Strach

To jen přestalo ticho 
když servírka s obličejem ze starožitných obrázků 
o jakých se nám zdává mezi patnácti a sedmnácti
se naklonila s úsměvem, za který bychom dříve dali i černobílou fotografii   
znázorňující to mezi mužem a ženou 
co tehdy ještě bylo tajemstvím   
a my litujeme, jak jsme dospělí 
protože se již neodvažujeme ji milovat  
i když se díváme na obrysy jejího spodního prádla
a věděli bychom co dělat
ale je nám zatěžko uvěřit 
že jsme kdysi držívali let ptáka na prstu jedné ruky  
nebáli se plotů ani jakýchsi pitomých vysvědčení 
podráželi jsme nohy chodcům v šedivých oblecích
zvonili na starce nenávidějící svět za jeho čas 
a dlouho do noci slyšeli vítr, jenž jako jediný, je bez začátku a konce  
ale teď se jen většinou bavíme k věci, když říkáme, že je to jedno
nebo se díváme do růžové pěny, když svítá za mlhy
a nevidíme, že je to naše poslední cukrová vata
než proběhneme cílem na školním hřišti
kde roky čekají naši už mrtví kamarádi 
v bílých tričkách a červených trenýrkách věčnosti
abychom jako tenkrát, neměli strach