Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Uprostřed

08. 10. 2012
1
12
1307
Autor
Climaster

Bydlel jsem sám. Po několika letech soužití s kamarády, či náhodně seskupenými lidmi jsem si už dva měsíce užíval nikým nerušený prostor. Menší dvoupokojový byt v moři panelu znamenal touženou anonymitu. Okno v osmém patře mě nechávalo dlouze se dívat po hranatém okolí. Měl jsem jednoduše, až minimalisticky zařízený byt. Obývák s kuchyní zabíral hlavně velký dřevěný stůl se čtyřmi robustními židlemi. Malý gauč a stěna plná knih, která pohlcovala televizi a hudební přehrávač, plnili jen funkčnost místnosti. V přilehlém pokoji jsem měl mohutnou secesní skříň, do které se vešla většina mojich věcí, a nízkou manželskou postel uprostřed. Žadné obrazy, květiny ani jinou dekoraci jsem nepovažoval za nutné, jediným zpestřením holých stěn byla jejich barva, v ložnici tmavě modrá, kolem kuchyňského sektoru oranžová a v obývacím pokoji jemná žlutá scéna.

Sedím teď u stolu, je pondělí tři hodiny ráno a já se probudil, spíš procitl z nepříjemné noční můry, která trvala dva dny. Stalo se to v sobotu, v dnu na přispání, probudil jsem se a mé tělo nefungovalo. Tedy fungovalo, ale absolutně v jiném řádu. Jediným záchytným bodem byly mé smysly. Mrkal jsem, viděl kolem sebe, slyšel auta z ulice, cítil horko a chlad, jen tělo, jako byste na loutce přestřihali nitky a navázali je chaoticky. Když jsem chtěl vstát z postele, zapojit řadu naučených svalů, začal jsem se na ni točit, motat se do peřiny a na místě válet sudy. Nebylo to vůbec příjemné, jeden z pokusů skončil mojí tváří zarytou do polštáře a já, než jsem se opětným pokusem o vstání dostal do bezpečné polohy, na pár desítek vteřin nemohl dýchat. Celý zpocený panikou a marností situace jsem radši zůstal v klidu. Zprvu jsem si říkal, že je to jen jeden z klasických snů nemouhoucna. Celkem často se mi zdávalo, že jsou mé nohy v jakési zvláštní hmotě a čím víc jsem se snažil jít, či běžet, tím větší bezmocnost jsem pociťoval. Ale byla to planá naděje, byl jsem naprosto bdělý, ležel na zádech a marně se snažil pochopit, co se děje.

Zkoušel jsem paže, zcela přirozeně, hýbnout prsty, zatít ruku v pěst, nebo ohnout je v lokti. Na místo toho jsem kopal nohou, spíš v leže dupal – to byla reakce na prsty. Pěst znamenala ohnutí kolene a když jsem chtěl pohnout paží, dolní končetina mi vystřelovala jako při kankánu. Vše, co jsem zkoušel, se nezapamatovatelně reflektovalo v naprosto neasociovatelné pohyby. Při pokusu o zvednutí hlavy jsem močil a než jsem stačil zpětně zareagovat, měl jsem částečně mokré trenky. Pomalu jsem propadal panice,  to s močením mi ani trochu nepřidalo. Začal jsem se bát jakéhokoliv pohnutí, myšlenky se mi stáčely k černým koutům těch nejhorších představ. Vždy jsem si říkal, že bych asi radši nebyl, než být bezmocným mrzákem, krmen netrpělivou ošetřovatelkou, nebo zklamanými rodiči. Bál jsem se autonehod, mozkových poruch, čehokoliv, co by mě nechalo být závislým na druhých. A teď se má existence propadala přesně do těchto míst. Měl jsem dvacet osm let, dobrou práci, energické tělo, rozvíjející se mysl, svůj byt a moře plánů, do kterých jsem nikdy nepočítal nekonečné rozjímání ve vodorovné poloze.

Musel jsem tu už ležet několi hodin. Na mobilní telefon jsem neviděl, byl pod úrovní postele, ale zvuk zvenčí napovídal polednímu shonu. Chtělo se mi na záchod a měl jsem žízeň. Nedokázal jsem přijít na řešení mé situace, pří pokusu zavolat o pomoc mně kmitaly prsty u rukou, čím hlasitěji jsem chtěl volat, tím divočeji mi prsty kmitaly. Bylo to zvláštní. Měl jsem pocit, že mně chce tělo něco povědět, že chce abych našel jakýsi klíč, správný ovladač k nervům a mozku, který mu rozdával impulsy. Ale zkoušet naučit se tenhle nový řád a zkoordinovat ho bylo téměř nemožné, v dětství to trvalo několik let, to bych mezitím umřel na dehydrataci. Něco mě svědilo na nose a já se při automatickém pokusu o podrbání kousl do jazyka, nepočítám vystřelení pravé nohy. Cítil jsem se bezútěšně, o to víc, když jsem po neustupujících křečích musel s vůlí zvednout hlavu sledovat, jak se pode mnou rozlévá teplá louže vlastní moči. Nahánělo mi to nepřekonatelný, až mrazivý strach, který chvílemi vrcholil v krůpějích potu na mém neovladatelném těle. Ležel jsem, letní peřina mě udržovala v celku příjemné teplotě a mně nezbylo, než doufat, že někdo z mých blízkých po hodinách mé neobvyklé netečnosti vykopne dveře od bytu a zavolá pro odbornou pomoc.

Přemýšlel jsem nad klíčem, co mohlo způsobit můj stav. Určitě se to týkalo nervové soustavy, ale nevybavoval jsem si žádné udeření do hlavy, polykání neznámých sloučenin, nebo dlouhodobější deprese. Byl jsem zdravý a přesto bylo něco špatně. Klubko nervů v mé hlavě přeskočilo na jinou kolej a já netušil na kterou a kam se řítí. Co zpustilo tento stav? Nikdy jsem se s podobnou nemocí nesetkal, ani o ni neslyšel. Nemělo to nic společného se standartními paralýzami. Muselo to být v mé hlavě, poškozený nerv, cévka, nebo špatný sen. Ležel jsem už řadu hodin, pomalu se stmívalo, pohyby rukou jsem si protahoval nohy a bránil se bolestem a mravenčení. Nepil jsem už téměř celý den, jazyk se mi lepil na patro a krev tekla v žilách čím dál pomaleji. I má mysl zmírnila rytmus, chvílemi jsem se propadal do snových stavů. Odpoutával jsem se od strun, které mě svazovali k mému tělu a unikal do větších hloubek. Dostal jsem se opět mimo zem, tentokrát jasněji a s větší silou přitahující mě do stínu mezi planetami za dusící vrstvy prachu a plynů, kde za mohutným ostrým skalnatým průsmykem zbývala jedna z posledních oáz života. Byl jsem v ostrém dlouhém zálivu, mezi klidnou plochou vody a skalnatým masivem tyčícím se do rudě olověných mračen byl asi stometrový pruh země s usichající tropickou vegetací, čisté moře se pravidelně přelévalo přes šedobílé pobřeží. Skrz vzdouvající strop mraků neproniklo žádné světlo a přeci se mé oči topily v záplavách oslňující záře. Cítil jsem tu neuvěřitelný podvědomí tlak, jakoby jedovaté nebe bojovalo s neústupným mořem, kdo pohltí tento zbývající pruh života. Věděl jsem, že mi žádné nebezpečí nehrozí, mohl jsem kdykoliv procitnout a vrátit se zpět do svého panelového bytu, ale přece mě cosi pevně poutalo k tomuto povědomému místu. Zůstal jsem na pobřeží a nechal se vést, spíš vtahovat dál. Vlastně stačilo jen zůstávat a nechat prostředí pomalu do mě vkládat svůj příběh. Nedaleko ode mě stál příbytek, věděl jsem, že je poslední. Dřevěná rybářská chata ověšená sítěmi a pastmi, v ní ohniště a hlazená deska na přípravu jídla, primitivní nářadí a měkká palmová matrace ve vzdáleném rohu. Na matraci ležel člověk a já už pochopil, že jsem to já umírající vyděšené já, které čeká na pohlcení mořem. V mém těle nezbyl žádný impuls vůle. Ležel jsem a nevědomě zíral do prosvítajícího stropu.

„Na co tu čekáš?“ Oslovil jsem své tělo, které v apatické odevzdanosti působilo jako právě naporcovaný flák masa. Odpoveď nepřišla. „Hej! Vstávej přeci, musíme odsud zmizet.“ Pokusil jsem se o zburcování alespoň nějaké reakce, ale ani víčka neprojevila sebemenší záchvěv. Neměl jsem čím své tělo zatřást, zatahat, či profackovat, byl jsem jen nehmotná myšlenka na neznámém místě. „Probuď se!“ Křičel jsem beznadějně do otevřených očí. Jedinou známkou pohybu bylo téměř neznatelně se pohybující chřípí u nosních dírek, pravidelné vdechování a vydechování, jemný neústupný rytmus umírajícího těla. Ležel tu poslední impuls života, mezi trčící masou kamene a bezedným oceánem těkala uhasínající jiskra a já netušil, jak jí znovu dodat tu podstatnou vůli k hlubšímu nadýchnutí. Napočítal jsem jeden plný puls na osm prázdných a věděl, že po devátém už se ten plný nevrací. Sledoval jsem tělo značnou dobu, chvílemi už vypadalo, že se znovu nenadechne a čas mezi impulsy se pomalu ale znatelně prodlužoval. Po tom posledním, kdy jsem napočítal devět a víc vteřin ticha, zbyla jen nekonečná pauza. Naklonil jsem se k ústům, abych se přesvědčil o absenci dechu, ale místo skleněné nehybnosti se rty otevřely pro poslední křečovitý nádech a já jsem byl vtáhnut i se vzduchem dovnitř do plic, krve, buněk. Byl jsem uvnitř toho těla, dezorientovaný v těžké tmě, cítil jsem, jak se dostávám přes srdce do dalších tepen, jako injektovaná látka jsem se postupně rozléval do všech orgánů a končetin. Hledal jsem oči, sluch a ostatní smysly. Klubkami nervů se prodíral ke kýženým místům, cítil jsem se jako stín, který se rozhodl splynout se svým majitelem. Zkusil jsem otevřít oči, těžká víčka nešla zvednout, připadaly mi jako staré zaseknuté rolety, ale po opětovných pokusech s notnou dávkou vůle jsem je do tmy otevřel. Otevřel do známé tmavěmodré tmy mé ložnice, hluk z ulice mě utvrzoval.

Ležel jsem na pomočené posteli a znovu se pokusil pohnout, k mému překvapení mé tělo fungovalo normálně, sice jsem se radši přesvědčoval pomalu téměř prst po prstu, ale po chvíli jsem se zvednul bez sebemenších potíží. Vzal jsem do ruky telefon, byly dvě hodiny dvacet minut a pondělní datum, musel jsem být nepřítomný víc jak den. Dal jsem si sprchu, snědl něco malého k jídlu a uklidil postel, povlečení hodil do pračky a molitanovou matraci ve vaně důkladně opláchnul. Teď jsou čtyři ráno, sedím u stolu a přemýšlím, kde dospím zbývající noční hodiny.          

                               


12 názorů

Dielo postráda spád.

V prvej polovici  diela sa až príliš venuješ detailenému popisu fyzickej paralýzi hlavnej postavy. Na tento popis  vynakladáš až príliš veľký rozsah textu a to čitateľa odradzuje (dlhe popisy a opisi sa veľmi "nenosia").

Keď sa v druhej časti v sne pozerá duša na nehybné telo, dúfal som, že dielo "sa rozbehne", ale bohužiaľ.

A  záver, sklamal ma. Čakal som hlbšie zamyslenie, napr. ohľadne zmeny životného štýlu či postoju... ale ty len mechanicky popisuješ činnosti, ktoré postava urobí a lakonicky to završíš poslednou vetou.

Schádza mi pointa, psychológia postavy, dynamickejší štýľ, kratšie opisy, viac vlastných myšlienok a pocitov... skrátka radikálne prepracovanie námetu, ktorý nie je špatný.

Čitateľ postavu ľutuje, ale nebojí sa o ňu, lebo o nej nič nevie a nemohol sa s ňou "zžiť".


Climaster
21. 10. 2012
Dát tip

StvN: Nevím, co zapříčinilo Tvoji vulgaritu, naopak si myslím, že mé připomínky jdou k jádru věci a nejsou neinteligentní, či píčoidní. Přičítám to Tvé lenosti zapojit mozek, což by člověk pyšnící se u svého nicku slovem READAKTOR občas měl udělat. Každopádně styl Tvých reakcí mi ukazuje hodnotu Tvého názoru. 

Ještě bych rád,abys věděl, že píšu pro radost a přetlak v hlavě a ne pro získání Nobelovy ceny. 


StvN
20. 10. 2012
Dát tip

Ty vlastnosti, ktere jsem popsal (neni napsano poutave. Styl je nemastny neslany, coz je nevhodne vzhledem k obsahu) se nemeni. Poradim ti jeste jednu vec. Kdyz neumis moc dobre psat, snaz se chovat aspon trochu inteligentne. Neumet psat a chovat se jako idiot, to je spatna kombinace. Ostatne tim prokazujes akorat svoji neschopnost psat lepe. Kdyz budes lpet na picovinach, nikdy se nedokazes zlepsit. Tak. Tim tu koncim. 


Climaster
20. 10. 2012
Dát tip

S tím by se dalo polemizovat, myslel jsem, že právě měnící se vlastnosti textu vytváří napětí atd...   


StvN
19. 10. 2012
Dát tip

Hodnotim vlastnosti tveho textu, takze se to tyka celeho textu obecne. Je uplne jedno, kam az jsem docetl, protoze vlastnosti textu se nemeni. 


Climaster
19. 10. 2012
Dát tip

:) Je fakt, že se člověku může stát cokoliv. Povídka je tak trochu rozvinutí jedné básně z minula.. 


Climaster
19. 10. 2012
Dát tip

StvN.. psal si, ze se to neda docist do konce, tak me zajima, kam az si to docetl = jakou cast hodnotis. 


StvN
19. 10. 2012
Dát tip

Nechápu, jak to myslíš.


Climaster
19. 10. 2012
Dát tip

F9.. Ani jsem nevedel, ze takova porucha existuje :) 

 

StvN: A jakou cast tedy hodnotis? Nechavam se inspirovat svoji fantazii, ale Kafku mam rad, rozhodne posunuje ramec lidske predstavivosti do novych koncin. 


StvN
15. 10. 2012
Dát tip

Jedine, co asi muzu rict, ze to neni napsano poutave. Styl je nemastny neslany, coz je nevhodne vzhledem k obsahu. Nevim, jestli ses nechal inspirovat Kafkou, kazdopadne by sis ho mohl precist a treba uvidis par rozdilu. Tohle se bohuzel neda docist do konce. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru