Dítě

Bylo léto. Alespoň při pohledu do kalendáře. Jedenadvacátý srpen. Město vypadalo zbídačeně, jak ho promáčel vytrvalý déšť. A já tam, na chodníku, kde si voda našla ve výmolech cestu, seděla a dál už nechtěla. Kolikrát už.

Dívala jsem se na tu malou holku, trochu línou a rozmazlenou. Tušila jsem, že se před mýma očima odehrává vlastní souboj – jít a nejít. Jako když jsem byla mladší a před usnutím přemýšlela, jak může existovat někdo nade mnou, když mé vlastní vnímání je přeci nejsilnější. Ovládám svět, protože ostatní lidé jsou loutky bez citu, bez vzpomínek.

Stále prší. Ta malá holka nemá jinou možnost: vstát a jít. Třebaže jsem vymyslela špatný konec, není cesty zpět.

Cestou domů, stále zabraná do vzpomínek, míjím starší paní. V každé ruce nese igelitovou tašku, které se skoro dotýkají země. Uvědomím si, že potkávám samu sebe.

Není pochyb, a přidám do kroku.