Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ježíškova nevěsta

14. 04. 2012
1
3
1276
Autor
Madlen7

Ráno se podívám do zamženého zrcadla. Zasloužilo by utřít, skoro se v něm nevidím. Všechno se nevydařilo, jak mělo a pak to přece počká…

Nazouvám si hnědé sandále a spěchám do obchodu. Od té doby, co máma leží v nemocnici, je dost věcí na mě. Otčím Pavel se stará tak akorát o bráchu. S Pavlem se moc nemusíme. Drhne to. Svého tátu neznám. Máma mi o něm nikdy nic neřekla, ale cítím, že je někde blízko.

Máma umřela. Dusím se vzlyky. Proč zrovna naše máma, co budeme dělat bez ní. Proč musela onemocnět zrovna ona? Proč sis ji vzal k sobě? Mlčíš. Jako vždycky.

Nedokážu si představit, že ráno vstanu a v kuchyni nebude máma. Nedokážu si představit, že půjdeme v neděli do kostela bez ní. Nedokážu. Co když už nedokážu žít? Bože, já se rouhám, odpusť mi to.

S Pavlem doma je dusno. Jsem mu na obtíž. Na školu nemám ani pomyšlení. Rozhodování nebylo tak těžký, vstoupím do řádu. Balím si věci a brácha nade mnou smutně stojí. Kvůli němu, mě to stejně bolí. Cestou z domu se radši moc neohlížím. V tašce mě tíží bráškovo autíčko.

Přijali mě bez problémů. Mám dobré doporučení z farnosti od nás doma. Jiné město, jiný život. Obléknu si černobílou klasiku, kterou jsem si vždycky na všech jeptiškách obdivně prohlížela. Podívám se do zrcadla a připadám si divně. Vždyť sem nepatřím. Terko, kde to zase jsi?

Pravidelný řád mi strašně pomáhal. Modlitby a práce na záhonech nebo v kuchyni. Byla jsem tam nejmladší. Sestry mě vzaly pod svá ochranná křídla. Pohlíželi na mě jako na nevinnou dívku. Jen já věděla, kde je pravda a trochu mě hryzalo svědomí. To v té sušárně s Jarkem… Byla to chyba, ale tehdy jsem ještě neznala Tebe.

Až po půl roce jsem vyrazila odpoledne do města se Sestrou Františkou. Město jsem vůbec neznala. Stejně bylo všechno nezvyklé a nové. Kráčet po kočičích hlavách a prohlížet si ostatní lidi. Byli oblečení tak barevně, na rozdíl od nás, ale nechybělo mi to. Ještě ne. Čekáme na tramvaj. Na zastávce stojí maminka s malým chlapečkem, který si všiml naší odlišnosti. „Proč jsou ty paní tak oblečené?“ „Jsou to jeptišky a nekřič tak,“odpoví maminka. „Říká se jim taky Kristovy nevěsty,“doplní ještě. „A proč?“ptá se kluk. Odpověď už neslyším, nastupujeme do tramvaje. Proč? Proč? Protože! Chce se mi zařvat.

Naštvaně trhám plevel na zahradě. Dostala jsem vynadáno, špatně jsem vytřela chodbu. Přitom se snažím, jak můžu. Ocení to někdy? Zase myslím na Tebe. Kde jsi? Asi doma s rodinou…Neuveď nás v pokušení.

Bylo to jiný. Někam s Tebou jít. Vidět tě jinde než na sezeních. A ta chata. „Máš ráda maliny?“ptal ses. Mám ráda hlavně Tebe, chtělo se mi říct. Ale máš ženu a děti, šeptal mi někdo. Já vím, já vím. Kromě malin a čtení se mezi námi moc nestalo. Nějak to nešlo. Na dalších sezeních ses na mě díval, usmála jsem se a sklopila oči. Bavilo mě to. Ty pohledy. Jak jsme tehdy záviděla Tvé ženě. Dávno. To byla moje máma ještě zdravá. Dávno. Nesesmilníš.

Dostala jsem dopis. Roztřeseně trhám obálku. Píše bráška. Očima čtu řádky napsané kostrbatým písmem prvňáčka. Mám co dělat, abych nebrečela. Dojalo mě to, ale nedám na sobě nic znát a jdu se modlit společně s ostatními. Ale stejně mi při modlení zní věty z dopisu. Amen.

Nemůžu spát. Do okna mi svítí měsíc. Převaluju se na tvrdé posteli, docela vrže a nechci vzbudit ostatní. Bráško, já chci za tebou. Dopis už znám zpaměti.

Ahoj Terezko, jak se máš? Já dobže. Moc mi chybýš. Máme teď kočku Mycku, abych se nebál sám doma. Pusu Fanda.

Ani se mi nechce smát jeho chybám, ve smíchu mi brání věta sám doma. A kde je Pavel? Asi v hospodě. Chudák brácha. Potom usnu. Ve jménu Boha, Syna i Ducha svatého.

Měla bych odjet domů. Vím to, ale tady je mi tak dobře. Mám výčitku kvůli bráchovi a ty hryžou.  Když se narodil, tak jsem k němu nic necítila. Prázdno. Pak si mě získal. Chodili jsme spolu ven na hřiště. Jednou jsem tam potkala i Tebe s holkami. Bylo to fajn anebo jsem si to nalhávala.

Hlídala jsem na skluzavce brášku, když jsem za sebou uslyšela známý hlas. Byl jsi to Ty. Kolem Tebe se točily holky. Chtěly na houpačku. Nakonec jsem se nechala houpat i já. Byly jsme Tvoje holky. Teda já ne, ale aspoň na chvilku…

Společná modlitba před večeří. Ani ty modlitby už nevnímám. Při večeři cinkají lžičky a já slyším zvonek. Zvoní Ježíšek a brácha se žene do obýváku rozbalovat dárky. To byly časy. Mamka dostala parfém a o týden později papír, že má nádor. Mamka. Maminka a její nekonečně dlouhý vlasy. Vždycky si je ráno česala. Brzo budou Vánoce. Pomáhám s přípravami a přitom vím, že tu nezůstanu. V duchu se loučím. Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.

Uteču v noci. Jsem srab. Bojím se, že by příliš naléhaly, abych zůstala a já bych neuměla odmítnout a možná ani nechtěla. Jen aby nikdo nic neslyšel. Věci dávno sbalené v tašce. Sedím na posteli a čekám. Jen aby nezavrzala. Otevřít okno. Neskřípe. Jedna noha. Taška. Druhá noha a jsem venku. Ani to nebolelo. Venku hodím do schránky dopis na rozloučenou s omluvou. Snad to pochopí.

Chvilku se motám, než najdu cestu nad tramvaj. Vzrušení. Venku a ve svém oblečení si najednou připadám jako nahá. Všichni na mě koukají. Mám docela nervy. V tramvaji sotva sednu, slyším za sebou známý hlas: „To je Ježíškova nevěsta!“vykřikne chlapeček, kterého už jsem tu jednou potkala. „Říká se Kristova nevěsta,“ opraví ho maminka. To se mu povedlo. Asi se jen toho jen tak nezbavím, jak jsem si myslela. Už nejsem, zašeptám si pro sebe.

Vlak pomalu jede. Za okny sněží. Chvilkami usínám. Místy už poznávám známou krajinu, a když vidím moje rodné město, v puse mám sucho. Tolik otázek. Najednou nespěchám a oddaluju návrat. Už jen pár kroků a tiskne mě bráška. Pavel není doma. Nakoupeno není a s úklidem to taky nepřeháněl.

Pronajala jsem si byt nedaleko. Už jsem nechtěla mít ten pocit, že překážím, že jsem navíc. Do školy jsem se nevrátila, to už bylo jasné od začátku. Našla jsem si práci. Vydělávám si na sebe. Starám se o bráchu. Přišel mi dopis od Sester. Káravý dopis. Už se tam nevrátím. Je to pryč. Včera jsem byla na hřbitově zapálit svíčku mamince.  Potkala jsem Tebe. Až doma mi došlo, že se ti na ruce neleskl prstýnek. Můžu? Už to není hřích. Sněží. Dnes je Nový rok.

 

 

 

 


3 názory

.duke.
15. 04. 2012
Dát tip
mno.. je to pátý přes devátý.. sekáš to jedno za druhým.. umře máma, tak jdu do řádu, atd.. je to moc rychlý, jakoby bez citu, jen fantazie, která je neukotvená.. to není moc vyspělý psaní todle.. uměla jsi líp

DavidPetrik
15. 04. 2012
Dát tip
Tve drivejsi texty byly silnejsi, strhnuly me do deje. Tenhle se casto zadrhava, skoro jako by byl napsany z jakesi povinnosti psat. Nadhozeny konflikt postav se utapi v popisnem pribehu, zalyka se jim. Protoze vim, ze umis dobre psat, podivuji se, cim se psani tohoto textu lisilo od predchozich? Na to si musis odpovedet sama. Text navic nenabizi katarzi, ba dokonce ani zklamane ocekavani. Po formalni strance rytmu ublizuje nahodile stridani jednoslovnych slov se souvetimi - neverim, ze jednoslove vety tady prispivaji nejake dramaturgizaci. Text nepatri mezi ty horsi, ale protoze jsi svymi predchozimi prispevky nastavila latku vysoko, - s litosti konstatuji - zklamava. Tesim se nicmene na dalsi Tve prispevky. At se Ti dari pri dalsim psani.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru