Dýchal jsem z plných plic

Už od rána jsem měl divný pocit. Byl jsem moc unavený. Nemohl jsem se pohnout ani o píď. Madrace byla tvrdá, polštář mě tlačil a deka kousala. Bolest na hrudi se už nedala snést. Křečovitě jsem zavřel oči. Měl jsem chuť zakřičet, ale v krku jsem měl sucho a hrdlo se mi najednou sevřelo. Zhluboka jsem se nadechl jako by to bylo naposledy. Studený vzduch mnou projel. Pomalu jsem otevřel oči. Šíleně se mi točila hlava a strop se přibližoval a oddaloval. Bílé stěny prázdného pokoje odrážela tolik světla, až mě z toho bolely oči. Už jsem se ani nesnažil pohnout nebo vstát. Nohy mě stejně neposlouchaly. Neměl jsem moc na vybranou. Mohl jsem jen klidně ležet a čekat až to přijde. Přemýšlel jsem o tom, co ráno doktorka říkala. Už dávno jsem věděl, že přijde konec. Podařilo se mi vymanit ruku z pod peřiny a podrbat se na hlavě. Byla hladká a bez jediného vlásku. Ruku jsem prostrčil zpět pod peřinu a odkašlal jsem si. Polykal jsem hořké sliny, ale v krku jsem měl pořád knedlík. Začínaly se mi třást ruce, ale ne zimou. Mrzelo mě, že se mnou bude konec dřív, než se podívám pořádně do světa. Spánek mě začal znovu přemáhat. Nechtěl jsem usnout, bál jsem se, že už se neprobudím. Dýchal jsem z plných plic, ale srdce mi bušilo čím dál pomaleji a v jedné ruce jsem ztrácel cit. Zavřel jsem oči a propadl spánku. V hlavě mi doznívala jen jediná myšlenka: Zatracená rakovina…