Mohl jsem toho už tolik napsat. Mohl jsem napsat sedmdesát pět filosofických svazků, padesát čtyři učebnic, čtyři tisíce básní a osm set pamětí vymyšlených lidí. Mohl jsem už pomoci osmdesáti osmi babičkám přes přechod a sto patnácti bezdomovcům jsem mohl hodit drobné. Ale to bych to nebyl já, to bych to nebyl já, který trávím hodiny denně svíjením se v rozích různých pokojů a hledáním záchytných bodů na každé stěně, která se mi připlete před oči. 
Čas je zároveň svoboda, dělej si co chceš, nejdi dnes do práce, a co že tě vyhodí, nic nepotřebuješ, máš přeci čas, a zároveň obrovská hrozba, co když na mě dneska spadne střecha, že se to nestalo teď, neznamená, že se to nestane za pět minut, má na to přeci čas, je to jen otázka času, časovaná bomba jako všechno. Čas je život, měří délku života, říká, co přijde.
Co se mě týká, můžete si s celým mým časem i životem i svobodou vytapetovat předsíň a vyzdobit kuchyňku, nebo s ním třeba pořádejte ilegální orgie, co já vím, jen mě ho zbavte, zbavte mě svobody a řekněte mi konečně, co mám dělat, zbavte mě hrozby, zavřete mě třeba na třicet hodin denně do kanceláře, jen když se nebudu muset bát, co se stane večer, jen když budu vědět, co mě čeká, vyrvěte mi mozek a nahraďte ho mikročipem, ať už třeba nemusím vědět nic.
Každý, úplně každý den, když se probudím, cítím strašnou úzkost, je mi strašně zle z toho, že jsem se zase probudil, zase se mi nepodařilo už navždycky nic nevědět, zase mám další čas a zase musím žít a přemýšlet a jíst a znova jít do školy a znova jít spát. Čas mi ze všech stran tlačí na tělo.
Dnes jsem ráno nestihl tramvaj, jela o tři minuty dřív, nebo mi jdou špatně hodinky, to mě strašně vyděsilo, co když mám čas, ale nevím jaký, co když mi spadne střecha na hlavu o tři minuty dřív, co když mi všechno uteče a ujede o tři minuty dřív. Napsal jsem Rifkele, jestli neví, kolik je hodin, ona mi napsala, že je to přece úplně jedno, že čas k ničemu nepotřebuju a čas nepotřebuje mě. 
Asi bych se za ní měl zastavit, říkám si, vždycky když píše, že ji nikdo nepotřebuje, tak je jí fakt zle, a tohle zní podobně, tak proto bych se za ní měl zastavit.

Měl jsem pravdu, ani nevím, kdy jsem naposled měl pravdu, ale teď jsem ji teda měl, zastavil jsem se po škole u Rifky doma, ona tam byla a nevím, jestli to o ní smím říct, ale vypadala příšerně, měla mastné vlasy a košili, do které by se vešla sedmkrát a ve které spí. Když mi otevírala dveře, vůbec se neusmála, jako to dělá vždycky, když mě vidí, dokonce se na mě sotva podívala. Šli jsme do její ložnice, sedli jsme si vedle sebe na postel, ona se zamotala do dvou peřin, že jí koukala jen hlava a ruce, a zapálila si cigáro a za chvíli další a pak ještě jedno a tak pořád. Povídali jsme si, co se dneska dělo a tak, takové ty divné, nezávazné řeči, co nikdo neví proč se vedou, a pak se mě zeptala, jestli mě někdy rozesmála.
"Martine... Rozesmála jsem tě někdy?" Takhle to přesně řekla a já řekl, že jo, že mockrát, že je vtipná, a pak jsem ještě dodal, že ji mám moc rád, i když nevím, jestli to bylo nutné. Ale snad bylo, protože se poprvé za tu dobu aspoň trochu usmála.
Zůstal jsem u ní až do noci, je přece pátek, nemusím se tolik bát zítřka, je přece pátek a se zítřkem si můžu dělat co chci, je tam přece spousta času, tam venku i v zítřku i ve mně, a taky je venku zima, co když zítra umrznu a ani na mě nestihne spadnout ta střecha a nestihne mě přejet ani jedno auto. 
Nemohu říct, že bych se na tu střechu netěšil, dokonce už jsem se s ní trochu skamarádil, usmívám se na ni před spaním, trochu jí vysílám spiklenecké úšklebky a trochu jí domlouvám.
Trochu jí domlouvám, ať už je to dneska.