Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
.grandma.
datum / id14.10.2011 / 394480Vytisknout |
autor.duke.
kategoriePovídky
sbírka.stories.,
zobrazeno2092x
počet tipů11
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
.grandma.

 

Zaparkoval jsem auto vedle hospice a u vchodu zazvonil. Dveře zavrčely, vstoupil jsem. Za recepčním pultem stála asi padesátiletá žena. Pozdravil jsem a řekl, že jdu za babičkou. Zapsal jsem se do knihy a vystoupal do prvního patra.

U dveří jsem postřehl, že na dřevěné tabulce přibyl lístek se jménem. Zaklepal jsem a otevřel.

Babička v puntíkovaném zeleném pyžamu stála na chodbičce, ruce měla natažené před sebe a nepřítomně na mě hleděla.

„Ahoj babi,“ řekl jsem. „Proč tu tak stojíš?“

„Nevím,“ řekla.

Nalevo zely otevřené dveře do koupelny, ve které se svítilo a vrčel větrák.

„Jdeš na záchod?“ zeptal jsem se.

„Asi jo,“ řekla babička setrvávajíc stále ve stejné pozici.

„Dobře, tak jdi, já tě počkám uvnitř.“ Dotkl se jejího ramene, obešel ji a vešel do pokoje.

U stěny naproti oknu ležela stará žena s bílými vlasy, přikrytá po pás dekou. Mžourala očima, snažila se mě zaostřit. Přistoupil jsem k její posteli a řekl, že jsem vnuk její spolupacientky.

„Bude vám vadit, když tu s babičkou chvíli zůstanu?“ zeptal jsem se. Mlčela. Naklonil jsem se nad její postel a trochu hlasitěji otázku zopakoval.

„Ale co by mi to vadilo,“ odpověděla.

Posadil jsem se na židli u okna a čekal na babičku.

„Bolí to,“ ozvala se téměř neslyšně stará žena.

Neřekl jsem nic.

Babička se přišourala zpět a zůstala stát kousek přede mnou. Vytáhl jsem z tašky pomerančový džus a dva banány a dal je na stůl. „To jsem ti přinesl, babi.“

„To mi chceš jako dát, nebo mě chceš vyzpovídat? Ty jsi kněz?“

„Jsem tvůj vnuk, babi. Martin. Nejsem kněz,“ řekl jsem a zaregistroval malý kříž s růžencem, který byl připevněn na stěně proti mně.

Babička se otočila a opět zmizela na záchodě.

Trvalo několik minut, než se vrátila a usedla na postel. Větrák utichl.

„Musím tě vyzpovídat,“ řekla. Z úst jí vyteklo několik slin. Podal jsem jí ubrousek.

Přes brýle s tlustými skly na mě hleděly její zakalené oči. Opět se zvedla, otevřela skříň napravo ode mě a nesmyslně do ní hleděla.

„Babičko, posaď se. Ať si můžeme popovídat. Přišel jsem tě navštívit.“

„Počkej. Musíš na mě pomalu.“ Zavřela skříň a znovu se posadila.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se.

„Dobře se cítím. A pokud se nechceš ženit, tak si zkus opatství.“

„Nechci se ženit, babičko. Na to je čas. A nejsem kněz.“

„Děvčata se do nich tady zamilovávají,“ řekla a zatvářila se tajemně.

„Která děvčata? Myslíš sestry?“

„To nebudu prozrazovat,“ odpověděla se zavrtěním hlavy.

„Všiml jsem si, že tu jednoho kněze máte. Ale nemyslím si, že by do něj byly sestry zamilované. On tu dělá svoji práci, ony svou.“

Babička na mě zkoumavě pohlédla.

„Ty jsi věřící, babi?“ zeptal jsem se.

„Su věřící. Byla jsem kdysi věřící.“

Věděl jsem, že babička chodila za mlada do kostela, ale za mého života se nikdy nábožně neprojevovala.

„K čemu je víra dobrá?“ zeptal jsem se.

„Dá se tě podržet, když seš v nesnázích. Dává ti naději. Já jsem byla nejšťastnější člověk, když jsem věřila.“

Seděli jsme naproti sobě, babička občas zvedla ruku k ústům a utřela si sliny.

„Včera tady byl Mirek, viď?“

„Co?“

„Že tě tady byl navštívit můj bratr,“ řekl jsem hlasitěji.

„Bratr. Jo. Byl tady. On se dal taky na věřící?“

„To si nemyslím.“

„Někdo si dělá zálusk na naše domy,“ řekla babička a zpříma mi pohlédla do očí.

„Proč si to myslíš?“

„Nevím.“

„Děláš si zbytečné starosti, babičko. Všechno je v pořádku.“

„Myslíš?“

„Jo. A teď by sis měla zase lehnout. Vypadáš vyčerpaně.“

Babička se pokusila natáhnout, ale nešlo jí to.

„Počkej,“ řekl jsem a sundal jí pantofle. Vzal jsem ji do náruče, zvedl, ve vzduchu posunul blíže k polštáři a uložil. Překvapilo mě, jak je lehká.

„Trochu se vyspi,“ řekl jsem. „Za půl hodiny přijde sestra a dá ti večeři.“

Pokývala hlavou.

„Tak ahoj, babi. Zase tě tu brzy navštívím,“ řekl jsem a oblékl si bundu s šálou.

„Ahoj, Mirku,“ řekla. „Mám z tebe radost.“

Stará paní nalevo ode mě spala. I babička měla nyní zavřené oči. Potichu jsem za sebou zaklapl dveře a seběhl schody do přízemí.

U recepce se mladá žena odepisovala z knihy.

„Ona už nic neřekne,“ zašeptala směrem k recepční, pláč rozechvíval její tělo. Když se narovnala, spatřil jsem její pohledný obličej. Pod očima jí slzy rozpíjely světle modré stíny.

Odepsal jsem se z knihy a budovu opustil.

Nastartoval jsem motor auta. Prostoupil mě pocit uvolnění.

Silnice se kroutila v serpentinách dolů. Setmělo se. Nad městem visel mrak ve tvaru atomového hřibu. Zespodu jej osvětlovaly paprsky již zapadlého slunce.

Než jsem odbočil k domovu, pohlédl jsem na mrak podruhé. Jako černý hrot šípu do něj vlétlo hejno divokých hus. Je konec, napadlo mě.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.03.2012 13:25:27dát kritice tiptakjinak
Dokonalé... *
19.03.2012 17:21:25dát kritice tipWhitesnake
neříká se mezi rodinami jihovýchodní části USA spíš "granny" ??? Jsi si jistý, že gradma je univerzální výraz pro sestřičku tvé nevlastní babičky??? A proč si myslíš, že to je pro tebe konec, byť je to řečnická otázka???
10.01.2012 22:01:59dát kritice tipIMa
Působivé. Ten pocit uvolnění jsem měla po každé návštěv v LDN a mívám ho i po návštěvách v domově důchodců... prostě to nneí jako návštěva doma.
19.11.2011 09:08:07dát kritice tipStvN
Přijde mi dobré, jak kombinuješ popis s dialogem,dobře se to doplňuje. Taky sleduji, jak v každém nebo skoro každém taxtu zmiňuješ bratra, přitom jsme ho nejspíš nikdy reálně nepotkali. To mi přijde dobré. Dal by se na tom celkem vzato postavit zajímavý příběh....
11.11.2011 11:08:40dát kritice tipBig_George
Máš to stáří dobře zmáknutý.

Ne, cynismus stranou - umíš psát a právě dost šikovně balancovat na poměrné tenké hraně mezi oním cynismem a citovým ekzémem.Dobré je to.

TvonBG
02.11.2011 21:07:42dát kritice tipheartrate
korektor
vynikající povídka, ten rozhovor je přesný, všechno je přesné
18.10.2011 10:52:58dát kritice tip.duke.
Mylíš jako třeba popis té budovy zvenčí a zevnitř a atmosféry v ní?
18.10.2011 09:57:23dát kritice tipWinter
Jo, to je možný, ale myslím, že pro každou výpověď je zamístění důležité, prvně je prostor, pak slova.
18.10.2011 07:54:37dát kritice tip.duke.
No, nemyslel jsem to moc jako výpověď o hospici a atmosféře v něm. Dík za kritiku.
17.10.2011 16:49:24dát kritice tipWinter
Tohle mi přišlo such. A nejde ani tak o postoj vypravěče nebo způsob vedení dialogů, ale o to, že jsem si nedokázal text "zamístit": přijde mi totiž, že atmosféru hospiců dělá především prostředí. Hodila by se jedna nebo dvě věty přesnějšího popisu: ten začátek mi totiž přijde takový, kde popis máš, mi totiž přijde nevypovídající (lepší slovo mě nenapadlo).
16.10.2011 17:39:35dát kritice tipJanina6
Ano, citu je tam tak akorát, žádné vydírání čtenáře. Píšeš šikovně.
Vzpomněla jsem si na svou babičku, taky už ke konci vůbec nechápala, co se děje a kdo je kdo. Že bude život ke konci těžký, s tím tak nějak asi všichni počítáme, ale přijít i o vzpomínky, to je kruté.
14.10.2011 16:29:46dát kritice tip.duke.
prima postřech, díky, opraveno
14.10.2011 16:24:04dát kritice tiprozdupanésrdce
Přesto, že zde nestavíš na odiv emoce, je to plné citu ba i empatie. Jen drobnost- pláč tělo spíš rozechvívá, než by jím cloumal; i ten beznadějně zoufalý, který neuleví. ***
14.10.2011 13:49:35dát kritice tipJosephina
stejně bys měl bejt spisovatel ..


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.