Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prodám Zn. Spěchá - po přepsání

20. 01. 2012
1
1
1304
Autor
ThatGuy

Vše jde vždycky napsat lépe. (William promine) Jakožto narcis a egoista občas čtu svoje vlastní věci. A občas je přepisuji. V tomhle případě jsem se nějak rozšoupl a vznikla v jádru úplně jiná povídka.

 

Prodám. Zn. Spěchá.

 

Jenom šelest papíru naznačoval, že v místnosti je kromě mě naživu ještě někdo další. Klimatizace se hlučně a sebevědomě připravovala na svoji derniéru. „Filipe? mohl bys prosím po práci skočit ořezat tyhle návrhy? Musím si ještě něco zařídit.“ „Jasný, spolehni se.“ „Díky.“ Díky. Slovo, které mí stalo denním chlebem. Dávno jsem se sžil s rolí „holky pro všechno“ a postupem času mi přestala vadit. Chod reklamní agentury je vlastně strašně jednoduchá věc. Ten s druhou největší kanceláří dostane, většinou ve spánku nebo pod vlivem alkoholu, velevtipný nápad na slogan. Za doprovodu prudké gestikulace a pološíleného výrazu v očích seznámí se svým nápadem toho, kdo má největší kancelář. Ten mu slíbí větší prémie a spokojeně si zapálí doutník. Po několika dnech seřve někoho, kdo má obyčejnou kancelář, protože kampaň ještě není hotová. Když se majitel druhé největší kanceláře vrátí z golfového hřiště, obyčejný kancelářník z něj se vymámí, co že to je za kampaň, která už měla být hotová. Po několika hodinách si tázaný vzpomene a práce začne. Udělají se hrubé náčrty kresby a ty se předají mě. Vymyslí se, kde bude doprovodný komentář k hlavnímu sloganu a mě se jen řekne, ať se podle toho zařídím. Určí se, kdy bude předvedení konceptu zákazníkovi a mě se jen řekne, ať prezentaci připravím. Je to vlastně strašně jednoduché.

            Ten den plynul jako každý jiný. Jediným náznakem nevšednosti tak zůstal osamělý nálet na okno místnosti s plotterem v provedení bláhového konipase. Chudák si zřejmě neuvědomil, že vevnitř je ještě mnohem větší vedro než venku. Přežil ve zdraví. Všechny kanceláře dávno prázdné. Provedl jsem každodenní rituál. Zkontrolovat jestli jsou zavřená okna. Jestli je relikvie klimatizace vypnutá. Jestli se nikde nesvítí. Jestli někdo nenastavil tisknutí jedné a té samé věci až do aleluja. Jestli někomu veselé brouzdání pornostránkami neznesvětilo počítač. Jestli někdo na rozpálené krabici zvané počítač nenechal tabulku čokolády. Zamknout. Zítra zas.

Následující den jsem se, oproti svým zvyklostem, dostal do práce na poslední chvíli. V kanceláři bylo nezvykle rušno. Jindy mrtvolně únavnou atmosféru vystřídal vzrušený šum. Mé překvapení bylo o to větší, když jsem si uvědomil, že se všechny zraky v místnosti upíraly na mě. Na mě! Obyčejně se lidé o to, kde že je ten nenápadný, spolehlivý chlapík, zajímali pouze v případech, kdy jim došel inkoust v tiskárně, nebo když se jim pro kafe do automatu nechtělo až na chodbu. To došel inkoust všem najednou? Nebo se automat na kávu rozbil? Vysvětlení bylo sice prosté, ale o to víc šokující. Leopold, hrdý majitel druhé největší kanceláře byl předešlý den zadržen za přechovávání drog a jeho místo se uprázdnilo. A Velký šéf udělal to, co nikdo nečekal. Místo aby si zavzpomínal, kdo že mu to poslední dobou nejvíce lezl do zadku, pečlivě si pročetl složky všech svých zaměstnanců. Stal jsem se majitelem druhé největší kanceláře. Najednou jsem si uvědomil, že oči, které se na mě upínaly, byly do poslední žilky naplněné posvátnou hrůzou. Budou muset pracovat a to bylo něco, co by je ani ve snu nenapadlo.

Mojí první prací byla reklamní kampaň na revoluční spodní prádlo. Dle nadutých slov doprovázejících malý balíček s obyčejnými černými trenkami mělo jejich nošení hrdému majiteli zaručit naprostou volnost pohybu, pocit svěžesti a také mělo zabránit jakémukoli svědění či zapaření. Cítil jsem se jako chameleón postavený před obraz Salvadora Dalího. Nošením zázraku moderní vědy jsem strávil příštích čtyřiadvacet hodin. Krom toho, že jsem si zadělal na hemeroidy, jsem se nikam nedostal. Místo bombastických ód na dokonalost jsem měl sto chutí vzít trenky a přetáhnout je přes hlavu hlavě technického vývoje firmy Elastyx. Napadaly mne hesla jako: „Váš zadek je nám u prdele“, nebo: „Našich trenek nošení – jak mít v análu koření.“. Nechtěl jsem však zklamat důvěru, kterou do mne náš Velký šéf vložil. Trenky jsem odložil a naložil jsem se do vany. Nechal jsem na sebe působit voňavé teplo, které mne pozvolna uchvátilo. Usínal jsem.

„Naše nová řada pánského spodního prádla se o vás postará. Zavři víčka. Nech se hýčkat. Elastyx. Páni ví, dámy ocení.“ ve spěchu jsem na zadní stranu volebního lístku Balbínovy poetické načrtl dvoubarevný návrh, usušil jsem se a šel jsem spát. Druhý den by hladina mé skepse neměla nejmenší potíže s vystoupáním všech sedmi set devatenácti schodů až do druhého patra Eiffelovy věže. Pozorujíce spokojené teenagery schované za přístřešek trolejbusové zastávky jsem vážně přemýšlel o tom, že začnu kouřit. Něco na tom přece být musí, ne? V práci mne hned jako první věc zaskočilo přivítání do Velké kanceláře: „Filípku, chlapče můj, tak jak jsi na tom?“ Od: „Hej ty, pojď sem!“, to byl vzestup vskutku raketový. Velký šéf se usmíval od ucha k uchu a já bych se nejradši na pár let schoval v útrobách třicetiletého aligátora. „No, něco jo, šéfe.“ Řekl jsem nejistě. „Ale je to fakt zatím jen návrh.“ Dodal jsem rychle a na stůl jsem položil směšný cár papíru. V tu chvíli do okna narazil sebevražedný konipas, znělo to jako když čtyři pietní průvody upustí rakev, všechny zároveň. Velký šéf se rozchechtal. To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré. „Zavři víčka. Nech se hýčkat! Ty vole můj, to je dobrý! To je zasraně dobrý!“ Dobrá, takže teď se probudím, taky je vlastně dost dobře možné, že jsem se v té vaně utopil. Hlasitý smích pojídače lahůdek všech fastfoodů napříč městem zvedl ze židle letargická těla a za zpola zavřenými žaluziemi Velké kanceláře rázem postával menší dav čumilů. „Teda něco ti povím, jestli ti vydrží forma, tak tahle kancelář bude jednou tvoje. Skoč s tim do vývojového, ať se do toho pustěj.“ Řekl Velký šéf a něžně se polaskal s koženým potahem svého křesla. Tupě jsem sebral Balbínovce, uklonil jsem se a spěšně jsem odešel. Byl to nezvyk. Najednou jsem seděl v kanceláři a neměl jsem co dělat. Pročítal jsem si seznam našich věrných zákazníků a snažil jsem se jej, i se specifikacemi jednotlivých zakázek, naučit zpaměti. Občas jsem zašel zkontrolovat, jak pokračují práce na moji první vlastní  reklamní kampaň a vysloužil jsem si spousty nenávistných pohledů.

Příštích několik dní jsem neděl v podstatě nic a přesto jsem měl těžkou hlavu. Doba, která mě dělila od setkání se svým prvním opravdovým klientem, se zběsile krátila. Ale mě překvapivě netrápilo to, jestli se kampaň bude líbit. Líbila se Velkému šéfovi a kolegové nakonec odvedli kus práce. Ne, to bylo v pořádku. Já jsem se bál toho, abych byl vůbec schopný s klientem mluvit. Upřesněním pojmu klient totiž vyšlo najevo, že je to žena kolem třicítky. A to nebyla moje krevní skupina. Cítil jsem se jako lenochod v rudém hávu, zavěšený ve výši rohů rozeběhnutého býka. Cvičil jsem se svým morčetem jménem Afrodita. Dívala se na mě divně, když jsem koktal. Do toho přišlo zadání další kampaně. Byla to reklama na tampón. To už si snad dělají srandu. Jinak jsem nad tím nepřemýšlel. Nebýt předešlé zkušenosti s tím, že je vlastně lepší vůbec nezkoušet kvality zadaného produktu na vlastní kůži, byl bych opravdu bezradný. Zas tak velký kariérista jsem totiž nikdy nebyl.

„Takže tohle je první část – oba tak nějak, řekl bych, stojí zády. A ona, ona má na sobě…“ „Spodní prádlo?“ „A-ano, spodní prádlo.“ Začátek prezentace šel jako po másle. „No a on má na sobě ještě džíny a ona si ho tak jako podezřívavě prohlíží. Tak jako chladně.“ Pokračoval jsem a ona přikyvovala. Přikyvovala! „No a tady už je druhá část. On už jako ty džíny nemá, že. A tak tam stojí jen tak a to, stojí.“ Nějak prapodivně se usmívala a přistihl jsem ji, že si krom návrhu plakátu prohlíží i mě. Radši jsem nepřemýšlel nad tím proč tomu tak je a plaše jsem pokračoval: „No ty tren…ten kus spodního prádla má takovou jakoby moc, nebo co, že ona teď u něj klečí a lí-líbá mu…to…nohu. To prostě jako že jsou ty trenky parádní.“ Rudý jako západ slunce a zpocený jak polární liška ve skleníku jsem skončil svůj projev o napjatě jsem očekával reakci. Jana Eberlová, jak se ta dáma představila, špulila rty a znova si prohlížela návrh. „Sice je to sexistické, ale prodá to náš produkt. To je hlavní. Ten slogan není špatný. Bereme to. Děkuji za vaši spolupráci, pane…?“ „Ehm…také děkuji za svoji spolupráci…ehm. Hm.“ Zakroutila hlavou a nejspíš přemýšlela, jestli jedu v efedrinu nebo v koksu. „Ozveme se vám, nashledanou.“ A odplula. Zhroutil jsem se do svého křesla a toužil jsem být Smetanovou desátou operou.

„A ty sis myslela že to nezvládnu. Přišel jsem, vysvětlil jsem a byl jsem pochválen.“ Afrodita mi odpovídala pohledem přeložitelným snad jenom: „To víš že jo, ty debile.“ Chvíli jsem přemýšlel, že bych ji dneska nechal o hladu. Nakonec jsem si však řekl, že když parádní den, tak pro všechny. Krátce poté jsem se zamyslel nad tím, že bych měl přestat tolik koukat na reklamy, ačkoli se jejich tvorbou živím. Uvařil jsem konvici horké čokolády, do mističky na opěradle gauče jsem nasypal trochu sušených banánů pro Afroditu, na stůl jsem položil papírové kapesníky a do přehrávače jsem vložil ohmatané DVD Lásky s výstrahou . Večer snad už ani nemohl být povedenější.

Od filmu mne vyrušilo naléhavé vyzvánění telefonu. Podíval jsem se na hodiny. Bylo deset minut po deváté. Někdo musel umřít. Nepamatuji si, že by mi někdo někdy volal v takhle pozdní hodinu. „Dobrý večer, u telefonu Toušek.“ „Ahoj Filipe, co děláš?“ Ženský hlas se nepředstavil. „Filipe“ znělo spíš jako „flipe“ a „děláš“ jako „ďlš“. Odkojen rodinnými  seriály, ve kterých byl vždy alespoň jeden člen domácnosti alkoholik, došel jsem k závěru, že je dotyčná osoba pod vlivem. Polkl jsem zbytek nyní už studené horké čokolády a rozvážně jsem odpověděl: „Ko-koukám na film. Koukáme teda. S Afroditou.“ „S Afroditou? Kdopak to je, Filipe?“ Ten hlas mi byl nějak povědomý. Že by některá z mých nespočetných sestřenic? „Afrodita je moje morče.“ „Jo tak to jóóó…a měl bys čas?“ Kdy? Teď?! Vždyť je skoro půlnoc! „A – a co se stalo?“ Zeptal jsem se nejsebevědomějším tónem jakého jsem byl  třináct minut po jednadvacáté hodině schopen. „Ale, nějak se mi v hlavě rozležela ta tvoje reklamní kampaň a myslím, že by to ještě chtělo vyřešit nějaké detaily.“ A najednou bylo strašně jednoduché k hlasu který se ze sluchátka ozýval přiřadit jméno. Avšak vymyslet odpověď zas tak lehké nebylo. „Ta-tak dobrá,  určitě bude by byl asi ten názor da-další osoby přínosný. Kdy byste ráda aby bych se někam dostavil?“ „Nóóó…úplně nejradši bych byla, kdyby ses dostavil ještě dneska večer.“ Večer? Je skoro půl desáté, čemu říká noc, páté ráno?! Profesionalita se ve mně míchala s horkou čokoládou, leností a dobrým vychováním. Nakonec zvítězila moje přirozená píle a odhodlání uspokojit veškeré zákazníkovi potřeby. „Do-dobrá, kam mám dorazit?“ Na kus papíru jsem si poznamenal adresu, oblékl jsem se, popadl desky s návrhy a specifikacemi, dal jsem Afroditu zpět do jejího výběhu a vyrazil jsem do boje s nočním městem.

Nervózně jsem stiskl zvonek obyčejného činžovního domku na vcelku hezké adrese. Ačkoli dveře byly očividně vybaveny komunikátorem, tentokrát si nezabzučely. Během několika vteřin je paní Eberlová otevřela sama, očividně na mne čekala. Na sobě měla tenký saténový župan. Člověk se snaží být profesionál, vláčí se sem přes celé město v takovou nekřesťanskou hodinu a ona se válí na kanapi v županu. Poukázal  jsem na to, jak skvěle jsem vybavený, všechny podklady pěkně pohromadě, ale ona mi jen pokynula ať ji následuji. Cestou do prvního patra lehce zaškobrtla a z nohy se jí vyzul červený pantoflíček. Zvonivě se zasmála, sklonila se aby si ho nasadila zpátky a pod županem v oblasti pánve jí při té příležitosti jasně vyvstaly kontury spodního prádla, jehož návrhář materiálem zrovna neplýtval. Pěkně divná obchodní schůzka. Otevřela dveře spoře osvětleného, až zbytečně přetopeného bytu a já ji se smíšenými pocity následoval.

„O čem konkrétně jste se chtěla bavit?“ Vědomí toho, že já jsem jediný opravdový profesionál v místnosti mě jako kouzlem zbavilo veškerého ostychu a najednou jsem artikuloval srozumitelně a sebejistě. V následující chvíli mne ale slečna Jana vrátila do říše koktů a blekotajících trosek. „Víš,“ otočila se ke mne, pravou rukou si přejela od krku až k podbřišku „pořád mi na tom není jedna věc jasná.“ Ruka se přesunula zas o kousek výš, kde se potkala s rukou levou a společnými silami začaly zápasit s jedním ze dvou zapnutých knoflíků. Fakt divná obchodní schůzka. Pomyslel jsem si nejdřív, nicméně to co následovalo, mne definitivně ujistilo o tom, že se o žádnou obchodní schůzku nejedná. Rozepnula si knoflíky oba a ladným pohybem nechala župan spadnout na zem. „Pořád jsem nepochopila, proč leží u kolenou ona jemu, když by to klidně mohlo být naopak.“

Seděl jsem v kanceláři, nevnímaje hejno konipasů, jehož členové pořádaly nálety na mé okno velikosti menší kuchyňské linky. Střídavě jsem civěl do blba a střídavě blbo civělo na mě. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Cítil jsem se jako papírový kapesník při nedostatku toaletního papíru. Strávil jsem tak téměř celé odpoledne. Do reality mne lehce násilným způsobem vrátil kolega postavou i barvou kůže připomínající gekona. Sice zaklepal, nicméně nečekal na odpověď a vešel do dveří. Horní polovina jeho těla byla beze zbytku skryta za dárkovým košem, z nějž trčely čokolády, vína a květiny. „Mám ti od paní Eberlové vyřídit,“ promluvil dárkový koš „že takhle dobře se jí ještě s žádným  vývojářem nepracovalo a že ti s předstihem slibuje nárok na další kampaň.“ Dárkový koš sebou plácnul na stůl a gekon odkráčel.


1 názor

hezky ctiva povidka, styl vypraveni pekne plyne, dobre, vtipne slogany i zive prime reci, proste povedlo se ti to! trochu bych par veci proskrtala, ale celkove ***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru