Sladník

„Pane řediteli, je tu Jirka.“

„Tak ať jde dál Lucko a buďte tak hodná a ať nás teď nikdo neruší“

„Spolehněte se pane řediteli.“ „Běžte dál Jiříku…“

Mezi dveřmi se objevil drobný človíček ve vaťáku, na kterém chyběla více než polovina knoflíků, ušpiněných monterkách a rukavicích, které byly tak obnošené, že z nich vykukovaly prsty.

„Dobrý den pane řediteli…“

„Dobrý den Jiříku. Pojď sál a posaď se.“

Jiřík si svlékl vaťák, chvíli se bezradně rozhlížel, na malou chvilku se i zahleděl na věšák vedle dveří, ale nakonec svůj vaťák odhodil na zem za dveře a přihodil na něj své roztrhané rukavice. Pak si opatrně sedl na okraj židle a vyčkávavě se podíval na ředitele podniku.

„Víte Jiříku, pracujete u nás už roku že…?

„Ano“

„Vaši nadřízení o vás píší, že jste…“ na okamžik se zahleděl do papírů na stole „…že jste pracovitý, ale prý se na práci pomocného skladníka příliš nehodíte. Přiznám se, že nevím, co s vámi.“

Jiřík zažil už několik vyhazovů, takže mu bylo jasné, co bude následovat. Musíme se rozloučit… Jinde najdete lepší uplatnění… U nás, bohužel, pro vás nemáme práci… Stydlivě se usmál a nechal ředitele pokračovat.

„Přiznám se, že nevím, co s vámi. Mám odhad na lidi a podle mého jste dostatečně chytrý, abyste tuhle práci s přehledem zvládl. Takže kde je chyba? Nelíbí se ti u nás?“ Jiříkovi všichni ve firmě tykali. Byl na nejnižší pozici a tak si na něm všichni ostatní navyšovali sebevědomí a občas také zchlazovali svůj vztek. Prakticky všichni, bez rozdílu, ho považovali za hlupáka se základním vzděláním a to ještě kdo ví jestli.

„Pane řediteli“, začal Jiřík opatrně „mohl bych tu zůstat, kdybych firmě ušetřil několik tisíc měsíčně?“

„To záleží na tom, kolik tisíc máš na mysli“ odpověděl ředitel pobaveně.

„Mezi padesáti a sto padesát…“

„COŽE…!!!“ neudržel se ředitel. Vzápětí se uklidnil a začal opatrně: „Ty chceš firmě ušetřit sto padesát tisíc? Můžeš mi prozradit jak?“

„Tím, že vás vaši podřízení přestanou okrádat.“

„To je velice vážné obvinění Jiříku. Kdo z podřízených nás okrádá?“

„Nedá se říct, že všichni, ale je jich dost.“

„A řekneš mi, jak jsi na to přišel?“

„Není to tak veliký problém. Stačí se dívat kolem sebe a občas i do počítače.“

„Ty umíš s počítačem Jiříku?“

Tentokráte se pobaveně usmál Jiřík. „Trochu…“ připustil nesměle.

„Ale pokud vím, tak nemáš přístup do naší sítě. Jak to tedy děláš?“

„Pane řediteli, sehnat si jakékoliv heslo není vůbec žádný problém. Do 24 hodin vám seženu přístupové heslo k jakémukoliv účtu.“

„Tak se ukaž. Zjisti mé přístupové heslo do sítě.“

Jiřík se opatrně zvedl ze židle a pohlédl na ředitelovu klávesnici. „Mohu…?“

Ředitel se odstrčil od stolu a ukázal na osiřelou klávesnici rukou: „Jistě. Ale budu tě sledovat.“

Jiřík pomalým, nesmělým krokem přišel ke klávesnici a chvilku něco „datloval“. Vyskočila mu obrazovka s IP adresou ředitelova počítače, kterou si začal pečlivě zapisovat do notýsku, který vytáhl z kapsy. Pomalu a opatrně si opisoval jednotlivá čísla, pečlivě a nahlas si je kontroloval, až se počítač pro nečinnost odhlásil ze sítě. Jiřík se prosebně podíval na ředitele a poodešel stranou, aby neviděl na klávesnici. Ředitel se přihlásil a Jiřík si doplnil IP adresu jeho PC o poslední trojčíslí, které si opět velice pečlivě zkontroloval. Pak ještě chvilku psal jakési nesmyslné příkazy, které však končily chybovou hláškou.

„Moc jsi mě nepřesvědčil…“ řekl po chvilce skepticky ředitel.

„Dal jste mě 24 hodin. Mám ještě spoustu času.“

„To ano, ale ne na mém počítači.“ zavrčel ředitel.

„Omlouvám se…“ špitl nesměle Jiřík a začal zvedat svůj vaťák z podlahy.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila sekretářka s papírem v ruce. Opatrně přistoupila k řediteli a podala mu papír, který držela v ruce. Ředitel na něj zběžně pohlédl, zpozorněl a zeptal se: „Co to má být?“

„To se vytisklo na mé tiskárně se vzkazem, abych vám to za dvě minuty přinesla. Jdu snad nevhod?“

„Ne… Přinesla jste to právě včas. Můžete odejít. Děkuji.“

Jiřík se mezitím pomalu soukal do svého vaťáku a ani se neotočil. Když se za sekretářkou zavřely dveře, tak řekl, aniž by se otočil: „Vaše heslo pane řediteli…“

„Jak jste to dokázal?“ Poprvé za celý rozhovor mu začal vykat a díval se na něj se zjevným respektem.

„Nebylo to tak těžké. Na sdíleném disku mám soubor IPCONFIG.BAT, který jsem spustil. Ten vypsal na obrazovku vaši IP adresu a po chvilce nasimuloval odhlášení od sítě a spustil přihlašovací dialog, který však vůbec nebyl inicializovaný serverem, ale mojí utilitou. Vaše přihlašovací údaje se zapsaly do mého logu, odkud jsem je poslal na tiskárnu vaší sekretářky se vzkazem, aby je za dvě minuty přinesla. A to všechno jsem udělal přímo před vámi. Už věříte, že vám mohu ušetřit sto padesát tisíc měsíčně a taky ukázat na lidi, kteří vám je kradou?“