Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSmrt je jen začátek
18. 05. 2011
1
1
1082
Autor
Aleiska
Stála na úpatí hory a shlížela do rokle. Ta proláklina. Něco jí k ní táhlo, naklonila se přes okraj. Udělala jeden krok. Netušila, kde se to v ní vzalo, ale přidala druhý. Ztratila půdu pod nohama a padala, padala a padala. Zdálo se jí to jako celou věčnost. Přitom to byl jen malý moment, kratičký okamžik. Poslední, co uviděla. Alespoň, jak si pamatovala. Byl člověk. Stál tam člověk. Nebyl to nikdo, koho již viděla. Takového tvora spatřila, poprvé a doufala, že i naposled. Brzy měla poznat, jak moc se mýlila. Tento tvor měl být jejím průvodcem v jejím novém životě. Ještě předtím však zahlédla jeho oči. Byly jako bezedná studna, černé jako smrt. Protkané bílými žilkami neměly žádné bělmo. Otevřela oči. Seděla na něčem. Bylo to pohodlné a mohla se i opřít. Křeslo, vyjekla. Kde to jsem? Nikdo ji na tuto otázku neodpověděl. Kdo by mohl, když tam vůbec nikdo nebyl. Všude byla tma a ticho. Z jedné strany se zčista jasna začalo objevovat světlo. Zaostřila. Pomalu se k ní přibližovalo, až bylo jen pár metrů od ní. Byla to televize. Obrazovka chvíli zrněla, ale pak se objevil obraz. Zpočátku neostrý, ale zlepšoval se. To co uviděla. Na chvíli jí to vyrazilo dech. Spatřila samu sebe, jak skáče do propasti a rozplácla se na jejím dně. Obraz pokračoval, pouze se změnilo okolí. Teď uviděla celou svoji rodinu. Seděli v kostele. Konala se bohoslužba a pak. Stáli u hrobu, všichni plakali. Spustili do ní rakev a poté odešli. Zamrkala. Obrazovka se vypnula a vedle ní se objevil ten tvor. Jako kdyby na ní mrkl. Usmál se a posadil se vedle ní na vedlejší křeslo. Vítám tě Elivasten. Vím. Nejmenuješ se tak, ale já ti tak říkat budu. Je to pocta, že jsem si vybral právě tebe. Ne pro mě, ale pro tebe. Já jsem anděl smrti a ty, budeš můj pomocník. Není to nic složitého, ale není to ani snadné. Vybírat si, bohužel nemůžeš. A jaká je tvá náplň práce? Něco jsem ti zapomněl sdělit. Jsi mrtvá, a nejsi. Zní ti jistě, divně. "Jo, to zní", skočila mu do řeči. Podíval se na ni a lehce přimhouřil oči. "Nepřej si mě rozčílit. Mohla bys toho, litovat. Když mluvím já, ty mlč. Rozuměla jsi?" Přikývla. "Budeš chodit po světě a hledat lidi, kteří si podle tebe, nezaslouží svůj život. Nebudeš je zabíjet. Ne, to není v popisu naší práce. I když, líbilo by se mi to", zamumlal roztržitě. "Tak. Vraťme se k tomu, kde jsem skončil. Jo. Už vím. My jim ten život změníme, jak už jsi správně pochopila. Jak doufám. Nejsme žádní průvodci, ani strážníci. My jim tak trochu, budeme dělat, ze života peklo. A oni pak spáchají něco, za co je postihne spravedlivý trest. Nějaké otázky?" "Trest?" "Ano. Řeknu ti příklad. Dívka svede přítele své sestry. Nedělá si z toho vrásky. Pak se však něco stane a její sestra si ublíží. Anebo se bude snažit ublížit té mrše. Kdo je víc vinný?" "Ta, co svedla toho kluka." "Ano, i ne. Podle toho, kdo na to nakonec doplatí. To záleží na tobě. Ty budeš rozhodovat o vině a nevině. Uvidíme, jak si povedeš. A ještě něco. Kdy si myslíš, že jsme nastoupili my? Nechám ti, čas na přemýšlení. Pak mi sdělíš, na co jsi přišla. Můžeš jít. Zítra."
Death is just the beginning!
Je to tady – První úkol
Zítra? Jak má sakra poznat, kdy je zítra.
Tady je všechno stejné a čas jako kdyby stál. Nic se tu neděje. Nemá tady žádné přátele. Nikoho!
Co teď?
Kdyby se nic z toho nestalo. Seděla by doma, dívala by se na televizi anebo by mohla být,…
Sakra. A co teď bude s Markem?
Dali se dohromady teprve před třemi týdny. Tolik po něm toužila, dlouhých sedm let a co z toho má? Je mrtvá a on žije. Kde je spravedlnost?
Co asi dělá? Zamyslela se na chvíli. Truchlí jako moje rodina, anebo,…
Raději na to nemyslet. Rozhodla se během chvilky. Musí přece něco dělat. Co jí řekl ten tvor? Má se zamyslet, kde je pravda a kdy nastupují ONI. Teda i já.
Kdy?
To je dost blbá otázka.
Kdyby mi sestra přebrala kluka. Co bych udělala já? Mohla za to? Co když viděla něco, co já ne. Co když ji chtěla varovat? Zachovala bych se tak,…
Už vím. Záleží přeci na úhlu pohledu. Jak řekl ten „tvor“. Poslechla bych si obě dvě strany. No jo, ale jak poznám, kdo z nich mluví pravdu? Kdo víc zradil?
Kluk, který mě, ji, měl milovat? Anebo sestra, která zneužila mojí, její, důvěry? Nebo snad ona, protože se nechala obalamutit a vše bylo jinak.
Odpoví mu takto. „Neznám všechny okolnosti, a proto se nemohu rozhodnout, jak bych se zachovala já. Ale, vy jste nastoupili, v tu chvíli, kdy dívka zradila svoji sestru. A pak i potom, když nastal čas „pomsty“ anebo sebepoškození. To je moje odpověď.“
Postavila se a dala se do prohlížení okolí. Místnost byla dost prostorná. Dlouhá byla čtyřicet kroků a široká třicet. Skoro jako sál. Byla osvětlena jen matným světlem, které sem prosvítalo.
Odkud?
Na chvíli nakrčila čelo a nahnula hlavu na stranu. Zaposlouchala se. Někde hrála hudba.
Dveře. Někde tu musí být. Došla k jedné ze stěn a prsty ji prozkoumávala, až našla spár, škvíru. Objela ji ze všech stran. Klika. Sakra, musí tu někde být.
A pak ji našla.
Byla na levé straně. Ne na pravé, jak bylo zvykem na zemi.
Stiskla ji. A pomalu ji tlačila dolů. Jaké však bylo její překvapení, že to nejde! A tak to zkusila stejně, jako předtím. Obráceně.
Dveře se nehlučně otevřely a ona prošla. Chodba byla temná, nebylo vidět na krok. Musela dát na svoji intuici. A také, na svůj sluch.
Hudba byla slyšet víc a víc. Byl to,… Smuteční pochod. Někdo měl pohřeb.
Došla až na úplný konec chodby, ke dveřím. Nemusela dělat nic. Samy od sebe se otevřely a pustily ji dovnitř.
Jakmile vešla, s bouchnutím se zavřely.
Její pohled se soustředil jen na jednu věc. Lépe řečeno, na jednou osobu. Zalapala po dechu. Musela se posadit. To co viděla, jí totiž vyrazilo dech.
V rakvi.
Ano. Byla to rakev, z mahagonu, vykládaná nějakou látkou a vevnitř ležel! Nemohla tomu uvěřit. Mluvila o spravedlnosti. Ale takhle, takhle si to nepředstavovala!
„Neeee!“ Vykřikla.
Zhroutila se na zem. Chtěla plakat, ale nešlo to. Vrtěla hlavou a pěstí mlátila do země. Muselo to bolet. Ale ona. Nic necítila. Jakmile jí to došlo, podívala se na svoji ruku. Byla celá od krve, ale bolest nikde.
„Proč?“ zašeptala ochraptělým hlasem.
„Ty se ptáš? Asi jsem tě přecenil. Nepochopila jsi svoji moc. Neměla jsi myslet na nikoho z živých. Je to něco, co je pro nás nepřípustné. Musíš pochopit. Vše, co si budeš přát, se splní. Proto přemýšlej a jednej moudře. Pro jednou udělám výjimku. Neznala jsi svou moc.“
„Já to tak nemyslela. Přemýšlela jsem o tom, co dělá. A že já jsem mrtvá a on,… Ach,… Pro Boha. Já jsem idiot.“
„Už chápeš.“
Přikývla, i když věděla, že se jí na nic neptal. Jen konstatoval fakta.
Pokynul jí ke křeslu. Byla to ta samá místnost jako předtím. Jen s tím rozdílem, že byla menší a byl tu ten klavír.
„To už jsem zde druhý den?“
Překvapeně se na ni podíval. Nechápal, proč se ptá? Vždyť čas je relativní a takové otázky jsou trochu nevhodné.
„Ne. Jsi zde již dva měsíce.“
„Ale,…“
Varovně se na ni podíval. Vzpomněla si, co ji řekl před „dvěma měsíci“. Chytila se za pusu a sklopila pohled k zemi.
„Zde čas ubíhá jinak, než na zemi. Jsi v mezisvětě. Tak tomu, zde říkáme. Nejsi ani po smrti a ani naživu. Ani v pekle ani v nebi. Nejsme dobří, ani špatní. I když. Každý to vidí jinak.
Nesmíme zneužívat své postavení! To si pamatuj!
Láska, nenávist, lakota, chamtivost, přátelství,… Nic z toho není pro nás. Všechny tyto „city,“ dodal opovržlivě „nejsou nic, pro nás. Oslabily by nás, musíme být nad věcí a vidět to, co je jiným očím skryto.“
Zavrtěla sebou a podívala se mu do očí. Otevřela pusu, ale ani slůvko z ní nevyklouzlo. Zkusila to znovu. „Kdy se tedy, vrátím?“
„Můžeš jít dnes. Tvůj první úkol je docela jednoduchý. Budeš na něj mít dost času. Chlapec své dívce slíbil, že jí nikdy neublíží a nedopustí, aby jí bylo ublíženo. Stalo se a on neví, jak to napravit. Chce se polepšit. Takže je tvým úkolem, pomoci. Tentokrát je tvá práce skrz na skrz kladná.“
Postavil se a rychlým krokem došel ke klavíru. Vytál z něj krabičku. Otevřel ji a vytáhl z ní přesýpací hodiny.
„Tyto hodiny měří tvůj čas na zemi. Až vyprší, musíš být na tom samém místě, kde se objevíš. Jinak tě čeká trest. Ten nezměním. Existují totiž vyšší mocnosti. Já jen doufám, že ty, je nepoznáš.“
Přišla k němu a natáhla ruku.
Dotkla se prsty jeho dlaně a svět se s ní začal točit. Zavřela oči, musela, jinak by se pozvracela. Dopadla na zem, na všechny čtyři. Dávila se, ale nic nešlo ven. Vždyť nic nejedla. Pomyslela si otráveně.
S obtížemi otevřela oči. Nacházela se ve špinavé uličce. Všude kolem se válelo smetí a byl zde cítit puch. Tak strašný smrad, že se málem složila. Odvykla si, typická vůně velkoměsta.
Vyklátila se ven a narazila do muže. Podíval se na ni a lascivně si olízl rty. Zase se jí zvedl žaludek a s tichým. „Promiňte,“ se vytratila.
Otevřela oči. Uvědomila si, že stojí na jiném místě. „Jak je to možné?“ Zašeptala. Pak se musela rozesmát. „Moc by mě zajímalo, jak se tvářil, když jsem zmizela.“
Což se samozřejmě naplnilo.
„Sakra. Měla bych prvně myslet a pak mluvit. Mohlo by se stát něco, co by mě pak mrzelo.“
Plácla si dlaní do čela. „Jak vypadá ten kluk? Na to ses ty chytráku měla zeptat. To budu všechny obcházet a ptát se, jestli neublížili svý holce? Fakt chytrý.“
Ruka ji vjela do kapsy a nahmatala něco tvrdého. Vytáhla to a chvíli na tu věc zírala. Byla to složka, velikosti A4.
„Jak se, sakra, dostala do mé kapsy, tak obrovská věc? Na otázky takovýho typu asi není čas.“ Odpověděla si sama.
Posadila se na obrubník a otevřela ji. Na první straně byly podrobné instrukce a předpokládaný čas návratu.
Znovu to prostudovala a otočila na další stranu. Našla fotku chlapce i dívky. Na několika fotografiích, byli spolu. Vypadali šťastně. „Kde se stala chyba?“
Tohle je ten úkol?
Zavřela oči a přenesla se, v myšlenkách, do doby před pěti měsíci.
Dvojice kráčela po rušné ulici, když se okolo nich prohnal chlapec s kabelkou. Za ním utíkala starší paní, která stěží popadala dech a volala, spíš šeptala „Zloděj, chyťte ho. Okradl mě.“
Jeden z dvojice, byl to asi dvacetiletý muž, se podíval na svoji přítelkyni, a rozběhl se za zlodějem. Dívka na něj ještě stačila zavolat. „Neudělej nějakou hloupost.“
„To nebude asi ono.“ Zašeptala si pro sebe – Elivasten. „Bude to někdy dříve.“ Znovu zavřela oči a posunula se v čase o tři měsíce. V té době, měla zemřít.
Muž. Byl to ten samý, jako v té předchozí „vizi“. Seděl před hotelem. Na někoho čekal.
Se skřípěním brzd, před ním zastavilo auto. Červené Porsche, z kterého vystoupila, pohledná žena. A nebyla to ta, která ho doprovázela minule.
„Miku, jsem tak ráda, že tě vidím. Jak se vede. Kde máš tu svoji, stíhačku?“ Promluvila na něj zvonivým hlasem. Obejmula ho kolem pasu a vedla do hotelu.
Ten se mírně usmál a zčervenal.
„Stacy.“
„Copak, zlatíčko?“
„Neměla by se o tom dozvědět? Mě to přijde,…“
Zastavila se, znovu se na něj usmála a políbila ho na tvář. „Ty můj blázínku. To by nedopadlo dobře.“
„Ale, ale. Tohle vypadá zajímavě. Takže jí zahýbá. To jsem si mohla myslet. No jo, chlap.“ Poposedla si na obrubníku a znovu zavřela oči.
Musela se dostat do doby, kdy to ta jeho „stíhačka“, zjistila.
„Miku! Jak jsi mi to mohl udělat? Já,… Milovala jsem tě. Ano. Milovala. Chápeš dobře, už je to minulost. Tohle, ti nikdy, opakuji, nikdy neodpustím.“ křičela na svého přítele.
Otočila se na podpatku a rozběhla se pryč. Bohužel si nevšimla auta, skočila mu do cesty. Skřípění brzd, však zaznělo pozdě, příliš pozdě.
Muž k ní přiběhl. Chytil ji za ruku a šeptal ji slůvka. Slova útěchy. Nic nebylo slyšet, najednou však, jako kdyby někdo zesílil zvuk.
„Mel. Proboha, Mel! Proč jsi to nechtěla vysvětlit? Já, chtěl jsem, proč jsi.“
Zavřela oči.
„Ne!“ Vykřikl. „Nesmíš zemřít!“
„Cože?“ Probrala se – Elivasten, z transu. „Tohle mi nesedí. Proč by umírala, když,…“
Zavrtěla hlavou a znovu se vrátila na to místo.
Houkání sanitky. Křik.
Na zemi, ležela dívka. Všude kolem byla krev. U jejího těla se skláněl muž. Držel ji za ruku a hladil po vlasech.
„Pane, pusťte nás k ní. Odvezeme ji do nemocnice. Můžete jet s námi. Jste její,…“
„Snoubenec.“
Naložili ji do sanitky, nastoupil společně s ní.
„Dostane se z toho? Přežije? My,… Měli jsme se brát. Za měsíc,…“ ztěžka polkl.
Najednou se něco stalo. Mladá žena sebou začala házet. „Pozor, uhněte. Začíná nám fibrilovat. Musíme použít,…“
Muž se kousek odsunul. Postavil se a díval se na její boj. Boj o život.
„Co ta krev?“ vykřikl.
Krve všude kolem, bylo víc a víc. Záchranáři se podívali jeden na druhého. Nejstarší z nich, se nahnul k řidiči a vykřikl. „Šlápni na to, máme tady problém. A to dost velkej.“
Stále nechápavě zíral.
„Co?“
Podíval se na něj a ukázal mu, aby se posadil. „Vaše, snoubenka. Je těhotná. Obáváme se, aby nepřišla o dítě.“
„Cože?
„Vy to nevíte?“ Podíval se na něj saniťák, nedůvěřivě. „To je nyní vedlejší. Hlavní je, že se ji pokusíme, i s dítětem zachránit. Bohužel. Nic vám nemohu slíbit. Náraz byl silný, mohou se vyskytnout komplikace.“
„Sakra. Tohle nevypadá dobře. Vůbec to nevypadá dobře.“ Nepřítomně se podívala k bílému domu na pravé straně.
Zamrkala a znovu se podívala. U domu stál muž a díval se dovnitř. Byl to ten samý. Podívala se do složky a pak znovu na něj.
„To je on! Super, ale co se stalo pak? Musím se podívat dál.“
Všude jen bílo. Tlumené hlasy a volání z „rozhlasu“.
„Pan doktor Mellony, ať se dostaví na akutní příjem. Máme tady nehodu.“
Na bílém lůžku leží pobledlá žena. Vedle ní stojí muž. Stále drží její ruku a hladí ji. Upírá na ni svůj pohled a šeptá. „Promiň, odpusť mi,…“
„Pane. Uhněte. Musíme na sál. Pozor, z cesty.“
A pak jen ticho.
„Vy jste?“
„Jsem snoubenec.“ Odpověděl mírně otráveně, mladý muž.
Doktor přikývl a rukou mu naznačil, aby se posadil. Bohužel, musím vám oznámit,…“
„Je v pořádku?“
„Ano, vaše snoubenka je živá, ale pro dítě. Nemohli jsme nic udělat. Byla pouze ve třetím měsíci a zranění. Byla moc vážná. Je mi líto.“
Seděl u jejího lůžka. Její ruku svíral ve své. Nemohl z ní spustit pohled. Ležela, nehybně, už třetí den. Dýchala, ale stále se neprobrala. Přišla o slezinu a měla těžce pochroumány všechny orgány.
Nepravidelný tep a občasné zrychlené dýchání.
„Eli. Nemůžeš mě tady nechat. Já. Všechno ti vysvětlím.“
Zdálo se mu to? Anebo se doopravdy snažila promluvit? Naklonil se k ní a přiložil ucho k jejím ústům. „El?“
Ozvalo se zachraptění a pak, docela jasně, se ozvalo. „Vypadni.“
„Ale?“
„Běž.“
Zvedl se a ve dveřích se zastavil a ona znovu promluvila. „Nechci tě vidět, nikdy. BĚŽ!“ Vykřikla.
Vzal za kliku a s tichým: „Promiň.“ Za sebou zavřel dveře.
„Ještě lepší. Tohle, mu přece nemůže odpustit.“
„ Ale co když?“ – Ozval se jí v hlavě, neznámý hlas.
„Sakra. Kdo jsi? Vylez z mé hlavy.“
„To asi nepůjde.“
„A proč ne?“
Potichu se zasmál. „Jsem tvojí součástí, nemohu si, jen tak odejít.“
„Aha,“ zašeptala si, jen tak, pro sebe. „Co si o tom myslíš?
„Co když to bylo jinak?“
„Jak, jinak?“
„Podívej se na to znovu. Co když jsi něco přehlédla? Pojď, já ti pomohu.“
Ocitla se, znovu, před hotelem. Jen pár minut před tím, než tam přišel Mike.
„Teď sleduj.“ Zašeptal, její „průvodce“.
Pomalým krokem se přibližoval muž, byl to on. Něco si mumlal pod vousy a rozhlížel se kolem sebe. Jako kdyby,…
„Kde vězí? Zajímalo by mě, po kom je. Táta, ani máma, nebyli nedochvilní. Dokonce nikdo z rodiny, pokud nepočítám strýce Larryho.“ Spokojeně se usmál a dál se rozhlížel.
„Vidíš?“
Neodpověděla, jen znovu zavřela oči a objevila se před bílým domem.
„No. Tak to jsem se vyznamenala.“ Huhňala si, sama pro sebe. „Takhle ho odsoudit, neumím to. Nikdy se to nenaučím.
„Máš dost času. Brzy to zvládneš.“
„Co se stalo s ní?“ Zašeptala.
„Máš na mysli jeho, snoubenku? Bydlí v tom domě, u kterého stojíme. On, se tam snaží dostat, chce s ní mluvit a vysvětlit jí to. Bohužel, v cestě mu stojí mnoho překážek, musíš mu pomoci. Jak? To už záleží na tobě.“
Seznámení
Najednou bylo ticho. Pouze muž, který nakukoval do okna, otočil svůj zrak na ni. Rozhlédla se kolem a pomalým krokem, se vydala k němu.
„Ahoj, já jsem,…“ Zakoktala se, podívala se do země a ztěžka polkla.
„Tak to je super. Chovám se jako ta největší slepice. Ještě začít kdákat.“
Usmála se a svůj pohled zvedla na něj. On si ji zvědavě prohlížel. Čekal co z ní, vypadne.
„Hledáš něco? Mohla bych ti nějak pomoci?“
Zavrtěl hlavou. „Mně už nikdo nepomůže, já jsem ztracenej případ.“ Otočil se a pomalu se vzdaloval od domu.
„Počkej, já,… Třeba bych ti pomohla. Nemůžeš to vzdát, třeba není ještě všechno ztraceno. Nevyzkoušel jsi třeba všechno.“
Zastavil se, nejspíš přemýšlel. Pak se otočil a promluvil. „Co ty můžeš vědět.“
„Divil by ses, ale to je teď vedlejší. Chtěla jsem ti pomoci, ale když nechceš. Nemůžu tě nutit, byla to tvoje volba.“ Lehce se usmála a otočila se čelem k domu.
„Co chceš dělat.“ Vykřikl a zajíkl se.
„Zeptat se jestli jim nevadí, že jim cizí chlap čumí do baráku.“
Uslyšela rychlé kroky a pak ji někdo surově otočil k sobě. Zrychleně dýchal a tvářil se jako vrah. „To nesmíš.“ V jeho hlase zazněla jasná výhrůžka.
„Nedivím se jí, taky bych se tě zbavila.“
Jeho stisk zesílil, ona však nic necítila, jen se stále usmívala.
„Co víš?“
„Jestli mi chceš ublížit. Pak ti nemohu pomoci.“
Povolil svůj stisk, ale nepustil.
„Jak bys to dokázala. Ani já nevím, jestli si její odpuštění zasloužím.“ Odmlčel se. „Ublížil jsem jí, nevědomky, ale ublížil. Měli bychom si někam sednout a já ti vše povím. Nevím proč, ale myslím si, že ty,… Snad to dokážeš.“
„Proč tak rychlá změna názoru?“ Usmála se.
Zavrtěl hlavou. „ Nevím, svědomí? Něco mi říká,…“
„Také slyšíš ty hlasy?“ Skočila mu do řeči.
Zíral na ni jako, kdyby ji viděl poprvé v životě. (Taky, že jo.) „Možná to není ten nejlepší nápad.“
„Já nejsem blázen, já,… To je fuk, kdo jsem já. Pojď, popovídáme si a uvidím, jestli ti dokážu pomoci.“
Seděli v kavárně. Všude bylo mnoho lidí, ale jim nikdo nevěnoval pozornost. Mluvili, křičeli, na sebe.
Ten okolní hluk jí lezl na nervy a to nehorázně. Na chvíli si pomyslela, jak by to bylo skvělé, kdyby tu bylo ticho.
Za okamžik se zdálo, jako kdyby se zastavil čas. Její společník jen zíral a na sucho otvíral ústa. Vypadal tak komicky, že se musela rozesmát, nešlo to zastavit.
Když se uklidnila. (Šikovná.) Pomyslela si: Jasně, ty můžeš mluvit, kámo
Jakmile byl schopen se pohnout, vyskočil a výhrůžně si ji měřil. "Co jsi zač?"
"Já-já,…“ Znovu se zakoktala jako předtím. "To je fuk! Jsem tu, abych ti pomohla. Tak si toho važ!"
"Cha, cha, cha. Dovol, abych se zasmál."
"Už jsi to udělal," skočila mu do řeči.
Zamračil se a zvedl skleničku, kterou na jeden zátah vypil. "Jak bys mohla. Nic o mě nevíš!"
"Myslíš?"
Opřel se zády o zeď a čekal, co mu poví.
Pohodlně se usadila, založila ruce na prsou a spustila.
Ten okolní hluk jí lezl na nervy a to nehorázně. Na chvíli si pomyslela, jak by to bylo skvělé, kdyby tu bylo ticho.
Za okamžik se zdálo, jako kdyby se zastavil čas. Její společník jen zíral a na sucho otvíral ústa. Vypadal tak komicky, že se musela rozesmát, nešlo to zastavit.
Když se uklidnila. (Šikovná.) Pomyslela si: Jasně, ty můžeš mluvit, kámo
Jakmile byl schopen se pohnout, vyskočil a výhrůžně si ji měřil. "Co jsi zač?"
"Já-já,…“ Znovu se zakoktala jako předtím. "To je fuk! Jsem tu, abych ti pomohla. Tak si toho važ!"
"Cha, cha, cha. Dovol, abych se zasmál."
"Už jsi to udělal," skočila mu do řeči.
Zamračil se a zvedl skleničku, kterou na jeden zátah vypil. "Jak bys mohla. Nic o mě nevíš!"
"Myslíš?"
Opřel se zády o zeď a čekal, co mu poví.
Pohodlně se usadila, založila ruce na prsou a spustila.
...
...
...
...
...
...
Když dokončila svůj monolog, podívala se mu do očí a čekala. Sama nevěděla na co, ale tušila, že musí. (Chápete? Já ne.)
Nasucho polkl a přejel si dlaní po zarostlé tváři. Posadil se a položil hlavu na stůl. Pak se posadil rovně, přikývl.
"Tak vidíš, že o tobě něco vím!"
"Něco?" Zavrtěl hlavou a dodal. "Všechno."
„Takže,…“
...
...
...
...
...
Když dokončila svůj monolog, podívala se mu do očí a čekala. Sama nevěděla na co, ale tušila, že musí. (Chápete? Já ne.)
Nasucho polkl a přejel si dlaní po zarostlé tváři. Posadil se a položil hlavu na stůl. Pak se posadil rovně, přikývl.
"Tak vidíš, že o tobě něco vím!"
"Něco?" Zavrtěl hlavou a dodal. "Všechno."
„Takže,…“
„Jak, mi chceš pomoci? Co za to budeš chtít?“
"Začneme od konce. Nechci nic. Neexistuje žádná věc, která by mi pomohla. V ničem! Jak ti pomůžu? No, dobrá otázka. Budu se muset spřátelit s tvojí snoubenkou."
Jeho výraz tváře ztvrdl, ale neřekl nic.
"Potom,… Nech to na mě! Můj čas je omezený. Záleží na tom, jak moc tě nenávidí. A jak moc tě milovala. I když,… Nic jsi jí neudělal, pokud vím. Uvidíme."
"Začneme od konce. Nechci nic. Neexistuje žádná věc, která by mi pomohla. V ničem! Jak ti pomůžu? No, dobrá otázka. Budu se muset spřátelit s tvojí snoubenkou."
Jeho výraz tváře ztvrdl, ale neřekl nic.
"Potom,… Nech to na mě! Můj čas je omezený. Záleží na tom, jak moc tě nenávidí. A jak moc tě milovala. I když,… Nic jsi jí neudělal, pokud vím. Uvidíme."
Její život
Teď se dozvíte něco víc o dívce, z které se stal – Anděl smrti.
Bude nám osvětleno z jakého důvodu, se dostala na druhý břeh. Na stranu, ze které není návratu!
Anebo je to všechno jen klam? A každý z nás má šanci, se vrátit a udělat něco, co nestihl nebo nedokázal zvládnout předtím.
Nevíme, a ani to nezjistíme, můžeme se jen domnívat, doufat a věřit.
„Byl čarokrásný západ Slunce, který narušoval jen, dopad kapek z vodopádu, stojícího jen několik metrů od zamilovaného párku.
Nebyl to, jen tak obyčejný párek. Byl s hořčicí a zapíchnutý v rohlíku. Ta úžasná uzenina totiž byla zamilovaná a to do,…“
„Veroniko, nech toho! Tohle není žádná pohádka, ale blbost!“ Okřikla svoji sestru pětiletá holčička, která byla zachumlaná v peřinách a rozhořčeně se dívala na svoji, o deset let starší sestru.
Ta se jen ušklíbla a chtěla pokračovat ve vyprávění. Byla však přerušena křikem malé sestřičky. „Mamííí, Veronika mi nechce,…“
„Nikolo! Ty si taky musíš pořád stěžovat. Spi! Já ti pak něco koupím. Hlavně buď zticha. Já dnes musím ven!“
„Máš rande?“ Dívenka se usmála a zatvářila se strašně důležitě. „Víš, že jsi na to ještě moc mladá. Chceš dopadnout jako já!“
„Niky,“ rozesmála se, nad tím, jak úžasně umí její sestřička napodobit matku. „Ne, nechci. Neměj strach, nemám to v úmyslu. Takhle dopadnout, to raději,…“
Bohužel se již nikdo, ani její sestra, nic nedozvěděl, protože se z vedlejší místnosti, ozvalo volání. „Veru, pojď sem! Tvůj otec s tebou chce mluvit.“
„No jo.“ Zašeptala otráveně a otočila se na Nikol. „Už spi.“ Políbila ji na tvář a vyšla z jejího pokoje. „Já ti zavřu, jo.“
Dívenka přikývla a kousla se do rtu. Měla strach, bála se, že se její velká sestřička už nikdy nevrátí. Kdyby jen tušila, že ví víc, než všichni ostatní.
„Mám tě ráda, Veroniko, moc.“ zašeptala do ticha. Schovala si hlavu pod polštář a modlila se za to, aby co nejdřív usnula
a nic neslyšela.
***
„… nebyl jí dopřán dlouhý život. Zemřela na počátku,…“
Dál dívenka neposlouchala. Sklopila oči a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Několikrát popotáhla a pak se hlasitě vysmrkala do kapesníku.
Několik osob, se pohoršeně otočilo. Když však uviděli, kdo je původcem toho hluku, chápavě pokývali hlavami. Uchopili svoje děti za ruce a přitáhli si je blíže k sobě. Chtěli je chránit, ale uchrání je před celým světem?
K dívence, došla postarší žena a uchopila ji za ruku. „Nikolko, pojď. Tady bys už neměla být. Vezmu tě domů, k novým kamarádům,…“
Dívenka zvedla modré oči od země a otřela si slzy do rukávu svého šedého svetru. „Veronika tam za mnou přijde?“ zeptala se naivně.
„Ne“ zašeptala neznámá žena a zavrtěla hlavou. „Svoji sestru už nikdy neuvidíš. Zemřela a už se nevrátí, nikdy.“
(No, tohle mi říct, tak se asi sesypu)
„Aha.“ zamumlala zklamaně. Vyprostila svoji ruku z ženina sevření a pomalým krokem, se vydala k hrobu, ve kterém ležela její sestra.
Žena ji následovala.
„A máma? Tu uvidím kdy? Mám o ni strach.“
Neznámá, se zatvářila vážně. Teď doopravdy nevěděla, jak z toho ven. Má té malé, nevinné dívence říct, že její matka. Ta, která by ji měla chránit, ochraňovat svoje děti a nedopustit, aby jim někdo ublížil. Tato žena, která si nechala říkat, máma, že ona může za smrt její sestry?
„Ta také ne.“
„Zemřela,“ promluvila Nikol. Její hlas zněl chladně, toto slovo vyznělo spíš jako, konstatovaní, než lítost. „Moje matka, zemřela.“
„Ne, ale nějaký čas,… Asi ji už neuvidíš, zakázali jí, aby se s tebou stýkala.“
Nikola zvedla pohled. Po slzách nebylo ani památky, až na zarudlé oči. V těch očích najednou nebyl žádný cit, jako kdyby zemřel kousek z její duše. „A kam půjdu?“
***
„Vypadá jako andílek. Adame, co říkáš? Tahle a žádná jiná. Vypadá přesně jako Elison, takhle by určitě vypadala, kdyby,…“ nedokončila a rozplakala se.
„Jsi si jistá, Stacy? Já,… Aby to pak nebylo ještě horší, jestli ti bude připomínat naši dceru. Ona, je už přeci, mrtvá.“
Tento rozhovor, doléhal k drobné dívence, která způsobně seděla na židli a čekala, jestli si jí vyberou a ona bude moci s nimi odejít do nového domova.
Vypadala klidně, ale zdání klame. Nervozita v ní jen vřela a každou vteřinou, to bylo horší a horší. Pár manželů se chvíli domlouval potichu, nebylo jim rozumět ani slovo. Pak promluvila Stacy. „Chceme ji. Jak se jmenuje?“
Dívenka si oddechla, uvolnila se, sjela trochu níže a protáhla si nohy. Teď už neposlouchala, konečně bude mít nový domov, rodinu. Někoho, kdo ji bude mít rád.
„Nikolko, běž si přichystat věci a za půl hodiny, ať jsi v hale. Kufr, můžeš nechat na pokoji, tady tvoji noví rodiče, si tě odvezou domů. Mají krásný dům se zahradou a psa. Ty máš přeci psy ráda, ne?“
Dívenka radostně přikývla a rozběhla se do svého pokoje.
Dům byl přímo obrovský. Nikolku, přivedli do krásného pokoje, ve kterém bylo nepřeberné množství hraček. Všechno bylo v růžové barvě a postel byla s nebesy. Vypadalo to tu jako v pohádce a ne v pokoji šestileté dívky.
„Nik, tenhle pokoj patřil Elison. Nepobyla tu však dlouho,…“
Její manžel si odkašlal a uchopil ji za ruku. „Stacy, neměla bys ji strašit. Niki, by se tu měla cítit jako doma, a ne jako, náhrada za naši dceru, která už není.“
Ten muž, přišel dívce doopravdy sympatický.
***
„Adame, já,… Mám strach. Tohle přeci není normální, vždyť ten pes byl tak hodný a teď. Nikdy se přeci nestalo, aby na někoho zaútočil. A k tomu na mého bratra. Nelíbí se mi to, vůbec se mi to nelíbí.“
Ozvalo se zaskřípění parket a pak bylo slyšet jen kroky.
Nik, se zastavila u svého pokoje a zhluboka se nadechla. Co udělají s Maxem. Zamyslela se. Potichu otevřela dveře a vešla do svého, Elisina, pokoje. Posadila se na, odporně, růžovou postel a položila hlavu do dlaní.
Postel se prohnula pod náporem dalšího těla.
Dívka se ani neohlédla a promluvila. „Elison, oni mi nevěří. Oni by mi neuvěřili, že jsi tady. Mysleli by si, že jsem blázen. Vždyť, ty jsi mrtvá.“
„Ano, ale musí vědět pravdu.“ Ozval se přízračný hlas odnikud. Jako kdyby mluvil někdo, kdo,… „On mě zabil a musí nést zodpovědnost.“
„Proč se nezjevíš jemu?“ otázala se Nikol a stočila pohled napravo od sebe. Na chvíli se ji oči rozšířily úlekem. „Vypadáš hůř než předtím. Promiň.“ Zašeptala omluvně, když ucítila změnu teploty v místnosti.
„Neomlouvej se, to nebylo na tebe. Je tady, musím pryč.“
Pokoj se naplnil pozitivní energií a oteplilo se, prohlubeň na posteli, zmizela. Pokojem se rozlehl znovu hlas mrtvé dívky. „Ty, ty to dokážeš.“
***
„Ona, ona ho zabila! Adame, ta holka je ďábel. Neměli jsme si ji brát. Elison měla Petra ráda, byli stále spolu, všude.“
Tohle už nemohla Nikol slyšet. Zaběhla do svého pokoje a zahrabala se do peřin. Několik minut, se nic nedělo a tak Nik usnula. Vybavil se jí ten den, kdy se jí Elison zjevila.
Byla sama doma. Nechali ji bez dozoru, ale to nemělo mít dlouhé trvání. Procházela se po obrovském domě a nakoukla do každé místnosti, jen jedné se vyhýbala.
Půdě.
Jediné, co ji nelákalo, bylo to, aby viděla to místo, kde skončil život té dívky.
Bylo to poprvé, co ji uviděla. Byla dost nepříjemná a shazovala věci, chtěla jí ublížit. Myslela si, že ji chce vše vzít. Jak by mohla vzít něco mrtvé dívce.
Trvalo několik dní, než si to nechala vysvětlit a pak, pak ji řekla vše.
„Nik. Já ho měla ráda, moc. On mě taky, ale jinak, než já. Chápeš, bylo mi pět let, jak je tobě, když přišel poprvé. Nechoval se tak, jako vždy. Byl moc dotěrný a neustále se mě dotýkal. A pak,…“
Nikol, se ji chtěl dotknout a utěšit ji, ale ruka prošla skrz. „Promiň. Já, je mi to líto,“ zašeptala.
Elison k ní otočila hlavu, poprvé, a Nikol vykřikla. Její oči pozorovaly tu osobu před sebou. V těch očích byla hrůza a strach. Tohle už nebyl člověk.
„Víš, já skočila. Skočila jsem ze střechy, na plot. Proto vypadám tak, jak vypadám. Nechtěla jsem tě vyděsit.“
***
Naposledy se podívala na ten dům a nastoupila do auta.
„Niki, Niki. Tak ses nám vrátila. Mysleli jsme si, že se ti tam líbilo. Proč ses chtěla vrátit?“
„Splnila jsem svůj úkol,“ tajemně zašeptala.
Vedoucí dětského domova, se otřásla. Ta dívka jí naháněla strach, nikdy nechápala proč, ale bylo tomu tak. Ti lidé, kteří si je před půl rokem vzali, jí sdělily důvody, proč ji již nechtějí.
I když, určitě byli paranoidní. Přeci ta šestiletá dívenka nemohla za to, že se té ženě, zabil bratr. Musela to být jen náhoda, nešťastná shoda okolností. Skočil z půdy, z toho samého místa, jako jejich dcera.
***
Na zahradě seděla dívenka. Ruce měla v klíně a dívala se na zapadající slunce. Byla sama.
Všude kolem si hrálo tolik dětí, ale ony, jako kdyby ji nevnímaly. Jejich smích, ani jejich pohledy se jí vůbec nedotkly, jako kdyby proletěly kolem. Žádné z dětí, se na ni neusmálo, žádné si s ní nepovídalo.
Byla obklopena lidmi, ale přece sama.
Na rtech jí pohrával úsměv a z úst se jí linul tichý popěvek.
Spustila pohled z rudého slunce a otočila se na jih. Děti si, jako na povel, přestaly hrát a vyměňovaly si vyděšené pohledy. Až, když se dívka zvedla, s křikem vběhly do domu. Ani tohle dívku nevyrušilo z jejího rozpoložení. Jen se lehce zamračila
a otočila hlavu na stranu. „Asi se tě lekly.“
Žena, která to vše pozorovala z okna, jen nevěřícně zavrtěla hlavou. „Měla bych si s ní promluvit. Takhle to dál nejde.“ Ujišťovala sama sebe, že s tím něco udělá.
Dívenka se vydala do domu, její kroky vedly do kuchyně. Měla docela hlad. Bylo to již deset let, co se dostala do tohohle dětského domova. Vystřídala čtyři pěstounské rodiny, všichni ji po několika měsících vrátili. Vraceli ji, jako použité zboží, jako něco, co už nejde opravit.
Chápala je, ale litovala. Litovala toho, že ji nikdo nechápal, nechtěl pochopit. Ona přeci nemůže za to, co vidí. Nechtěla to, nikdo se jí neptal na názor.
Nikdy.
Vždy, když někdo přišel, líbila se jim, ale stačilo pár slov a,… Odváděli ji někoho jiného, jinou holčičku anebo i chlapečka. Stala se černou ovcí v bílém stádě.
Jak jen mohli vědět, co se stalo?
Jak zjistili, jak přišli na to, že za to může ona?
Proč?
Tolik otázek, ale odpovědi žádné.
Má přítelkyni, kamarádku.
Stalo se tak jednoho bouřlivého dne. Holčička byla jednou z těch, která se Nikolky bála. Ale stačil jeden den, trocha nepozornosti a vše bylo jinak.
***
Jasné nebe, se během okamžiku zatáhlo a celé obloha potemněla. Od západu se zablesklo, ozvalo zadunění a pak následoval výkřik.
Křik, při kterém tuhla krev v žilách.
Postarší žena, se podívala po svých svěřencích. Několikrát si je přepočítala a pak zůstala stát jako solný sloup, jako Lotova žena. Němě otevřela ústa, jako ryba na suchu, a pak je zavřela. Odkašlala si a pozorovala ty vyděšené pohledy. Jen jedna dívka se tvářila zcela vážně a pak zašeptala. „Není tady Simona.“
Vychovatelka přikývla a otočila se na nejstarší z dívek. „Natálie, odveď všechny do jejich pokojů, nikdo, opakuji, nikdo, ať nevystrčí ani nos. Rozuměla jsi?“
„Ale, já mám strach.“
„Hned,“vykřikla žena.
Všichni se měli k odchodu, ale Nikolku zastavil dotek na její paži. Byla to stará Nowaková, Barbara, jejich vychovatelka. Byla ředitelkou v tomhle dětském domově, už od jeho počátku. „Ty, půjdeš se mnou.“
Niky přitakala a následovala starší ženu. Jejich kroky vedly ven, do deště. Z věšáku si sundaly kabáty a pláštěnky a vyšly.
Žena se neustále rozhlížela kolem a poté přidušeně vykřikla. Nikol, která sledovala její pohled, zbledla. Na zemi ležela dívka, byla to Simona. Bylo jí, ano bylo, dvanáct let. Její černé vlásky se rozprostíraly na mokré zemi. Tvář byla bledá a její oči se dívaly do nekonečna, nikam. Prázdné oči plné nepochopení. Pootevřená ústa a končetiny v nepřirozeném úhlu. Na její hrudi, ležel kus stromu.
Starší žena to vše nechápavě pozorovala, ale pak se rozběhla přímo k dívce. Položila jí prsty na krk, zkoušela puls. Poté se
k dívce sklonila a poslouchala dech. Nakonec se vyděšeně podívala na Nikol a pak na bledou dívku. Na dítě ležící v mokré trávě, bez života.
Nikolka, se usmála a pak se podívala na východ. Z dálky vycházelo světlo, pak se objevila postava. Zpočátku kráčela ke světlu, pak však svoje kroky změnila. Zastavila se a podívala se na Nikolku. „Ty, ty mě, vidíš?“zašeptala.
Nikol přikývla a Simona, se vydala k ní.
„Já, nechci tam, co mám udělat, abych,… Já nechci zemřít.“
Nikol se stále usmívala.
Starší žena měla oči jen pro mrtvou dívku. Nic z toho neviděla, ani nevnímala.
Nikolka udělala dva kroky směrem k duchu mrtvé dívky. Opětovaly pohledy, ani jedna nechtěla ustoupit. „Ty jsi, mrtvá! Zůstat můžeš jen, když chceš. Musíš něco udělat?“ optala se jí opatrně.
„Nevím, já nechci odejít. Chci se rozloučit.“
Jas, který se šířil z dálky, pomalu ustupoval, až se kolem rozprostřela neproniknutelná tma. Jen blesky křižovaly oblohu
a zdálky bylo možno zaslechnout údery hromu.
„Nikol. Zajdi do domu a řekni Emily, ať zavolá doktora a policii. Co nejrychleji.“vytrhla je stará žena z rozjímání.
Obě dívky se na ni podívaly a Nikol odběhla.
Stali se z nich přítelkyně. I když, přítelkyně je moc silné slovo. Vzniklo mezi nimi křehké příměří, bylo tak křehké, přitom však pevné. Mohlo je zničit jen jediné slovo. Avšak to, co je spojovalo, bylo, že obě věděly. Byly si jisté jen tím, že smrt, to je jen začátek.
Simona, ta dívka, která zemřela, se chtěla rozloučit. Proč a s kým? To však nikdy neřekla. Možná chtěla odpuštění, ale slova omluvy ji z úst nešla. Snad chtěla svým činem něco říct, nebo nechtěla být sama.
***
Sedmnáctiletá dívka, stála u srázu a dívala se dolů. Něco jako kdyby ji táhlo tam níž. Někdo jako kdyby ji volal. Nějaká tajemná síla jí říkala, že dole, tam to bude lepší.
Už za měsíc měla opustit toto místo, místo, které pro ni bylo na dlouhá léta domovem. Místo, které ji nahradilo rodinu, ale lásku a porozumění, to ji nedalo. Poznala sílu přátelství, ale,…
Může někdo chtít přátelství od někoho, kdo nežije? Od někoho, kdo neví, co chce?
Ředitelka tohoto dětského domova, pro ni našla místo, práci. Ten nejlepší flek pro toho, kdo vidí mrtvé, ty, kteří odchází na druhou stranu. Nebo ty, kteří žádají pomoc.
Nemocnice.
Tohle slovo, místo, v ní vyvolávalo strach, ale i, naději.
Věděla však to, když bude potřebovat pomoc, může ji nalézt jedině zde. Tady na tomhle místě, na místě, kde všechno končí, ale snad i začíná.
***
Stačilo několik měsíců a z kdysi zakřiknuté a neoblíbené dívky, se stal někdo jiný. Všichni ji měli rádi, jak nemocní, tak sestry
a lékaři. Každý ji věřil a pomáhal. Snad za to mohla změna prostředí nebo snad? Láska?
Jak se však ze dne na den může vše zlepšit. Po dešti vyjde slunce, po noci následuje den.
Tak může jít vše špatně. Stačí jediné slovo, vzpomínka a zase je vše tam, kde to bylo, ve starých kolejích. To stejné čekalo i Nikol. Ne každý může být šťastný, Ne tak, jak by chtěl.
***
Stála na úpatí hory a shlížela do rokle. Ta proláklina. Něco jí k ní táhlo, naklonila se přes okraj. Udělala jeden krok. Netušila, kde se to v ní vzalo, ale přidala druhý.
Ztratila půdu pod nohama a padala, padala a padala. Zdálo se jí to jako celou věčnost. Přitom to byl jen malý moment, kratičký okamžik.
Poslední, co uviděla. Alespoň, jak si pamatovala. Byl člověk. Stál tam člověk. Nebyl to nikdo, koho již viděla. Takového „tvora“ spatřila, poprvé a doufala, že i naposled. Brzy měla poznat, jak moc se mýlila. Tento tvor, měl být jejím průvodcem, v jejím novém „životě.“
Ještě předtím, však zahlédla jeho oči. Byly jako bezedná studna, černé jako smrt. Protkané bílými „žilkami“, neměly žádné bělmo.
Co to má, sakra, všechno znamenat!
Muž a žena, stáli naproti domu, který vypadal jako sanatorium. Byli tu již poněkolikáté, ale stále nevěděli jak se dostat dovnitř. Jak dosáhnout toho, aby si Elivasten, mohla promluvit s Melanií.
Potřebovali jen chvíli, jenom malý okamžik k tomu, aby vše vysvětlili. Anebo jim na to ten čas, který měla ona vyměřený, nebude stačit?
Muž se podíval na dívku a poté k domu. Celý tento stereotypní úkon několikrát zopakoval a poté upřel pohled do zelené trávy, která byla všude kolem.
Dívka si povzdechla, zavřela oči a sedla si na zem. „Tak to bude nejspíše na dlouho. Co bys Miku, řekl tomu, že odejdeš a já si tě poté najdu. Když vše půjde podle plánu, budeš si moci se svoji snoubenkou.“ Jeho oči se do ní zabodly, cítila to, i když svůj pohled nezvedla. „Dobře,“ mávla rukou. „Když vše tvé bývalé vysvětlím,… Mohla bych se vrátit, domů,… Tedy, odkud jsem přišla,… V přesně stanovený termín a to za tři dny. Což je… v pondělí.“
„Dobrá,“ přikývl. Otočil se k dívce zády, odešel.
El, stále seděla na zemi. Na chvíli se nechala unášet tím překrásným pocitem, že má volnost, že ji nikdo nebude omezovat, že můžeš žít tak, jak sama chce.
Zakašlání.
Dívka se ošila, ale oči neotevřela.
Kašel.
Tentokrát oči otevřela, mžourala do slunce, neschopná zaostřit. Rozhlédla se kolem. Před ní stála žena, měla stříbrem protknuté havraní vlasy a tvářila se, jako kdyby spolkla citron. „Mohla byste mi, slečno, říct, co tu děláte? Nezdá se mi, že bych vás tu někdy viděla.“ Nadzvedla obočí, koutky úst se jí zvedly, jako by v úsměvu.
„Omlouvám se,“ vyskočila na nohy a lehce se uklonila. „Jmenuji se, Nikola Santini a jsem zdravotní sestra.“ Polkla. Zabořila obě ruce, co nejhlouběji to šlo, do kapes.
„Ach, tak to budete vy, na koho čekáme, už od rána. Zdrželo vás snad něco? Anebo snad, někdo?“ zmlkla a čekala na odpověď.
Nikol, přivřela oči a opětovala upřený pohled postarší ženy. „Ne, kdepak. Já na takové hlouposti nemám čas. Pro mne je přednější práce a až poté, zábava.“
„Dobrá,“ tentokrát se již žena usmála přívětivěji. „Víte, měla bych vás nejspíše na něco upozornit. Jedná se o naše,… Ne, nechápeme je jako pacienty. Jsou to naši klienti, přátelé. Prozatím budete pracovat se všemi, později vám přidělíme jednoho nebo jednu klientku. Snad ještě,…“ Během řeči došly ke dveřím, které někdo otevřel, a ony mohly vejít do zšeřelé vstupní místnosti.
„Sestro, Neli,… Ach, kdo je tahle milá slečna?“ usmála se na Nikol, přívětivě, o několik let starší žena. Vypadla o dost mileji, než Neli. Která se na neznámou otočila a uchopila ji za paži. „Omlouvám se, ale nevěděla jsem, že slečna ještě přijde. Když se nedostavila v předem stanoveném termínu,…“
„Jistě, ale nyní je zde a,…“ na chvíli se zamyslela a začala si mnout spánky. „Vezmu slečnu za ředitelkou a ona již dá vše do pořádku. Nel, měla byste si odpočinout, vypadáte velmi unaveně. Slečna Melanie, vám nejspíš, opět, dělala potíže.
Elivasten, nyní opět Nikol. Sebou, po vyslovení toho jména, trhla a zbledla.
„Stalo se něco? Je vám dobře, sestro Santiny?“ nahnula se k ní sestra Neli a v jejím pohledu se mihl stín podezření. Něco se jí na té holce nelíbilo.
Dívka přikývla.
„Tak. Já jsem vedoucí sester v tomto sanatoriu. Kdybyste měla nějaké potíže, jsem i důvěrnice. Kdykoli se mi můžete, se vším, svěřit.“ mrkla na ni a vydala se ke schodům. Na prvním se zastavila a otočila na budoucí posilu. „Mohla byste mne následovat?“
Druhá žena si odfrkla a rázným krokem odešla z uvítacího sálu, do kuchyně.
„Neli, je občas velmi zvláštní. Nejspíš vám neřekla o tom, že se někdy stane něco zvláštního. Snad dokonce nadpozemského, a protože je Neli hodně nábožensky založená, bývají s ní problémy.“ Usmála se a vedla Nikol za sebou do „ředitelny“.
Otevřela dveře a přímo naproti v křesle, seděla žena. Byla otočena zády k nim a dívala se z okna, které vedlo na obrovskou zahradu za domem.
„Paní Eleonor,“ promluvila dívčina průvodkyně.
Nikol, sebou trhla. Na chvíli zapomněla dýchat a se široce otevřenýma očima, zírala na ženu. To snad není možné. Ne, to musí být náhoda, jen náhoda. Vždyť,… Je to přeci tolik běžné jméno!
Žena se otočila, její nevidomé oči, se dívaly skrz ně, ale jako kdyby je viděly. „Slečno, co vás k nám přivádí?“ vytrhl ji ze zamyšlení hlas ženy.
„Já,…“ zakoktala se a sklopila oči k zemi. „Já jsem, já bych ráda pomáhala těm, kdo moji pomoc potřebují. Jsem vystudovaná zdravotní sestra.“
„Ano? Tak to je skvělé, budete naší první pracovní silou, které má na naši práci kvalifikaci. Konečně nějaká změna. Jak se jmenujete?“
Dívka upřela svůj pohled na ženu. „Nikol, jmenuji se, Nikol.“
Žena sebou cukla. Snad ji rozrušilo to, že se jmenuje,… Její nevidomé oči se upřely do dálky, nepromluvila. Popotáhla a se zvednutou hlavou, se postavila. „Mohu?“ zašeptala a přišourala k dívce. Natáhla ruce před sebe, čekala.
Elizabeth, do Nikol lehce strčila a pohodila bradou dopředu.
Ruce nejstarší z žen, se dotkly dívčiny brady a putovaly po celé tváři. Postupně objela rty, nos. Její ruce se zastavily pod očima, odkud zamířila na uši a poté na čelo, kde se zastavily. Několik vteřin se žena nepohnula, stála nehnutě a zhluboka dýchala.
Nikol již pomalu začaly dřevnatět nohy, postupně do nich dostávala křeč. Sakra, sakra,… Přešlápla z nohy na nohu. Ženina ruka opustila její tvář a dotkla se jejího ramene. „Nikol?“ zašeptala. V očích se jí zaleskly slzy. „To není možné,“ odtrhla se od dívky a vrátila se do svého křesla. „Betty, odešla bys na okamžik? Ráda bych si se slečnou,… Jak se jmenuje příjmením?“
„Santini,“ odvětila nechápavě.
Žena přikývla, polkla a pokračovala v hovoru. „Slečno Santini,…. Beth, jak to, že jsi stále tady?“
„Jistě, omluvte mě.“ vyhrkla, vyšla z pokoje a potichu za sebou zavřela dveře.
„Kde jsme skončili,… ano, už vím. Slečno. Omluvte, prosím, moje chování. Jen jste mi někoho připomněla, někoho, kdo pro mě hodně znamená. Nechci vás zatěžovat svými problémy.“
Žena chtěla pokračovat, ale Nikol ji přerušila. „V pořádku, nic se neděje.“ usmála se. Poté ji došlo, že nemohla vidět výraz její tváře, ale neřešila to. „Chtěla byste o mně ještě něco vědět?“
„Co se vám stalo? Vaše aura,… Je tak… zvláštní.“
***
Nikol, se posadila ve svém pokoji a zamyslela se nad tím, co dnes prožila.
Hned jakmile vyšla z „ředitelny“, se k ní přidala Elizabeth a shovívavě se na ni usmála. „Nevím, co to do ní vjelo. Nikdy jsem ji takovouhle nezažila. Je vždy vlídná, milá a přátelská. Tak se chovala jen, když,…“ chytila se za pusu a snažila se zamluvit to, co řekla. Nikol, to však stále vrtalo hlavou. „Pojď, zavedu tě do tvého pokoje. Prvně, ale zajdeme do kuchyně, dáš si něco k snědku. Vypadáš hladově, kdy jsi naposledy jedla?“
Kdybys věděla.
Mladá dívka neodpověděla, jen se záhadně usmála a následovala Elizabeth. „Paní E…“
„Říkej mě Betty. Když říkáš paní, připadám si strašně staře.“ odvětila.
Obě vešly do světlé kuchyně. Kuchyňská linka zářila čistotou, na kamnech někdo vařil polévku, v troubě se peklo kuře. Celá místnost byla prosycená vůní pečeného masa. U stolku, který se nacházel u okna, seděla žena. Pozorovala dvojici na procházce. Občas v zamyšlení nakrabatila čelo a zamračila se. „Mel, stalo se něco?“ otázala se jí starostlivě a podívala se na Nikol.
Žena jen zavrtěla hlavou, začichala a vyskočila na nohy. Doběhla k troubě právě včas, aby mohla vytáhnout černající a skoro již hořící maso. „Zase jsem to spálila. Mike,…“ rozplakala se, svezla se na zem a položila hlavu do dlaní.
Nikol, se otočila na Elizabeth a v otázce pozvedla obočí. Druhá žena ihned přiklekla k Melánii a chytila ji za paži. „Vše bude v pořádku. Už je dobře, nemůžeš za to, co se stalo,…“
Dívka zvedla hlavu a podívala se na Nikol. „Kdo je to?“ zaskřehotala.
„Tahle dívka, je tvoje nová kamarádka. Přišla za námi, abychom tu nebyly tak samy.“
„Já ji tu nechci, ať jde pryč!“ vykřikla. Upřela oči na Nikol, zamračila se a opět zařvala. „Vypadni! Na co sakra čekáš! Přišla jsi sem, abys mi ho vzala. Táhni!“
„Ne, já,…“
„Nikol, bude lepší, když na chvíli odejdete. Tohle se tu stává skoro každý den. Mel, nemá ráda nové tváře. Hodně si toho prožila a,… Raději odejdi. Uvidíš, vše bude v pořádku. Musíme ji dít čas.“
„Dobrá,“ zašeptala a otočila se k odchodu. Poté už jen zaslechla uklidňující hlas vedoucí sestry a tichý pláč snoubenky toho, komu slíbila pomoc. Povzdechla si a vyšla z kuchyně.
Co čert nechtěl, anebo chtěl? Narazila do právě se vracející dvojice. Té samé dvojice, která byla před chvílí na zahradě. „Omlouvám se, nechtěla,…“
Muž se na ni lehce usmál, položil jí ruku na rameno a lehce stiskl. „V pořádku, nic se nestalo. Moje manželka na mě před chvílí mluvila a,…“
„Tady jsi, Tede!“ objevila se vedle nich, jako duch, sestra Neli. „Zase jsi byl na procházce?“
Muž se zamračil, stále se díval na Nikol, druhá žena jako kdyby mu nestála ani za jeden pohled. Silněji stiskl dívčino rameno a zaskřípal zuby. „Slečno, byla to moje chyba. Rád bych se vám představil. Jmenuji se Theodor, ne Ted, Windsdorf. Jsem velmi potěšen, že jsem vás mohl poznat.“ mávl rukou ke stojící ženě. „Tahle okouzlující dáma je moje žena, Melody.“
„Těší mě,“ napřáhla Nikol ruku k ženě a,…
Nikdo na tom místě, kde před chvílí stála postarší dáma, již nestál. Pouze se okolní vzduch lehce ochladil a odněkud zafoukal ledový vítr. Otevřela se všechna okna v přízemí a pak všechno utichlo, z ničeho nic.
„Co?“
Theodor se zamračil, jako vítr otočil hlavu na, Nel a vykřikl. Od úst mu létaly sliny a brunátněly mu tváře. „Za to můžeš ty, jsi bezcitná mrcha. Vše kazíš, lepší by bylo, kdybys nebyla!“ dořekl a rozzuřeným krokem (moc by mě zajímalo, jak se to dělá) vyběhl schody do svého pokoje.
Nikol zalapala po dechu a v očekávání toho nejhoršího se podívala na Neli. Ta si jen povzdechla. „Tohle se tu stává každý den. Je moc dobře, že jste s ním tu hru hrála. Já už na to nemám nervy. Ztratila jsem je už hodně, hodně dávno.“
„Hru?“ zašeptala nechápavě. Druhá žena ji však nevnímala a pokračovala ve svém monologu.
„Nejlepší bude, když tě zavedu do tvého pokoje. Pojď,“ domluvila a zamířila po schodech dolů. Do sklepa.
Nyní již seděla ve svém pokoji a nechápavě vrtěla hlavou. „Co je to, sakra, za dům?“ Nevnímala nádherně, ale zároveň skromně, zařízenou místnost, ve které bude trávit přinejmenším tři dny. Pokoj, který by si nikdo nepředstavil, kdybyste řekli: Žiji ve sklepě.
Neslyšela ani odbíjení hodin a následný gong, který zval k večeři. Dokonce ji nevyrušilo to, že se někdo dožadoval vstupu
a alespoň dvě hodiny tloukl na dveře.
Nakonec se v jednu ráno, vydala do kuchyně, aby něco zakousla.
Celý dům byl tichý. Zvenku nebylo slyšet ani ševelení větru, dokonce ani údery hromu. Nikdo z domu nevěděl, že venku je boží dopuštění.
Dívka došla až dolů, zívla a posadila se na poslední schod. „Čím déle budu tady, tím víc se budu přizpůsobovat lidským zvykům. Sakra, tak dlouho,“ zívla. „Tak dlouhou dobu…. Áááá,…. Se mi nechtělo vůbec,…Ááááá… spááát.“ Zavřela oči, opřela se o zábradlí a usnula.
***
Ťukání.
Stále se opakující údery na dveře, ji probudily. Byla rozlámaná. Protáhla se a zívla. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe, zavrtěla hlavou a pomalu vstala.
Opět ťukání.
Přišourala se ke dveřím a,… Znovu zavrtěla hlavou a zívla.
Ticho.
Asi se ti to holka jen zdálo.
Rána jak z děla, dopadla na dveře, až se zatřásly.
Cukla sebou a otřásla se úlekem. „Kdo je tam? Já nevím, jestli,…“
„To jsi ty, Elivasten! Sakra, otevři ty zatracený dveře. Chci vědět, co ses dozvěděla. Odpustí mi?“
Rychle otevřela dveře. Dívala se do Mikovy rozzuřené tváře. „Uklidni se, zbudíš někoho a já to pak budu vysvětlovat jak? No, můžeš mi to říct? Pane, chytrej?“
„Ty by nevzbudil ani výbuch bomby,“ uchechtl. „Mám to už vyzkoušený,“
Dívka se ohlédla. Vzala z věšáku, který stál u vchodových dveří, plášť a vyšla za Mikem, do rosou, zkrápěného rána. Přes bačkory, které měla na nohou, do ní prostupoval chlad. Otřásla se a přitáhla si plášť blíže k tělu. „Je tu kosa!“
„Ani ne,“ odpověděl.
Nikol, zavrtěla hlavou. Vždyť má na sobě jen šortky, musí mu být zima. Poté to však vypustila z hlavy. Došli ke stromu a Mike, vyšplhal do jeho koruny. „Běž po žebříku,“ odvětil, když chtěla otevřít pusu a zeptat se jak, vyleze nahoru ona.
„No, čím bych začala?“
…
…
..
„To je divný,“ zamumlal, když domluvila a položila ruce do klína.
Přikývla. „To mi říkej.“
Ta nová, vše změnila
Výkřik, celým domem se rozlehl srdcervoucí výkřik, který bodal přímo do srdce. Ten výkřik byl plný bolesti, plný zoufalství
a strachu. Eleonor, se celá roztřásla. Ten hluk ji vzbudil, nevěděla kde je a proč.
Nevidomé oči upřela směrem, kterým tušila dveře a snažila se vymotat z přikrývek, do kterých se zašmodrchala, když usínala. Po pátém pokusu, se jí to konečně podařilo. Mohla položit nohy na podlahu a vydat se po zvuku. Ruce natáhla před sebe a pomalu vyšla ze svého pokoje.
Ze včerejšího dne, si vybavovala jediné. Pamatovala si, že přijala novou posilu, která ji nedala spát. V hlavě měla vše zamotané, nepamatovala si na to, kdy usnula a ani na to, kdy k spánku ulehla.
Celý dům znala nazpaměť. Za ty roky měla prozkoumané všechny pokoje, všechna zákoutí a skrytá místa. Nikdo to tu tady neznal tak dobře, jako ona. Nikdo, ani on.
Po tváři ji stekly dvě osamělé slzy, které rozhodným tahem setřela. Všechny ženy, co tu byly, si prošly tím samým. Skoro, tím samým. Pomyslela si, aby uvedla věci na pravou míru. Dokonce i Teodor.
Někdo opět zakřičel. Otřásla se a pokračovala v cestě, šla podle sluchu. Za deset let, během kterých se musela srovnat se svým handicapem a najít nový smysl života, se tento smysl stal tím nejdůležitějším. Uši a představivost, teď byli jejím zrakem, jejíma očima.
„Je tu někdo?“ promluvila. Třásl se jí hlas, snad strachem? „Halóó, tak ozvěte se někdo,“ šeptala. Z dálky slyšela hlasy, šepot, pláč a poté opět výkřik. Nyní se roztřásla, zimnice ji zcela uchvátila.
Melanie, se probudila s výkřikem. Ten sen, byl tak… realistický. Rozhlédla se kolem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že to nebyl sen, noční můra. Postavila se a…, nohy ji vypověděly službu tak, že opět usedla na postel. Otřásla se zimou, několikrát si přetřela prokřehlé paže dlaněmi. Chtěla vrátit nohy zpět do postele a lehnout si, když,…
Něco jí přejelo po noze. Vyjekla.
Vyskočila na postel a s děsem v očích se dívala dolů, na zem. Něco tam je, něco je pod postelí. Bezděčně pomyslela na svůj sen a opět se otřásla.
Probudil ji ten samý výkřik, jako před chvíli paní Eleonor. Spánek, který ji zastihl v koruně stromu, ji nepřipravil na to, že ji něco může vyděsit. Měla obrovské štěstí, že při ní stojí všichni svatí nebo alespoň jeden anděl strážný a ten s ní měl určitě plné ruce práce. Za minutu dvanáct, se zachytila větve a tak si roztrhla, jenom, kalhoty.
Sakra, … Jak to, že jsem tu usnula? vzdychla. Jde to se mnou od desíti k pěti. Nejprve nemohu usnout, jaká ironie, a pak,…
Pohlédla dolů, ty tři metry vypadaly dost špatně. Kdybych spadla, škoda domyslet. Tiše hvízdla a pak stočila hlavu vzhůru, na nebe. „Díky,“ mrkla. Pohled jí opět sjel dolů. Odfrkla si, zavřela oči a skočila. Hmm, určitě je to rychlejší než žebřík. pomyslela si.
Zvedla se ze země, oprášila si kalhoty, rozhlédla se kolem sebe a vydala se zpět k domu. Měsíc stále jasně svítil, hvězdičky poblikávaly a z dálky se ozýval štěkot.
Opět se ozval výkřik. Poznala jej, rozběhla se a vběhla do domu. Chvíli přemýšlela a pak se vydala po schodech nahoru, do pokoje Melanie. V zákrutu chodby málem narazila do zdejší ředitelky, která se jí lekla a vykřikla. Pomalu se začaly otevírat dveře, napravo od nich a zevnitř vykoukla hlava sestry Neli. „Co se děje? Snad,“ domluvila a přetřela si oči. Poté zavrtěla hlavou. „Nejspíš jsem,…. To je fuk. Co se děje?“
„Vše je v naprostém pořádku, já to vyřeším,“ otočila se k nim Nikol. „Sestro, odvedla byste, prosím, paní ředitelku. Já se už
o slečnu Mel, postarám.“
„Určitě?“ otázala se jí nedůvěřivě. „Dobrá,“ dodala ihned, jakmile zahlédla výraz v očích Nikol. Zbledla, otřásla se a natáhla ruku, do které jí vklouzla bledá ručka paní Eleonor. „V pořádku,“ zašeptala zúčastněně a vedla ji zpět do jejího pokoje.
Nikol, se zhluboka nadechla. Ještě teď, s mrazem v zádech, si vzpomínala na to, jak na ni ta ženská reagovala. Byla doslova posedlá tím, že ji chce ublížit, že je tam pro to, aby… Co má, sakra, dělat?
Položila ruku na kliku a kotníky prstů pravé ruky, zaklepala. Nic se neozývalo, tak zaklepala znovu. Zevnitř byl slyšet jen dech a vyděšený šepot. „Běž pryč, prosím,“ pláč. „Já-já,“ koktala. „Nééé, já nechci.“
Nikol už na nic nečekala a rozrazila dveře.
Naskytl se jí zvláštní pohled. Mladá žena stála na posteli a očima, velkýma jako dva tenisové míčky, zírala na podlahu. Rty, se jí hýbaly v tiché modlitbě. Vůbec nepostřehla, že se otevřely dveře, až když Nikol promluvila. „Mel, je to v pořádku,“ zavřela dveře a udělala dva kroky vpřed.
Mel, se k ní otočila, oči se jí rozšířily ještě víc. Víc, než by si kdy člověk pomyslel, že je to vůbec možné. Udělala dva kroky vzad a narazila do zdi. V očích se jí zaleskly slzy. „Běžte pryč, neubližujte mi. Prosím.“
Druhá dívka zůstala stát, čekala.
„Jdi,“ rozplakala se a schoulila se do klubíčka. „Prosím,…“
Nikol na její prosby nedbala, udělala dva kroky a zastavila se. Když se nic nedělo a druhá dívka nic nenamítala, pokračovala v cestě. Zbývaly jí dva kroky, když Mel zvedla hlavu, v očích nepříčetný výraz. „Co po mě chceš, to ti už nestačilo to, co jsi mi udělala? Zničila si mi život,…“
„Prosím,“ zeptala se nechápavě a nazvedla obočí. „My jsme se nikdy neviděly, až dnes,…tedy. Včera ráno, jsme se viděly poprvé v životě.“
„Ne,“ vrtěla rozhodně hlavou. „Ty lžeš,… lžeš. Vzala, vzala,…“ chytila svoje nohy, objala je a začala se houpat. „Prosím, já už nechci, já,…“ šeptala.
Nikol přešlápla z jedné nohy na druhou a nerozhodně se podívala na Melanii. „Můžu ti pomoct? Můžu pro tebe něco udělat, cokoli.“
„Já,… nevím.“
Posadila se na kraj postele a položila ruce do klína. Chvíli jako kdyby pozorovala jejich strukturu, jako kdyby hledala chyby na svých rukou. Poposedla si blíž k dívce a objala její chvějící se ramena. „Pšt, vše bude dobré. Všechno,…“
„Miku, proč?“
Přitáhla si ji k sobě a nechala ji, aby položila svoji hlavu na její rameno. Dívka zkrápěla Nikoliny šaty slanými slzami a silněji se k ní tiskla.
Děvče, děvče, co mi to děláš? Co já sakra budu dělat, vždyť ani nevím,… přemýšlela a vrtěla hlavou.
„Elivasten, Elivasten. Možná jsem tě přecenil. Sice jsem tě nejspíš mystifikoval, ale,… Doufal jsem, že ti to dojde. No, mýlil jsem se. Kdo jsi? Vzpomeň, co jsem ti říkal.“ hlas zmlkl a Nikol, se nechápavě rozhlédla kolem sebe.
Kdo jsem?
„Ano.“
Hmmm, zajímavá otázka. Někdo mi řekl, že jsem Anděl smrti, a…
Dívka uvolnila svoje sevření. Dýchaní, se uklidnilo, obličej sjel z Nikolina ramene a ozvalo se zřetelné zachrápání. Dívka se chvíli ani nepohnula. Poté pomalými pohyby uložila Melanii do postele a přikryla ji až po bradu. „Budu tě hlídat, a dokud tu budu, nic se ti nestane,“ promluvila do ticha. Posadila se do křesla, které se nacházelo pod oknem, vzala si ze stolku časopis
a dala se do čtení.
Po chvíli však opět byla vyrušena neznámým hlasem. Hlasem bez těla, hlasem, který zněl jen v její hlavě. „Co ty víš vlastně
o smrti? Problém je v tom, že jsi zcela nepochopila, o co jde. Nejspíš je to doopravdy moje chyba. Měl bych ti to vysvětlit.“
Jo, to měl.
„Já tě slyším,…“
Vždyť já to vím. Přece nebudu mluvit sama se sebou, nahlas. Kdyby někdo přišel,… nejspíš bych dostala svěrací kazajku
a zavřeli by mě na psychiatrii.
„No, takže. Čím bychom měli začít? Ano…to bude nejlepší. Tak. Zastáváš, teoreticky, službu samotné Smrti. Protože nemůže být všude, najde si někoho, kdo jí pomáhá. Jsi prostě průvodce a musíš je vyvést. To, ale není to, co jsem ti chtěl říct. Určitě chceš vědět, proč na tebe tahle dívka reaguje jinak, než všichni ostatní. Vidí v tobě hrozbu, protože,… bojí se, má strach ze smrti. Vzala jí všechno, lásku, její život, dítě.“
Hmmm, to je sice zajímavé, ale proč mě tak nevidí všichni? Vždyť strach ze smrti má každý.
„Jsi si tím jistá?“
Nikol se ošila, protřela si oči a posadila se do tureckého sedu. Ruce položila do klína, pohodlně se zády opřela do křesla
a zapadla do něj. No. Asi…nejsem.
„Viděla jsi mě, pamatuješ?“
Ano.
„Ostatní, v tomto domě, ze smrti strach nemají, vítají ji. Každý z nich někoho ztratil. Někteří se s tím vyrovnali, jiní vypadají, že se s tím vyrovnali a někteří čekají na to, až přijde jejich chvíle. Chvíle, kdy se setkají s těmi, které milovali a milují.“
Nejspíš tomu rozumím, ale,… Co mám teda dělat, jak mohu dát dohromady ty dva, když,…
Dívka se udeřila dlaní do čela. „Já jsem blbá. Ráno se musím zeptat sestry Neli,“ usmála se, stočila se do klubíčka a zavřela oči. Během chvilky usnula.
V noci ji již nic nestrašilo a netlačily ji ani výčitky svědomí, nic ji nemohlo probudit.
***
Ráno se probudila celá rozlámaná a s děsivým výkřikem. Ten sen, který se jí zdál,… Nepřála by jej ani tomu nejhoršímu nepříteli.
Seděla v liduprázdně a tmavé místnosti. Nikde nebylo nic vidět. Uši mohla natahovat, jak chtěla, ale jako kdyby někdo vypnul zvuk. Chtěla se pohnout, ale nemohla. Oči jí sklouzly k zemi. Byla přivázaná k židli, která stála uprostřed pokoje. Nebo, co to bylo.
Stočila hlavou napravo a poté nalevo, nikde nikdo. Snažila se posunout i s židlí a po několikátém pokusu se jí to nakonec podařilo. Místo toho, aby se posunula, však upadla na zem. Z úst jí unikl tichý výkřik, kousla se do rtu a v duchu si zanadávala za svoji blbost. Na zemi, s židlí na zádech, opět napnula svůj zrak, nic se však nezměnilo.
Trvalo to snad hodinu, než se otevřely dveře a dovnitř někdo vstoupil. Nemluvil, jen stál. Jeho dech zněl sípavě a budil hrůzu. Otřásla se, opět, a hlasitě polkla. Znělo to nepatřičně, v tom tichu, jako výstřel z pistole.
„Nesplnila jsi svůj slib, nepřišla jsi, jak měla. Za to musíš nést zodpovědnost, trest.“ zašeptal a tiše se zasmál.
Udělal několik kroků a zvedl ji i s židlí. Nedělalo mu žádné potíže vrátit ji na to samé místo, kde seděla předtím.
„Hmmm, vybral si dobře, ale,… Nemáš smysl pro zodpovědnost a to tě činí slabou, stále v sobě ukrýváš lidskou podstatu. Musíš pochopit, … Musíš,…“
Celý svět se s ní začal točit a ….
Otevřela oči, která musela před chvílí zavřít, jinak by se pozvracela. Stála na vrcholku kopce a shlížela na bitvu, která se odehrávala v údolí.
„Vidíš to?“ ozval se napravo od ní neznámý hlas. „Dostali jsme za úkol tvoji výuku. No, co s tebou? Jo, jasně,“ zavrtěl hlavou. „Nějak jsem se do toho zamotal, co říkáš?“
Přikývla, ale nepromluvila.
„Dobrá. Válka, co si o ní myslíš? No, to není zrovna nejlepší ukázka a ta otázka taky za nic nestojí. Jak ti mám sakra vysvětlit takovou blbost. Jejda, neměl jsem,… Nic z toho co jsem řekl, jsem neřekl. Nic jsi neslyšela, jasný?“ Opět přikývla a usmála se na něj.
„Naši – šéfové, mají za to, že bys měla pochopit. Sakra, to není taky ono. Já jim říkal, že to nezvládnu,“ zabručel a vzápětí pokrčil rameny. „Chtějí zničit lidstvo, myslí si, že si lidé svůj život nezaslouží. Svoji práci na Zemi, jsi zvládla precizně, ale,… Pánové, si tě vybrali. Máš v sobě něco, co,…“
„Co je to sakra za blbost. Jak zničit lidstvo? Něco jako, apokalypsa, konec světa, potopa?“ vykřikla. „Jak bych mohla já,…“
„No, před chvílí jsi byla někde jinde. Pokud se nemýlím a já se, nikdy nemýlím. Alespoň v něčem jsem nejlepší, každý z nás má v sobě něco,…“ odmlčel se a povzbudivě na Nikol mrkl.
Celý svět se jí začal rozmazávat, upadla.
Znovu se nacházela v temné místnosti, ležela na zemi a pálila ji levá strana obličeje. Chtěla se jí dotknout, ale svázané ruce jí to nedovolovaly. Začala se dusit, kašlala a vyplivla něco hnusného, krev. „Sakra,“ zasyčela bolestí. „Doprdele, kam ses to, holka dostala.“
„Možná do pekla,“ odpověděl ji nezúčastněné neznámý muž. I Když, nebyl tak neznámý, vždyť ji před chvílí udeřil. Měla s ním důvěrný osobní kontakt. Rozesmála se vlastním myšlenkám.
„O co se snažíš, idiote!“
Sklonil se k ní, až těsně k jejímu obličeji a podíval se jí do očí. „Tohle si dovolovat nebudeš, jasný.“ vykřikl a vytáhl odněkud nůž.
Ostřím se dotkl jejího obličeje, přejel po její tváři a sjížděl stále níž. Po krku,… Oddálil jej od jejího těla, kopl do ní a přistoupil k ní zezadu. Stále ležela na zemi, nemohla se hýbat, nemohl se bránit. Poté zasvištěl nůž a,… Chtěla vykřiknout bolestí, ale ucítila něco teplého, co jí stékalo mezi prsty. Pohnula prsty, ruce měla volné. Otočila se, pokusila se posadit, povedlo se jí to
a ona se na něj mohla podívat zpříma. Seděl na zemi, usmíval se a točil nožem mezi prsty.
„Tak co bude? Chtěla bys jít pryč? Můžeš,“ ukázal nožem směrem ke dveřím. „Cestu dál máš volnou. Běž, utíkej. No, na co čekáš?“
Podívala se na ke dveřím a pak na něj, polkla. „Já,… to mohu,… odejít?“ koktala.
Přikývl, stále se usmíval.
Sáhla si na obličej, přejela prsty po rtech a poté její zrak spočinul na tom, co ji ulpělo na prstech. „Krev,“ zašeptala. Mluvila, jako kdyby se jí to jen zdálo, jako kdyby,… „Co se mnou bude, jak,…“
Pokrčil rameny. „To se ještě uvidí, ale,…Nejspíš bych ti měl dát něco na památku, abys nezapomněla.“ ušklíbl se. Vyskočil na nohy. Udělal pár kroků a stál nad ní. „Víš, co je tvá práce. Měl ti to říct hned a ne,… Musíš nastolit rovnováhu. Nikdo z nich tam nesmí zůstat. Nikdo, kdo tam nepatří. Máš jen dva dny, pamatuj!“ zašeptal varovně.
Než mohla jakkoli reagovat, opět se její tváře dotkl nožem a tentokrát přitlačil.
Vykřikla.
„Proboha, takovej hnusnej sen,“ zašeptala a otřepala se. Přejela si oběma rukama po tváři, ucítila něco vlhkého a lepkavého na prstech. Na chvíli ztuhla. Zamrkala a zavřela oči.
Vydechla a položila si ruku na opěradlo křesla a pak si ji přisunula k očím.
Otevřela oči. Nějakou chvíli ji trvalo, než se přizpůsobily a pak,…
Na prstech měla krev.
Vyskočila na nohy a vrhla se do koupelny. Stálo ji to několik sekund přemáhání, než otevřela oči, které musela před chvílí zavřít. Pohled jí padl na odraz v zrcadle. Na její tváři bylo něco, co tam ještě před tím, než usnul, nebylo. Krvavá jizva.
Nechápavě a hlavně proto, že tomu nemohla uvěřit, opět přejela po kontuře jizvy a pak vykřikla.
Příběhy, které dokreslí všechny postavy
Příběh paní Eleonor:
Nemohla už dál. Ne, takhle ne! Musí se sebou něco udělat. Nesmí dovolit, aby jí někdo opět ublížil. Byla a je moc slabá na to, aby bojovala. Vždy se našel někdo, kdo jí ublížil. Snažila se, moc se snažila, ale,…
Zavrtěla hlavou.
Vyběhla z pokoje, vzápětí z bytu a nakonec za sebou nechala celý dům, celý svůj dosavadní zpackaný život. Nic a nikdo ji už nezabrání v tom, aby udělala to, co měla udělat již dávno.
Běžela, musela být co nejrychleji pryč, co nejdál odsud. Nechtěla, aby ji něco anebo někdo, připomínal to, co viděla. Tak moc mu věřila, milovala ho a chtěla si ho vzít. Myslela si, že ji miluje alespoň tolik jako ona jeho. Jak moc se mýlila, jak mohla být tak naivní. Vždyť ji slíbil,…
I on si ji chtěl vzít, požádal ji o ruku. A ona? Co ona na to? Promiň, musím si to rozmyslet. Tohle mu řekla a přitom,…
Nedokáže dál žít, ne. Bez něj její život nemá smysl.
Utíkala stále dál. Louže, ne louže, bláto, ne bláto. Musela tomu uniknout, nesměla dopustit, aby,… Zastavila se, její pohled sjel na předmět, který držela v ruce. Nechápavě jej přetáčela v prstech.
Nůž.
Krev.
Bolest.
Nenávist.
Láska.
Tohle všechno cítila, tohle všechno prožívala. Rozhlédla se kolem sebe. Stála na mostě, který byl obehnán vysokým plotem. Neměla šanci, nedokázala by jej přelézt a skočit. Ne, na to neměla.
Opět se rozhlédla, zprava i zleva se blížila auta. Nedokázala by již zabrzdit. Byla myšlenka, jediná myšlenka, která ji proběhla hlavou. Nepomyslela na následky, na nic. Chtěla to jen ukončit, zakončit svůj zpackaný život.
Jeden jediný krok, dělil ji od toho, aby,…
Než stačila domyslet, skočila.
Ozvalo se pískání a svištění brzd. Auto projelo jen pár milimetrů napravo od jejího těla a narazilo do mostu. Náraz, který se ozval, jí rezonoval v mozku.
Znovu skřípění brzd.
Otočila se po zvuku, pozdě. Náraz ji odhodil, několik metrů letěla, než dopadla na zem. Ozvalo se křupnutí, celý svět, pomalu mizel, až nebylo nic, jen tma.
Dotek, ucítila na své paži lehký a nepatrný dotek. „El, jak se cítíš?“
„Strýčku Terry? Co ty tady?“ zašeptala zlomeným hlasem. „Jak to,… Proč… Já, nejsem… mrtvá?“ Uslyšela zřetelné polknutí, ale oči otevřít nemohla, nešlo to. „Já,… nevidím?“
„Co poslední jsi vi… řekni mi, co si pamatuješ?“ opatrně.
Pokrčila rameny, olízla si rty. Chtěla plakat, nešlo to, nemohla… nic. „Já… on… byl tam, s ní… a pak… Já nevím, proč se mě ptáš?“ Vrznutí židle a pak šoupavé kroky.
„Eleonor, někdo… Jsou mrtví, oba. Našli tě na mostu, kde se stala nějaká nehoda. Nejspíš jsi ji zapříčinila ty. Víš, že jsem policista.“ přeskočil na jinou kolej. „Byl jsem pověřen tím, abych to prošetřil. Nikdo neví o tom, že se známe a tak to bude nejlepší. Dostanu tě z toho, neměj strach. Nejlepší bude, když ti seženeme nějakého právníka. Bude,…“
„Co se stalo s Davidem?“ zašeptala.
Opět něco zavrzalo a postel se prohnula pod náporem dalšího těla. Po tváři ji přejely prsty, naklonil se k ní a políbil ji. „Postarám se o to, neměj strach.“ Znovu skřípot a vrzot, poté kroky a následné zavírání dveří. Ticho naplnilo celý pokoj. Bylo slyšet jen cvakání a pípání přístrojů.
Zavřela oči.
„Tímto se slečna Eleonor Paliani, odsuzuje k deseti letům na psychiatrické klinice,…“ ozval se hlas soudce. Dál už nevnímala, nechtěla a hlavně, neviděla.
Příběh sestry Neli:
„Kde je, kde je ten malej, nevděčnej spratek!“ ozval se výkřik muže, který měl být otcem. Milujícím a laskavým rodičem, pro vyděšené a bezbranné malé děvče, které před několika málo dny ztratilo svoji oporu. Člověka, který ji jako jediný kdy miloval. Ztratila matku a přitom ji ani nestačila poznat, kolik toho dokážeme poznat za několik let? Vždyť ani nevíme, co je to život.
Zpočátku nic nevnímáme, jen tlukot srdce a snad i lásku. Poté začínáme chápat a poznávat. Někdy to bolí, někdy bolí probudit se do reality, která nikdy není taková, jakou si ji představujeme. Taková jakou ji vidíme my.
Dívka, která se doteď schovávala v bezpečí matčiny skříně, popotáhla, otřela si do rukávu nos a vyšla ze své skrýše. Z úkrytu, který ji dával pocit bezpečí, ochrany.
Teplá matčina náruč. Jak moc ji chyběla, neměla šanci ji poznat. Ne, dokud byl její otec nablízku. Musely jim stačit prchavé okamžiky, které se naskytly jen, když byl otec mimo dům. Na číhané, jak s oblibou říkával.
Matku miloval, dceru nenáviděl.
A proč? Jaký k tomu měl vlastně důvod?
Měl by jej mít, potřeboval jej?
Ne, stačily jen výmluvy.
„Ty malá mrcho! Okamžitě sem naklusej a uvař mi oběd. Kdyby ses nenarodila,…“
Zachvěla se pláčem a zbytek jeho slov se ztratil v jejím tichém vzlykotu. Šumu, který ji celou pohltil. „Už… už… už jdu,…“ polknutí a opět záchvat pláče. „…tati.“ otevřela dveře a vstoupila do kuchyně. Otřásla se potlačovanou nenávistí, nenávistí dítěte.
„Konečně,“ hlasitě říhl.
***
Úder.
Kolikátý?
Už dávno přestala počítat. Od prvního dne, kdy ji udeřil, slily se všechny dny, týdny, měsíce a roky v jedno. Nepamatovala si, kdy naposledy vyšla ven, kdy naposledy zahlédla slunce. To pravé slunce, ne to, které mohla zahlédnout přes zatlučené okno ve sklepě.
Dny, kdy šla spát bez jídla, nemohla spočítat na prstech. I kdyby jich bylo jen pár. Nikdy nesměla nic, nikdy. A hlavně ne od té doby, kdy se její otec znovu oženil. Byla starší o hodně let starší než on a děti ani neměla.
Od toho dne se její peklo na zemi změnilo. Stalo se z něj něco horšího, z nenávisti se stala nevšímavost. Nikdy se jí, ani jeden z nich, nezeptal na to, co chce, jak se cítí.
Z horních pater se ozval hluk, poté třeskot skla a výkřik bolesti. Hlas, který v ní vyvolával hrůzu. A najednou, najednou měl strach i on.
Kroky.
Dveře se s vrzáním otevřely, dovnitř proniklo pár paprsků světla. Paprsky bodají do očí, bolí. „Tati, prosím, já už nechci.“ otřásá s ní pláč.
„Vše bude v pořádku, nikdo ti už neublíží,“ utěšuje ji neznámý hlas. „Je to jen dítě, co jste s ní,…“ otáčí se k jejímu otci v očích nenávist a touhu po odplatě, pomstě, spravedlnosti. „Já sestře říkala, že jsi parchant. Kdyby věděla,…“
„Ty děvko!“ vykřikl a vrhl se na ni. „Tu malou mrchu mě tady necháš, kdo mě teď bude živit! Ty prachy, co jsem za ní dostal, alespoň k něčemu mě byla dobrá.“
Ženě se v očích mihlo pohrdání, otočila se na uniformovaného muže. „Víte, co je vaše práce.“
Přikývl a v mžiku měl v rukou želízka, která se několik vteřin na to, ocitla na rukou otce malé Neli. „Jste zatčen, cokoli,… máte právo na obhájce,…“
Žena se sklonila k desetiletému děvčátku, pohladila jej po tváři. Dívka sebou cukla a skrčila se, v očekávání dalšího úderu. „On ti,…“ vyskočila na nohy, přiběhla ke svému švagru a plivla mu do obličeje. „Ty bastarde, ty jsi ji nejenom ukrýval a týral. Dokonce jsi ji i udeřil. Nechci ani domyslet, co bys s ní udělal, kdyby,…“
Skočil jí do řeči, usmíval se. „Hmmm,… vidíš. Škoda, alespoň bych si užil.“
Plesk.
Hlava se mu otočila na stranu. „Ty děvko,“ zamumlal.
Dál jej už nevnímala. Přistoupila k dívce, vzala ji do náruče a odnesla do auta. Za novým začátkem.
Příběh sestry Elizabeth:
únor, 1997
„Mami, prosím tě, nechej už toho. Jsem velká holka a jako taková se o sebe umím postarat.“ Dostala se konečně ke slovu. Oddálila telefon co nejdále od svého ucha. Za žádnou cenu nechtěla ohluchnout. Protočila oči a usmála se na vedle stojícího muže. „To víte, matky,“ usmála se. Předtím nezapomněla přikrýt sluchátko volnou rukou, zapomněla však na to, že v ní drží kelímek s kávou a horkou tekutinu si vychrstla na čisté, bílé, kalhoty. „Doprdele,“ zaláteřila. „Ne, mami… Doopravdy to nebylo na tebe. Mami?“ nevěřícně zírala na hluché sluchátko. „Zavěsila,“ nyní se, již smutně, usmála na neznámého muže. „Doufám, že jsem vás nevyděsila.“
„Ne. V pořádku. Vaše matka má jen strach. Tohle já chápu.“
„Díky. Víte, zemřel mi otec a…“ uvědomila si, že toho muže nezná a zmlkla. „Dovolíte? Tahle linka je moje. Konečně.“ oddechla si a nastoupila.
červen, 1997
Bloudila v nepřehledném bludišti chodeb, nemohla najít toaletu a přitom si tak moc potřebovala ulevit. Už po několikáté se rozhlédla, kdyby tu alespoň byli lidé. „Hledáte něco?“ ozval se příjemný mladý hlas.
Otočila se po něm. „Potřebovala bych WC, nevíte, kde,…“
„Dobrý večer. To je ale náhoda. My jsme se přeci nedávno potkali. Promiňte,“ ošil se, když si uvědomil, že po něm něco chtěla. „Toaletu najdete ve třetím patře, nechápu proč je zrovna tam. Naproti schodům, více vpravo.“
„Děkuji,“ poděkovala a rychlým krokem zmizela za ohybem chodby.
Stačil za ní ještě něco zavolat. „Doufám, že se ještě shledáme.“ Dívka však již jeho dodatek neslyšela.
září, 1997
Zatleskala, opona spadla. „Konečně,“ zašeptala polohlasně.
„Chtěl bych jen něco dodat. Tohle byl te nejhorší kus, jaký jsem viděl.“
Otočila se za hlasem, byla ještě tma, tak nemohla odhadnout, jak muž vypadá a jestli jej náhodou nezná. „To mi říkejte. Ještě, že jsem nevzala tu roli.“
„Vy jste herečka?“ otázal se, se zájmem. „Měl jsem tu čest vás někde vidět?“ Světla se již začala pomalu rozsvěcet. Zamžourala a údivem otevřela ústa. „Podívejme se, já vás znám. Tohle většinou nedělám, ale nezašel byste se mnou na kávu. To víte, osud by se neměl pokoušet.“ Pokrčila rameny nad jeho nechápavým výrazem.
„Máte pravdu. Pojďte,“ natáhl k ní ruku. „Jmenuji se, Larry Boot.“
Chvíli váhala, aby za chvíli jeho výzvu přijala. „Elizabeth Woodová, začínající herečka.“ zrudla. Společně se vydali ven. Stále se drželi za ruce, ani jednomu to nepřišlo nepatřičné.
prosinec, 1997
Stáli na náměstí a sledovali velkolepou šou, která měla uvítat, nadcházejí Nový rok. „Miláčku, proč jsi mě vzal na takovou kýčovitou estrádu? Měli jsme raději zajít do …“ Zbytek jejích slov zanikl v jeho ústech, jak ji hladově políbil. Jejich ústa se hladově spojila. Sepjala svoje ruce za jeho zátylkem a přitáhla si jej co nejtěsněji k sobě. „Pojď, zajdeme ke mně.“ zašeptala vzrušeně, když se jejich rty od sebe odtrhly. Dýchali zrychleně, ruce spletené do složitého provazce.
únor, 1998
„Elizabeth Woodová, vezmeš si mě?“ poklekl před zkoprnělou dívkou v městském parku. Chvíle, která v ten okamžik nastala, by se dala krájet. Elizabeth chvíli zírala, neschopná slova. Poté sklopila zrak a kousla se do rtu, nechtěla, aby viděl její úsměv. Chtěla ho co nejdéle napínat. „Beth?“ zašeptal nalomeným hlasem.
Zvedla bradu a … Uchopila jeho tvář do dlaní. „No jasně, ty můj blázínku. To víš, že si tě vezmu. Snad sis nemyslel, že budu pokoušet osud?“ Cvrnkla ho do nosu. „My dva jsme si souzněni. Navždy!“
květen, 1998
Kostelem se rozezněly varhany, poté následovalo defilé družiček, které házely okvětní plátky růží. Poté dovnitř, stále za zvuků varhan, vešla nevěsta spolu s otcem svého nastávajícího. Její vlastní otec již nežil. Po tváři jí stekly slzy. Zpočátku smutku a poté štěstí.
Dvojice se zastavila před oltářem a nevěsta byla předána ženichovi, jejich pohledy se střetly a od té doby se již nerozpojily. Nevnímali, co oddávající říká, měli oči i sluch, jen jeden pro druhého. Poté, až kněz zopakoval svoji otázku alespoň potřetí, otočili se na něj.
„Berete si, pane Larry Boote. Zde přítomnou, Elizabeth Woodovou, za svoji zákonitou manželku? Dokud vás smrt nerozdělí?“ napjatě se usmál.
Larry, se otočil na Beth, sevřel její ruku ve své pevněji a zašeptal: „Ano, navždy.“
Úsměv.
„A vy, slečno Elizabeth Woodová. Berete si zde přítomného, pana Larryho Boota, za svého manžela, dobrovolně?“ zatvářil se, jako kdyby jej bolel žaludek.
„Ano, beru,“ zamračila se a upřela na kněze pohled plný nevyřčených otázek. Poté však promluvila. „Já vám dobře pane?“
Přikývl. „Co Bůh spojil, člověk, nerozděluj! Tímto vás prohlašuji za muže a ženu,“ zalapal po dechu. Udělal kříž. „Prosím, polibte nevěstu.“ zašeptal sotva slyšitelně. Opřel se o oltář, tvář mu zkrápěl pot. Beth se na něj opět podívala, jen přikývl.
Jejich ústa se spojila v prvním, manželském, polibku. Který byl doprovázen dopadem těla na zem. „Panebože,“ vykřikl někdo. „To je špatné znamení.“
Elizabeth se ohnula k muži, uvolnila mu dýchací cesty a rozepla knoflíček u krku. „Pane,“ obrátila se dozadu. „Rychle, zavolejte někdo doktora!“ zařvala nepříčetně.
Hluk, strašný randál.
„Doktorááá!“ tentokrát byl její hlas hysterický. „Je tu někde doktor? Prosím.“ Jeho hlas byl silnější, překřičel všechny.
„Já, já jsem doktor!“ přiřítil se k nim jeden ze svatebčanů. Zkontroloval vitální (životní) funkce, poté zavrtěl hlavou. „Zkusím masáž srdce a dýchání. Nejsem si jistý, jestli,… Sanitka by to jistila, volal ji někdo?“ mluvil, ale stále se věnoval pacientovi.
„Ano,“ přikývl Larry. „Volal jsem pohotovost, za pět minut by,…“
Siréna, která se ozvala, jeho slova potvrdila.
„Dovolíte? My to již převezmeme.“
„Bude, bude… žít?“ promluvila slabým hlasem novomanželka. Nikdo ji však neodpověděl.
Stáli spolu, oba si nervózně kousali rty. „Tohle není dobrý,“ šeptala. „Tohle vypadá špatně, hodně zle.“
Po deseti minutách se na ně záchranář podíval a zavrtěl hlavou. „Je mi líto, dělali jsme všechno. Nebylo však možné jeho život zachránit. Je mrtvý,“ dořekl.
Žena zavzlykala, zhroutila se k zemi a ojela svá kolena, stále něco šeptajíc. „To je špatné znamení, hodně špatné znamení.“
říjen, 1998
„Beth, jeďte na tu svatební cestu. Vždy jsi chtěla jet do Egypta. Nenech si to ujít. Až budete mít děti, tak to nebude třeba možné. Splň si svůj sen.“
„Mami. Na mé svatbě umřel kněz. Já, já,… nemůžu. Nejde to.“
Starší žena mávla rukou. „Žiješ jen jednou. Nevíš, co se může stát. Udělej to hlavně kvůli tomu.“
„Dobrá.“
listopad, 1998
Navštívili již tolik památek a přitom toho měli ještě tolik před sebou. „Těším se do Káhiry a hlavně na pyramidy, na hrobky.“ Políbila svého muže a uchopila jej za ruku. „Byl to skvělý nápad, jet na vlastní pěst. Nikdo nám nevelí, nerozkazuje.“
„Beth, zůstaň v hotelu. Mám pro tebe překvápko. Ano?“
„Jistě,“ usmála se na něj.
„Prosím, nebyl tu můj muž? Vysoký, pokoj 545.“
„Ne.“
Tři hodiny od jeho odchodu, se šla zeptat znovu. Nic, nikdo ho neviděl. Elizabeth, se to přestalo líbit. Opět zašla na recepci, tentokrát s úmyslem si zavolat. Někdo pustil televizi a ona měla možnost vidět, co se stalo.
Pár metrů od hotelu odpálil sebevražedný atentátník bombu, je mnoho mrtvých a také,… O pár metrů dál, od výbuchu, uneslo nějaké ozbrojené komando skupinku cizinců.
Elizabeth, však nezazmatkovala. Zvedla telefon a zavolala na ambasádu.
„Je nám líto, ale nemáme žádné informace. Nevíme, kde by se mohl nacházet. Měla byste odcestovat domů, dáme vám vědět.“
březen, 1998
„Ne, nevíme nic. Nenašli jsme jeho tělo a ani nevíme,…“ Dál neposlouchala, zavěsila.
duben, 1998
„Mami, je to už čtyři měsíce a já o něm nic nevím. Nikdo mi nic neřekne, nikdo. To si snad myslí, že to neunesu, že
se zhroutím?“
„Ne, tak to není. Co když doopravdy nic neví?“
Elizabeth se vrhla své matce do náruče. Zachvěla se pláčem. „Proč, proč,…“
„Já nevím zlatíčko, já nevím,“ šeptala konejšivě a stále ji hladila, mezi prsty nechala propadat prameny vlasů.
červenec 1999
Přišel dopis. Úřední dopis.
Tušila. Ne, věděla, co to znamená.
Po přečtení se zhroutila na zem. Neplakala, ne. Už nebylo co by mohla plakat.
Příběh Theodora Windsdorfa:
„Tede, dnes bych raději zůstala doma. Není mi moc dobře a…“ odmlčela se a odběhla. „…raději běž sám.“ stihla ještě zavolat. Zbytek jejích slov, zanikl ve zvuku zvracení.
Muž jen mávnul rukou a vyšel z domu. „Nejspíš jen snědla něco špatného,“ uklidňoval se v duchu a nastoupil do auta.
Během cesty a ani v průběhu rodinné oslavy si nevzpomněl na to, že bylo jeho manželce zle! Myslel jen na to, jak si užil. Nikdo mu nepředhazoval, kolik toho zase vypil a ani nemusel řídit. Jejich syn jej odvezl domů a druhý den, bez problémů, přivezl auto.
Ráno, s kocovinou jako dobrou kamarádkou, neměl ani pomyšlení se ptát, jak se včera měla. Nezeptal se ani na to, jak se jí dnes daří a jestli je to lepší.
Zazíval a pohledem zavadil o místo, kde měla ležet jeho žena. Její polovina postele však byla rozházená. Když položil ruku na prostěradlo, zjistil, že je ledové. Zavrtěl hlavou, protřel si ospalé oči, malátně vstal z postele, a vyrazil směr, koupelna.
Koupelna na patře však byla zamčená!
Nedivil se tomu – nejspíše se Melody sprchuje, a tak zašel do přízemní. Osprchoval se, vyčistil zuby a vyrazil na zahradu. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Po tom flámu, ze kterého se vrátil v brzkých ranních hodinách, měl žaludek jako na vodě
a nesnesitelně jej bolela hlava, jako kdyby ani nebyla jeho.
Sedl si do altánku a na chvíli zavřel oči, alespoň si to myslel. Když se probudil, hodiny ukazovaly jedenáct.
Když se, k odpolednímu, vracel zpět do domu, jeho žena nebyla nikde k nalezení. Jaké bylo jeho překvapení, když ji našel v posteli. Přikrytou až ke krku, jak hlasitě oddechovala. Nechtěl ji budit a tak napsal jen krátký vzkaz, kdyby se probudila dřív, než se vrátí, a odjel do města na nákupy. Nyní svým autem.
Vrátil se až k večeru, ve městě potkal pár přátel a tak si zašli popovídat o starých časech, k jednomu z nich. Nezůstalo samozřejmě jen u čaje. Zahrály si několik partiček pokeru a vypily pár piv. Za tři hodiny dokázaly pomluvit, jako staré babky, několik svých spolužáků ještě ze střední.
Přišel domů, potichu, kdyby náhodou ještě nespala. Byla však v posteli. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Vzal si peřiny, a aby ji nezbudil, ustlal si v obývacím pokoji, kde si zapálil krb. Sice se mu zdálo zvláštní, že je celý dům promrzlý a nejede topení, ale více se nad tím nepozastavoval. Byl ospalý a hlavně, unavený.
Crrrrrrr!
„Zatracenej telefon, já se na to vyse…“ zaklel a spadl, jak se mu pod nohy zamotala telefonní šňůra. „Kterej vůl to sem dal.“
Crrrrrrr!
„Já ten křáp rozbiju!“ zanadával opět, ale vydal se za zvukem. „Haló, kdo volá?“
„Tati, dneska se měla zastavit máma. Nevíš co s ní je? Předevčírem…“
Ted, si položil ruku na čelo a zavrtěl hlavou. „To už je dva dny? Jak to, že nepřišla? Dnes… teda včera, když jsem se probudil, tak spala. A pak…“
„Mám přijet?“
„Ne, to je v pohodě. Myslím,… včera bylo Melody jen trochu zle a tak… Já za ní zajdu a pak zavolám,“ domluvil a zavěsil telefon.
Trochu zmatený se vydal po schodech nahoru do ložnice. Měl špatnou předtuchu, zdálo se mu, jako kdyby něco přehlídl, jako kdyby… Dál nedomyslel, rozběhl se a zastavil, až před postelí ve které spala jeho žena.
A tam, tam mu to došlo. „Jak jsem mohl být tak slepý,“ zanaříkal a složil se u nohou postele. Svíral její ruce ve svých dlaních
a po tvářích mu tekly slzy.
V tomto rozpoložení jej našel jeho syn.
***
„Tati, nestůj na tom mrazu jen v ponožkách a spodním prádle. Vrať se do domu nebo nastydneš. Anebo jestli chceš… můžeme se obléci a vyrazit ven, na hřbitov,“ polkl. „za mámou. Byla by ráda,…“
Otec se na něj otočil, s rozčíleným výrazem ve tváři, promluvil. „Ne! Já na Melody počkám doma, za chvíli by se měla vrátit ze školky i s Peterem.“ zmlkl a opět pohled stočil směrem ven.
Syn jej vzal v podpaží a zavedl do tepla domu.
Teodor se na něj podíval nechápavým a hlavně zmateným pohledem. „Kdo jste?“
Mladému Windsdorfovi, se zaleskly oči, ale držel se. „Tati, to jsem já… Peter. Poznáváš mě přece? Jsem tvůj syn.“
„Jasně,“ okřikl ho. „Copak si myslíš, že je tvůj otec senilní!“
***
„Prosím vás, je to klinika paní Eleonory Paliani? Rád bych se u vás zastavil. Jde o mého otce, já nevím… nevím, co s ním. Nedokážu se o něj postarat.“
„Dobrá! Zastavte se zítra, můžete svého otce vzít sebou.“
„Petere, pojď za námi. Máma se tě chce na něco zeptat ohledně našeho vnoučka!“ ozval se ze spodního patra hlas pana Windsdorfa.
„Promiňte, musím za otcem,“ pronesl a zavěsil. „Promiň mami, ale tohle já nezvládnu.“ zamumlal a obrátil oči k nebi. Protřel si oči, podíval se do zrcadla. Otřel si oplakané tváře a pomalými kroky se vydal za svým otcem.
„Copak byste chtěli?“ pronesl, hned jak vešel. Pohled, který se mu naskytl, opět vehnal slzy do jeho očí. Otec seděl v křesle
a mluvil na někoho, kdo seděl naproti.
„Já vím, už je tady,…“ zašeptal a otočil se na svého syna.
Dozvím se už konečně pravdu?
Po probuzení a zjištění, že ten sen zas tak moc snem nebyl, se vydala do kuchyně. Schody brala po dvou a na posledním jí došlo, že na něco zapomněla, že zapomněla dost podstatnou věc. Podívat se na Melanii, zjistit jak se jí daří a jestli nemá hlad.
Otočila se a vyběhla zpět do ženina pokoje, neobtěžovala se ani klepáním. Ve dveřích se však údivem zastavila, ústa otevřená v tichém údivu. „Mel? Co se,…“
Oslovená žena se otočila po hlase, ve tváři úsměv. „Ahoj Nik, jak se vede?“
„Co?“ zamumlala duchaplně.
Melanie se rozesmála zvonivým smíchem a pokrčila rameny. „Nic, co by se mělo dít.“ odpověděla a otočila svoji tvář k oknu. „Dnes bude krásný den, cítím to v kostech. Zdá se mi, jako kdyby ze mě spadl kámen, je mi tak,“ odmlčela se a natočila hlavu na stranu. „jinak, dobře. Je to zvláštní,“ dodala zamyšleně.
Po chvíli se Nikol vzpamatovala a v mezích možností i uklidnila. Třeba je to jen dočasné anebo se z toho dostala? „To je jedině dobře, že je to lepší. Skvělé. Nemáš hlad?“ řekla nahlas. Několik okamžiků čekala na reakci, která však nepřicházela. „Stalo…“
Dívka se otočila čelem k Nikol, na tváři vyděšený výraz. „Já… on… byl tady…“ zašeptala a posadila se zničeně na postel.
Nikol k ní rychle přiběhla a chytila její ruce do svých. „Slíbila jsem ti, že se o tebe postarám. Já… nikdo ti neublíží, nikdy.“
Úsměv, který ji druhá žena věnovala, ji zahřál na srdci, ale v mysli jí vyvstalo nespočet otázek, na které chtěla znát odpovědi co nejdříve. Další věc, co věděla, bylo – od ní se to nedozví. „Budeš chtít něco donést, Mel?“
Neslyšné přikývnutí a silné stisknutí ruky, to jí potvrdilo, že je to dobrý nápad. „Něco lehkého, třeba, jogurt, nebo…“
„Ne, jogurt bude fajn. Bílý.“
Mladší žena se zvedla, vyprostila svoji ruku ze sevření a vyšla z pokoje.
V kuchyni vytáhla z ledničky bílý jogurt, otevřela jej a ze zásuvky vzala lžičku. Vše položila na linku, do varné konvice nalila vodu a zapnula ji. Zcela automaticky otevřela skříňku, ze které vytáhla černý hrníček a nasypala do něj arabskou kávu. Posadila a zamyšleně vyhlédla z okna.
„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří společně s hlasitým zívnutím.
Až tohle zadumanou dívku probralo. „Dobré,“ zamumlala a převracela v ruce kávovou lžičku. Pohled však nezvedla.
„Stalo se něco?“ zvědavě.
Nikol pokrčila rameny a podívala se příchozímu do očí. V jejích očích byl zmatek a strach, přesně tak, jak se zrovna cítila. „Já nevím… nevím, co se stalo… nevím, co se stane. Já… Sakra. Jsem zmatená, co se tady vlastně doopravdy stalo?“
Žena, kterou nebyl nikdo jiný, než sestra Elizabeth, si odkašlala. „Nevím, jestli máš dost času na to, abych…“
„V pořádku,“ mávla rukou. „Můžeš mluvit.“
Elizabeth zamhouřila oči a poté pokrčila rameny. Hloupost! Nemohla zastavit čas. Je to jen takový zvláštní, pocit. Usmála se, posadila a položila ruce na stůl, na tváři stále zamyšlený výraz. „Nevím, co přesně víš. A tak začnu od začátku.
***
Na kliniku Eleonory Paliani, přivezli apatickou dívku, která nereagovala na žádné podněty. Byl jí přidělen samostatný pokoj
a měla neustálou péči, kterou její stav vyžadoval.
Několik prvních dnů k ní nepouštěli žádné návštěvy a zejména na žádost jejího otce, měli zakázáno jakkoli informovat jejího snoubence.
Náhoda tomu však chtěla, že se její, nyní již bývalý, snoubenec, přes všechny překážky, dostal až k ní. Seděl u ní několik hodin a nebýt její reakce, která byla více méně hysterická, nikdo by se o tom ani nedozvěděl.
Křik všechny vyburcoval a jemu bylo zakázáno přiblížit se k ní na pětset metrů.
Nedlouho na to ji začala navštěvovat neznámá žena. Vycházely spolu dobře až jednou…
…bylo to asi dva týdny po té scéně, když se podobný scénář odehrál podruhé. Opět byl velký křik. Melánie vykřikovala urážky a dokonce druhou ženu napadla.
Nikdy se to nevysvětlilo, ale všichni tušili, že se přihodilo něco, co otevřelo staré rány. Kdyby jen věděli, jak blízko jsou pravdě.
„Mel. Já bych s tebou potřebovala mluvit. Jde o mého bratra… jde o…“
Druhá žena na ni upřela skelný pohled. „Nemusíš nic říkat. Já vím, že jemu a tobě jde jen o mé prachy. O prachy mého otce
a mě.“
„Ne, poslouchej… není to tak, jak…“ Opět byla nekompromisně přerušena. Šílený výraz v očích Mel, ji však umlčel a vyděsil. Vyskočila na nohy a v obranném a klidnícím gestu, od dívky odstoupila na délku celého těla. „Nech si to vysvětlit… v klidu, ano?“
Melánie, se zamračila a i ona vyskočila na nohy. V jejích očích se mihly plamínky šílenství a začala neuvěřitelně ječet. Byla jako posedlá. „Vypadni, hned! Pelešila ses Mikem, kdybych se o vás nedozvěděla, čistě náhodou, tak to trvá do dneška a moje dítě…“ zaštkala a zhroutila se k zemi.
„Já…“ zakoktala se ta, která mohla být její švagrovou. „Nech si to vysvětlit… mělo to být překvapení.“
„Táhni!“
Žena se k ní sehnula. „Až ti to dojde, bude už pozdě. Pamatuj na má slova!“ zašeptala a už jí nebylo.
Od té doby se její stav zhoršoval, nikdy nebyla taková jako dřív. Tak se o tom alespoň vyjádřil její otec, když ji po třech měsících navštívil. Nereagovala na něj, na nikoho. Všechny nové tváře v ní vzbuzovaly hrůzu a nakonec se smířila jen s přítomností jen několika osob.
Jedla, když měla. Spala, když ji uložili. Dělala vše, co měla přikázáno, bez sebemenších problémů.
A pak se opět stala změna.
Přišel jí dopis, který si mohl každý vykládat dle svého. Přečetla jí ho sestra Neli. Šlo v něm o to, že se s ní její bývalý snoubenec loučí, nechce způsobovat problémy.
Poté se snad celý svět zbláznil. Začaly se dít divné věci. Hlavně u boudy, ve které schovával původní majitel různé nástroje
a přístroje.
Melánie začala být neklidná a dokonce i agresivní. Měla z něčeho strach a nikdo jí nedokázal rozmluvit, že jí tady nikdo nechce ublížit. Zamykala se v pokoji, nejedla, nechodila na toaletu, nepila, nemluvila.
Tvrdila, že je tady, že si pro ni přišel.
„Je tady… ublížila jsem mu. Není… mrtvé… navždy,“ naříkala. Nikdo nechápal, o co jde, všechny ty na první pohled nepochopitelné a neslučitelné věty. Ten strach, šílenství.
Pak se ozval někdo, kdo řekl něco, co změnilo všechny jejich pochybnosti. „Mně se zdá, že je posedlá. Měli bychom zavolat faráře. Měl by to tady vysvětit, a…“
„Sestro Neli,“ nekompromisně ředitelka zvýšila hlas. „Uklidněte se, není potřeba dělat z toho horror. Možná je to, ale dobrý nápad. Sice je to podle racionálního hlediska hloupost, ale když vás to uklidní, tak dobrá.“
Tady sestra Elizabeth, přerušila vyprávění a upřeně se zadívala na zbledlou dívku. Z jejího obličeje zmizela veškerá barva, neslyšně otvírala ústa a poté z ní jen vypadlo: „On se zabil? To ne, to je… nemožné.“
„Nikol, stalo se něco? Já přeci…“
„Ne, nemůže… žije…“ zamumlala a pohlédla na starší ženu. „Doopravdy si myslíte, že tady straší?“
Elizabeth se shovívavě usmála, pokrčila rameny a pohladila ji po ruce. „Nevím, ale od té doby, kdy… Po tzv.: vymítání, vše přestalo, až…“
„Co se stalo?“
Starší žena položila hlavu do dlaní a zavrtěla hlavou. „Já nevím. Prostě to začalo nanovo. Je to tak týden, kdy začala Mel „vyšilovat“.“ Naznačila uvozovky a smutně se usmála. „Probouzela se v noci, stejně jako včera, a nikdo u ní nemohl zůstat, nikdo ji nedokázal uklidnit. Musely jsme… píchly jsme jí lék na uklidnění.“
Přikývla.
„Vždy měla podrápané nohy, ale nevypadalo to tak, že by si to dělala sama. Spíš, jako kdyby… ty škrábance byly tak malé… jako od… zvířete.“ Odmlčela se, hlavu sklopenou. „Jednou jsme zaslechly i pláč. Dětský pláč!“
Nikol jí skočila do řeči a zrudla pod upřeným pohledem sestry Elizabeth. „Máte ten dopis?“
„Jistě! Já pro něj zaskočím. Počkej tady.“
Než mohla, Niki reagovat, po Elizabeth se slehla zem. Kdyby neslyšela hlasitý dupot, myslela by si, že se jí to celé jenom zdálo.
Netrvalo to zas tak dlouho a Elizabeth sbíhala schody a mířila zpět do kuchyně. „Je to zvláštní,“ volala, ještě než se objevila ve dveřích. „ale všude je klid. Nikdo nic nedělá, jako kdyby… spali, všichni jako kdyby spali.“ Usmála se na Nikol a natáhla k ní ruku i s dopisem. „Tady je. Stejně nevím, k čemu ti bude.“
„Díky,“ odvětila. Zhluboka se nadechla a otevřela obálku, ze které ihned vytáhla dopisní papír. Celý papír voněl zvláštní omamnou vůní. Přiložila si jej k nosu a zhluboka nasála jeho aroma. Poté na chvíli zavřela oči a na mysli jí vytanul obrázek mladého muže. „Ano, je to od něj.“ Nevnímala přidušený výkřik ani zavrtění hlavy své „kolegyně“ rozložila papír a dala se do čtení.
Drahá Melánie
Už tolikrát jsem toužil zapomenout na ty chvíle, které mi změnily život. Na okamžiky, které tu budou stále se mnou. Bez nich bych se cítil prázdný, jako skleněná váza bez vody, květin. Prázdný jako nafukovací balónek, jen vzduch nic víc.
I přes to.
Tvoje láska mě stále držela nad vodou. Stačilo však jedno tajemství a vše se změnilo. Tajemství, které mi zavřelo dveře před láskou, před tebou.
A přitom, vše mělo být jinak.
Jak je to zvláštní, když člověk dělá něco pro druhého a ono se mu to vrátí. Vrátí, ale ne tak jak by čekal. I já čekával světlou budoucnost, prosvícenou tvojí přítomností.
Dělal jsem to všechno pro tebe, s láskou, úctou. Proč jen jsem poslouchal její slova, která… Ne. Nemohu vše svádět na druhé, i já, hlavně já, nesu svůj díl viny. Kvůli mně. Mé hlouposti, zabedněnosti, kvůli tomu všemu jsem je ztratil. Všechny!
Nemám už sílu žít.
Promiň mi to Melánie, prosím.
Už nikdy nebudu trápit tvé srdce. Zmizím, navždy.
PS: Miloval jsem tě a milovat tě budu navždy. Nemohu ti už dále ubližovat.
Sbohem.
Vzpomínej jen na to nejlepší.
S úctou a láskou Mike
Dočetla. Ruka se jí svezla a dopadla na stůl. Zalapala po dechu a druhou dlaň si přiložila k ústům. „Proboha, teď to už chápu. Oni musí odejít, nemohou…“
„Co se stalo?“ ozvala se Elizabeth, nechápavě.
Upřený pohled mladé dívky, ji přesvědčil o tom, že její přítomnost, došla Nikol až teď. Zírala na ni, ale stále byla duchem nepřítomna.
„Omlouvám se,“ postavila se na nohy a upřela na Beth svůj pohled. „Tohle se nemělo stát.“ Opět mávla rukou a starší žena nepřítomně zamrkala. Nechápavě se podívala na Nikol, poté na své ruce a zavrtěla hlavou. Než mohla něco říct, Nikol se opět postavila a uchopila její ruce. Položila do nich dopis a usmála se na ni. „Nemohu si to přečíst. Ne, dokud mi to Mel nedovolí.
I tak děkuji. Nechala jsem se unést vaším příběhem, který jste mi vyprávěla, sestro Elizabeth.“
„Jistě,“ zamumlala nepřítomně a odešla zpět do svého pokoje. Na stole zanechala svoji uvařenou kávu a znovu sedící Nikol. Dívka položila hlavu do dlaní a zavřela oči.
Nedlouho poté se narovnala, a jako kdyby si na to vzpomněla právě teď, mávla rukou a zrušila časový „stín“. Tak jako byla,
v saténové košilce a pouze v ponožkách, vyšla z domu a vydala se k boudě. Zdálo se, jako kdyby ji zem na nohou nestudila. Sníh, který napadl přes noc, jen křupal pod její vahou a slunce pomalu ukazovalo svoji sílu. „Už jen dva dny!“
V malé a polozbořené boudě, se svezla po dřevěné stěně a sedla si na zem. Kolena si přitáhla až k bradě a zavřela na chvíli oči.
Vrzot podlahy ji probral ze zasnění. Zamrkala a protřela si oči. Natočila hlavu ke dveřím, které byly stále zavřeny. Vše bylo stejné, jako když vešla dovnitř. I přes to, že si okolí dopodrobna neprohlédla, cítila změnu. Změnu, kterou nebylo možno vidět na vlastní oči. „Je tu někdo?“ zašeptala téměř neslyšně.
Nikdo se neozval, bylo však možné zaslechnout rychlé kroky, které se pomalu vzdalovaly. Vzápětí se rychle otevřely dveře
a dovnitř vnikl vítr se sněhem. Nikol vyděšeně vyskočila na nohy a vyběhla ven. Mráz ji zastihl nepřipravenou, až teď pocítila ten chlad.
Nechápavě stála na prahu boudy a zírala před sebe. Vánice, která se před chvílí rozpoutala, jí znesnadňovala výhled. Měla možnost jen zahlédnout nepatrné stopy, které pomalu zapadaly sněhem. Otřásla se a nerozhodně se rozhlédla kolem. Pohledem zavadila o pofiderní boudičku a pak se rozběhla směrem k domu.
Po několikametrovém běhu se rozhlédla. Nechápala to, jak to, že už není u domu? Vždyť k chatce to bylo jen, co bys kamenem dohodil a nejednou… jako kdyby chodila v kruhu! Zavrtěla hlavou a opět se dala do běhu. Nyní si byla jistá, že nejde správným směrem. Před jejími zraky se opět začala rýsovat dřevěná bouda. Dveře, které při bezhlavém úprku zapomněla zavřít, vrzaly ve větru. Ten zvuk ji naháněl husí kůži. Na nic nemyslela a vběhla dovnitř.
Setřepala ze sebe hromadu sněhu a opět se posadila na zem. Pohledem prohledávala blízké okolí, nic ji však nezaujalo, nic nevypadalo – strašidelně. Dlaněmi si přetřela prokřehlé paže a postavila se na roztřesené nohy, které ji téměř neudržely. Opřela se o stěnu, které zavrzala a nahnula se ještě více na stranu. „Nebudu zkoušet štěstí!“ Zasmála se vlastnímu strachu
a nyní již bez obav, se dala do průzkumu okolí. Bouda nebyla zase tak malá, jak se na první pohled zdálo. Do vrchu vedly rozvrzané a rozviklané schody, stejně jako zábradlí. Zavrtěla hlavou nad nápadem vylézt nahoru a vydala se opačným směrem, směrem dolů, do podzemí.
I tyto schody nevypadaly moc bezpečně, ale nenaháněly jí takový strach. Zhluboka se nadechla a… zastavila se a snažila se najít něco, čím by mohla svítit. Zrak se jí zastavil na žárovce, která visela jen kousek od dveří. Rukou zašmátrala v úrovni hrudníku a narazila na vypínač. Oddechla si. „Alespoň nemusím hledat svíčku nebo baterku,“ oddechla si.
Cvakla, ale nic se nestalo.
„Jasně. Nechval dne před večerem, nádhero.“ Zavrtěla hlavou a zkusila to znovu. Tentokrát světlo několikrát zablikalo
a rozsvítilo se naplno. „Krása,“ pochválila okolí a uchechtla se. „Připadám si jako v nějakým béčkovým horroru. Vsadila bych se, že až budu dole, světlo několikrát zabliká a zhasne. No a co!“ mávla rukou nad svými úvahami a pomalu scházela ze schodů.
Zastavila se na posledním schodě a snažila se najít cokoli, co by ji dokázalo zahřát. Napravo od ní, stál velký dřevěný věšák, na kterém byl pověšený mužský kabát. Zamrkala a položila si ruku před pusu, přemýšlela. Podepřela si bradu a jeden prst strčila do pusy, přejela si jím po spodních zubech, po rtech a pak do něj kousla. „Auuu,“ zaječela. „Takže nespím!“
Opět si strčila prst do pusy a cumlala jej jako mimino dudlík, poté na něj několikrát foukla, založila ruce na hrudníku.
Několik okamžiků přemýšlela a poté se vydala k věšáku. Zavřela oči a nasála okolní vzduch. Opět se jí před tváří zjevil mladý muž. Tentokrát však byl jeho obličej zrůzněn výrazem děsu.
Zalapala po dechu a hrůzou doširoka otevřela oči. „Takže stejně budu muset jít nahoru.“
Stála před rozvrzanými schody, vrtěla hlavou a polohlasně cosi mumlala. „Je to divný. Je to strašně moc divný, co si o tom mám sakra myslet? Kdyby se to stalo, jak to, že nikdo na nic nepřišel. Ne, je to hloupost,… nemožné!“ uzavřela své myšlenkové pochody. Zhluboka se nadechla a šlápla na první schod. Dřevo zavrzalo, jinak se nic zvláštního nestalo. „Dobrá,“ odfoukla si z čela pramen vlasů a chytila se pochybného zábradlí. „Umřít nemůžu… snad.“ přidušeně zaječela. Něco nechutného se jí otřelo o nohu. Snažila se zahlédnout cokoli, co by ji dokázalo odpovědět na všechny otázky, ale nic takového nenacházela.
Zhluboka se nadechla a co nejrychleji vyšla zbývající schody. Jakmile stála, na respektive, pevné zemi, rozhlédla se po setmělé půdičce. Pohled se jí zastavil na trámu, na kterém viselo lano. Zavřela oči a polkla. Nerozhodně přešlápla z nohy na nohu a vyšla vstříc tajemství.
Natáhla ruku k provazu, ale ustala v půli pohybu. Trhla sebou a odmítavě zavrtěla hlavou. „Nic se mi nemůže stát, nesmí!“ Konečky prstů se dotkla konce provazu. Obraz, který se jí zjevil před očima, na chvíli zastavil její myšlenky.
Stín, který vrhalo tělo na podlahu, se hýbal v tichém vánku, který sem pronikal zpod malého střešního okénka. Stále se hýbalo, pohyb ustal až příchodem ženy. Zvedla oči, na tváři se jí objevil šílený výraz. Pochopila, co myslel tím, že odejde!
Obraz zmizel a Nikol klesla na kolena. Ve zkrvavených prstech, svírala kus provazu. Několik okamžiků setrvala ve stejné pozici a poté zvedla oči. „Kde je to tělo! Kde je to… zasraný, tělo!“
Jednu ruku položila na zátylek, zaklonila hlavu a v prstech promnula několik pramenů vlasů, slepených potem. Poté položila obličej do dlaní a promasírovala si kořen nosu.
Pomalu vstala a opět se vydala dolů, kde tušila, že by mohlo tělo být. Něco jí však zastavilo. Ohlédla se, v jednom z rohů stála malá, plyšová hračka. Medvěd! Chvíli na něj zamyšleně hleděla, aby jej poté vzala do náruče.
Po nějaké chvíli, se na půdu někdo vrátil. Odřízl oběšeného muže a položil jej na zem. „Konečně jsem se tě zbavil, a to jsem ani nemusel nic udělat.“ zamumlal a do těla kopnul. Vytáhl z kapsy provaz a obmotal jej kolem pomalu tuhnoucího těla.
Vyděšeně upustila umolousaného plyšáka, dopadl s hlasitým úderem na zem.
Život si s námi zahrává a proto, hrajme!
Otevřela oči, vyděšeně se rozhlédla kolem sebe, byla ve svém pokoji a v náruči svírala plyšového medvěda, který na ni zíral svýma korálkovýma, bezelstnýma očima. Odstrčila jej od sebe až dopadl na zem. Ihned vyskočila na nohy a vrhla se k psacímu stolku, který stál napravo od postele. Chytila zásuvku, co nejrychleji to šlo, a vytáhla z ní přesýpací hodiny. Její čas zde se pomalu, ale jistě, chýlil ke konci. Povzdechla si, opřela se zády o zeď, zaklonila hlavu a šíleně, téměř nepříčetně, se rozesmála.
Stejně rychle jak smích přišel tak se i vytratil a v jejích očích se objevila prázdnota. Nic ještě nedokázala a ani nic neví. Jak jim má dokázat, že… Zavrtěla hlavou.
Mladá, snad ani ne patnáctiletá dívka, se naposledy podívala z okna. Pohled, který se jí naskytl, jí vehnal slzy do očí. Tolik let žila s pocitem naprosté odloučenosti od ostatních a pak se vše změnilo. A to jen proto, že…
… i oni musí odejít. Věděla to dávno, ale nechtěla si to připustit. Nikdy nechtěla znovu pocítit tu… prázdnotu. Setřela si z tváří slzy a nepatrně se usmála. Nemohla ji držet, nesměla. Mohla by jí ublížit.
Zář, která vycházela z malé postavy, stojící na louce, se pomalu vytrácela, až zmizela docela. Úsměv, který ji věnovala, chvíli poté zmizel.
Několik let byly spolu, aby si snad vynahradily všechny ty ústrky, které jim ničily život. Ničily si život navzájem, aby vzápětí mohly být spolu. Jak bývá osud ironický, dokáže si zahrát se všemi a pak…
Odvrátila se od okna a posadila se do své postele. Ano, teď bude jen její! Už se nebude o nic dělit! Nikdy!
Ne!
Vše jí připomínalo její přítomnost, musí odejít, navždy!
Ze skříně vzala kufr a hodila jej na postel. Otevřel se, na jeho dně byl malý plyšák! Nechápavě si jej měřila pohledem, aby jej vzápětí sevřela v náruči a opět se rozplakala. „Proč!“ vykřikla a usedla na zem. Opět se jí z očí spustil vodopád slz, který však nešel zastavit. Ne, teď už ne!
Musela ztratit dalšího blízkého člověka, jen proto, aby… Proč vlastně? Za co ji bůh anebo snad ďábel, trestá? Nikdy nebude, nesmí být, šťastná.
Věděla to dávno, ale… člověk si vždy myslí, že nad osudem vyhrál, ale on si jej najde, všude si jej najde. Před vlastním osudem neutečeš! Nyní ji v tom utvrdilo to, co se stalo.
„Věděla jsi, že bude muset odejít! Tak nyní neplač nad rozlitým mlékem,“ okřikla se nahlas, „nebyla, nesměla tu být navždy!“
Sešla do kuchyně, vzala si ze spíže láhev vína a vyšla před dům. Nohy ji nesly ke stromu, pod který se posadila a otevřela načatou láhev. Přiložila si ji ke rtům, aby si vzápětí nalila do krku krvavě rudou tekutinu. Po několika polknutích se zašklebila a podívala se na etiketu. „Icardi Barbaresco Montubert, ročník 2003,“ četla. Otočila láhev druhou stranou k sobě, pokračovala, „chuť příjemně kořeněná, suchá, harmonická se sametovou dochutí a dlouhou persistencí, obsah alkoholu 14%.“ Nakrčila čelo a opět se napila. Chuť se nezměnila, stále byla, kovová, jako… krev. Vyskočila na nohy a nahnula láhev na stranu, z hrdla se vyhrnula tekutina… sražená krev!
Vykřikla.
„Niki, co se stalo?“ Žena se pomalu blížila k ní, zastavila se, aby pokračovala. „Proč vyléváš to víno? Dostaly jsme ho od, Melina otce, za naše služby. Je snad zkažené?“
Oslovená zavrtěla hlavou, očima pozorovala zem, pohled nezvedla. Jen natáhla ruku s vínem ke starší ženě, která si ji vzala
a poté se z ní napila. Chvíli na to zvedla zvědavý pohled k Beth, ta se blaženě olízla. „Stále je skvělé!“
„Ty… ty, necítíš tu… chuť?“
Beth zavrtěla hlavou. „Jakou?“ nechápavě nakrčila čela a pozvedla obočí v němé otázce.
„Zdálo se mi… není,… zkažené? Ta chuť… kovová chuť, jako… krev!“
„Je ti dobře?“ otázala se, se zájmem a přitáhla si zmatenou dívku k sobě.
***
Eleonora vytáhla, po paměti, ze zásuvky svého nočního stolku, fotografii svého muže. I když neviděla, věděla, kde ji hledat
a tak ji netrvalo dlouho a mohla v prstech sevřít její lesklý povrch. „Dnes je to deset let, Fredericku. Přesně na den přesně, co jsi…“ pronesla do ztichlého pokoje, „zemřel jsi, ale… já nechtěla. Nechtěla jsem tě zabít. Prosím, odpusť mi to.“ Slzy jí stekly po tvářích, zahleděla se nevidomýma očima v dál. Nechala se unášet vzpomínkami, které bolely, ale dávaly jí vědět, že ona stále žije, zatím co on…
Milovala společné chvíle, které trávili spolu. Milovala ho a přitom nevěděla, že on to necítí tak jako ona. Vzal si ji jen z vděčnosti, vypočítavosti. Jen proto, aby se zavděčil jejímu otci, který mu tolik pomohl. Zachránil mu život, ale to ona nevěděla.
Věřila v lásku, jak byla naivní! Vše však zjistila pozdě, moc pozdě a pak? Pak nebylo návratu, musela jednat…
Nic nenasvědčovalo tomu, že je něco špatně, jinak. Přišla domů, tentokrát však dřív než jindy. Chtěla překvapit svého muže. Měli slavit první výročí svatby. Vše měla nachystané, plánovala to několik měsíců dopředu. Nic ji však nemohlo připravit na to, co uviděla.
Smích, který ji přivítal, jakmile vstoupila do domu, měl rozezvučet její ostražitost. Měla poznat, že je něco jinak, špatně. „Ricku, už toho nech,“ smích, „taky tě miluju, ale…“ ozval se zamilovaný hlas.
Zbytek slov zanikl, nebo snad přestala vnímat, slyšet? Vše co se stalo pak, vnímala jako ve zpomaleném filmu, nemohla se ovládat. Ne! Nechtěla se ovládat, chtěla…
Jako tělo bez duše, loutka, se vydala do ložnice. Vystoupala těch několik kroků, vešla dovnitř, ze zásuvky nočního stolku,
u manželovy poloviny postele, vytáhla pistoli. Zásobník, který byl ve skříni, strčila do zbraně a odjistila ji. Vše činila jako robot, zcela automaticky, bez emocí, bez citu. Nikdy nechápala, proč má zbraň bez zásobníku, nyní ji to jen zpomalilo. Ona však nepřemýšlela.
Slzy, které ji skrápěly tváře, vůbec nevnímala. Jen ji zabraňovaly v tom, aby dobře viděla, jen proto je setřela. Nic ji nemohlo a ani nesmělo zabránit v tom, aby se pomstila. Zničil jí život, nenáviděla jej! Ne však víc, než sebe.
Jak jen mohla být tak…
Sestoupila dolů a vešla do pokoje, a udělala něco, co jí změnilo život, navždy!
Výstřely, které vyšly z hlavně zbraně, vůbec nevnímala. Neslyšela ani křik, prosby. První, co udělala, bylo, že zastřelila ji! Přítelkyni! Jak si ta „děvka“ mohla říkat, kamarádka. Poté se podívala na něj. Sledoval ji a sliboval, ten parchant sliboval
a brečel. Brečel jako malá holka a pak prosil, prosil, protože věděl, že je to to poslední, co udělá. Díval se na ni a pak řekl to osudové slovo. Možná by mu odpustila, nechala by ho jít, kdyby… Lhal jí do očí, řekl… On… „Miluji tě.“ To bylo poslední, co řekl a ona stiskla spoušť. Ne jednou, ani dvakrát, bylo to několikrát a poté zbraň cvakala několikrát naprázdno.
„Ano, zabila jsem je, oba jsem je zabila. Ji jako první, aby věděl…“ odmlčela se, „… aby věděl jaké to je, když v jednom okamžiku ztratíte někoho, koho jste miloval. Věřil mu a… kdyby neřekl, že mě miluje. Nechala bych ho žít! Pak však nebylo zbytí a já… zmáčkla jsem spoušť, nešlo to zastavit. A ani bych to nezastavila, nechtěla jsem to zastavit,“ uzavřela svoji výpověď a složila ruce do klína. Cítila na sobě pohledy všech v soudní síni a také ty vyděšené výkřiky. Ne, ona toho nelitovala! Litovala jen toho, že,… žila!
„Odpusť mi to. Trvalo mi několik let, než jsem pochopila…, ale muselo umřít tolik lidí.“ Uchopila mezi prsty přívěšek visící na slabém stříbrném řetízku, který dostala od svého manžela a trhla, sevřela jej v dlani. Natáhla se ke stolku a otevřela zásuvku. Malá krabička pálila v prstech. Položila si ji do klína a otevřela ji. Ještě několikrát, naposledy, přejela prsty po chladném kovu a vložila jej do sametem vykládané krabičky s víkem. Pohlédla dovnitř, jako kdyby viděla, a zavřela za svými vzpomínkami pevné dveře. Teď už nechtěla vzpomínat, chtěla žít! Už měla pro co!
Měla nový smysl života, pomáhat lidem, co na tom byly jako ona, možná i hůř.
***
Elizabeth zachytila Nikolinu ruku a pomalu ji vedla do jejího pokoje. „Měla by sis odpočinout. Pospíš si a vše bude v pořádku.“
Neslyšné zavrtění hlavou dalo vědět, že vnímá. Beth se posadila do protějšího křesla, vzala do ruky knihu a ponořila se do jejího děje.
Stále seděla, již několik hodin, zcela bez hnutí.
Nikol zírala před sebe, neschopná vytvořit jakoukoli smysluplnou větu. Nikdo ji nebyl schopen z této apatie probrat. Trvalo to již několik hodin. Její čas se pomalu, ale jistě, chýlil ke konci. Bylo již dvanáct hodin. Zbývalo jí půl dne a pak… to bylo ve hvězdách.
Venku se zvednul prudký vítr, odnášel vše, co nebylo dostatečně zajištěno, zabezpečeno. Spustil se prudký liják smývající všechen prach. Jako kdyby měl nastat konec světa, soudný den.
Mnoho lidí se dalo na modlení, zavírali oči s modlitbou na rtech.
Apokalypsa se blížila.
Kdyby jen věděli, že za tohle všechno může jedna dívka, které osud na bedra položil toto těžké břímě. Záchranu celého světa před blížícím se koncem.
Stačilo jen pár osob, kteří se nechtěli podrobit. Nechtěli odejít a nechat tu své blízké o samotě. Několik jedinců neschopných nechat za sebou svůj dosavadní život a jít dál.
Dívka zvrátila hlavu, z hrdla se jí vydral zvuk podobný smíchu. Ano, jen velmi vzdáleně shodný s tímto projevem radosti
a potěšení. Nyní spíše bezmoc, blízké šílenství!
Ptáci létali, snaží se překonat nepřízeň počasí, padali však vysílením. Dále již nebyli schopni vzlétnout. Poschovávali se pod stromy, ani tam však nenalézali tolik potřebné bezpečí. Pocit jakékoli jistoty byl pryč.
Stromy.
I několik let staré zdravé stromy, se podřídily tomuto ničivému živlu. Dopadali na zem a zabíjely vše živé co se, ve snaze
o záchranu, schovalo pod jejich bezpečné stoleté větve.
„Holka, co s tebou?“ řečnicky položená otázky, která si nežádala odpovědi. „Jak…“ nebylo jí však dopřáno dopovědět, co měla na srdci.
„Elizabeth, mohla bych na chvíli vypadnout z tohohle baráku?“ nečekajíc na odpověď, zvedla se a vyšla ven.
Cesta do zahradního domku trvala snad věčnost. Vítr ji kladl pod nohy mnoho překážek, popadané větve, mrtvé ptáky, kusy dřeva.
„Miku!“ zavolala dovnitř, do tmy.
Nic, jen ticho. Pokud nepočítáme vítr, který lomcoval s okenicemi na oknech malého domku, kde se událo nemálo zla.
Z ničeho!
Sípavý, těžký dech, který byl všude. Teplota prudce poklesla. Z Nikoliných úst unikaly drobné obláčky páry. Okenní tabulky se orosily a… okno se s třískotem otevřelo, vypadla z něj skleněná výplň.
„Okamžitě nech těch hloupostí a…“
„Hej, ale já jsem tady!“ zaznělo jí do ucha jako výstřel z brokovnice. „Můžeš mi říct, co to vyvádíš?“
Vyskočila úlekem a vykřikla: „Idiote! Kdo to tedy byl, když ne ty?“
„Jsem tady celou dobu a nikdo tu není! Jen ty a já.“
Nikol zavrtěla hlavou. „Co se tady vlastně stalo… před tím než,…“ začala zostra, bez obalu, „než jsi zemřel, tak jsi napsal Mel dopis, kde se s ní loučíš.“
„Cože? Co blbneš, vždyť já žiju,“ otevřel pusu jako ryba na suchu, „to je blbost! Ty mě přeci vidíš,“ dořekl nejistě, těkal očima po kamenech na zemi.
„Já… Jo, já tě vidím, ale… Nepřišlo ti nikdy zvláštní, že s tebou nikdo nemluví. Neodpovídali ti na otázky. Úplně tě ignorovali, jako…“
„Jako kdyby mě neviděli,“ doplnil ji a posadil se na kamennou zem, „já si říkal, že není možný, aby mě všichni nenáviděli.“
„Víš, ale ono je to trochu jinak. Mel tě stále miluje, ale je pořád přesvědčená o tom… je jen zmatená. Nic víc, jen zmatená,“ dokončila melancholicky. „Miku, měl bys odejít. Udělat ten poslední krok, stejně jako ostatní, jinak…“ nechtěla pokračovat nebo snad nesměla? Po chvíli se však odhodlala pokračovat. „Tím, že tu jste, narušujete rovnováhu. Tenkou hranici mezi životem a smrtí. Můžete zabít ty, které jste milovali anebo stále milujete. Musíte se s nimi rozloučit!“
Jeho oči se naplnily slzami. Mohou duchové plakat?
„Nebo snad chceš, aby zemřela?“
Další krok bude však o něco těžší. Přesvědčit Mel, že ji její snoubenec nikdy nepodvedl a hlavně, že už nežije. A hlavně zjistit, kdo nebo co, je pod postelí!
„Mel! Mel, kde jsi? Potřebuji s tebou mluvit o někom, koho máš ráda. O někom na kom ti záleželo a možná i stále záleží.“
Nic, opět jen ticho.
Pláč!
Dětský pláč a poté šeptané uklidňování: „Vše bude v pořádku! Neměj strach, teď ti už nikdo nikdy neublíží. Nedopustím, aby mi tě vzali,…“ šepot mizel, až zanikl docela, stejně jako pláč.
„Mel,“ zašeptala a nahlédla za postel. Pohled, který se jí naskytl, zvedl její prázdný žaludek. „Do frelu!“
Žena k sobě tiskla červené cosi, co možná kdysi vypadalo jako dítě, novorozeně. Otočilo se to na Nikol, otevřelo oči a pláč začal nanovo a v ještě větší míře.
„Co tady děláš, co chceš!“ obořila se na ni zlostně. Vyskočila na nohy, jako litá saň, a vrhla se na vyděšenou dívku. Nehty nebezpečně blízko jejím očím. „Zase mi chceš sebrat moje dítě? Ne! Tohle já nedopustím, teď už ne!“
***
Ted seděl ve svém oblíbeném křesle a tvářil se nepřívětivě, mračil se na protější prázdné křeslo a cosi si mumlal po vousy. Poté se rozhořčeně postavil, vykřikl a znovu se posadil. „Ne, ty nesmíš odejít!“ vyklouzlo mu z úst.
„Drahý, není tu pro mě dost místa. Já… už musím jít. Nechci ti ubližovat, ale dělám to… dělám to tím, že tu stále jsem. Náš syn tě potřebuje, musíš se smířit s tím, že jsem zemřela a nechat mě jít! Prosím, nech mě odejít.“
„Ale co já,“ plačtivě, „co tady budu bez tebe dělat? Zavinil jsem tvoji smrt. Já můžu za to, že…“
Pohladila jej po tváři a políbila. „Kdepak ty můj hlupáčku. Život mi byl přesně vyměřen a… neboj, brzy se setkáme. Až přijde tvůj čas, budu na tebe čekat.“
Mlžný přízrak se zformoval v ženu, aby následně zmizel navždy.
Tichý výkřik z temného rohu zcela ignoroval, jen položil hlavu do dlaní a rozbrečel se tolik let potlačovaným pláčem. Zbavoval se hořkosti, ale co bude dál?
Neli, si položila ruku před ústa. Takže on není blázen, doopravdy vidíval svoji ženu a teď! „Tede, já… chtěla bych se vám omluvit,“ zašeptala tiše, ale on jí zaslechl. Zvedl k ní svůj zamlžený pohled a přikývl. „Mohu pro vás něco udělat? Cokoli, stačí jen říct.“
„Mohla byste,“ zalkl se, „mohla byste zavolat mému synovi? Chtěl bych s ním mluvit.“
Založila si ruce na hrudi a jemně se usmála. „Jistě.“
***
Beth, se posadila ve svém pokoji a vzala do ruky album, prohlížela si fotografie, na kterých byla ještě šťastná a zamilovaná. Přejížděla prstem po fotografiích svého otce, svatby a svatební cesty. Po tvářích jí stékali slzy. „Proč jsem nemohla být šťastná!“
Myšlenky se jí zatoulaly na několik měsíců vzdálený den. Den, kdy podlehla svým touhám. Chtěla se jen dozvědět, co se stalo s jejím manželem, a rozpoutala peklo.
Kdyby jen ostatní věděli, že je to její vina.
Nerozhodně postávala před zahradním domkem. Pamatovala si, co jí ta žena říkala. Jasně viděla před očima její tvář. Varovala ji před tím!
Ani ona neměla tu odvahu vyvolat jeho ducha. Ne po tom, co se stalo před dvěma týdny. Ale ona jen chtěla mluvit s tím, koho milovala. S tím… komu byl vyměřen jen krátký čas, neměla čas, aby jej poznala blíž.
Jeden krok vzad a dva vpřed. Zavrtěla hlavou a vešla. Jí přeci neublíží, miluje ji!
Žena seděla v pohodlném křesle, oči upřené na malý zlatý prsten. „Nechal jej na stolku v hotelu, jako kdyby věděl, že se něco stane,“ vyhrkla a poté pod upřeným pohledem sklopila pohled, „omlouvám se, nechtěla jsem vás vyrušovat.“
Přikývnutí.
„Slyš mě duchu manžela této ženy! Jsi-li… Jak se váš manžel jmenuje?“
„Larry Booth!“
„… volám tě, Larry Boothe! Tvoje manželka, na tomto světě, chce s tebou mluvit. Elizabeth Boothová, chce vědět, jak se ti na onom světě daří!“
Svíčky na stolku na okamžik zhasly, aby se vzápětí rozhořely naplno.
„Jestli jsi tu s námi, dej nám vědět svou přítomnost!“
Židle stojící u zdi upadla na zem, svícen na komodě se vznesl, jako kdyby byl z papíru. Jeho let začal přibývat na intenzitě
a poté dopadl na zeď jen několik centimetrů od hlavy starší ženy.
Zalapala po dechu a chytila se za srdce. „Váš muž, byl… zlý!“
„Ne, proboha, ne!“
„Já. Nemohu v tom pokračovat. Já viděla,… doopravdy, omlouvám se. Duchu známý v lidském světě jako Larry Booth, odejdi!“
Zavřená okna se otevřela, do domu vpadl vyvrácený strom. Blesk, který do něj uhodil, jej podpálil. Oheň se pomalu šířil.
„Odejdi, hned!“
Věci, které nebyly připevněny ke zdi, popadaly. Obrazy se začaly pohybovat a pak… vše přestalo. Stejně rychle jako to přišlo, vše skončilo.
„Paní Elizabeth, je mi to líto, ale… nemohu pokračovat. S vaším manželem se tam něco stalo a… vezměte si svoje peníze zpět!“
„Ale,“ zavrtěla hlavou, „tohle nemohl být Larry, zkuste to znovu. Prosím.“
Položila jí ruku na dlaň a pohladila po rameni. „Omlouvám se, ale nemohu. Tady jsou ty peníze a běžte, nezkoušejte to dál, nechte to být. Mrtví musí odpočívat a on… nechte mu jeho čas.“
„Vy… vždyť tohle děláte stále, tak proč tahle změna názoru?“
„Jeho duch je zlý, on už nesmí být vyvolán! Nepokoušejte štěstí. Prosím, slibte mi, že už to nebudete zkoušet.“
Rezolutně zavrtěla hlavou. „Nemohu vám slíbit něco, co nemohu splnit. Odpusťte!“
„Bůh s vámi, ale já vás varovala.“
Vešla dovnitř a rozložila na podlahu svíčky. Přesně tak, jak se dozvěděla od jedné „čarodějky“! I ona ji varovala, ale poradila jí, jak má vyvolat ducha svého muže.
Vše šlo dobře. Už tohle ji mělo varovat. Žádné překážky, žádné nepřiměřené reakce. A nakonec, ani se neozval. To si alespoň myslela, dokud se to nestalo, dokud se nezačaly dít ty hnusné věci.
Dokud se všichni nezměnili!
„Elizabeth Boothová, musíš to zastavit!“ slíbila si sama sobě.
Každý z nás musí jít svojí cestou!
Nikol vyděšeně zírala do téměř šílených ženiných očí. Udělala krok vzad a narazila do zdi. Mel se stále blížila, ruce mířily na dívčinu tvář. „Já přeci nechci,…“ polkla a donutila se k tomu, aby vykročila vpřed, „…nechci ti vzít tvoje dítě.“
„Proč! Proč jsi tedy přišla!“ zařvala, až jí od úst odlétly sliny přímo na vyděšenou Nikol. Ta potlačila chuť se otřást hnusem
a vynutila si na tváři úsměv. „Mluv ty bestie, zrůdo!“
„Já…“ Dítě, nebo co to svírala v náruči, se otřáslo a začalo ze sebe vydávat roztodivné zvuky. „… chtěla bych ti jen říct, že tvůj… Mike je mrtvý. Chtěl by se s tebou rozloučit a pohlídat vaše dítě do té doby než se k nim přidáš i ty.“
Na Melisině tváři se na chvíli objevil nepatrný úsměv. „Ano,“ zasněně pohlédla z okna a posadila se na postel. „Dítě“ zavřelo oči.
Nikol si ulehčeně oddechla a povolila pevný stisk, kterým svírala malého plyšového medvěda. S dutou ranou dopadl na zem. Zavadila o něj pohledem, něco na něm ji upoutalo. Z jeho několikrát zašívaného bříška vypadl přívěšek. Ohnula se, dotkla se jeho povrchu a v tu chvíli jako kdyby do ní udeřil blesk. Nádherný veliký přívěšek v bílém zlatě ve tvaru květu a vprostřed se nacházel velký diamant.
„Mel?“ Žena se na ni otočila nepřítomným pohledem. „Je to tvoje?“
„Co?“
Nikol si dala ruce před obličej a několikrát si jimi přetřela oči. „Tenhle přívěsek, je tvůj?“ vzala jej do dlaně a položila před Melinu tvář. Ta jen zmateně zavrtěla hlavou a pohled se jí opět zamlžil.
Neodpověděla.
Dívka opět upřela pohled na přívěšek, několikrát po jeho konturách přejala prsty a poté zavřela oči.
Smích.
„Ty bestie! Vražedkyně!“
Pláč.
„Já… nechtěla jsem to udělat. Donutil jsi mě k tomu.“
Opět smích a poté následovalo ticho. Až znovu promluvil mužský hlas. Hlas, který zněl jako kdyby z jiného světa. Dutý, neosobní. „A čím?“
„Slíbil jsi…“
Chladnost jeho hlasu přibývala na intenzitě. „Vzal jsem si tě jen proto, že byl tvůj otec někdo! Kdo by si vzal takovou nulu
a ošklivku jako ty? Hmm? Buď trochu sebekritická.“
Rozplakala se, štkala a její hlas se třásl. „Nikdo tě nenutil,“ hlas jí selhal, „nikdo tě nenutil k tomu, aby sis mě vzal. Nikdo!“
„Jsi si jistá!“
„Co po mě chceš!“
Její polknutí bylo jasně slyšitelné. „Od… od… odpuštění,“ zmlkla.
Nikol udělala několik kroků vpřed, aby viděla do ženiny tváře. Hleděla dopředu na mlžný téměř neviditelný objekt, osobu
a ženou nebyl nikdo jiný než… Elizabeth, a poté se její obličej změnil na tvář ředitelky sanatoria.
Smích.
Otočila se na mlžný opar – muže, jeho úsměv nabral na ďábelskosti. „Ty jsi mi sebrala život a chceš odpuštění? Nejenom, že jsi mi jej zkazila, ale nakonec jsi mě i zabila!“
„Já,…“ žena se zvedla ze židle, „zlomil jsi mi srdce! Podvedl jsi mě s mojí přítelkyní! Zasloužil sis to! Nic od tebe nechci, vypadni!“
„Ale,“ mlha začala nabývat plnějších tvarů, „víš, že si přitěžuješ?“
Místností se rozlehl děsivý výkřik plný bolesti. Elizabeth - Eleonora se zhroutila k zemi. Přízrak se prohnal jejím tělem a zmizel ve zdi domu. „Těším se nashledanou!“
Smích a pak jen ticho.
Na zemi se otřásala žena…
Nikol se rozhlédla kolem sebe. Nic se nezměnilo. Stále seděla na zemi a kousek od ní se nacházela Mel. Její pohled byl netečný, ale usmívala se a stále něco šeptala. „Děkuji Miku, že jsi mi odpustil. Setkáme se spolu a opět budeme šťastní. Šťastní tak, jak jsme měli být… všichni.“ Opakovala tahle slova stále dokola jako modlitbu, mantru.
„Super! Jeden úkol je za mnou a ani nevím, jak jsem to dokázala. Nyní mi zbývá jen…, která z těch dvou?“ zamyšleně vyhlédla z okna.
Mraky, které byly ještě před několika okamžiky ocelově šedé, pomalu ztrácely na své hrůznosti. Začaly skrz ně prosvítat sluneční paprsky. Počínaly si obezřetně, ale snažily se.
Přes tvář jí přelétl lehký úsměv.
„Jdeme dál!“
***
Něco na příběhu těch dvou žen jí nesedělo. A nejenom na něm. Jako kdyby je spojovala téměř neviditelná pavučina lží
a intrik. Co měly jejich život společného? Která událost anebo osoba je spojovala?
Anebo bylo všechno úplně jinak?
Proč se v každém z těch příběhů vyskytoval ten zatracenej medvěd?
Proč se jí zdálo, že zná tu brož, která se v něm právě teď skrývala?
Proč se tváře Elizabeth a Eleonor v té její vidině vyměňovaly?
Samé proč, ale odpovědi žádné.
Minulost skrývala mnoho otázek a jen ona na ně mohla nalézt odpověď. A to z jednoho prostého důvodu. Měla tu moc dostat se do tajemné minulosti a najít to, co je všechny spojovalo.
Proč se vlastně všichni sešli v tomto domě? Co má tenhle dům společného s životem a smrtí?
Opět zavřela oči jako tolikrát a nechala se unášet myšlenkami na to, co bylo a co už nemá sílu změnit.
Možná to všechno začalo už ten den, kdy zmizela její sestra. Jediný člověk, který ji chápal.
Měla pohřeb a pro všechny zemřela, ale jí stále něco říkalo, že pravda je úplně někde jinde a pak... ta podoba. Nebylo možné, aby byla tak věrnou kopií. Pokud by šlo jen o jméno. Mohlo by se jednat o běžnou shodu jmen, ale ta tvář, ty rty,...
Jediné, co teď mohla udělat bylo... zeptat se. Možná bude stačit jedna jediná otázka. Otevřela oči a vydala se do pokoje Eleonor Paliani.
Zaklepala na dveře, ale nikdo se neozval. Nenechal se však odradit a s hlasitým – promiňte, stiskla kliku a vešla dovnitř. Ihned ji padl pohled na třesoucí se hromádku lidského neštěstí. Několika rychlými kroky byla během okamžiku u ní a několik vteřin se rozhodovala, co udělá a pak... „Eli, jsi to ty?“
„Niki?“ zmateně, „jsi to doopravdy TY?“ pohled těch nevidomých očí jí vehnal slzy do těch jejich.
Přikývla, i když věděla, že to ona nemůže vidět.
„To jsem ráda, že jsem tě konečně zase našla. Tak dlouho, tolik let... jak je to vlastně dlouho?“
Možná by se teď hodilo malinké vysvětlení, ale nebojte... za chvíli se dozvíte vše. Prostě není všechno jak se zdá a životy všech přítomných se nám začínají proplétat. A my zjišťujeme, že... nechte se překvapit.
„Eli, řekneš mi konečně celou pravdu? Proč jsi vlastně zmizela? Proč všichni věřili tomu, že jsi zemřela? Proč? Kdo jsou všichni tihle lidi?“
„Lidi? Vždyť...“ polkla, „já jsem tu sama!“
„Ne, nejsi! Copak jsi zapomněla na sestru Neli, sestru Beth, Teda a co Mel ani na ni si nepamatuješ?“
„Jak TY o nich můžeš vědět! Vždyť... ne, to je nesmysl!“
„Slečno,“ ozvalo se za Nicolinými zády a dotek na jejím rameni ji donutil, aby se otočila čelem k ženě, která na ni promluvila.
„Kdo jste?“
„Slečno Nikol, měla byste chvilku? Chtěla bych si promluvit o stavu vaší sestry a hlavně, o její chorobě.“
Seděla ve světlé a přívětivé místnosti, která pomalu uklidňovala její rozechvělé a rychle tlukoucí srdce. Opět se napila lahodného vína ze skleničky a jeho barva ji vehnala růž do lící.
„Už je to v pořádku? Muselo Vás překvapit, že vypadá takhle. Já vím. Nestává se moc často, že se shledáte po letech s někým, kdo měl již dávno zemřít, že ano? Víte, moc mě překvapilo, když jste se tu objevila a představila se mi. Musela jsem vidět její reakci a dopadlo to tak, jak jsem očekávala.“
Nikol nejevila žádné známky rozpaků, i když byl celý její mozek jeden velký guláš. Co se vlastně stalo s klinikou? „Víte, neviděla jsem ji od svých... myslím, že od pěti let. Jediné, co si pamatuji...“ lehce se usmála. „Tehdy mi povídala takovou směšnou pohádku a to bylo naposledy, kdy...“
„Ano. Ale možná neznáte celý její příběh. Ten život, který si vytrpěla. Doopravdy bych nic z toho nepřála ani tomu nejhoršímu nepříteli. Vše to vlastně začalo, když jí byla pět let. Stejně jako tehdy vám. V tu dobu se vlastně změnil nejenom její život, ale i ten váš. Zajímavá shoda náhod. Nemyslíte?“
Dívka jen pokrčila rameny. „Co se tedy stalo?“
V den jejích pátých narozenin jí zemřela matka. Jediný člověk, který ji do té doby miloval. Jediné, co jí zůstalo byly vzpomínky, ale ty začaly pomalu blednout v temnotě dalších dnů, které následovaly poté.
Její otec ji několik dlouhých let týral, společně se svojí novou ženou, družkou. Ale pak přišla záchrana a ona si myslela, že už všechno zlé skončí. Nedlouho na to se však poučila, že neštěstí doopravdy nechodí po horách, ale po lidech. A pokud se mu někdo zalíbí, tak se ho doopravdy nezbaví. Možná to byla nějaká kletba, kdo ví?
Adoptovala ji rodina s jedním vlastním dítětem a ona se vlastně stala její chůvou. Nejspíš to tak nebrala ani jedna z nich, ale...
Když dosáhla věku, kdy by se mohla vdávat. Její život se opět změnil. Peníze docházely a někdo je musel sehnat a proč by to nemohla být mladá a pohledná dívka, která podle nich jen profitovala z toho, že se dostala do jejich rodiny a mohla se honosit jejich jménem.
Pannenství bylo v té době výnosným obchodem, i když jen poprvé. Pak už byly peníze v menším množství, ale byly.
Ale dívka se začala po pár letech vzpírat a bylo třeba se jí zbavit. No a pak se začali dít ty divné věci.
„Moment,“ přerušila to vyprávění Nikol. „Tím chcete říct, že... Eli nebyla moje pravá sestra? Jak se tedy doopravdy jmenovala?“
„Nela...“
„To je nemožné!“ vyhrkla dřív, než mohla žena pokračovat dál. „A jak to bylo dál?“
Jednoho dne prostě zmizela a po pár dnech.... No, nikdo nechápal jak to mohli tak rychle uzavřít a prohlásit ji za mrtvou, když se vlastně nenašlo žádný tělo, že? Každému to přišlo divné, ale nikdo se na nic neptal.
Bez důkazů a beze svědků odsoudily její adoptivní rodiče a jejich legitimní dcera byla dána do domova.
Tady by vlastně mohl její příběh končit a začít ten Váš, ale vše bylo jinak. Útěk, který si plánovala poslední tři roky se jí však nezdařil. Muž, který jí s ním pomáhal byl vlastně překupník. Snad si myslela, že ji miluje, kdo ví? I přes to všechno se však nevzdávala. Stále doufala a věřila. Naděje přeci umírá jako poslední, ne?
Zase se zalíbila nějakému muži, a ten to s ní nejspíš myslel vážně. Nebral ji však jako ženu, ale jako dítě. Několik let se se svou ženou snažili o vlastní, ale to vždy zemřelo dřív, než se mohlo narodit. Jeho manželka po několika takových nezdarech vážně ochořela a nedlouho nato by snad i zemřela. Ale on si vzal do péče tu životem zkoušenou dívku a jeho žena se jako zázrakem uzdravila.
Ona vystihovala jeho jasnou představu o dítěti. On byl bohatý a měl mnoho kontaktů a staral se o ni jako vzorný otec, ale bohužel zemřel.
A tím její štěstí nekončilo i její nová matka ji brala jako svou dceru. Všechno vypadalo tak klidně a snad i ona začala věřit tomu, že je všemu špatnýmu konec.
Po několika letech se zasnoubila a vdala, ale během svatby se vše zase vrátilo do těch špatných kolejí. Úmrtí kněze, chvíli poté, co je oddal.
A pak po pár letech na líbánkach zmizel její manžel. Muž kterého tak moc milovala.
Opět se jí zhroutil celý svět. Z té krásné a milé dívky se pomalu stávala zahořklá žena. Trvalo to několik let a... v té době se opět jmenovala jinak, Elizabeth. Její adoptivní matka se vdala za bohatého muže, který se potřeboval té dívky zbavit a tak jí domluvil svatbu.
Elizabeth tomu nemohla v první chvíli uvěřit, ale do toho muže se zamilovala stejně tak, jako do svého předchozího manžela. On na ní však viděl jen a jen peníze a pak, pak se jí chtěl zbavit, ale nakonec se mu to všechno vymklo z rukou a...
Nikol ji tentokrát opět přerušila a pokračovala tam, kde ta žena přestala. „Přistihla ho, v té době ještě jako snoubence, inflagranti se svojí přítelkyní a tam se v ní něco zlomilo. Všechno co se v ní za ty roky nahromadilo muselo ven a v tu chvíli se z ní stal vrah.“
„Ano, ale nebyla to zas tak úplně pravda. Vždy se objeví ale a v ten okamžik jich bylo tolik, že vše splynulo v jedno. Elizabeth si vlastně ani nepamatovala, že by je zabila. Jediné co viděla bylo, že střílí a všude je krev. Ale stala se jen obětí intrik a podvodů. Všechno to byla jen jedna velká hra na to, aby se jí zbavili. Ještě, že existoval někdo, kdo nad ní celou dobu držel ochrannou ruku. Byl to její strýc. Jestli v ní byl v příbuzenském vztahu, anebo to byl jen známý, to nikdo neví. Ale byl něčím zvláštní... stále nosil brýle, které nesundával ani ve tmě a byl výborným detektivem na oddělení vražd.
Bohužel neprokázal její nevinu. Oběti byly na místě činu. Oba dva byli mrtví, zastřeleni. Jejich krev se našla na celém jejím těle a oblečení a hlavně se přiznala. Pokusila se o sebevraždu, ale ani se jí nezdařila. Stejně jako všechno co udělala za celý svůj život.“
„Proč by jen byla prokletá?“
„Elizabeth poté tvrdila, když se dostala z psychiatrické kliniky, že se chce svému muži omluvit a chtěla vyvolat jeho ducha. Stejně jako se před lety snažila vyvolat ducha svého předchozího manžela. Ale opět se stalo to samé jako tenkrát.“
„Proto ty tváře!“
„Prosím?“
„Ale nic.“
Nikol se na chvíli zamyslela. Vyvolávaní duchů, mrtví lidé, kteří už měli být dávno na druhé straně. Snad... mohl by být tohle důvod všeho? Ten zatracenej zchátralej brloh.
„Mohla byste odpovědět na pár otázek? Znáte nějakou slečnu Melánii, která potratila po hádce se svým nastávajícím, který nedlouho na to zemřel?“
„Ano, je naším pacientem a před pár hodinami se její stav přímo neuvěřitelně zlepšil. Dokonce i jeden z našich dalších pacientů chce kontaktovat svého syna a poděkovat mu za to, že mu věřil.“
„To je dobře a ten muž, jmenuje se Ted?“
Žena jen mlčky přikývla a čekala co bude dál.
„Mohla bych ještě nějakou chvíli strávit se svojí sestrou?“
„Jistě, nevidím v tom žádný problém. Jen jí neříkejte, že vám tvrdili, že zemřela. Mohlo by ji to rozrušit takovou měrou, že bychom ji už nemuseli nikdy uklidnit.“
Vešla do jejího pokoje. Její sestra seděla v křesle a něco si tiše prozpěvovala. Nikol s ní nechtěla mluvit a proto se co netišeji posadila na zem a zavřela na chvíli oči. Musela přemýšlet. Věděla, že jí zbývá ještě jeden den do konce mise a také věděla, že tohle ještě není vše. Něco jí totiž říkalo, že tu Mikea drží ještě něco dalšího a ona nemohla za žádnou cenu přijít na to, co!
Když oči po pár minutách otevřela, neseděla již v teplém pokoji, ale opět v té polozbořené chalupě a do očí jí svítil sluneční svit. Musela oči přivřít a poté si všimla, že u okna někdo sedí. Vyskočila na nohy a zamířila k neznámému.
„Elivasten. Tak se jmenujete, že? Já jsem tady z jednoho prostého důvodu, protože se u vás vyskytl takový menší problém, který je potřeba vyřešit. Ani jeden z těch dvou mužů, které jste potkala ve svých snech vám určitě neřekl pravdu o vaší existenci a o vaší skutečné ceně. O ceně, kterou máte pro lidské organismy. Nejspíše proto, že o tom nevěděli anebo vás chtěli získat pro vás. Kdo ví?“
Chvíli na něj nechápavě zírala a on si nejspíše něco uvědomil, protože se k ní sklonil.
„Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Jsem někdo, kdo na vás dohlíží a vlastně by jste o mě neměla ani vědět. Ale jak jsem řekl, vyskytl se problém. Ale vraťme se k těm dvěma... Ach, posaďte se, protože to bude nadlouho.“ Mávl rukou a kousek od nich se objevily dvě pohodlná křesla.
„Děkuji,“ odvětila a posadila se na ně.
On následoval jejího příkladu a pokračoval ve svém monologu. „Jeden z nich patří k těm, kteří konají dobro a snaží se napravovat lidský svět. Jak bych to řekl? K obrazu svému? Druhý naopak. Oni nechávají lidi konat tak jak sami uznají za vhodné a musíme uznat, že někdy jim dopomáhají k tomu, aby udělali tzv. špatnou volbu. Ukáží jim, že tím vlastně mohou hodně získat. A nakonec je tady muž, ze kterým jste se setkala, když jste zemřela.“
„Ano, on mi řekl, že jsem jeho pomocník. Takže mi všichni lhali?“
„V čem vám lhali? Oni vám jen neřekli ty podstatné části. Chtěli abyste si vybrala sama, i když on to nejspíš věděl už dávno dopředu.“
„Kdo a co věděl?“
„Nejspíš bych vám měl tedy všechno vysvětlit. Jakmile jste se dostala z toho začarovaného kruhu a objevila jste se ve skutečném světě něco se mi na tom nezdálo. No a pak jsem slyšel ten příběh a uvědomil jsem si, že tu dívku znám. Že já znám vaši sestru. Ona totiž byla jako vy a... Pamatujete si, co se stalo, když zmizela a pak byla prohlášena z mrtvou? Co ses vámi stalo? Začala jste vidívat něco neobvyklého?“
„Ano,“ přikývla a opatrně pokračovala. „Začala jsem vidět mrtvé lidi a tím se ode mě začali všichni živí vzdalovat. Nakonec to bylo tak, že mě snad i nenáviděli. Musela jsem se naučit žít sama! Měli ze mě strach a jedinými mými přáteli byli ONI.“
„Teď už mi to všechno začíná dávat smysl. I ona dostala na vybranou. Mohla dělat to samé co vy, ale odmítla to. Právě z toho důvodu, že tahle moc měla vlastně na ni dost zhoubný vliv. Ničila jí život a i když se této sily zbavila... možná to bylo příčinou jejích dalších problémů.“
„Nechci vám skákat do řeči, ale zníte hodně zmateně.“
Pousmál se a pokusil se o srozumitelnější vysvětlení. „Přenechala ti moc nad osudem lidstva. Jak jsem řekl, jsou dobří a zlí, ale jsou tu i nestranní. Ti kteří rozhodnou o tom, kam půjde duše člověka až zemře. Pro křesťany to je nebe a peklo! Lidé se znovu zrodí, ale nemohou si vybrat. Možnost volby je na vyšších mocnostech a proto existují ti nestranní, oni rozhodnou
a nic na tom nezmění žádný ďábel či andělé!“
„Proč Mike neodešel? Co jej tady stále drží?“
„Myslím, že to víš? Skončil jeho život sebevraždou anebo jej někdo zabil?“
Otevřela oči, ztěžka dýchala. Rozhlédla se kolem sebe. Pohled jí padl na plyšového medvěda s roztrženým břichem! Tahle hračka, moje sestra ji u sebe nosila jako talisman! Sevřela ruce v pěst, ucítila že v nich něco svírá. Zarývalo se jí to do dlaně a mezi prsty ji proteklo pár kapek krve. „Miku, kdo tě zabil!“ Podíval se do otevřené dlaně a jako kdyby jí svitlo v hlavě. Ten přívěsek jsem viděla, když...
Tělo chvějící se pod náporem slasti.
Otevřela oči a usmála se na muže, který ji objímal. „Tadeo,“ zavrněla hlasem podbarveným vášní.
„Melanie, tohle jsme neměli dělat. Jestli se to Mike dozví, že jsem ho takhle podrazil, tak...“
„Na tohle nemysli! Skončila jsem s ním!“
„Ale čekáš jeho dítě a on se tě nebude chtít vzdát.“
„Hloupost. Udělám to tak, aby... Jednou jsem jej viděla s nějakou ženou. Tak moc jsem žárlila... Nakonec jsem zjistila, že je to jen jeho sestra, ale... on o tom neví. Mohla bych to využít k tomu, aby mě nechal na pokoji.“
„Ty jsi ale hlavička!“ přitáhl si ji k sobě k polibku. „Nechtěl bych tě za nepřítele.“
Pousmála se. „Ty máš co mluvit. Mike je přece tvůj nejlepší přítel.“
„Ano! My dva jsme si nejspíš souzeni!“ rozesmála se a vášnivě jej políbila.
„Můžeš za to, že zemřelo!“
„Dohnal jsi ji k tomu!“
Zase jej viděl před klinikou, ve které byla ONA hospitalizovaná. Nic mu nebránilo v tom, aby ji navštěvoval i přes to, že jej od toho všichni odrazovali. Nejvíce však jeho přítel.
Díky Mikovi přišel o lásku svého života. Začal jej nenávidět.
Navštěvoval ji každý den, ale ona jej nevnímala. Stále mluvila jen po něm, jejich dítěti. Zapomněla že milovala někoho jiného! V jejím srdci nebylo místo pro nešťastného a zhrzeného milence. Musel jej odstranit z cesty. Nenávist k bývalému příteli se zvyšovala přímou měrou. Čím více o něm Mel mluvila, tím víc jej nenáviděl. A pak jeho míra přetekla...
„Kámo, co tady děláš? Ztrácíš se mi před očima, měl bys se sebou něco dělat!“
„Co bys mi poradil? Ona si to nenechá vysvětlit a přitom jsme předurčeni k tomu být spolu!“
Zaskřípal zubama a zatnul nehty do paže. „Věděl bych o jednom místě, kde byste se mohli sejít. Promluvím s Mel a pošlu ji za tebou.“
„Kde je to místo?“ vykřikl nadšeně a radostně svého přítele objal. „Jsi ten nejlepší kámoš na světě!“
Nebezpečně a hlavně šíleně se pousmál.
„Ne, nedělej to! Přestaň!“
Ticho a poté následoval výkřik který pomalu přešel v chroptění.
Bezvládné nohy se klimbaly v rytmu větru, aby poté v pohybu zcela ustaly. Spokojeně si zamnul ruce a podíval se do tváře svého přítele – ten nechápavý a hlavně zcela mrtvý pohled. Jeho oči, které už nikdy nic neuvidí! Rozesmál ho to. Smál se dlouho a téměř nepřetržitě, smíchem na hranici šílenství.
Pravá definice zla v lidské podobě!
Musela jsem vyrazit za ředitelkou sanatoria. Zjistit jestli slečnu Melanii nenavštěvoval nějaký muž během té doby, co zde pobývá. Musela jsem vědět jestli je to, co jsem viděla pravda. Doopravdy ten muž zabil svého přítele, aby... proč to vlastně udělal a jak to, že se tak znenadání ztratil!
„Paní ředitelko, mohla bych mít dotaz ohledně té slečny na kterou jsem se ptala? Já totiž znala jejího snoubence Mika a to co se jim stalo! Byla to tragédie!“
„Jistě!“ přikývla oslovená žena. „Nikdy jsem neviděla, a to zde pracuji tak dlouho, že by se někdo tak vinil za to, že ho někdo zradil a přitom to nebyla její chyba, ale jeho. Několik měsíců před svatbou ji podvedl. Sice to bylo jen nedorozumnění, ale... tohle ona nevěděla a ani to už nikdy nezjistí!“
To jsem si také myslela!
„Ten chlapec ji navštěvoval téměř každý den. Ale ona stále mluvila jen o svém snoubenci a jeho jako kdyby vůbec nevnímala. Bylo na něm vidět, že ji hluboce miluje a zraňuje ho tím... tou nevšímavostí. Když ji navštívil ten Mike tak přímo šílela a tak jsme mu museli zakázat sem chodit. A pak...“ polkla a zadívala se do dálky, „...její snoubenec se ze dne na den vypařil. Nikdo o něm už neslyšel!“
„Co se stalo s tím, Tadeem?“
Ředitelka zavrtěla hlavou, postavila se došla k oknu. Její pohled zamířil k polorozpadlé boudě na druhém konci zahrady. „Nevím co se s ním vlastně stalo. Vidím ten den jako dnes! Ano, ten den byla velká bouře, právě taková jako včera. Ten chlapec vyběhl z té stodoly, ve které se skladuje všechno možné haraburdí, jako kdyby mu za patami hořelo. Křičel tak moc, že to bylo slyšet i přes ty hromy a pak jeho tvář osvítil blesk.“ Přikryla si obličej dlaněmi a rozplakala se.
„Co...“ Nikol přistoupila k ženě a položila jí ruku kolem ramen. „...co se stalo pak?“
Žena vzlykla a pokračovala dál. „Ten obličej mě celé noci budil ze sna. Vypadal jako kdyby se setkal s něčím... ten děs v těch očích!“
„Viděl ho, on ho viděl!“
„Ano, přesně tak reagovala i Mel!“
„Sestřičko, nemusíš, už nemusíš!“ Nechápavě se na mě podívala. „Neměj strach a nech to všechno na mě. Nemusíš se se mnou už o to dělit. Dokážu to sama!“
Přikývla a šťastně se usmála.
Doslov
„Co myslíš tím, že si nikdo z nich na mě ani nevzpomene, vždyť,…“ Nedořekla, jen zamyšleně pohlédla ven do mléčně bílé mlhy.
Jeho mlčenlivý pohled propaloval její záda, musela mluvit dál i když na to neměla ani tu největší chuť. Zvedla se, přistoupila
k oknu a opřela se o jeho parapet. Mlha však nedovolovala vůbec žádnou možnost výhledu. „Jak je možné, že zrovna my nic nevidíme? Člověk by si řekl, že bychom měli mít perfektní výhled, jako…“
„Myslím, že jsi řekla dost,“ ukončil rázně její myšlenkové pochody. „Jediné, co jsem chtěl od tebe vědět, bylo,…“
„Já vím! Odpusťte,“ uklonila se, ale posměšně pokroucené koutky daly vědět, že ani slovo z toho co řekla, nemyslí vážně.
„Tak?“
Jeho další slova ji utvrdila v tom, že nic z toho co řekne, ho nedokáže rozhodit. Byl až ocelově klidný, směšné!
„Proč by mi to mělo vadit?“ založila si ruce na hrudi a měřila jej pohledem v kterém hořela vášeň a snad i zloba, která by
i vytryskla na povrch, kdyby…
„Promiň, nechal jsem se unést. Vím, zvládla jsi to tak bravurně. Většina smrtelníků, a ty si jím až donedávna byla, by z toho, že jim nikdo není vděčný, měla nesmírně špatný pocit.“
„Ach, tak proto!“ posměšně si odfrkla. „Jediný problém však asi nejspíš bude v tom, že jsem to neděla proto, aby mi byl někdo vděčný, anebo snad proto abych z toho něco měla. Zpočátku jsem to dělala proto, že jsem musela,…“
„Ale,…“ přerušil ji.
Její pohled ho však umlčel.
„Pak se z toho však stalo něco jiného. Potom jsem cítila, že… Bylo to něco jako… poslání. Ten pocit že dělám správnou věc
a dokážu zachránit pár životů, které by mohly být ztraceny jen proto že ti lidé zapomněli žít.“
„Ona ale nezapomene!“
„Proč nemůže zapomenout i ona? Nechci ji vidět trpět. Ona to dokázala zvládat úplně sama, nikdo neviděl jak trpí, ale přesto to dokázala. Byla bych raději, kdyby...“ rozplakala se a nevěřícně se podívala na slzy, které jí kanuly z očí.
„Naposledy!“
Tímto by nám tenhle příběh mohl končit, ale jistě se naskytne malá otázka.
Proč!
Z jakého důvodu vlastně chce pokračovat a v čem?
Každý z nás má něco, co by chtěl dokázat. A udělá pro to všechno, cokoli na světě, aby to získal. Někdo dokáže jít i přes mrtvoly. Někdo se s tím smíří a najde si cestu jinou.
A právě zde přichází ONI!
Ona však má už jinou cestu a na té cestě pomáhá těm, kteří si ještě nevybrali. Pamáhá jim v tom, aby ten výběr byl to nejlepší co mohli udělat. Ona stojí na tom rozcestí a chce je vést tou pravou cestou.
Cestou, kterou dojdou naplnění.
Ano, oni nemají myslet na to, jestli je to co dělají špatné. Činy jsou to jediné co mohou udělat a nepřemýšlejí nad nimi. Je to jejich cesta a všichni si ji dobrovolně vybrali!
END