Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Půl prázdné karty

05. 02. 2012
1
2
479

„Katie zemřela, když Amandě byli tři. Jela v taxíku s chlapem, co narazil do stromu. Byl totálně na mol. Zemřela na místě a ten parchant, co řídil, si běhá po světě. Odnesly to jen jeho prsty na ruce, má jen dva. Teď jsme s Amandou sami. Chybí mi. Kdy ji sem pustíte!?

Ještě předtím než se to stalo, jsme s Katie byli u vědmy. Plánovali jsme tu návštěvu už dlouho. Řekla nám, že se má něco stát. Darovala nám dvě karty z balíčku. Vrazila Kate jednu do ruky a mě tu druhou. Kate si řekla, že jí nikomu nesmíme ukázat. Od tý doby, byla jako vyměněná. Tolikrát jsem ji prosil, aby mi tu kartu ukázala. Nebyl jsem pověrčivý, ale ona ano, že prej by se to jenom přivolalo. Za rok na to, přesně na den se to stalo. Vybourali se. Když se kolem toho motala policie, našli Katie, taxikáře a půl prázdné karty od vědmy.“

Hlava mi třeštěla a už se mi nechtělo dál mluvit. Chtěl jsem, aby mi dali nějaký ty uspávadla a já mohl zapomenout. „Vy jste se na tu kartu kouknul, že jo!“ vpadla mi do rotujících myšlenek. „Ne! Přísahám!“ začaly se mi třást ruce. „Ale ano! A tím jste ji zabil!“ Začal jsem rudnout a můj nejdřív posmutnělý hlas se proměnil v řev. „Dobře! Měla otevřenou kabelku a tam jsem to uviděl. Mrzí mě to!“ V očích sestry jsem viděl náznaky slz. „Co na ni bylo?“ Beze slova jsem vstal z umělé židle a lino pode mnou zavřeštělo. Byly slyšet jen mé kroky a vzlykot sestry. Došel jsem k rohu místnosti. „Strom.“ řekl jsem potichu. „Strom na ní byl!“ A najednou se mi ulevilo. Hlava mi přestala třeštět. Posadil jsem se zpátky.

„Co je na té vaší kartě?!“ Znovu mě vyrušila z myšlenek. Neodpověděl jsem. Zíral jsem jí do očí a zahlédl v nich záblesk strachu. Vytáhl jsem z kapsy od kalhot malou kartičku a opatrně jsem ji položil na stůl. Její obsah nebyl vidět. Vstal jsem ze židle a byl jsem na odchodu. Když jsem bral za kliku, koutkem oka jsem viděl, že sestra jen nehybně sedí. „Zřejmě nemá dost odvahy otočit kartu.“ řekl jsem v duchu.

Vstala. Přistoupila ke stolku. Sáhla na kartu a ztuhla. Ucukla zpět. Stál jsem vedle dveří a pozoroval ji. Odhodlala se. Otočila kartu. Se zděšením utíkala ke dveřím. Lekl jsem se a pádil do mého pokoje. Zabouchl jsem dveře, zalehl a předstíral, že už dávno spím. Najednou se dveře rozlítly. Já jsem zůstal ležet a hlasitě funěl do polštáře. Chvilku u mě sestra postávala. Skoro ani nedýchala. A pak odešla. Tu noc jsem spal bez nočních můr.

Druhý den ráno sestru našli doma na posteli. Byla mrtvá, lhůta vypršela. Vedle ní ležela jen půlka prázdné karty.

Nepoznala, že jsem jí včera lhal od začátku až do konce. Že jsem si to vymyslel, protože se blížil konec mojí lhůty. Musel jsem lhát. Nechtěl, ale musel. Převzala můj osud, zachránila mě. Tu kartu Katie jsem nikdy neviděl, protože žádnou nedostala. Dostal jsem ji jen já. Ona prostě jen nastoupila do špatnýho taxíku.


2 názory

To nevím ;)

nemluvná
05. 02. 2012
Dát tip
Skvělý minihoror s nečekanou pointou pro mne, trochu mi to asociuje "Balíček karet" - nevím proč. Že bych cítila rytmus?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru