužel se jí však zatočila hlava a Amanda upadla.

„Co, to?“

***

„Co, to?“ ozval se tichý hlas z postele.

Amanda se probudila a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Nalevo od sebe, zahlédla blond vlasy a zlehka se jich dotkla. Vzepřela se na loktech a pozorovala neznámou ženu.

„Beth?“ zašeptala. Protřela si oči a znovu si lehla. „Určitě se mi to zdá.“

Štípla se do ruky.

„Auuu.“ vyjekla. „Ne, nezdá.“

Wav sebou trhla a otevřela oči.

Zdálo se jí to? Anebo doopravdy slyšela svoje jméno?

***

Mike si lehl do své postele a na chvíli zavřel oči. Zdálo se mu to jako okamžik, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Mel.

I když, ona spíš do pokoje vběhla, než vstoupila.

Udýchaně ze sebe vychrlila několik slov a byla pryč. Mike chvíli nechápavě zíral na dveře, kterými odešla, než mu došel význam těch slov. „Probudila se, je vzhůru.“ Vyskočil na nohy a vyběhl ze svého pokoje.

Jeho malá Amanda se probudila. Nechápal a nevěděl, kdy o ní takhle začínal smýšlet, ale byla pro něj vše. Chtěl pro ni udělat první a poslední. Byla pro něj jedniným světlem na tomhle hnusném světě. Ve světě, ve kterém vládne zlo a nenávist.

Před dveřmi jejího pokoje, se zastavil a na mysli mu vytanula vzpomínka na Elizabeth. Nechápal to. Proč zrovna teď a tady? Vždyť ji nemiloval! Nikdy k ní necítil to, co k Amandě.

Zavrtěl hlavou a dotkl se kliky. Ucítil zvláštní zamrazení a pak se s ním celý svět zatočil. Zavřel oči. Po chvíli je otevřel a zamrkal.

Chtěl křičet, ale všechen hlas, jako kdyby mu zamrzl v hrdle. To, co před sebou uviděl, mu zježilo všechny chloupky na těle. Ten tvor se na něj díval svýma červenýma, krví podlitýma očima. Z jeho pohledu bylo možno vycítit velkou nenávist a zlobu.

Otevřel svá odporná ústa, z kterých vylétl jazyk. Pak ten tvor promluvil.

„Ty odporný červe!“ zasyčel. „Dnes mi přivedeš svoji chráněnku! Přesně o půlnoci, ji přijmu za svoji manželku a spolu ovládneme celý svět. Naši potomci si rozdělí vládu nad celým světem. Všude bude vládnout chaos a nenávist. Kdokoli se nám postaví, bude svržen z povrchu zemského.“ Poslední slova, jako kdyby slyšel z velké dálky.

Zavřel oči, aby je mohl za chvíli znovu otevřít. Pohled mu padl na dveře. Nestál tam nikdo a nic. Byly to jen dveře. Rozhlédl se kolem, ale po divném tvoru nebylo ani památky.

Oklepal se, zhluboka se nadechl a vešel. Na tváři se rozlil úsměv, který patři Amandě. „Zlatíčko, vyděsila jsi mě. Vždyť víš, že dnes je ten velký den. Přesně o půlnoci se staneš jednou z nás.“

„Ach.“ zašeptala. „Myslela jsem, že jsi o mě měl strach. A jak, jednou z vás? Myslela jsem, že se tak již stalo. To nic neznamenalo to, co jsem pro vás udělala? Chovala jsem se špatně a protivila se svému svědomí. Nikdy jsem to neměla dopustit. Ne! Počkej, musím se zamyslet.“ Po chvilce přemýšlení pokračovala. „Ano. Ty, jsi to neměl dopustit. Měl ses o mě postarat a ne,… Tohle by Beth nikdy nedopustila.“ Amanda se snažila mluvit klidně, ale uvnitř ní, to vřelo.

„Amando, takhle by ses k Mikovi chovat neměla, dělá pro tebe první a poslední.“ Vložila se do jejich hovoru Mel. „Má tě rád, oba tě máme rádi.“

Amanda se hystericky rozesmála. „Vy!“

„Už dost!“ vykřikl. „Prostě mě poslechneš. Tady slečna Eli, se také stane jednou z nás. A protože ty o naší skupině víš dost. Vše, opakuji vše, ji vysvětlíš. Ano!“ V jeho hlase byla slyšet zlost a nesnesl ani trochu odporu.

Přikývla.

„Rozuměla jsi mi, Amando!“

Amanda se malinko ušklíbla a pak odpověděla. „Jistě, rozuměla jsem vám, pane!“

Mike během okamžiku zmizel a nezapomněl pořádně třísknout dveřmi, až všechny poskočily. Mel se na Amandu podívala koutkem oka a chtěla promluvit. Zastavil ji však pohled Amandiných očí a zavrtění hlavou.

Vyšla tedy z pokoje a zavřela za sebou dveře, nyní již potichu.

„Ahoj.“ Usmála se na Beth – Wavielii. „Jsi to ty?“

Dívka se usmála a přikývla. „Jo, Amando, jsem to já.“ Její hlas, ji samotné, zněl cize. Odkašlala si, postavila se a přešla k oknu. Nevěděla co říct, tok dlouho, se připravovala na tuto chvíli, na tento rozhovor. A teď? Teď, když to má přijít, tak nenachází slova.

Naštěstí byla Amanda více emotivní a tak to vyřešila podle sebe. „Moc jsi mi chyběla.“ Zašeptala a vrhla se udivené Wav, do náruče.

Ta ji chvíli svírala a poté si ji k sobě přitiskla blíž. Slzy jim skrápěly šaty, ale ani jedna na to nedbala. Tiskli se k sobě tak, jako kdyby to bylo naposledy. Jako kdyby si vynahrazovali ty chvíle, které trávily samy. Ty okamžiky, které je ochudily o sesterskou lásku, ale i sváry.

Třeba věděly něco, co by si v normálním rozpoložení neuvědomily. Něco, co je spojovalo, ale i rozdělovalo. Možná věděly, že život, který jim nabídl druhou šanci. Nebude zas tak jednoduchý. Budou muset zaplatit.

Stály v těsném objetí už dost dlouhou chvíli. Amanda svoji sestru lehce odstrčila a zčervenala. „Promiň, já,… Nejsem zvyklá na to, ukazovat city. Asi bych ti měla říct, co nás čeká.“

Jednou rukou objala svoji sestru kolem pasu a druhou ji ukázala na pohovku. „Měly bychom se posadit.“

„Mandy, co se tady dělo?“

Dívka se ošila a poposedla si dál od své sestry. „No. Jak to říct. Víš, Mike, on je něco jako,… Hmm, nájemný vrah. On do toho jejich společenství nepatří. Podle Mel, není moc důvěryhodný. Nezná všechny aspekty, které opravňují k tomu, aby byl někdo přijat za člena. Musí v sobě mít něco, co láká Darka“. Poslední slovo zašeptala se špatně skrývaným odporem. „Musí v tobě převládat temnota. Touha po odplatě, smrti. A já si myslím, ne, já to vím. Vím, co po mě bude chtít. Já však nevím, jestli toho budu schopná.“

Wav tušila, že to bude něco hrozného. Kdyby jen věděla. Stiskla svoji sestře obě ruce a tím ji podpořila. Pomohla jí, aby mohla pokračovat.

„Dark chce, abychom spolu ovládli svět. Nevím, nechápu, proč zrovna já, ale nejspíš ho na mě něco táhne. Něco co mu pomůže. Jako odměnu pro mě,… Vyzkouší moji víru a touhu po moci. Chce, aby se ve mně otevřelo to, co je skryto. Jeho zkouška – bude chtít, abych se pomstila.“

„Amando.“ Zašeptala a po tvářích se jí znovu začaly kutálet slzy. „Prosím, raději nic neříkej.“

„Ne, já chci. Musím. Budu ho muset zabít. Zabít, Mika.“

***

Všude byla tma a ticho, které občas narušily kroky a tichý šepot. Šero se pomalu rozplývalo a zepředu se přibližovalo světlo. Hlasy sílily.

Dívky se chytily za ruce a obezřetně přistupovaly k velkému oltáři, který stál uprostřed místnosti. Zastavily se jen několik kroků od něj a poté se rozhlédly kolem. Světlo, které vycházelo z každého z rohů, ukazovalo další a další osoby.

Byly všude kolem, byly jich snad stovky, tisíce.

Z dálky se ozvalo zahřmění a po celém okolí se rozprostřela mlha. Nebyla tak řídká, jako normální mlha. Spíše připomínala mléko.

Pohled dvojice se zaměřil na vchod, kterým před chvíli přišly. Blížila se k nim postava v červeném rouchu a s dlouhými černými vlasy.

„Konečně tě mezi námi vítám, Amando. Jistě víš, kdo jsem, ale ráda bych se ti představila. Jmenuji se, Tenebré. Kdo je ta okouzlující dívka, která stojí vedle tebe?“

Kapitola

„Paní.“ ozval se z jedné strany Mikeův hlas. Který dal Amandě prostor k tomu, aby si mohla v hlavě urovnat, co odpoví. „Měl bych nejspíše odejít, nejsem zde jak je vidět, spíše slyšet, vítán.“ Reagoval tak na nesouhlasné mručení většiny, která zaplnila celou místnost. Jakmile zahlédli jeho postavu, která se objevila chvíli po dívkách.

Nikdo z přítomných ho neměl rád a také, nepatřil k těm nejvěrnějším. Za vše samozřejmě mluvilo to, že vraždil. A přitom to bylo to, co bylo hlavním cílem této, organizace.

Tenebré se rozhlédla kolem a šum ustal, jako když utne. Blahosklonně pokynula rukou a z pozadí se začaly přibližovat postavy. Každá držela nějaké kusy nábytku, většinou židle. Přistoupila blíže ke středu a světla, která svítila ze shora, se ztlumila.

„Naopak, jsi tu vítán.

“ Několik osob nevěřícně vydechlo a několik se jich nadechlo k odporu. Většina však mlčela, čekali, že to bude mít nějaká, ale.

„Dark si tvoji přítomnost vyžádal.“

Několik jich zalapalo po dechu a pár z nich, se uchechtlo. Někteří nedýchali strachy. Nikdy si nikdo nedovolil nazvat ho pravým jménem. Mluvili o něm spíš jako o nějakém bohovi.

Mike se nervózně pousmál a ustoupil do stínu.

Zastavil ho však hlas jeho paní. „Ne. Pojď sem, do středu. Patříš k hlavním aktérům této, jak bych to řekla, hry. S tebou stojí a padá celé zasvěcení naší malé Amandy. Neostýchej se a posaď se na tento kámen.“ pokynula mu a ukázala na oltář.

Opět se ozvalo lapání po dechu a ozval se i nějaký výkřik. „Ne, on nesmí. Znesvětí půdu,…“ zbytek slov se ztratil v chroptění a nikdo se už neodvážil odporovat.

Mike, už pochopil svoji situaci a rozhlédl se kolem. Čekal snad pomoc? Naivka. Kdo by pomohl. A navíc, jemu. Nikdo neprojevil sebemenší starost. Jako poslední možnost, se podíval na Amandu. Tvářila se nezúčastněně, jako kdyby ji ani v nejmenším nezajímalo, co se s ním stane.

Smířeně přistoupil do kruhu a posadil se na vyvýšené místo, které bylo určeno k oběti.

To se již Tenebré začala věnovat Amandě a Wavielii. „Tak co? Odpovíš mi na otázku? Anebo jsi ztratila řeč?“

Dívka se jí nebojácně podívala do očí a rozhodným hlasem odpověděla. „Ne, neztratila! Bohužel musím odpovědět, že nevím. Hrozně nerada vám to musím přiznat, ale já ji neznám. To on,…“ ukázala prstem na Mika. „… on ji přivedl.“

Tenebré se tedy podívala na Mika, ten jen zavrtěl hlavou. Přemýšlel, kde udělal chybu. Proč se to stalo zrovna jemu?

Nakonec její zrak spočinul na Wavielii. „Kdo jsi?“

„Já? Jsem jen nepatrný kousek ničeho na desce života, kterému vládnete vy. Má paní.“

Tenebré se samolibě usmála a přikývla. „Dobře. Co od nás žádáš? A proč? Kdo doopravdy jsi? Smím-li se ptát?“

Tento jejich rozhovor, pozorovali všichni zúčastnění skoro bez dechu.

„Mé jméno, komu záleží na jméně? Jsem Wavielia a dál? Dál nic.

Jaké je vaše ctěné jméno, Má, paní?“ zeptala se jen tak, jako by mimochodem. „Co žádám? Nic, jen spravedlnost a té bude jistě provedeno zadost. Na otázku proč, na tu vám bohužel odpovědět neumím.“ Poklonila se a ustoupila o jeden krok nazpět.

Tenebré chvíli stála, nejspíš nenacházela slova, pak znovu přikývla a promluvila. „Můžeš se u nás posadit, Wavielio. Později se staneš jednou z nás. Nyní je však čas na zasvěcení naší mladé Amandy.“ Otočila se k dívce. „Pojď a postavil se čelem k němu.“ Ukázala na Mika.

Ten jen zvedl pohled, byl skelný a díval se jako kdyby mimo. Nevnímal a nejspíš ani nevěděl proč tu je a kdo je. Nikoho nepoznával a byl duchem nepřítomný.

„Co s ním je?“ otočila se na Tenebré a koutkem oka spočinula na svoji sestře. „Proč se tak chová?“

„Neumím ti na to odpovědět. Na tom místě, se tak chovají všichni. Každý, kdo tam spočine, jako kdyby ztratil svoji duši.“

Země se pohnula a světla zhasla. Bylo slyšet zrychlené dechy všech přítomných osob a ve vzduchu byl cítit strach. Který byl narušen vzrušeným výkřikem, který vyšel z úst, Tenebré. „Přichází. Je tady!“

Bylo to poprvé a pro některé z nich i naposled, co ho měli možnost vidět. Svým příchodem vyvolal vlnu zděšení a několik pokusů o útěk. Ten však byl rychle utnut již v zárodku. Buď byli ušlapáni divokým davem anebo je zabil některý z ochránců, či samotný Dark.

Ozval se divoký skřek a lámání kostí, nakonec nastalo ticho a světla se opět rozsvítila.

Kdo přežil, s hrůzou zíral na tu spoušť a hlavně, hlavně na toho tvora, který stál jen několik kroků od středu a zuřivě se rozhlížel kolem.

Pohled mu spadl na Amandu a,…

***

Několik hodin předtím:

Amanda se, po rozhovoru s Mikem, vydala i s Wav do města. Chtěla si koupit něco, vhodného, na své zasvěcení. Hlavní cílem však byli, aby si obě dívky mohly pohovořit v klidu a bez obav z toho, že by je uslyšel někdo nepovolaný.

Zapadly do první kavárny, na kterou ve městě narazily a posadily se do rohu, kde měly perfektní výhled na nově příchozí.

„Doopravdy si myslíš, že bude chtít, abys ho zabila? Co tím získá? Já to totiž nechápu.“

„No, já také ne. Myslím si, že z toho bere sílu, z nenávisti, smrti, závisti. Vše zlé, co se ve světě děje, mu přihrává do karet. Den ode dne sílí a myslí si, že s mojí pomocí ovládne svět.“ Amanda se odmlčela a stočila svůj pohled směrem ke skleněné vitríně, ve které byli nějaké hlouposti.

Ani jedna nepromluvila a ticho zaplnilo celý roh.

„Wav, jsi to ty?“ ozval se ode dveří příjemný ženský hlas. „Nemohla jsem tě poznat, trochu mě zmátla tahle dívka, která,… A vy, vy jste určitě Amanda.“

„Stacy?“ zeptala se zvědavě Wav. „Co ty tady? A co práce?“ Pak však reagovala na to, že oslovila její sestru jménem. „Ty znáš, Amandu?“ Málem se prořekla a řekla – moji sestru.

Stacy, zrudla a pak začala koktat. „No, to by bylo na dlouhé povídání,… Nejspíš nebude nazbyt.“ Dořekla, když si všimla Amandina pohledu. „Vím, že s tebou si není radno zahrávat.“

Amanda si ji změřila podezřívavým pohledem a již se nadechovala, že něco řekne. Stacy ji však nedovolila mluvit a sama začala vyprávět, proč vlastně do toho vlaku nastoupila a proč všechny zná.

(Na vysvětlení: Snad si pamatujete, že se Wav objevila ve vlaku a tam se setkala s Mikem a poté i s touto ženou – Stacy)

„Byla jsem totiž pověřena, abych se vetřela do přízně jednoho ze sekty, které vládne žena, říkající si Tenebré. Volba padla na Mika. Bohužel jste tam byla vy a já musela improvizovat. Naneštěstí se mi to nepovedlo a já vás musela sledovat.“ Nyní se otočila na Amandu a pokračovala. „Vím, co se ti stalo. Tvoji rodiče zemřeli a mohl za to on. Promiň, možná jsi to nevěděla, ale zabil i tvoji sestru.“

„Jak to víte?“ skočila jí Amanda do řeči. „Musím vás zklamat, ale já to věděla. Mě jen zajímá, jak to, že to víte vy?“ zašeptala a čekala odpověď na svoji otázku.

„To je vedlejší. Chtěli bychom vědět, jestli nám pomůžete. Bude to pro všechny strany výhodné.“

Na to ji odpověděla Wavielia. „Buďte kolem druhé hodiny ranní, na jejich shromaždišti. My tam budeme od dnešní půlnoci. Nechte nám dvě hodiny času a pak tam vtrhněte.“ Dořekla a zvedla se ze židle. „Amando, pojď. Měly bychom jít a hlavně, musíme si něco koupit.“

Amanda přikývla a následovala svoji sestru ven z kavárny. Stacy se za nimi přemýšlivě dívala, dokud jí nezmizely ze zorného pole.

„Zajímavé.“

***

Wavielie, zírala na tu příšeru a nevěřícně kroutila hlavou. Slovy by nebyla schopna popsat tu hrůzu, kterou v ní ten netvor vyvolával. Otřásla se strachy a čekala, co se bude dít.

Dark roztáhl svoji obrovskou tlamu, skoro jako k úsměvu, ukápli z ní sliny, které dopadly s mlaskavým zvukem na podlahu. Fakt, odporné.

Do výšky měl nejméně tři metry, byl porostlý šupinami a hrozivě páchl. Jeho tělo bylo svalnaté a zelené. Co však nejvíc upoutalo pozornost každého, kdo s ním přišel do styku a nezemřel. Byly jeho oči – byly rudé a žhnuly. Přímo sálaly obrovskou nenávistí a touhou po smrti a krvi.

Něco zachrčel, ale nebylo mu rozumět. Rozzuřeně se ohlédl pop Tenebré a ta, jako kdyby se vzpamatovala. I když,… Upadla do nějakého zvláštního transu a promluvila neobvykle drsným hlasem. „Amando. Konečně se setkáváme. Dnes spojíme svoje životy a dojdou naplnění v podobě našich dětí, mého syna.“ zachrčel.

Amanda se otřásla a nepatrně zavrtěla hlavou, poté pohledem vyhledala svoji sestru. Ta jen nepatrně přikývla a opět se ztratila ve stínu.

„Pane.“ zašeptala a poklekla před jeho mohutnou tlapou. „Co po mě žádáte, za to abych mohla být poctěna vaší přízní.“ Mluvila s velkým sebezapřením, ale bylo vidět, že si toho vůbec nevšiml. Byl zaujat její nebojácností a krásou. Ach, jo.

„Chci po tobě jen jediné.“

„Mimo toho, že se s tebou budu muset vyspat.“ Uchechtla se v duchu.

„Mám žádost. Aby ses mohla stát rovnocennou mě, musíš zabít. Ne proto, že musíš, ale proto, že chceš, že budeš mít radost z toho, že jsi zabila.“

„To je řeč. Hodná řečníka.“ znovu se uchechtla.

„Pane.“ Otázala se zvědavě. „Co tím myslíte? Nechápu.“

„Vidíš zde toho červa.“ Hodil tlapou směrem k Mikovi, stejně jako Tenebré. „On je ten, kterého musíš zabít. Způsobil ti muka, může za to, čím jsi.“

Mezitím, jak si vyměňovali názory, Wavielia se na chvíli vypařila. Musela obejít všechny, kteří zůstali naživu. Měla v záloze jednu maličkost, o které Amanda nevěděla. Dostala ji od toho tvora, který s ní hovořil na tom místě, kde pobývala několik let, než se mohla vrátit zpět na zem.

Byl to roztok látky, která měla za účinek, že se lidé chovali úplně jinak, než normálně. Změnili se. Místo zla a nenávisti, věřili a mluvili o dobru a lásce.

Pitomost, co?

Při vysoké teplotě se změnil v páru a dostal se všude. Chtěla tím oslabit toho netvora, aby nemohl čerpat sílu z jejich zlých myšlenek a činů.

Wavielia, se rozhlédla kolem dokola, pohled ji padl na pochybný žebřík, který vedl do horních pater. Nejspíše sloužil k tomu, aby se někdo mohl dostat nahoru a rozsvítit lampy, které osvětlovaly spodní část.

Dost nedůvěřivě, ho chvíli pozorovala a pak se rozhodla. Přistoupila ke spodní příčce a položila na ni nohu. Žebřík se zachvěl, ale stále držel.

„Snad mě to udrží.“ Zašeptala a pomalu vystoupala až nahoru.

Rozhlédla se po trámech, některé z nich vypadaly dost špatně, byly shnilé. Došlápla na pravou nohu, dřevo zavrzalo a prohnulo se. Zadržela dech a čekala. Když se nic nestalo, pokračovala dál.

Zespodu nebylo nic slyšet, a tak se mohla jen dohadovat, o čem rozmlouvají. Zastavila se a pohledem vyhledávala to nejlepší místo, ze kterého by mohla vypustit plyn.

Bylo vidět osoby, které se schovávaly před Darkem – svým „Bohem“. Ironie osudu, skrývat se před něčím, čemu jsi věřil. V co jsi doufal a vzýval to, jako svoji jedinou a poslední šanci.

Teplota v celé místnosti, jako kdyby se oteplila. Horko nabývalo na intenzitě, ale jinak se nic nezměnilo. Světlo stále svítilo na čtyři osoby, stojící ve středu. Jedna z nich seděla na vyvýšenině a ostatní spolu komunikovaly. Dark, stál naproti Amandě a pohazoval obrovskými tlapami. Vypadal dost nakrknutě. Nejspíš jej něco z Amandiny řeči, naštvalo.

Udělal tři kroky vzad a uchopil do jedné ze svých tlap tělo nějaké mrtvoly. Chvíli si s ní pohazoval z jedné do druhé, pak se ozvalo křupnutí a poté tělo dopadlo na zem. Ve dvou kusech.

Wavielia se otřásla a dál věnovala pozornost jen svému úkolu, na kterém závisel osud všech doposud živých lidí. To, že se oteplilo, jí hrálo do karet.

„Pane, to neudělám. Nemůžete po mě žádat, abych zabila toho člověka. Udělal pro mě tolik věcí. Udělal ze mě to, co jsem a já,… Jsem mu za to vděčná. I když,…“ promluvila Amanda a sklopila pohled.

„Drahá,…“ zasyčel. „Proč tak hovoříš? On může za všechno zlé, co se ti stalo!“ Teď už skoro křičel, pochodoval po celé místnosti a pak uchopil do obrovských pazour, jedno z chladnoucích těl. Chvíli si s ním pohazoval a pak, zlomil ho, až se ozvalo odporné křupnutí a tělo dopadlo na zem. Rozpůlené.

Rozešel se směrem ven, občas se ozval mlaskavý zvuk, to jak Dark šlápl na nějaké tělo. Zvuk kroků, dupotu, se pomalu vzdaloval, až zanikl úplně.

Postavila se a přistoupila blíž k Mikovi. Dark byl daleko, doufala, že ji neuslyší. „Hej, slyšíš,“ zašeptala.

Otočil na ni hlavu, jeho skelný pohled, se díval skrze ni. Nejspíš ji vůbec nevnímal. Zavrtěla hlavou a uchopila ho za ruku, ohlédla se přes rameno a začala šeptat. „Nenávidím tě a ráda bych tě zabila,… Problém je v tom, že nechci,… Nerada bych skončila ve spárech tohohle…“ hodila hlavou dozadu. „… monstra. Nechci, aby zvítězilo zlo, nechci být jako ty a oni. Já, věřím a doufám, že existuje i něco víc, než jen nenávist a zloba. Chci poznat něco dalšího. Něco, co mě povznese a …“

Kroky se začaly přibližovat a zem se chvěla víc a víc. Amanda se otočila a zahlédla, že Dark přichází. Blížil se k jednomu, doposud živému člověku. Ten se třásl po celém těle a neustále se rozhlížel kolem. Bohužel, ke své hlouposti či naivitě, nezpozoroval, že se netvor blíží. Snad nic neslyšel?

Než stačila Amanda jakkoli zareagovat, Dark se rozmáchl a uchopil muže do pravé pazoury. Křik nebohého člověka, zanikl ve výkřiku čiré zlosti, netvora. Otevřel tlamu a tlapu i s mužem vložil dovnitř. Znovu se ozvalo křupání a pak zamlaskání.

Amanda chtěla vykřiknout, ale výkřik se jí vzpříčil v hrdle a ona jen odvrátila hlavu, aby se mohla vyzvracet. Tenebré, jako kdyby se vzpamatovala a omdlela. Nejspíš nevydržela ten tlak v mysli, tu obrovskou nenávist a touhu po smrti, pomstě a touze vládnout.

„Odpuštění.“ Zašeptala.

Dark se otočil na Amandu a zařval. Cítila jeho hlas v celém svém těle, v hlavě. Zdálo se jí, že její hlava praskne, a mozek se rozletí po celé místnosti. Zapřela svoji touhu co nejrychleji utéct a podívala se mu do jeho rudých očí. Mluvil na ni skrz myšlenky. „Co jsi říkala? Jak jsi mohla to slovo vypustit ze svých úst! To, nesmíš. Ne!“ vykřikl.

***

Venku se skupina lidí v jednobarevných uniformách, rozhlížela kolem sebe a čekali na rozkaz. Byla půlnoc a celý tým měl dovnitř vtrhnout s úderem druhé hodiny ranní. Nebylo to ani deset minut, když se zevnitř ozval hromadný výkřik.

Několik mužů chtělo vběhnout dovnitř, zastavil je však rozkaz. Hlasitý a autoritativní ženský hlas.

„Vraťte se na svá místa! Rozkaz zněl jasně! Až odbije druhá!“ Nestáli jí ani za jeden jediný pohled, jakmile domluvila, otočila se a odešla k autu. Vzala do ruky vysílačku a … „Pane! Stalo se něco, něco, co jsme neočekávali.“ Hlas se jí třásl. „Nejspíš došlo k nějaké katastrofě. Zevnitř se ozývá křik a,… Asi někoho zabili, anebo - … zabijí.“ polkla a odmlčela se.

Nadřízený nijak nereagoval a tak pokračovala. „Nemáme vtrhnout dovnitř?“

„Ne! Za žádných okolností. Kdyby se něco takového dělo. Nebude to na škodu. Alespoň nebude vězení po této akci, přeplněné.“ uchechtl se.

„Ano, pane. Je to rozkaz, pane?“

„Neuposlechnutí se trestá, to víte sama!“

„Rozumím, pane. Končím, pane.“

Ve vysílačce se ozvalo zapraskání a pak jen ticho. Vedoucí této akce zavrtěla hlavou a opřela hlavu o opěradlo sedadla svého vozu. Pohledem vyhledala své podřízené a odfrkla si. „Tohle nedopadne dobře.“

***

Stacy, ihned po ohlášení toho, co se dozvěděla, odešla z budovy tajné organizace, specializované na sekty, a vydala se do kavárny. Posadila se k baru a objednala si pivo. Pomalu z něj usrkávala a přemýšlela.

Proč chtěly, aby vše proběhlo až poté? Proč? A jak to, že šéf se vším souhlasil? Za tím bude něco víc! Ale co?

Tyhle myšlenky se jí honily hlavou už od začátku. Poprvé to bylo, když za ní přišli a požádali ji, aby s nimi spolupracovala. Jakou v téhle hře, vlastně měla roli? Vždyť na nic nepřišla! Všechno se to seskládalo samo. Jako kdyby někdo tahal za provázky.

Znovu si promítla to, co viděla, když dnes ráno vstoupila dovnitř.

Celá budova byla tichá a bílá. Jak zevnitř, tak zvenku. Měla zvláštní pocit, jako kdyby byla sledovaná. Někdo ji pozoroval a ona za boha, nemohla přijít na to, kdo a proč.

Zastavila se na recepci a čekala. Nikdo totiž neseděl na židli a neočekával jej příchod. Nervózně přešlapovala a několikrát se ohlédla přes rameno. Pak se z mikrofonu, který stál na stole, ozval praskot a poté někdo promluvil. „Stacy McNavarrová? Dostavte se výtahem do čtyřicátého patra. Dveře naproti!“ znovu praskot a pak ticho.

„Super.“ Odfoukla si vlasy z čela a vydala se k výtahu.

Ozval se obvyklý hlas a výtah se rozjel. „Čtyřicáté patro, děkujeme za vaši návštěvu. Pan Shine, vás očekává.“

Došla ke dveřím, zaklepala a po obligátním, dále, vešla dovnitř. Za stolem seděl zvláštní muž, byl otočen zády k ní a pak na ni promluvil. „Stacy. Co víte?“

Chvíli se jí zdálo, jako kdyby ani nepromluvil, byla jako v transu. Poté se však vzpamatovala a odpověděla. „Ve dvě hodiny, na jejich shromaždišti. Přesně ve dvě, ne dřív, a ne později.“

„Dobře. Můžete jít. Máte volno, dokud se vám znovu neozveme.“

Odpověděla jako stroj. „Ano, pane.“

Otočila se a odešla pryč, ve dveřích ještě uslyšela: „Dobře Elizabeth, dobře.“

Seděla v kavárně a zavrtěla hlavou. „Sakra, kde já to jméno slyšela? Ne, to není možné.“

***

Celou místnost naplnila omamná vůně. Čas jako kdyby se zastavil. Tenebré se pokusila posadit, ale něco jí v tom zabraňovalo. Rozhlédla se kolem. To co uviděla, v ní vyvolalo vlnu děsu a ona znovu upadla do bezvědomí.

Mike, jako kdyby procitl, jeho oči již nebyly skelné, ale plné slz. I on se rozhlédl kolem a pohled mu spadl na Amandu, seděla jen několik kroků od něj a dívala s nahoru do horních pater.

Jeho pohled následoval ten její a ústa se mu otevřela údivem. Přímo nad ním shlížela dolů Elizabeth. Promnul si oči a podíval se znovu. Oči ho nešálily, doopravdy to byla ona. „Beth.“ Zašeptal a omdlel také.

Amanda nic z toho nevnímala. Byla jen ona a její sestra. Poslední okamžiky, to věděla, které spolu mohly strávit. Ale ona nechtěla, chtěla, aby bylo vše jako dřív. Nechce ztratit to, co znovu nalezla.

„Beth, já. Prosím, zůstaň se mnou.“

Co se vlastně stalo?

Wavielia se postavila do středu a otevřela lahvičku s roztokem. Jaký byl její údiv, když se zevnitř začala linout omamná vůně. Lahvička jí vypadla z ruky a roztříštila se na zemi. Z které se zvedl oblak dýmu a naplnil celý prostor. Dark se zastavil a zhluboka se nadechl té překrásné vůně.

Z dálky se ozvalo zamňoukání a do středu místnosti vběhl kocour. Naježil se a pohledem svých zelených očí, si změřil obrovského netvora. Ten jen zavrčel a schoulil se, jako kdyby se bál.

Chvíli si vyměňovali pohledy a pak se kocour začal měnit. Amanda jen zírala s otevřenou pusou. V místnosti se znovu oteplilo a netvor se otřásl. „Jako kdyby se zmenšil.“ Zamumlala Amanda.

Teď už ve středu nestál kocour, ale vysoká postava. Byla to žena a měla dlouhé blond vlasy. Dost divný, když to byl předtím kocour, černý. A teď?

„Darku, Darku. Myslela jsem, že jsi mi rozuměl. Jsi stejný jako tvůj otec. Byl také takový jako ty, a ty víš, jak dopadl. Nevím, jestli ti mám dát druhou šanci. Snad,…“ odmlčela se a otočila se na Amandu. „Co říkáš? Mám?“

Dívka nevěřícně zatřepala hlavou.

„Mám mu dát šanci? Myslíš, že si ji zaslouží?“

„Co bude s Mikem?“

„Amando, to není odpověď na moji otázku. Ale budiž. Vezmu si ho sebou, u nás na něj čeká spravedlivý trest. Neměj strach a na tvoji nevyřčenou otázku ohledně Elizabeth. Splnila, co měla, a teď, teď už musí tam, odkud není návratu. Určitě se znovu setkáte.“

„Já mu odpustila, ale stejně bude potrestaný? A co já? Také jsem zabila.“

„Trest?“ usmála se. „Myslím, že není potřeba, abych tě trestala. Hlavní je, že jsi pochopila. Dobře, nechceš nad nikým vznést rozsudek. Udělám to tedy já.“ Otočila se na Darka. „Synu! Zradil jsi a zklamal. Tvoje nenávist nechť ti je zkázou. Navždy budeš bloudit mezi světy, pokud nenajdeš odpuštění. Nebudeš již nesmrtelný. Nikdo tě však nebude moci zabít a ani ty nikdy nebudeš moci zabít. To ať je tvůj trest.“

Vznesl se vír a pak jen ticho.

Epilog

Probudilo ji praskání ohně, pohled ji padl ke krbu. „Krb? Ve svém pokoji přeci krb nemám.“ Pomyslela si a promnula si oči. Nic se však nezměnilo. Krb stál na stejném místě a oheň stále plápolal. Žár, který z něj sálal, celou místnost příjemně oteplil. Dívka přistoupila k ohni. I když bylo teplo, ona byla promrzlá. Ruce přiložila blíž k plápolajícímu a prskajícímu ohni. Otáčela jimi a ohlédla se přes rameno.

V křesle, které stálo u okna, někdo seděl.

Zamrkala a odkašlala si. Neznámá osoba se ani nepohnula. Jako kdyby byla jen výplodem její fantazie. Přešlápla z jedné nohy na druhou a pomalým krokem se vydala blíž k neznámé osobě.

Ani teď, se dotyčný nepohnul a stále strnule seděl na svém místě. Něco jí říkalo, že jej zná. Určitě je to muž a ona, ona by měla utéct. Otočit se a co nejrychleji zmizet z tohoto pokoje. Osoba, muž, seděl ve stínu.

Když byla od neznámého jen dva kroky, otočil se a upřel na ni svůj pohled. Pohled rudých očí.

Vykřikla.

„Amando? Co je, co se stalo?“ ozval se vedle ní hlas její sestry.

Dívka se zmateně posadila na posteli. „To byl jen sen?“ zašeptala.

Wavielia si ji chvíli prohlížela a pak přikývla. „Spi. Jen sen, nic to není, jsem tu s tebou. Můžeš spát, nic se ti nestane.“

Amanda přikývla a chytila svoji sestru za ruku. Dost pevně, aby ji snad neutekla. Oči se jí pomalu klížily, stačila jen zašeptat: „Prosím. Neopouštěj mě. Mám tě ráda.“

Druhá dívka se položila na postel vedle ní a také zavřela oči, nespala, přemýšlela. Chudák holka, kdo ví, jak to nakonec dopadne. Zítra už bude všemu konec.

Vše bylo stejné jako předtím. Jen s tím rozdílem, že Amanda věděla, že je to jen sen. Nic se jí nestane. Dark, seděl na tom samém místě.

Rozdíl byl jen v tom, že vypadal jinak. Úplně jinak.

„Amando“ zašeptal chraplavým hlasem. „Měla by ses posadit, anebo si lehni.“ Postavil se a pomalým krokem se blížil k vyděšené dívce. „Určitě ti je horko.“

Dívka si, i přes svůj vnitřní nesouhlas, odložila noční košilku. V hlavě jí blikala výstražná světýlka. Jako kdyby neovládala své tělo. Vyděsilo jí to. Vrtěla hlavou, ale dělala to, co jí našeptával ten hlas, hlas který slyšela ve své hlavě. „Poslechni ho, je to pro tvé dobro.“ Šeptal ji a ona slepě poslouchala.

Položila se na postel a čekala.

Stál nad ní a hltal ji svýma rudýma očima. V těch očích byl žár a chtíč. Otřásla se, i její tělo reagovalo proti její vůli. Byla vzrušená.

Dotkl se její bradavky a ta na to ihned reagovala.

Amanda si olízla rty a on se posadil.

Budil v ní hrůzu, ale zároveň po něm toužila. Ani ve snu, vždyť to je, jen sen, by si ho takto nepředstavovala. Vypadal jako muž, velice přitažlivý muž.

Přitiskl se k jejím rtům a políbil ji. Nejprve zkoumavě, ale poté vklouzl dovnitř i jazykem. Přitiskla se k němu a opětovala jeho polibek.

Stále měla zavřené oči, nechtěla narušit tu příjemnou atmosféru.

Zkoumal její tělo, nevynechal ani jedinou skulinku, ani jedno jediné místečko. Ani si neuvědomovala, kdy k tomu došlo, ale neměla na sobě ani kalhotky.

Ucítila tlak a pak,…

---

Vykřikla.

„Amando? Co to bylo tentokrát? Zase sen?“

Dívka opětovala její pohled, ale jen chvíli, poté sklopila hlavu a zašeptala. „Noční můra.“

„Určitě?“

„Ano,“ přitakala. Lehce zčervenala, ale Wavielia si naštěstí ničeho nevšimla. „Jen sen, jen sen.“ Tentokrát již oči nezavřela, nechtěla, aby to pokračovalo. I když,…

Tři měsíce potom, co Dark „obdržel“ svůj trest:

Dnes již potřetí, vyběhla Amanda ze svého pokoje. Mířila na záchod. Nebylo jí dobře již tři týdny, vždy ráno. Nechápala proč. Že by snědla něco špatného?

„Amando! Kam zas běžíš? Měla bys jíst, ztrácíš se mi před očima.“

„Nemůžu, není mi do…“ zbytek věty zanikl v nechutném zvuku. Zvracení.

Mel, se posadila na židli v kuchyni a zamyšleně vyhlédla z okna.

Už to bylo tři měsíce, co se Amanda vrátila z toho Shromáždění. Nejprve, první měsíc, vůbec nemluvila. Pak se to zlepšilo, ale už nebyla jako dříve.

Ne, že by to melánii chybělo, ale už to nebyla ta dívka, kterou znala. Uzavřela se do sebe a o tom dni nikdy nepadlo ani slovo. Děsilo jí to. Co se to jen stalo?

Vrátila se sama. Bez Mika, bez té – Wavielie.

Naposledy se naklonila nad mísou a otřela si pusu. „Měla bych zajít za doktorem. Anebo? Třeba se to ještě zlepší.“ Snažila se uklidnit.

Po měsíci:

„Mel?“

„Ano, Amando?“

„No. Zdá se mi, že máme menší problém. Já – “ odmlčela se. „Nedostala jsem to.“

Ticho.

Jen hodiny odtikávaly čas.

„Kdo by byl otcem?“

Ticho.

Znovu promluvila Melánie. Její hlas zněl zlomeně. „Mike?“

Amanda zavrtěla hlavou. „Ne. Já, já – nevím. Možná, ale to je nemožné. Byl to jen sen, jen sen.“

End

3 názory

Alissa

04. 06. 2011

Dát tip

Jak píše britanica, skákání v čase místy dost mate. U některých postav mi chyběly motivy jejich jednání, takový Mike, zdá se mi, se pohybuje příběhem trochu samoúčelně. Máš moc pěkný styl vyprávění, ale ruší mě v něm chyby v interpunkci a místy i velkých písmenech, zasloužilo by to ještě jednou projít a opravit. Když jsem to všechno takhle napsala, vypadá to zle, ale mě se ten příběh líbí a je dobře napsaný, jen by potřeboval trochu učesat :-)

britanica

20. 05. 2011

Dát tip

Dost kostrbaté a nepřehledné díky častým časovým vsuvkám, které skákají sem tam a ruší souvislost textu. Námět samotný mě celkem zaujal, možná je ho škoda na povídku, co ho zkusit více rozvést, vykreslit postavy, zápletky...

Laurent

18. 05. 2011

Dát tip

Nevím proč, připadá mi styl psaní neosobní, i když er forma, myslím, že by si text zasloužil oživit: jen namátkou z textu (udělal jsem protitect, zdramatizoval): Vše by bylo jinak. „Miku, co řekneš na svou obranu?“ Pohled, který po něm vrhl, kdyby mohl - vraždil by. „Má pravdu? Slyšíš! Pravdu!“ zajíkl se. (Nebo jen Má pravdu? Slyšíš! bez zajíkl se.) Proslovem podepsal si ortel smrti... Příliš mnoho příslovců, zbytečně uvozujících vět, pak dává poněkud uspávající pocit a působí spíše neosobně. V dramatickcýh pasážích, je lepší je vynechat... ale samozřejhmě je to názor proti názoru. Nic nevnucuji:-))) Hodně příslovců, hodně zájem On, atd... spomaluje děj a působí neosobně

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

Anděl jménem Wavielia

Autor

Aleiska

3 názory

Alissa

britanica

Laurent

Sdílení