Roztržitost

     Jsem učitelka a JSEM roztržitá. Jistě znáte ty úžasné staré filmy o roztržitých kantorech – a těm bych mohla velet! Vím, teď vás napadne, že přeháním, nebo se vytahuji, ale je to hořká pravda. Jsem prostě hrozně roztržitá.

     Když potřetí během deseti minut uháním dvě patra do sborovny tam a zpět, žáci mají radost! Hlasitě mě povzbuzují a měří mi čas. Někdy, když ředitelka číhá, trhám rekordy. To pak mám aplaus a jsem chvíli slavná.

      Má sláva se odvíjí od toho, co zrovna nesu (tedy, co jsem původně přinést chtěla, ale zapomněla). Nesu-li opravené diktáty, fan klub je velmi úzký, vracím-li se pro papíry na písemku, nefandí mi vůbec nikdo a rekord není vítán nadšeným potleskem. Zato když jdu zjistit datum školního výletu, jsem oblíbená! (Jak mě mrzí, že školní výlet je jen jednou ročně!)

     Tuhle jsem se nějak „polepšila“ a týden (fakt TÝDEN!) jsem se pro nic nevracela. Školou se to rozkřiklo a já viděla v očích svých žáků vždy po příchodu do třídy takové nadšené očekávání. „Tak konečně jsi je nadchla pro dějepis,“ říkala jsem si blaženě a blábolila o úžasné době přemyslovské. A pak to přišlo – já zapomněla mapu! Klima třídy se výrazně změnilo, dětem hrály v očích čertovské ohníčky a já pochopila – ne pedagogické mistrovství, ne úžasní Přemyslovci, ale moje roztržitost byla příčinou!

     No a od té doby si dávám pozor, abych vždycky něco zapomněla ve sborovně. Jsem totiž úžasná, protože jsem roztržitá!