Pod hromadou prádla zívá přeplněná tlama koše, hruď
naplněná zápachem každodenní špíny.
Tam se svíjí srdce zmuchlané sukně, náš
první společný večer.

Výbojky vybíjely hvězdy, žluté
hvězdy za ostnatým drátem
z komínů
a z antén.

Za domem řetězy vlaků,
neustále identické dunění.
Řetězy kolem rukou i nohou,
celá cela zřetězená do pochybné nepohybnosti.

Za dvě hodiny zas ráno,
jedovatě ledová podlaha,
vidina fronty na jedinou sprchu ve městě,
potom kafe a půldny rodin, které
se nechtějí rozejít ani při další genocidě hvězd.

Ne, to nebyla neděle, jenom další den.

Beze jména, bez děje.