O lásce křečka ke Slunci

Ahoj, jmenuji se Sisi a jsem křeček. Bydlím v krásném domě se zahradou a zamilovala jsem se do Slunce. Vstávala jsem brzy každé ráno, abych ho viděla vycházet. Když pak konečně první sluneční paprsky prořízly ranní šero, moje srdce se rozzářilo štěstím. Vyběhla jsem věn a ono mě hřálo. Já tančila jeho krásu. Slunce mě přitom všemi svými paprsky něžně objímalo.

Večer naopak mé srdce posmutnělo. Slunce se totiž ukládalo k spánku. V noci jsem zůstávala sama. Bála jsem se. Občas jsem se pokoušela spát, ale většinou nocí jsem probděla v sedě na zahradě, čekajíc na Slunce. Ráno mi pak vždy mé štěstí vynadalo. Když jsem mu však vysvětlila, že je to jen proto, že ho tak neskonale miluji, usmálo se a objalo mě. 

Tak to chodilo den co den, po celý rok. Až jednou, jednou Slunce nepřišlo. Už nesvítilo, nehřálo, neobjímalo. Alespoň mě ne. Krátký je ten život křečkův. Ach běda.