Bezejména

Můj mozek šeptá starověké mantry. Bohužel mu příliš nerozumím. Vyvrhnuta na podlahu v poopičním stavu právě hledám odpovědi minulého dne. Zimnice, několik modřin, třes rukou a palčivá bolest v dunící hlavě. Jsem jen chabým produktem této dekadentní doby, v jejíž útrobách se svíjím v nekonečnejch mukách, spolčena s krásou krás, tichoprázdnem a příjemně hojivou samotou. Schovaná v buničině z potracených zvracím myšlenky, ve snaze upomenout se na prapůvod mého pití, který již dávno utonul v lihu. Možná si to ty, osamělá nymfo, královno prokletých. Zlákala si mě na cukrátka a donutila mě Tě zbožňovat. Ojela bys i kámen, ale mě ses jen něžně a opatrně dotýkala, jako bych byla posvátnou relikvií. Uctívalas mě coby to nejdražší ve tvém mrzkém životě, ve strachu, že Tě opustím. A přitom si mne nechala krvácet do tvého klína. Moje krev se mísila se zaschlým semenem Tvých milenců a můj mozek tiše měkl.

Možná si to ty, hladovějící pupku třetího světa, možná ty, neviná čistoto, která stékáš v krůpějích slz na chodník po němž pohodlně kráčím, tvoje zelené lesy, které se strácí v mém obýváku, tvoje průzračné vody plné ryb a jepic, které ustupují střevíčkám s podpadky vysokými jako tvoje majestátní sekvojové krásy oblepené plazmou mého druhu.

Možná si to ty, mladý zbytku kmene navajů, kterýs utratil svou duši ve jménu velkých fastfoodových a pálenkových korporací.

Chce se mi zvracet, ne z alkoholu, ale z niterní bolesti mojí duše. Vrážím svou nateklou lebku v okraj záchodové mísy, doufajíce, že již nebudu muset vnímat.