Zprávy z jiného světa

©Lord Denvil, 2016

 

Zprávy z jiného světa

 

„Copak?“ … naprosto běžná bezduchá otázka.

„Nic“ … stejné bezduchá a prázdná odpověď

„… dveře se zavírají … “   kolik frustrace a bolestí je v téhle slovech… „zavírají se“… něco se prosté děje a je to už nezvratné. Chceš nebo ne - nevadí… Zavírají se. Teď a navždy. Nikoho nezajímá, co chceš ty.

Chceš vyskočit, křičet, utíkat… proč? Proč se zavírají? Asi to tak prostě musí byt. Maminka říkala. Tak to musí být… Ne, nechci! Pustě mně!...

Nevadí. Vždyť je krásné… stromy…  voda… jezero… park… krásné… Proč se to děje zrovna mně? Co jsem provedla? Odporný pach dlouho nemytého těla. Slizký sadistický úsměv. Shnilé hnědé zuby. Stromy… Listí už padají – je podzim… Ale porad ještě teplo. To je krásné.

Kde je zrovna teď? S kým je? Co dělá? Žárlím? Ne, to dělají jenom pitomé blbký… To já přece nejsem.

„Slečno, nechcete si sednut?“

Co to je?... Bože… Ten je ale hnusný. Fuj! Nechutný… Proč?... Proč se zavírají???... Proč proboha?!... Já nechci… nechci…. Nechte mne!!!... Prosím… Ne!!!... Ne… Prosím…

 

 

„No ty vole, to mi neříkej. Porad pípa, jak je to možný?“

„Vyser se na to, a už neřeš. Spadlo tady toho moc, tak tu teď sviti každý šutr“

„Kurva! Další. Dívej. Sakra.“

„Proč jenom vylezla z toho metra?  Je pěkná, no… Teda… byla. A úplně mlaďounká. Je jí škoda, no. Teď už nic nenaděláš.“

„Ale, ty vole… tohle… tohle proste nejde, kámo“

„Radši už tam nekoukej. Před hrozbou smrti lidé dělají hrozny věci. Pozor na kombinézu a tlak kyslíků, mladý – nečum a dělej svojí prací – ať odsud co nejdřív vypadneme, proboha!“

 

 

Proč mne napsal jenom „nic“?... Já vím, že nemám tak velká prsa jako holky od florbalu, ale co mám dělat? Musím asi cvičit. Ale nechce se mi. Jsem asi lína. Ale i tak. Proč bych mela?? Mám pěkný prsa. Když se mu nelíbí – ať se trhne….

 

 

 

„Sokol, Sokol, tady orel deset, pičo kurva, to nedáme, chlapy! Je jích jako psů! Máme hrozne moc třístovek a dohází munice – musíme se ustoupit a přeskupit se!“

„Orel deset – potvrzují. Vidím to ze vzduchu. Označ svoji pozici kouřem. Bude použita speciální munice.“

„Sokol! To nemůžete! Tady je město, do prdele! Veliteli, Honzo?! Co děláš?!“

„Sam jsi řekl, že to jinak nejde.“

 

 

 

„Tvrdnu v čajce. Docela nuda. Nechceš se zastavit a hodit řeč?“ - bože…. Je neskutečny… je tak sladký, že kámošky z něj tečou… asi musejí každou hodinu měnit kalhotky. Ale je jen můj!.. Teda doufám…

 

Už nemůžu. Ale porad se stydím…. Co když to nebude tak jak holku říkali… je nádherný… přece se to musí umet – určíte už nějaké holky měl – je to frajer… Bože…. Já dneska snad neusnu… Proč všechny jdou dovnitř a nikdo ven?... Já vím proč! Protože na ně nikdo nečeká! Už letím… Kéž bych mela křídla! Mne snad pukne srdce!

 

 

 

„Čtverec 13:21. Deriktrissa 12. Azimut 42. Svislý start. Zážeh. Pal!“

„"Doutník" je ve vzduchu. Gyroskop běží. Telemetrie v pořádku. Natáčí se na cíl. Hele, víš co tam je, že jo?“

„Vím. Neser už mně s tím… Máme příjmy rozkaz od prezidenta - ověřil jsem to dvakrát. Nemáme na vybranou. Snad nám to Bůh odpustí.“

 

 

„Jak je možný, že přišli až sem tak rychle? A kdo to vůbec je?“

„Co já vím? Nějaké arabači, nebo šikmooký. To je fuk, ně. Uděláme ještě tamto klenotnictví a mizíme. Mám špatný pocit.“

„Dívej, kunda. Mlada.“

„Na to se vyser – není čas. Je to ještě dítě, mne se ani nepostaví, vole. Stejné asi zdechne za chvíli.“

„Tak aspoň se naposledy poradně užije, ne?“

„Taky pravda. Co už. Tak pojď – bacha ať nezdrhne!“

 

 

„Kde vězíš? Hele, tak dneska to neklapne. Je tu nějaký blázinec. Zelené mozky máji asi cvičeni, nebo co. Volali mě naši – musím padat domu. Nezlob se. Zítra ti to vynahradím. Mam tě rad.“

 

 

…síť nenalezena, chcete zapnout nouzové volání?...

---