MONOLOG MARKA PETRONIA

MONOLOG MARKA PETRONIA

   Již se centurion Lucius Fabius poset četnými ranami galských mečů řítí z hradeb Gergovie. Markus Petronius zbrocen krví začíná chápat zoufalost situace. Jeho manipul již nestačí odolávat útokům nepřátel.

   Jak hořké je, když vítězství se zvrhává v potupnou porážku a hrdí Římané umírají rukou divokých barbarů.

Já pro slávu si šel

v ruce zbraň a hrdou líc

od bitvy k bitvě

pod pyšnou orlicí

však tu jde o život o nic víc,

neb na mé tělo dopadají

rány smrtící.

V mých očích svět už potemněl,

již ubývá mi sil.

Snad bych ještě žil?

Teď si vzpomínám

vždyť já píval 

jen levnou břečku z Vatikánu

mrznul, když prázdnou ulicí

vracel jsem se k ránu.

Se smradlavou děvkou se válel v seně.

V tomto světle život zvolna ztrácí v ceně.

Nu co mám to spočítáno.

Účet je uzavřen, abych zde padl, je mi dáno

snad naděje těch druhých zachráním?

Poté nahlas zvolal:

„Společně s vámi se zachránit nemohu, alespoň o váš život přec jenom se postarám, když jsem vás z touhy po slávě uvedl v nebezpečí. Pro vás je tu ta příležitost, chopte se jí a hleďte se zachránit.“

   Několik mužů šlo mu ihned pomoci. On je však zahnal slovy. „ Marně se pokoušíte mi pomoci, krev mi utíká, síly mne opouští. Odejděte proto, dokud to jde. A zpět k naší legii! Krátce na to ubit zemřel.