Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Období vlády prvních králů Izraele a jeho kulturní význam
datum / id26.12.2011 / 399593Vytisknout |
autorLukáš Hanzl
kategorieÚvahyDalší dílo autora
témaHistorické
upřesnění kategorieEsej
sbírka, články, eseje, úvahy,
zobrazeno1093x
počet tipů0
v oblíbených0x
Období vlády prvních králů Izraele a jeho kulturní význam

Období vlády prvních králů Izraele a jeho kulturní význam

      Po odchodu židů z Egypta a konečném osídlení Palestiny začíná období soudců. Tito lidé střežili archu úmluvy a vykonávali soudní pravomoc nad roztříštěnými izraelskými kmeny, kterým vládli jejich předáci, lokální vládcové.

      Postupně se ze soudců vytvořil základ náboženské organizace, která stále více chtěla uplatňovat svůj vliv v mocenské struktuře Palestiny.

Posledním z těchto soudců byl Samuel, který proslul jako nejuznávanější prorok a byl povolán Elí strážcem archy, aby vykládal boží vůli.

„Rostl pak Samuel…“1)

     Jeho vliv postupně rostl, až se stal nejvlivnější osobností Izraelského politického života. Toto období poznamenala velká tragédie, neboť archa úmluvy se při jednom vojenském tažení stala válečnou kořistí Filištínských. V souvislosti s touto událostí vymírá rod Elí.

„Přestěhovala se sláva z Izraele, nebo vzata jest truhla Boží.“ 2)

     Po letech se Filištínští rozhodli vzdát tohoto symbolu. Zda to bylo skutečně božím zásahem či šlo o výsledek diplomatických jednání je otázkou. 3)

„…a Eleazara syna jeho posvětili, aby ostříhal truhly Hospodinovi.“ 4)

     Mezitím však dochází k úpadku tradičního náboženství a rozvoji konkurenčních kultů.

   Navrácení archy úmluvy jako uznávané  mocné náboženské relikvie vede opět k renesanci židovského náboženství. Samuel stanovuje hranice Izraele (Eben Ezer) a patrně i uzavírá mírovou dohodu s Filištíny.  Soustřeďuje se na obnovu kultu. 5)

„…odejměte bohy cizí z prostředku sebe i Astarota,…“ 6)

    V této době vliv Samuele kulminuje.

„A chodě každého roku, obcházeje Bethel a Galgata i Masfa, a soudil Izraele na všech těch místech.“ 7)

      Právě tento politický vliv se rozhodl Samuel dát do služeb myšlenky politického sjednocení v novém centrálně řízeném státě, v čele se silnou osobností představovanou králem.

      Pro tento účel vybírá Saula. Následující zmínka v bibli jasně prozrazuje, že se jednalo o rozsáhlé dlouhodobě připravované spiknutí.

„A pojav Samuel Saule i služebníka jeho, uvedl je do pokoje, a dal jim místo nejpřednější mezi pozvanými, jichž bylo okolo třicíti mužů.“ 8)

     Jednalo se patrně o předáky významných rodů a kmenů. Výběr Saula jako příslušníka nepříliš významného rodu byl záměrný. Tato skupina významných předáků si jistě chtěla uchovat podstatný vliv a tak se rozhodla pro volbu méně významné osobnosti. Tato praxe je známa i odjinud. 

     Další ukázka potvrzuje Samuele v roli tvůrce budoucího fiskálního systému. V této fázi je Samuel stále hlavním organizátorem.

„Z stád vašich desátky bráti bude, a vy budete jemu za služebníky.“ 9)

      Samuel také intronizuje a legitimizuje Saula coby krále.

„Tedy vzal Samuel nádobku oleje, a vylil na hlavu jeho a políbil ho i řekl: Aj teď pomazal tě Hospodin nad dědictvím svým za vůdce.“ 10)

      O propagaci nové instituce se rovněž stará Samuel. Využívá k tomu svou popularitu a svůj téměř neomezený vliv.

„A když Samuel kázal přistupovati všechněm pokoleními Izraelským…“11)

       Legislativní rámec královské instituce i rodícího se státu je rovněž Samuelovým dílem.

„I oznamoval to Samuel lidu o správě království, a vepsal to do knihy, kterouž položil před Hospodinem.“ 12)

       O tom, že Samuel nemluvil jen za sebe a celý podnik neuskutečnil z pouhého vnuknutí mysli, nás přesvědčuje jeho následující výrok.

„Mluvil pak Samuel ke všemu Izraelovi: Aj, uposlechl jsem hlasu vašeho ve všem, což jste mluvili ke mně, a ustanovil jsem nad vámi krále.“ 13)

       Naplnil tedy širší společenskou objednávku. Ale problémy se zavedením nové pro tehdejší židovskou společnost neznámé  instituce teprve začaly. Mnozí měli problém respektovat nově se objevivší autoritu, která byla vlastně pouze nominální a tedy v pravdě zatím ani žádnou autoritou nebyla.

        Tady již nastává úkol Saulův, pro který byl vyvolen, jako symbol a vůdce a jako vojenský organizátor násilím legitimitu nové instituce potvrdit. Jedná rychle a nekompromisně. Za záminku si bere sčítání lidu. To má být jednak holdem novému pánovi jednak plebiscitem, který má ukázat, jak velká síla stojí za nově se utvářející královskou garniturou. Když jednou přistihne rolníky při práci, místo aby se účastnili sčítání, rozseká na kusy jejich voly.

„Kdo by nešel za Saulem a Samuelem, tak se stane s voly jeho.“ 14)

       Nyní i obyčejným lidem začíná být jasné, co je podstatou nové moci a mnozí se podrobují.

„I sečtl je v Bezeku…“15)

        Pak nevyhnutelně s rostoucí mocí Saulovou dochází mezi dvěma velkými osobnostmi k roztržce. Jednoho dne se Saul opováží konat obřad zápalné oběti, jako by byl obřadník. Z hlediska Samuele si přisvojí kněžskou hodnost a konflikt mezi mocí náboženskou a světskou je neodvratitelný.

„Takž jsem se opovážil a obětoval jsem oběti zápalné.“ 16) Říká Samuel

a dále.

„…nebo jsi nezachoval, cožť přikázal Hospodin.“ 17)

        V této době se objevuje jméno Saulova bratrance Abnera, který zaujímá hodnost nejvyššího králova vojenského zástupce. Je tedy jasné, že úřady a hodnosti, jakož i výsluhy uděloval nový král svým příbuzným a nejbližším přátelům. Tím si sice zajistil loajalitu nejbližšího okolí, ale současně se jistě vytvořila vrstva četných nespokojenců z jiných rodů.

„…jméno pak hejtmana vojska jeho Abner, syn Ner, strýce Saulova.“ 18)

        V této roztržce zpochybňuje Samuel Saulovu panovnickou legitimitu. Vytýká mu, že kromě náboženských důvodů znesvětil svůj úřad ziskem z kořisti.

„Poněvadž jsi pak zavrhl řeč Hospodinovu, i on také zavrhl tě, abys nebyl králem.“ 19)

        Saul se s ním snaží smířit. A nabídne Samuelovi život svého zajatce krále Agaga. Ve chvíli kdy Agag doufá v dohodu a smír:

„I rozsekal Samuel Agaga na kusy…“20)

        Po tomto incidentu odchází Samuel do emigrace ve své rodné oáze, kde v hořkosti dožívá svůj život. Po roztržce Saula a Davida se ještě objevuje jako spojenec Davidův, ale zdá se, že jeho vliv již značně poklesl.

„A již potom více Samuel neviděl Saule až do dne smrti své.“ 21)

        Po mnoha bojích a mnoha letech celkem úspěšného vládnutí umírá i Saul. Předtím však ještě objevuje se na scéně David. Po pokusech Saula se Davida zbavit, se David staví v čelo opozice a vede se Saulem letitou občanskou válku s nevalným výsledkem. Několikrát dochází ke smíření a opětnému propuknutí nepřátelství. Saul v předtuše neblahých událostí se uznává Davidův nárok na trůn a snaží se zavázat jej slibem, aby ušetřil jeho potomstvo. K obratu dochází, když Saul umírá po prohrané bitvě s filištínskými. Podle bible prý vlastní rukou. Filištínští patrně použili nové taktické nasazení, jinak běžně známé zbraně, tedy luku.

„Když pak zsílila bitva proti Saulovi, trefili na něj střelci, muži s luky;…“ 22)

     David se stává pánem Hebronu (na 7 let) a pak ovládá Jeruzalém. Teprve tehdy se nechává pomazat králem Izraele. Provádí vojenskou reformu ve  smyslu využití nové taktické zbraně.

„Přikázav však aby synové Judovi učeni byli stříleti z luku, jakož psáno v knize Upřímného.“ 23)

     Jenže ještě po Saulově smrti se převratem zmocnil moci velitel jeho vojska Abner. Jako loutkového vládce, v jehož méně vládl, si zvolil Ibozeta jednoho z nejmladších synů Saula. Osobnost, která mu nedokázala oponovat. Ale Ibozet nebyl izraelskými předáky uznán a vládl v podstatě jen na územích, která přímo kontroloval.

„Abner pak syn Nerův, hejtman vojska Saulova, vzal Izbozeta syna Saulova a uvedl ho do Mahanaim. A ustavil ho králem nad Galád, a nad Asur, a nad Jezreel a nad Efraimem, nad Beniaminem, i nade vším Izraelem.“ 24)

       Vláda Ibozeta byla krátká a skončila po roztržce s Abnerem, který si chtěl vzít jednu z jeho sester. Lze jen spekulovat o podstatě sporu. Zdá se však, že Abner  Ibozeta jen využil. Sňatkem s jeho sestrou chtěl získat nástupnickou legitimitu a chopit se vlády. Roztržky obou pak využil David.

„Přišli také všichni starší Izraelští k králi Hebronu, a učinil s nimi král David smlouvu v Hebronu před Hospodinem. I pomazali Davida za krále Izraele.“ 25)

        Předtím však vyvražďuje Saulův klan do třetího kolene (včetně syna svého přítele Jonáše).

        Pak se objevuje zajímavá zmínka o Chíránovi králi Tyru (Libanon):

Poslal také Chiran král Tyrský posly k Davidovi a dříví cedrové, i tesaře, kameníky a zedníky umělé, kteříž vystavěli dům Davidovi. 26)

          Tento nás bude zajímat později, v souvislosti se Šalamounem. David zbytek své vlády strávil boji s vnějším nepřítelem  a vnitřní opozicí. Svůj úkol na rozdíl od Saula zvládl a zemřel stářím. Po roztržkách se svými syny, z nichž někteří zemřeli nebo emigrovali, v osobě Šalamouna se podařilo zajistit pokračování dynastie. Davidova vláda nepřinesla velké změny do života židovské společnosti, ale vytvořila prostor pro působení Šalamouna.

     V případě Šalamouna máme dokladů o tom, že dochází k širším kontaktům s okolními vládci.

„Spříznil se pak Šalamoun s Faraónem králem Egyptským, nebo pojal dceru Faraónovu a uvedl ji do města Davidova, dokudž nedostavěl domu svého, a  domu Hospodinova i zdi jeruzalémské vůkol.“ 27)

        Jeruzalém již figuruje jako hlavní město království i sídlo panovníka s Šalamounovým novým palácem. A dozvídáme se, že město bylo opevněno hradbami. To je v tehdejším židovském světě zřejmá novinka. Také víme, že v době Šalamounově ústřední chrám ještě nestál. Myšlenka byla sice původně Davidova, ale k realizaci se odhodlal až Šalamoun:

„…, že David otec můj nemohl vystavěti domu jménu Hospodinovu pro války…“28)

         A také jsme zpraveni, proč tomu tak bylo. Problém byl v materiálu a kvalifikovaných odbornících, kterých se prvním židovským králům nedostávalo. Proto se i Šalamoun musí obrátit pro pomoc ke králi Tyru Chíranovi, který postavil palác již jeho otci Davidovi (patrně v Hebronu, neboť proč by si Šalamoun stavěl nový v Jeruzalému)

„A protož rozkaž, ať mi nasekají cedrů v Libánu.“ 29)

A dále:

„…, že mezi námi není žádného, kdož by uměl sekati dříví, jako jsou Sidonští.“ 30)

     Jak je možné, že si mohl klást tak rozsáhlé požadavky? To se dozvídáme z dalších pasáží.

„Též hrnce a lopaty, a kotlíky. A všechno nádobí, kteréhož nadělal Chiran králi Šalamounovi do domu Hospodinova, bylo z mědi pulérované. Ty věcí na rovinách Jordánských slíval král v jílovaté zemi, mezi Sochot a Sartan.“ 31)

      Tyrský král měl ložiska mědi a k nim náležející hutě na území dnešního Jordánska.

       Židovské království a jeho hlavní město Jeruzalém stálo přesně mezi Tyrem a zdrojem jeho bohatství. Dobré vztahy s židovským vladařem byly nutné, neboť uzavření obchodní cesty vedoucí patrně přímo přes Jeruzalém by nejspíše Tyr položilo hospodářsky na lopatky. Šalamoun zase potřeboval odborníky a nové technologie pro svůj náročný program budování nového Izraele. Podobnou příčinu měla zřejmě i návštěva královny ze Sáby i Šalamounův sňatek s egyptskou princeznou.

       Po Šalamounově smrti dochází opět k úpadku v důsledku vnitřních rozbrojů.

„Tehdy přibral se Roboám do Sichem; nebo tam sešel se byl všechen Izrael, aby ho ustanovil za krále.“ 32)

      Z tohoto úryvku vyplívá, že panovník byl ještě nastolován volbou patrně ne přímo lidu, ale předáků rodů. Za Šalamouna došlo k výraznému nárůstu královské autority. Lid a jeho předáci tak přišli o řadu tradičních práv a dřívějších svobod. To vedlo k značné nespokojenosti lidu, který očekával od nového vládce uvolnění.

„…polehč služby otce tvého tvrdé a břemena jeho těžkého…“33)

       Nový pretendent trůnu nedal na rady starších předáků, aby povolil otěže vlády. Pod vlivem prestiže svého otce chtěl pokračovat v nastoleném trendu a ještě ho upevnit. Tím že špatně odhadl situaci, si přivodil všeobecnou vzpouru.

„A mluvil k nim vedlé rady mládenců, řka: Otec můj ztížil jho vaše, já pak přidám břemene vašeho; otec můj trestal vás bičíky, ale já trestati vás budu biči uzlovatými.“ 34)

       Z frustrace lidu a ambicí jednotlivých předáků podporovaných mocnými sousedy, v jejichž zájmu byl Izrael slabý a rozdrobený, dochází k rozvratu království.

„A tak odstoupili synové Izraele od domu Davidova až do dnešního dne.“ 35)

Shrnutí

       Za prvního uskutečnitele myšlenky židovského království je nutno pokládat Samuele jako hlavního inspirátora a organizátora. Jeho vynálezem je patrně i obřad pomazání krále jako intronizačního rituálu. Stal se hlavním ideologem nového politického trendu. Svým dogmatizmem a konzervativním lpěním na tradici se však brzy vyřadil.

       Saul byl spíše válečníkem než politikem a tak jeho význam tkví pouze v tom, že byl první v hodnosti krále. Spolu se Samuelem vytvořil rámec této instituce její infrastrukturu.

         Davidův význam tkví v upevnění moci. Podobně jako Saul, Ibozet, či nepřímo Abner je uzurpátorem moci opírající se o svou vojenskou družinu a pomoc mocných aristokratických rodů. Jeho moc je však velmi omezená a je donucen o ní celý zbytek života bojovat.

       Skutečné konsolidace říše dosahuje až Šalamoun, který využil polohy Izraele na křižovatce důležitých vnitrozemských obchodních tras k zvětšení své prestiže a moci. Vybudoval moderní město své doby a dobudoval i infrastrukturu státu včetně její náboženské organizace. Dostavěním chrámu se ustálil židovský kult.

        Šalamoun proslul i jako literát a stal spolu se svými předchůdci i epigony zakladatelem židovské literatury.

       Jeho diplomatické úsilí vedlo nejen k všeobecnému uznání nového státu a jeho mocenskému vzestupu, ale i k pozvednutí domácí kultury obohacené o řadu prvků z kultury egyptské, fénické, ale i dalších.

       Zde je třeba zmínit, že staviteli obou paláců a samozřejmě chrámu, nejspíše i hradeb Jeruzaléma a mnoha dalších významnějších staveb byli Féničané. Židovské obyvatelstvo Palestiny žilo na velmi nízkém kulturním stupni jako pastevci a rolníci. Ekonomika byla nadlepšována loupeživými nájezdy na území sousedů. Jiné národy, které sousedily s židy (později asimilované nebo vyhlazené, kupř. Filištínští) byly v řemeslech mnohem zběhlejší a židovští osadníci na nich záviseli. 

         Doba vlády krále Šalamouna vedla k rozkvětu řemesel, obchodu i vzdělanosti. Je nutno ale upozornit, že nešlo o proces, který by vycházel sám ze sebe. Podmínil ho rozkvět mnoha okolních civilizací, jejich obchodní kontakty realizované přes území Izraele.

         Šalamoun ovládal sice důležitou obchodní trasu a mohl nakonec obsadit i ložiska mědi v Jordánsku, to by však pro něj nemělo žádný význam. Neměl odborníky, kteří by realizovali těžbu a výrobu. Neměl ani přístav odkud by zboží distribuoval. Tyrský král měl technologie, specialisty, obchodní kontakty, ale uvědomoval si, že není sto ovládnout Izrael vojensky. Došlo tak ke vzájemně výhodnému kompromisu. Jde zřejmě o jednu z prvních ukázek mírového řešení konfliktu zájmů, které bylo prospěšné oběma kulturám.

       Na tom nic nemění ani skutečnost, že král Šalamoun byl sběhlým válečníkem jako jeho předchůdci a přepadal své slabší sousedy. Cílem těchto válečných tažení byla anexe rozdrobených území a územní expanze království, postrádala proto genocidní charakter, jaký požadoval po Saulovi ještě Samuel. Rovněž se neštítil ani loupeživých výprav za drahými kovy.  Musíme se ale na tento jev dívat očima současníků, kteří pokládali tento způsob obohacení za legitimní.

       Nástupce Šalomounův Roboám už tak schopný nebyl. A tak se mocná říše na samém vrcholu svého rozkvětu zase rozpadla. Přesto základy položené Šalamounem přetrvaly věky a staly se důležitým pilířem židovské kultury.

                                                                                       

Poznámky:

1) Kniha Samuelova; In Biblí svatá; aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona, Praha 1932, Podle posledního vydání kralického 1613

 str.264

2) Tamtéž, str.265

3) Tamtéž, str.266

4) Tamtéž, str.267

5) Tamtéž, str.267

6) Tamtéž, str.267

7) Tamtéž, str.267

8) Tamtéž, str.269

9) Tamtéž, str.268

10) Tamtéž, str.269

11) Tamtéž, str.270

12) Tamtéž, str.270

13) Tamtéž, str.272

14) Tamtéž, str.271

15) Tamtéž, str.271

16) Tamtéž, str.273

17) Tamtéž, str.273

18) Tamtéž, str.273

19) Tamtéž, str.273

20) Tamtéž, str.273

21) Tamtéž, str.274

22) Tamtéž, str.293

23) Kniha Samuelova II; In Biblí svatá; aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona, Praha 1932, Podle posledního vydání kralického 1613, str.294

24 Tamtéž, str.294

25) Tamtéž, str.294

26) Tamtéž, str.294

27) Kniha Královská I; In Biblí svatá; aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona, Praha 1932, Podle posledního vydání kralického 1613, str.325

28) Tamtéž, str. 327

29) Tamtéž, str. 327

30) Tamtéž, str. 327

31) Tamtéž, str. 331

32) Tamtéž, str. 338

33) Tamtéž, str. 338

34) Tamtéž, str. 338

35) Tamtéž, str. 339

 

Literatura:

Biblí svatá; aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona, Praha 1932, Podle posledního vydání kralického 1613




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.