Můj existencialismus

   Spousta lidí chce věřit tomu, že lidská existence není náhodná. Život člověka, jakožto jediného tvora uvědomujícího si sám sebe, schopného milovat, odpouštět, vcítit se do druhých a logicky přemýšlet, někoho, kdo je natolik odlišný, natolik výjimečný, přeci musí mít nějaký hlubší smysl. Nežijeme jen jako psi, kteří se narodí, vyrostou, spáří se a pojdou. A nebo jsme?

Nemáme náhodou dar myšlení právě proto, abychom si mohli uvědomit, že naše bytí je naprosto zbytečné? Celé naše životy, starosti, radosti, myšlenky, naše rodiny a přátelé, kde budou za dvě stě, tisíc, milión let? Kdo se bude zajímat o to, na co se v tuhle chvíli těšíme, nad čím přemýšlíme a co děláme? Nikdo. S nadsázkou se říká, že v životě máme jen dvě jistoty – smrt a daně. V celém vesmíru funguje ale jen jedna – nekonečno, a ta se lidstva naštěstí netýká. Vlastně nemusíme vůbec nic. Nemusíme chodit do školy, mít kamarády, milovat, ani mluvit jen pravdu. Nemusíme dokonce ani žít. Ale když už jsme přežili porod, proč toho nevyužít?!

    Život člověka a lidstva jako takového nemá žádný účel. Jeho činnost může mít radikální dopad na naši planetu nebo dokonce na celou sluneční soustavu, ale má vůbec nějaký vliv sluneční soustava, jíž jsme součástí, na okolní planety, souhvězdí a galaxie? Asi tak hluboký jako má kus hlíny v Africe na ledovou kru plující Severním mořem.

   Každý jednotlivec má největší vliv sám na sebe. I křesťanské náboženství je sobecké: „Budu se řídit přikázáními a plnit Boží vůli, protože potom mě za odměnu čeká věčný život v ráji.“ Smyslem života by měla být individuální seberealizace.  Každý si pod tím může představit něco jiného – rodina, láska, přátelé, sport, umění nebo klidně kariéra kuchaře – škála je v dnešní době dost pestrá.

    Život měřím vteřinami. Krátkými útržky, které se mohou protáhnout do hodin, dnů i desetiletí. Jsou to chvilky štěstí, které naplňují mou bytost a dodávají smysl mé existenci. Může se stát, že někdo nastřádá dnů jen pár, ale druhý nasbírá klidně celé roky štěstí. Nelze ovlivnit komu se narodíme nebo vypočítat, jak zemřeme, ale to, jak se postavíme k životu samotnému, je čistě na nás samotných.

    Můj život nemá žádný hluboký smysl. Moje existence sice není každému úplně ukradená, ale také není nijak zvlášť významná. Minulost, ani zítřek neexistují. Před chvilkou mi do pokoje vlétla vosa, opatrně jsem vzal plácačku a až trapně jednoduchým pohybem ji zabil. Tělo jsem vzal za jedno z polámaných křídel a poslepu vyhodil z okna. Už ji nikdy neuvidím, ani neuslyším bzučet. Stejně rychle jako já, na ni zapomene celý svět. Existovala vůbec někdy? I kdybych se sebevíc snažil, už nikdy nikomu zpětně nedokážu její reálnost. Cítím se být tou vosou. Můj život není k ničemu a jednou zemřu. To vědomí mi roztahuje ústa do úsměvu. Cítím se volný. Mé sny se nejspíš nikdy nesplní, ale když vyjdu ven, potkám lidi, uslyším vítr, ucítím zápach popelnic, vůni vzduchu plněného dusíkem, uvidím barvy i tmu. Co se mi jen zamane! A to není vše, jednou zemřou mí blízcí a já budu plakat, nejednou mě naštve lidská arogance a já budu křičet, dojme mě laskavost hodné ženy, onemocním, budu se smát, ochutnám zkažené ovoce, pozvracím se, upadnu a mnoho dalšího. Budu nešťastný, budu šťastný, budu chvíli žít a potom už navždy nebudu ničím.