Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Kaplička Maya
datum / id01.01.2013 / 421221Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
zobrazeno2398x
počet tipů6
v oblíbených1x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

Pro naši Marušku a pro babičku.

Kaplička Maya

 

V přírodě se některé věci a bytosti vůči sobě chovají přímo úměrně…

 

 


                                        
Ošklivá nehezká,
nepěkná nevzhledná,
zvětralá skála,
ztrouchnivělej strom,
ale přesto právě proto,
málem poutní místo,
koho by to napadlo,
na to nikdo nepřišel…

 


                                                    


„To je to místo Helenko.”
Muž odhrnul mlází jehličnatých stromů.
„Vidíš ten palouk? Obklopený lesy? Naprosto tiché a klidné místo a přitom nedaleko od cesty. Tam u toho mladého doubku, tam bude stát. Až dub vyroste, bude ji chránit před nepohodou…”
„Ale Toníku, takhle chodíš domů pozdě a ještě sedřený.”
„Vím. A proto si tady vždycky odpočinu a pak se mi půjde lépe. Samozřejmě to nebude tak rychle, ale myslím, že s něčím mi pomohou chlapi, co tudy chodí stejným směrem a kteří se tu také rádi zastaví. A nikdy nevíš, Helenko, jestli nám to nepomůže v našem problému. Vždyť víš přece: »Daruj a budeš obdarován. Miluj a budeš milován.«”
„Kéž bys Toníku měl pravdu. Vím, že na to pořád myslíš. Ale to já taky. Samozřejmě ti pomohu, kdykoliv to jenom půjde…“

*        *        *

Maya Musilová byla hodné děvče.
Pro někoho pouze prázdná slova, ale ten kdo ji znal, věděl, co značí. Ona měla pro každého vždycky dost času, jenom jí samotné se ho nedostávalo. K tomu není třeba nic dodávat.
 Byla vlastně Marie, ale odjakživa jí každý říkal Maya. Zavinil to tak trochu její tatínek František Musil, když s ní tenkrát poprvé, krátce po porodu, vyrazil na procházku. Každému ze známých ji ukázal a chlubil se: „To je moje Maya.“  A oni později, když ho potkali, říkali: „To je jeho Maya.”
A už jí to zůstalo.
Také hrozně ráda četla knížky a nechávala se unést dějem. Proto si vypěstovala představivost a fantazii. I na televizi se ráda dívala, hlavně na filmy. Ty si na svůj věk dost pečlivě vybírala a vlastně jich – těch dobrých – zas tak moc nebylo. Když byla ještě naživu její máma, tak spolu občas zašli i do biografu. Maminka se ve filmech vyznala a vždycky věděla, co se bude Maye líbit.
Měla i své hrdiny a vzory, které ji ovlivňovaly. Tak třeba Pollyanu ze stejnojmenného filmu. Fascinovalo ji, jak taková malá holka, vlastně téměř v jejich letech, dokázala rozdávat radost, probouzet chuť do života a jak zdánlivě nesmiřitelné lidi uměla dát dohromady. Milovala taky postavičku malého děvčátka z knížky „Chaloupka strýčka Toma“. Eva se jmenovala. A i když pocházela z bílé rodiny, „její“ černí otroci ji vroucně milovali a považovali ji za světici, protože ona jim dávala naději a byla připravena kdykoliv se jich zastat a nakonec se pro ně i obětovat.
Ale ze všeho nejvíc měla Maya ráda les a přírodu vůbec. To byla taky zásluha maminky a tu se tatínek snažil nahradit Maye, jak jen mohl. Jakmile měl chvilku, vycházeli spolu do přírody. Bohužel toho času měl pan Musil málo, protože musel vařit, prát a vykonávat spoustu dalších činností pro udržení chodu domácnosti. Takže se nakonec do lesa dostávali málo a Maya strávila většinu času u svých knížek.
Kaplička padla Maye do oka hned, jakmile ji zahlédla. Bylo to v létě, když byli, spolu s důchodci, na dvoudenním zájezdě na Šumavě. Při zpáteční cestě z výletu v Kašperských horách do Rejštejna, kde byli ubytovaní, narazili uprostřed lesa na volné prostranství. V průměru mělo prostranství snad sto metrů. Blízko něho se sbíhaly turistické cesty.
 Uprostřed Šumavy v chráněné zóně.
 Přesto bylo celé prostranství obestavěno kolem dokola honosnými stavbami s krásnými zahradami. Některé vily, protože jinak se ty stavby ani nedaly nazvat, byly teprve rozestavěné, ale jiné zcela hotové. Zářily čistotou a většina turistů seniorů, se zajímala právě o ně. Začali je mezi sebou hodnotit, vychvalovat je a v tu chvíli snad zapomněli, že přijeli kvůli přírodě.
Maya s tatínkem jako vždy zaostávali. Byl na ně dost komický pohled. Tatínek pořád krok, dva před Mayou, se každou chvilku otočil, jakoby měl o ní strach. Zvlášť pobledlá Maya působila neobvykle. Hlavu měla trochu vychýlenou vpřed, hrudník divně vypouklý a ramena přikrčená jakoby ve střehu. Pokud přiložila do úst svoji píšťalku, vypadala až bizarně.
Když i oni dorazili na prostranství, všimla si Maya ze všeho nejdřív mohutného stromu, který svými obrovitými větvemi ukrýval docela malou kapličku.
 Tatínek Mayu mimoděk opustil a přidal se k ostatním. Maya, se svojí píšťalkou, zamířila ke kapličce. Zapískala podivnou fistuli a před kapličkou v oněmění zastavila.
Co to bylo s tou kapličkou? Fasáda oprýskaná. Křížek na střeše rezatý. Polovina střešních tašek popraskaných, z nihž některé dokonce chyběly. Děravé žlaby v trávě. A mřížová dvířka? S nimi nešlo ani pohnout.
Maya tomu nemohla uvěřit.
„A cože ty, kapličko nebohá, tu stojíš tak osamocená a zanedbaná, mezi těmi nadutými domy? Jako ovečka mezi vlky?”
Rozpřáhla ruce, snad chtěla kapličku obejmout…
„Proč se o tebe nepostarají? Nechají tě chátrat a sami staví taková sídla! Jistě by těch pár korun vyšetřili, kdyby chtěli!”
Přistoupila blíž, až k brance, a nahlédla dovnitř. Na protější stěně byl připevněný dřevěný kříž s několika úchyty a nalevo od kříže dva zarámované obrázky. Byly asi padesát centimetrů vysoké a čtyřicet centimetrů široké. Na nich portréty. Blíž ke kříži Ježíš Kristus s trnovou korunou a zakrváceným čelem a na druhém Marie, Ježíšova matka. Portréty měly na hrudi přimalované neumělou rukou nápadné obrysy velikého srdce. Obrázky Mayu tak okouzlily, že od nich nemohla odtrhnout oči. Hleděla na ně jako přikovaná. Když konečně oči odvrátila, prohlížela dál vnitřek kapličky. Všude byl nepořádek. Váza se suchými květinami převrhnutá. Na podlaze množství opadané omítky. Dřevěné klekátko pohozené a zaprášené. A pod křížem spadlá soška Ježíše.
Když chtěla od branky odstoupit, zahlédla sošku anděla. Byla asi sedmdesát centimetrů vysoká a stála napravo od dvířek ve stínu. Anděl měl dětskou kučeravou hlavu, pootočenou k brance. Usmíval se. Pravou paži měl nataženou směrem ke kříži a svaté dvojici a napřaženým ukazováčkem chtěl na něco upozornit. Maya se ještě jednou zadívala na Ježíše a na Pannu Marii. Když stočila zrak zpátky k andělovi, zpozorovala jeho levou paži. Ta byla pokrčena v lokti, ve vodorovné poloze, s dlaní stočenou vzhůru a vyjadřovala prosebnou žádost o něco.
Prosba vyvolala v citlivé Maye vlnu emocí. Byla ještě rozrušená pohledem na kapličku zvenčí a na svaté obrázky a okamžitě si ve své hlavě vytvořila jakousi rovnici, Maya + anděl + svaté obrázky = kaplička. Vzpomněla si na rovnici uvedenou jako prolog k filmu Pollyana.
Náhle uvěřila, že je to prosba o pomoc a ta pomoc že pramení od ní a směřuje ke kapličce.
Kaplička potřebuje pomoc! O tom byla Maya v tu chvíli přesvědčena a je to ona, kdo má pomoci!
Nevědomky, jako ze snu, našmátrala Maya v kapse peněženku. Měla v ní peníze na oběd, které dostala ráno od tatínka. Vzala jednu minci, prostrčila paži mřížemi, až nad andělovu dlaň a minci pustila přímo do ní. Mince dlaní propadla, zmizela a ozvalo se několikanásobné cinknutí. Snad dopadla do nějaké skleněné nebo kovové nádoby.
Maya byla plná úžasu.
Znovu a znovu vybírala různé mince a pouštěla je andělovi do dlaně. Znělo to jako zvonkohra a mince mizely jedna po druhé uvnitř anděla.
Nakonec spustila poslední minci, kterou u sebe měla.
Byla jako v transu. Pohlédla na podlahu pod anděla, ale nikde žádnou minci neviděla.
Odstoupila od dvířek a s leknutím si všimla, že vedle ní stojí stará paní. Usměvavá a přívětivá stará paní. Vzpomněla si na kouzelnou babičku z pohádky.
V tu ránu se vzpamatovala.
„A kde Vy se tu berete, babičko? Tak náhle, jako z pohádky?" usmála se Maya na babičku.
„Já?" odpověděla babička rovněž s úsměvem. „Patřím sem, bydlím nedaleko odtud v malé chaloupce.”
Na vteřinku se odmlčela.
„Ale vidím, že máš veliké srdce. Jako ti uvnitř kapličky.  To je dnes vzácnost.”
„Když vidím ty domy kolem, je mi kapličky líto," odpověděla Maya. „Proč ji nechají tak zanedbanou?”
„Máš pravdu, děvenko. Je zanedbaná," řekla babička smutně. "Pokoušela jsem se s těmi lidmi nějakým způsobem domluvit, ale zjistila jsem, bohužel, že si nemáme co říct. Jsme si navzájem naprosto cizí… A já sama už na to nemám sílu.”
Odmlčela se.
„Ty domy by tu ze zákona neměly stát!“ dodala tvrdě. „Vím to naprosto jistě!”
Potom se zase dobrosrdečně usmála.
„Jak ti říkají děvče?”
„Maya.”
„Věřím, že ta kaplička je nakonec všechny přežije Mayo, protože stojí na pevných základech, pamatuj si to.”
„A navíc má duši. Dobří lidé, co ji postavili, byli chudí, neměli pomalu co jíst a přeci si s ní dali práci. Aby byli blíž Bohu. To pro ně byla jediná útěcha, když tudy chodili udření z práce.”
Babička se zamyslela.
„Jejich víra se vyplatila. Pánbůh snad jejich prostřednictvím vtiskl kapličce duši.”
„Nevím, jak to všechno můžete vědět,“ zeptala se Maya. „Jak může mít kaplička duši?”
„Víš, děvče zlaté, některé věci a bytosti se vůči sobě chovají přímo úměrně. Dokážou se navzájem ovlivnit. I třeba starý stůl může mít za jistých okolností duši…“
„I když nežije?“ divila se Maya.
„Ale může žít. Moc dobře vím, že třeba tahle kaplička má duši a žije. Ti, co ji postavili a starali se o ni, byli manželé a krom těžkého živobytí měli i jiné hoře. Tolik toužili po tom mít děti, ale to štěstí jim nebylo dopřáno.”
„A jak to dopadlo?“ vyhrkla Maya a rozkašlala se.
„Tak já ti to povím, Mayo," řekla babička. "Několik let jezdili po různých doktorech, ale nic nepomáhalo. Snad měsíc po tom, co se narodila kaplička, se jim to náhle povedlo. To nemohla být náhoda.”
„Narodilo se jim děťátko?" Maya byla celá červená v obličeji.
„Ano. Asi po měsíci, když se ženě zničehonic udělalo nevolno, zajeli k doktorovi a ten jim to potvrdil. V té době se ale žena již dávno neléčila, takže oba už byli smíření s osudem. Doktor se jenom usmíval a kroutil nevěřícně hlavou.”
Babička se podívala k nebi: „A narodila se jim holčička.”
„Já," dodala.
„Vy?“ vykřikla Maya. „To jste byla Vy? Opravdu? To není možné!"
Byla celá bez sebe dojetím a pak se rozesmála.
„Ano děvče, a když jsem povyrostla, maminka mi vždycky říkala se slzami v očích: »Pamatuj si, to naše kaplička ti dala život!«”
„Babičko, Vy pláčete," poznamenala Maya.
„Pláču a nestydím se za to.”
Babička setřela slzy.
„Chceš se pomodlit Mayo?”
„Jo,“ vyhrkla Maya. „Ale dvířka jsou zarezlá, nejdou otevřít.”
„Pro dobrého člověka jsou vždy otevřená,“ řekla babička.
Maya na ní tázavě pohlédla.
Babička lehce pokynula prstem a kývla hlavou.
Maya se nesměle dotkla zarezlé kliky. Ozvalo se sotva slyšitelné cvaknutí a dvířka kupodivu povolila.
Vtoupila dovnitř.  Zdálo se jí, že je tam čistší vzduch, lépe se jí dýchalo. Zůstala stát a porozhlédla se po nepořádku. Nejdřív narovnala převrácenou modlitební stoličku. Zahlédla zaprášenou sošku Ježíše, která se patrně časem uvolnila a spadla na zem. Sehnula se pro ni a očistila prach.  Podívala se na ni a potom na kříž. Byly na něm ještě prázdné úchyty. Pak si Maya všimla i dalších úchytů na zdi nad křížem, kam ale nedosáhla.
„Nedovolím, aby dál trpěl!“ zvýšila spontánně hlas.
Přitáhla malý stolek. S pomocí stoličky na něj stoupla a zavěsila Ježíše asi půl metru nad kříž. Odsunula stolek stranou, zlehka poklekla a sepjala ruce.
„Andělíčku, můj strážníčku – Otče náš, jenž jsi na nebesích – Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého – Amen.”
„Já to neumím.”
Stoupla si.
Slzy na krajíčku.
Provinilý úsměv.
„Ale to nic děvenko, nic, to nevadí.“ Babička se usmívala a nijak ji to nepřekvapilo. „Není tak důležité, co říkáš. Mnohem důležitější je to, co si opravdu myslíš.”
Maya se znovu zadívala na obrázky visící na zdi. Znovu a znovu ji fascinovaly. Pomalu ustupovala, nemohouce od nich odtrhnout oči.
„Jako kdyby se dívali přímo na mě," pošeptala.
Ustoupila k brance, usmála se na andílka a zamávala mu.
Pak se otočila k volnému prostranství kolem kapličky a zahlédla tatínka. Už byl trochu netrpělivý, že Maya nejde, a začínal mít starost.
„Jejda, babičko, už musím jít, taťka se po mě shání.”
„Jen utíkej, děvče, a vzpomeň si,“ řekla babička a políbila Mayu na čelo.
„Vzpomenout?” řekla Maya potichu.
„Asi na vás nezapomenu.”
A potom, když se vzdalovala, ještě se ohlédla a zvolala: „Na vás a na kapličku nikdy nezapomenu!“
Rychle vytáhla z kapsy píšťalku a začala hrát, jako kdyby se tatínka bála. Ale potom, když se k němu přiblížila, všimla si, že na ni čeká s úsměvem. A tak se taky usmála.
„Cos dělala v té kapličce? Už jsem o tebe začínal mít strach. Mohla se na tebe zřítit, jak je zchátralá.”
„Bylo mi jí líto, že ji lidi nechali být a nepostarali se o ni!  Vždyť mají tolik peněz!“ řekla vyčítavým hlasem.
„Ano, máš pravdu. Když tu měli řemeslníky, tak si určitě mohli udělat čas. I materiál jim určitě zbyl.”
Pohladil Mayu po vlasech.
„Pojď, musíme trochu zrychlit, jestli můžeš. Aby nám ostatní neutekli.”
A tak zrychlili, ale opravdu jenom trochu, aby se Maya nezadýchala.
„Sleduješ hodinky?“ zeptal se za chvíli tatínek.
Maya kývla na souhlas.
„Dobře, tak nezapomeň…”
Dva kilometry ušli mlčky.
Do Rejštejna jim moc nezbývalo.
„Tati,“ začala Maya opatrně.
„No copak, má milá vílo?”
„Já se tě na něco zeptám, můžu?"
„Ptej se, na co chceš, Mayo. Když budu vědět, odpovím.”
„Ale já to myslím vážně! Dokázal by ses obětovat?”
Zastavila se a podívala se zpříma na tátu.
„Co je to za filozofické otázky?“ podivil se pan Musil. „Jak to myslíš, obětovat? Za co? Myslíš pro tebe? Pro tebe bych se samozřejmě obětoval. Ale proč se ptáš?”
„Tak to nemyslím, tati, myslím, jestli by ses dokázal obětovat pro něco? Jestli by ses dokázal pro něco nadchnout tak, že bys tomu dokázal obětovat veškerý svůj volný čas. I kdyby se ti třeba nechtělo.”
„Záleží pro co Mayo. Ale už nech těch otázek, mám hlad. Seběhneme ze stráně, půjdeme chvíli podle říčky a budeme v Rejštejně.”
A tak šli.
Zahloubaný každý do sebe.
Táta si začal pohvizdovat.
Maya vytáhla píšťalku a přidala se.
Až teprve když došli do Rejštejna, hovor obnovili.
Začala opět Maya
Překvapivou větou.
„Tati, já nebudu večeřet.“
„Co to povídáš, ty hloupá. Vždyť jsi ani pořádně neobědvala. Musíš se najíst, abys byla silná. Víš, že to potřebuješ jako sůl.”
„Já vím, táto.“ řekla Maya.
Ticho.
„Ty nemáš hlad?”
„Právě že mám,“ usmála se provinile Maya. „Jako vlk.”
„No tak… Ty máš hlad jako vlk a přitom nechceš jíst?“ vyčítavě se na ni podíval.
„To ti asi těžko vysvětlím. Mám tak krásnej hlad, že si ho chci trochu užít. Takovou chuť k jídlu jsem neměla snad půl roku. A to je dobré znamení. Já to tak beru.”
Maya se odmlčela.
„ Mayo!“ zvýšil hlas pan Musil. „Řeklas to sice roztomile, ale musíš mít rozum!“
„Tati, ale já už jsem se rozhodla. Víš, že jsem tvrdohlavá jako ty. Tak se nezlob.”
Pan Musil se sice zlobil, protože mu na Maye záleželo, a zkoušel ji ještě přemluvit, ale věděl, že je to zbytečné. Proto na ni dlouho nenaléhal. Zakroutil jenom nechápavě hlavou a mlčel.
Mlčela i Maya.
V restauraci si dala pouze čaj. Jen tak si pohrávala se lžičkou a přemýšlela. Vůbec nevěnovala pozornost pestrému zeleninovému salátu s brokolicí, který si taťka dal a který by si s chutí dala sama. Začala, až když táta dojedl a objednal si pivo, protože věděla, že když má před sebou pivo, hned se mu zlepší nálada.
„Víš, tati, ráno při snídani všechno doženu, to ti slibuju. Ale ta kaplička… Je zvláštní. Není obyčejná.”
„Ty taky nejsi obyčejná,“ usmál se pan Musil.
„Ale to přece není žádná legrace, táto!“ rozohnila se Maya. „Ty všechno zlehčuješ! Cítila jsem, jako kdyby se mi vracela síla. Takovou zvláštní energii. Brněly mě prsty a celá jsem se chvěla.”
„Víš Mayo, každá kaplička, a třeba tahle zapomenutá, každý křížek na rozcestí, Boží muka, to všechno jsou posvátná místa a Bůh o nich ví.”
„Bůh o nich ví?“ divila se Maya.
„Ano. Byly stavěny pro bližší kontakt s Bohem, tak mají, ať chceme nebo nechceme, určitý Boží punc.“ Pokračoval pan Musil.
„Říkáš posvátná místa tati, ale co je to za lidi, když si vedle toho místa postaví rekreační chalupy?“ oponovala Maya.
„Máš pravdu. Taky se mi to nelíbilo.”
„Tys je ale obdivoval!“ vykřikla Maya tak prudce a vyčítavě, až se rozkašlala. „A kapličky sis ani nevšimnul!”
„Ale Mayo, to ne,“ snažil se pan Musil zachránit situaci. „Jenom jsem si ty domy prohlížel, protože mě zajímá architektura. A můžu ti říct, že se do lesního prostředí vůbec nehodí. Přiznávám, že jsem kapličku jen tak minul, aniž bych jí věnoval pozornost. Tak se nezlob.”
Maya, celá bledá, strnule hleděla před sebe, napnutá jako luk. Dýchala krátce a trhavě a srdíčko jí prudce bylo, tvář měla plnou úzkosti, jako kdyby měla strach z něčeho neviditelného. Tatínek ji vyděšeně sledoval. Maya se ale uklidnila a výraz ve tváři také povolil.
„Ale vždyť já se nezlobím,“ řekla pomalu, „Bůh o ní asi opravdu ví.”
Druhý den ráno snědla všechno, co jí přišlo pod ruku. Rohlík se sýrem, bílou kávu a pak ještě míchaná vajíčka s chlebem a čaj. Vůbec se jí z toho neudělalo špatně. Naopak, stále by ještě jedla, až se zastyděla. A pan Musil měl radost. Neusmíval se ale dlouho. Musel o ní pořád přemýšlet.  Jeho veselý úsměv se postupně změnil na úsměv plný lítosti a hořkosti…
Cesta zpátky domů do Klatov byla vcelku příjemná.
Autobus byl pohodlný.
Jenom ze tří čtvrtin zaplněný.
Seniory!
Brzy poté, co do něho nasedli, Maya usnula a vydrželo jí to téměř domů.
Pan Musil se usnout pokoušel.
Ale neusnul.
Zpíval si v duchu úryvek z jedné písničky, který mu nedal spát:


„…Ach ty můj malej, milej, anděli,
tohle se přece nedělá,
bejt jednou protivnou holkou,
A pak se změnit v anděla…”


Maya ale také spala jenom jako.
Ve skutečnosti spřádala plány jak na tátu.
Zda ráno, v poledne, nebo večer.
Nakonec zvolila ráno po snídani.
Oba byli kupodivu vyspalí, protože když se vrátili domů, vrhli se okamžitě do postelí a hned usnuli.
Skromná snídaně jim chutnala.
Tatínek byl dobře naladěný.
Po očku pozoroval Mayu, jak jí.
Potom si uvařil kávu a k ní kousek hořké čokolády s oříšky.
To on měl rád.
Kousek odlomil i Maye.
„Jak se ti líbil výlet, Mayo?“ zeptal se.
„Líbil,“ řekla Maya.
„Moc přesvědčivě to neříkáš,“ měl starost pan Musil.
Maya se na něho podívala a se zesíleným důrazem mu vážně řekla: „V lese je vždycky hezky, tati! Ale já bych radši s holkama z naší třídy!”
„Vím, ale trápí mě, když jsi smutná.”
„Já nejsem smutná, jenom trochu melancholická. A hlavně nesmířená!" odpověděla Maya.
„Musíš mít trpělivost, něco hezkého si zazpívej nebo zahraj na píšťalku a uvidíš, že se to zlepší.”
Pan Musil byl zachmuřený
Maya se dívala rozhořčeně kamsi do dálky.
„Chci být veselá, vážně chci, ale nejde to,“ řekla odevzdaně.
„Tak to aspoň zkus.”
„Hm, dobře, pokusím se.”
Trochu křečovitě se usmála.
„Ale něco od tebe potřebuju. Dobře poslouchej. Je to pro mě hrozně důležité! Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o té paní na nádraží? Jak jsem ji tenkrát koupila jízdenku? A ona mi potom hádala z ruky?”
„Mayo, to byla ale podvodnice.“
„Ne! Jak to můžeš vědět! Vždyť jsi tam nebyl!”
„Je to zřejmé. Tyhle lidi, co se potulují po nádražích, používají různé triky, jak se dostat k penězům. Zneužívají důvěřivé lidi, jako jsi ty, a to je hanebné!”
„Tohle nebyla žádná podvodnice! Vím to! Máma mě dobře naučila rozeznávat lidi!”
Maya už zase rudla.
„Tak se uklidni. Víš, že ti to škodí,“ snažil se ji honem uklidnit táta.
„Já jsem klidná, jenom mi vadí, že mi nevěříš. Pořád si myslíš, že jsem malá naivní holka. Ale dávno nejsem.“
 „Dobře, hádala ti z ruky. Tak mi pověz, co ti předpověděla. Asi jsi to už dávno zapomněla…”
„Právě, že si to moc dobře pamatuju,“ nedala se Maya. „Říkala jsem ti to. Tys mě ale skoro neposlouchal, protože jsi poslouchal samozřejmě Boba Dylana. Ten ti je vždycky nejpřednější…”
„ Mayo, nezlob mě!“ vykřikl táta, „ty jsi vždycky na prvním místě! Víš to moc dobře a jenom mě škádlíš. Máš ráda, když ti to znovu a znovu opakuju.”
Ale to už Maya začala jako kolovrátek odříkávat slova, která si pamatovala:
„Čáru života na pravé dlani ti protíná docela malý křížek, jako symbol toho, že ve tvém životě nastane nebývalá změna. Ta změna může převrátit tvůj dosavadní život doslova vzhůru nohama. Křížek ale může značit i symbol Boží… Jenže samozřejmě jako nikdy v životě není nic zadarmo, i ty se o to nějakým způsobem budeš muset zasloužit. Nevím sice jak, ale možná dostaneš v pravý čas nějaké znamení… Každopádně v tvém životě může nastat učiněná revoluce, a tak pozor, musíš se na tu změnu připravit…!”
Maya se odmlčela.
Táta se na ni díval a nebyl schopný něco říct.
Až za chvíli.
Tak ho zaujala, jako by ji tenkrát opravdu vůbec nevnímal. Nic si z toho nepamatoval.
Ani trochu se nesmál.
„Teď jsi mluvila jako prorok Mayo.”
„To já ne, ale ona. A od té doby, táto, na to pořád myslím." 
Pan Musil se zamyslel: „Nebereš všechno moc vážně?”
„Ne, všechno ne! Ale tohle jo! Ta chvíle totiž přišla!”
„Jaká chvíle?" zeptal se pan Musil starostlivě.
„Dostala jsem znamení, tati. A musím se rozhodnout. Buď, a nebo…”
„Nebo co, Mayo? Jaké znamení?”
Maya neodpověděla, ale pokračovala: „Teď tvoji oběť budu potřebovat.”
Podívala se tátovi pátravě do očí, jakoby hledala odpověď.
Dívala se dlouho.
Táta pohled opětoval a nepřerušoval ji.
Až když bylo zřejmé, že je to na něm, řekl potichu: „Udělám, co chceš, Mayo.”
Přistoupil k ní a pohladil ji po vlasech.
Maya se usmála.
„Věděla jsem to. Máma kolikrát říkala, že když jde do tuhého, je na tebe spolehnutí.”
„Ale nepředbíhej. Ještě nevím, o co jde, tak se v klidu posaď a všechno mi pověz.”
Maya se ale neposadila.
Zůstala stát, ale zdůraznila hlas a zvážněla.
„O té kapličce Bůh asi opravdu ví,“ řekla, „sám jsi říkal, že je to možné…”
„Má v sobě ukrytou energii, která mnou úplně prostoupila. Cítila jsem to, ale neumím to popsat. Jako kdyby mě ozářila. Ale uvnitř,“ pokračovala. „Najednou jsem měla pocit naprostého bezpečí domova, jako když ještě žila maminka. Měla jsem pocit, že je se mnou…
„Mayo,“ řekl tatínek, „nesmíš nikde chodit sama, aby ti nebylo smutno.
„Ale právě tam mě smutek opustil! Byla jsem veselá a šťastná!“
„Mám o tebe strach, Mayo.”
„Musím něco vykonat,“ pokračovala Maya. O něco se skutečně zasloužit. Sama to ale nedokážu, k tomu potřebuju někoho, kdo to se mnou myslí opravdu dobře. O koho se můžu opřít…”
„A to jsem já,“ dořekl za ní tatínek.
„Ano, nikdo jiný by mě ani nenapadl. Možná to bude několik dní práce a leckdo si pomyslí, že to je bláznovství.”
Pan Musil se na ní podezíravě podíval.
„Ta kaplička potřebuje sama pomoc. Je v hrozném stavu. A jsem to já, kdo se musí zasadit o její opravu. To je ta oběť, o které jsem mluvila. Tvoje oběť pro mě. Nebude tě to nic stát, protože všechno musím zaplatit já…”
Mayin tatínek zalapal po dechu.
Čekal hodně, protože svou dceru dobře znal a věděl, jak dokáže překvapit, ale tohle bylo příliš. Rázem procitnul z toho, co považoval ještě před chvílí spíš za jakousi hru.
„To nemyslíš… To přece nemyslíš vážně, Mayo?“ skoro vybuchl pan Musil. „Opravit nějakou kapličku, která je padesát kilometrů daleko?  Taková hloupost!”
„Hloupost?!“ vykřikla Maya. „To není hloupost! A není to nějaká kaplička! Je to symbol!”
„Symbol? Čeho? Jaký symbol?“ Tatínek v sobě přemáhal zlost. „Je to holý nesmysl! Žádný symbol!“
„Ne!“ stála si Maya za svým. „Je to symbol vztahů mezi lidmi a vírou! Vzpomeň si, mezi přepychovými domy stojí zanedbaná kaplička. To je hrozné! Kdekdo se obrací k nebi a prosí o pomoc! A přitom sám nepomůže!”
„Pro tebe to je,“ dodala, „jenom zdánlivě neuskutečnitelná oběť, kterou jsi mi slíbil!”
„Je to pošetilost!“ rozčílil se táta. „Jak jsi mohla na něco takového přijít?”
„Úplně normálně!“ odsekla Maya.
„Víš, že pro tebe udělám cokoliv, ale tohle? A jak jsi to myslela s těmi penězi? Nebudeš vyhazovat naše peníze, které jsme ti našetřili.”
„Když jste mi je dali, tak jsou moje! To jste mi je tedy neměli dávat! A když jsou moje, utratím je, za co budu chtít!”
„To si ještě rozmyslíš!”
„Nemám si co rozmýšlet! Dávno jsem se rozmyslela!”
Maya byla bledá jako smrt.
Bledší než kdykoliv předtím.
Žádný úsměv.
Žádná krev ve tvářích.
Mluvila naprosto vážně!
Chladnokrevně!
„Nepočítala jsem ale, že mě odmítneš!“ řekla odměřeně. „Věřila jsem ti!”
Odmlčela se a ledovým hlasem dodala: „Tak budu muset hledat někoho jiného.”
„Ale Mayo…!“ snažil se ji uklidnit pan Musil.
„Co, ale! Slíbil jsi to a sliby se mají plnit!”
„Nejsi drzá, Mayo!”
„Ne, nejsem!“ vyhrkla zadýchaně. „Nejde ti ani tak o tu práci, máš strach, že se ti někdo vysměje, v tom to je!" pokračovala nelítostně. „Aby neutrpěla tvoje důstojnost! Ono totiž překonat obavu z výsměchu, z toho, že si možná někdo zaťuká na čelo, vyžaduje notnou dávku odvahy. To je teprve ta oběť!”
„Ale co, se mnou už se nemusíš zabývat!”
Maya to řekla tak tvrdě, jak mohla.
Ovšem zadýchaně!
Přerušovaně!
Otočila se s brekem a odběhla do svého pokojíku.
Nezapomněla při tom pořádně třísknout dveřmi.
Pan Musil si ztěžka sednul na pohovku.
Tváře do dlaní.
Sotva to udělal, vtrhla Maya opět dovnitř.
V rukou jakési krabičky.
„Bonbóny nesnáším!“ řekla vztekle. „Už je nechci ani vidět! Jsou hnusný! A nevím, proč věci nenazýváš pravými jmény! Říkala jsem ti, že už dávno nejsem malá holka!”
Mrštila s nimi o zem.
Ozvalo se zakašlání!
Sípavé zakašlání, doprovázené trhavými pohyby.
Z některých krabiček se vysypal obsah.
„Tak dost! To si neměla!”
Pan Musil byl evidentně rozčílený. Tak rozčílený, že vůbec kašel nevnímal.  Chtěl rychle vstát, ale Maya se mezitím vší silou přemohla a už byla zase pryč!
Dosedl zpět.
A znovu vtrhla Maya dovnitř!
Jako vichřice!
S velikou knihou.
„Bob Dylan / Lyrics texty 1962 - 2001”
„Tady– máš– tu– svou– bibli!“ předříkávala pomalu slovo po slově. „Od –svého–gurua! Najdi– si– laskavě– stranu–šest– set–šedesát– osm–a přečti si– první– tři– sloky– písně– která– tam je…!”
Kniha s bouchnutím dopadla na stůl.
Jenže taky něco zaslechl z dětského pokojíku, kam Maya mezitím zmizela.
Něco, z čeho mu tuhla krev v žilách a čeho se vždy nejvíc obával!
Sípot, vzlyky, chrčení, vzápětí dráždivý dušný kašel a najednou zlověstné ticho…
Vymrštil se.
Vtrhnul do Mayina pokojíku.
Maya seděla zkroucená na podlaze, zády opřená o svou postel.
Paže měla natažené před sebou!
Pohybovala křečovitě prsty a snažila se zarýt nehty do linolea!
Obličej měla bílý jako sníh a vytřeštěné oči, plné úzkosti a strachu ze zadušení!
Pootevřenými ústy lapala po dechu!
Hrudník se jí podivně stahoval.
„Mayo!“ vykřikl táta. Odběhl zpátky do obývacího pokoje, popadnul ze země jednu ampuli s aplikátorem a zpátky k Maye!
Do úst ji vstříknul trochu spreje!
Znovu odběhl, tentokrát do koupelny, a vrátil se s namočeným a vyždímaným ručníkem!
Přiložil ho rychle Maye zlehka přes celou hlavu i obličej. Pak si ji vzal k sobě do náruče.
„Ty moje holčičko zlatá, to jsem nechtěl. To bude dobré, neboj se, nenechám tě v tom samotnou.”
Dlouho trvalo, než se Maya začala uklidňovat.
Nejdříve povolily prsty a strnulý výraz ve tváři. Potom pomalu mizela hrůza a úzkost z očí.
Když napětí povolilo, začala plakat.
Potichu a usedavě.
Když přestala, uvědomila si, že má mokré vlasy.
Od tátových slz.
„To jsem hloupá,“ řekla komicky, „jak jsem po tobě mohla chtít takovou blbost?”
„Jak to mluvíš Mayo!“ odpověděl táta, „to je přeci skvělý nápad, žádná blbost. Nic lepšího tě nemohlo napadnout.”
„To nemyslíš vážně, viď?”
„Naprosto vážně,“ řekl táta. „Ty si teď v klidu lehneš a pokusíš se usnout. A já něco vymyslím, ano?”
Maya kývla na souhlas. Zavrtala se do postele tak, že jí vykukovaly jenom oči, kterýma vyprovodila tátu, dokud neodešel z místnosti.
Únava a vyčerpání ji brzy zmohly. Usnula.

To, že mu, předhodila, jeho zamilovaného Boba Dylana, pana Musila zpočátku mrzelo. Ale po tom, co se přihodilo, se zlobil sám na sebe.
Posadil se v obýváku do křesla, kde Maya knihu odložila. Zalistoval a vyhledal zmíněnou stránku. Snažil se pomalu, v klidu a bez emocí pročítat český překlad na vedlejší straně:

CO PRO TEBE MOHU UDĚLAT?

Dal jsi mi vše,
co mohu pro Tebe udělat já?
Dal jsi mi oči, abych viděl,
co mohu pro Tebe udělat já?

Vytrhl jsi mě z otroctví a obnovil mé nitro,
ukojil jsi hlad, jenž byl stále popírán,
otevřel jsi dveře, jež žádný člověk nemůže zavřít, a otevřel jsi je dokořán.
A vyvolil sis mě jako jednoho z mála,
co mohu pro Tebe udělat já?

Položil jsi za mne život,
co mohu pro Tebe udělat já?
Vysvětlil jsi mi každé tajemství,
co mohu pro Tebe udělat já?

Při čtení ho zalilo nepříjemné horko.
Zastyděl se, jakmile zahlédl už jenom název písně.
Text gospelu velmi dobře znal.
Ale odkud ho znala Maya?
Měla pravdu. Odhalila ho. Opravdu se bál že bude pro někoho trapný.
„Co tomu jenom řeknou lidi? Kamarádi? Jenom tak pro nic za nic opravit nějakou kapli kdesi v horách,“ říkal si.
Snad čtvrt hodiny strnule seděl a přemýšlel. O sobě, o Maye, o tom všem. Až mu bylo divně od žaludku.
„Já hlupák!“ řekl si v duchu. „Obětoval bych svoji holčičku jenom proto, aby se po mě někdo špatně nepodíval.
„ Jsem pokrytec!”
„Ne!”
„Byl jsem pokrytec!”
„Mohu to ještě napravit!”
Náhle se rozhodl okamžitě jednat.
Vstal a odešel zpátky k Mayinu pokojíčku.
Otevřel dveře. Maya spala. Ztěžka oddychovala a trochu přitom sípala. Občas jí zaškubala oční víčka a rty.
Vytáhl ze stolku tužku s papírem, na který napsal velkým písmem: „Mayo! Šel jsem si promluvit s panem Špicarem. Přijdu asi za hodinu. Tak vydrž a potom ti vše povím…”
Odešel z domu a zamířil na okraj města, kde jeho dávný přítel bydlel.
Petr Špicar býval zaměstnanec pana Musila.
Také vdovec.
Kdysi zednický mistr, který si stále ještě dokázal poradit s tesařinou, klempířstvím a vůbec všemi řemesly, které byly nějakým způsobem spjaty se stavařinou. Navíc to byl rozumný a citlivý muž, který se uměl správně rozhodnout. Často spolu vedli dlouhé rozhovory o práci, o poměrech ve společnosti a o politice vůbec.
Mayu a její problémy pan Špicar také znal, ale nikdy se nechtěl zbytečně moc vyptávat, aby to nepůsobilo nepříjemně.
Teď spolu seděli v kuchyňce Špicarova domku a debatovali nad šálky kávy.
František mu o své dceři vyprávěl. I o kapličce a zarputilosti, se kterou ji Maya bránila, i o záhadné ženě. Nic nevynechal. Ani text Boba Dylana, ani její záchvat.
Nakonec ho požádal, jestli by se s kapličkou dalo něco dělat a jestli by mu s ní nepomohl.
„Musel bych ji nejdřív vidět,“ odpověděl. „Ale vždycky se dá něco dělat.“
Střídavě se usmíval a mračil.
„Člověče ta tvoje Maya je ale stejně zvláštní holka,“ řekl. „Zatvrzelost, s jakou brání podle tebe nějakou zchátralou kapličku, se mi líbí. To není samo sebou. Pokud se někdo takhle s vervou snaží něco prosadit, tak o tom musí být přesvědčen! Musí tomu věřit!”
„Tak a jsme u toho, může to být i víra,“ pokračoval. Ona něco očekává, něco, co ji pomůže vyrovnat se s nemocí.“
Znovu vstal a začal přecházet místnost.
„Jinak si to neumím vysvětlit. Mě něco napadlo, ale nebudu o tom mluvit. Víš, Františku, něco mi říká, že od teď budu vždycky na její straně. Nevím proč, ale budu. I kdyby se to třeba tobě nelíbilo.”
„Z toho mám radost,“ usmál se František. „To znamená, že mi pomůžeš…”
„Samozřejmě.”
Pan Špicar si sednul, dopil kávu, podepřel si bradu rukou a usilovně přemýšlel.
Po chvilce vážným hlasem pronesl: „Někdo věří a nemusí být ani pánbíčkář, protože to nepotřebuje. Nevím, jak k tomu Maya přišla, snad tou podivnou kapličkou… Ovšem hlavně věří v tebe, Františku, proto ji musíš podpořit, i kdyby to bylo čiré bláznovství! Máš pravdu, je to pošetilé, ale je to ta nejkrásnější pošetilost s jakou jsem se setkal.  Tys to nepochopil? Jedna malá neznámá holka se postará o to, aby povstala jedna, téměř na kolena sražená a ponížená kaplička. To je úžasné.“
„Petře, jestli mi opravdu pomůžeš, tak,“ řekl dojatě pan Musil, „budu ti navždy dlužit.”
Petr Špicar si promnul oči. Už byl trochu unavený, ale ještě dodal: „Víš Františku, ona musí vědět, že pro to udělala všechno, potom se s tím snáze vyrovná.  Vím, cos pro mě udělal ty, a nic jsi za to nechtěl. Teď mám alespoň příležitost ti to vrátit a já ti to vrátím.“
Oba muži ještě chvíli plánovali jak a kdy tu zvláštní akci začít a jak se na ní důkladně připravit. Potom se rozloučili.
Celou zpáteční cestu domů přemýšlel František o Petrovi. Že to byl kamarád, bylo samozřejmé, ale teprve teď si uvědomil, že v něm má skutečného přítele.
Když přišel domů, a bylo již půl dvanácté, nemohl uvěřit vlastním očím. Nádobí umyté. Na stole byly připraveny dvě porce jídla. U jedné dokonce otevřená lahev s pivem. Maya seděla za stolem a čekala na něho. Ve tváři úsměv.
„Ach Mayo, nechal jsem tě čekat.”
Maya vstala, obejmula ho a políbila.
„Ale to mi vůbec nevadilo. To já jsem na tebe byla zlá, taťko, ale jak jinak jsem tě měla přesvědčit? Už jsem přestávala věřit.”
„Ale nepřestalas?" usmál se táta.
„Ne nepřestala.”
„Máš pravdu, přesvědčila jsi mě, ale považ, Petr mi nabídnul pomoc.”
„Pan Špicar?”
„Ano. Všechno jsem mu pověděl. Řekl, že to je ta nejkrásnější pošetilost, s jakou se kdy setkal.”
Maya se jen šibalsky usmála.
„To řekl?“ zamyslela se Maya.  „Já ale nevím, jak mu to vrátím.“
„Na to je zatím čas, Mayo, spíš se připrav. Za týden se jedem podívat na místo činu. Pan Špicar vezme auto.”
„Nepovídej, vážně?”
Maya byla radostí bez sebe.


Týden plný očekávání utekl Maye rychle.
Nemohla se dočkat toho, že zase uvidí „svoji“ kapličku.
A to se také stalo.
A znovu měla ten podivný pocit naplnění a obohacení, jako kdyby se něco vznášelo ve vzduchu. Ale i obavy o tu kapličku. Honosné domy kolem ní se zdánlivě přibližovaly a uzavíraly smyčku…  Zase jí připomněly vlčí smečku…
„Cítíte to, tu zvláštní sílu?“ zvolala Maya.  Oba muži, se jen usmívali.
Pan Špicar měl pocit uspokojení jako vždy, když se pouštěl do nějaké stavby či opravy. Pocit, jaký mívá řemeslník při práci ve svém oboru, který má rád. On ho rád měl. Doslova už před sebou viděl opravenou, znovuzrozenou kapličku. Maya ho svým entuziasmem tak okouzlila, že se to její nadšení přeneslo i na něho. A tak si práci na kapličce vzal zcela za svou.
Tentokrát se ale u kapličky dlouho nezdržovali. Přeměřili nejdůležitější a ostatní mistr odhadl pouhým pohledem.
Zdrželi se asi půl hodinky a přesunuli se do Rejštejna do hospody, kterou Maya i její táta tak dobře znali. Tam při jídle pan Špicar znovu vytáhl z kapsy zápisník a zapisoval a plánoval. Podle něho by se to mělo stihnout ještě do konce prázdnin, asi tak tři soboty a neděle. Sundat starou omítku, očistit branku od rzi a znovu natřít. Vyměnit okapy, rozbité tašky na sedlové stříšce a natřít kovový křížek. Některé ztrouchnivělé trámky na krovech. Vnitřek vymalovat, očistit obrázky a dřevěný křížek s Ježíšem. Také vydrbat a nalakovat dřevěnou podlahu a nakonec znovu omítnout a omítku nastříkat.
Maya měla přání, aby kaplička vypadala pokud možno původně, skromně, bez zbytečných okras. Na to pan Špicar samozřejmě přihlédl.
Největší problémy byly s přívodem elektřiny a vody a s míchačkou samotnou. Ale všechno se postupně vyřešilo půjčením elektrocentrály a barelu s vodou z nedaleké zemědělské usedlosti.
Práce na kapličce začala už za čtrnáct dní. Bylo stálé pěkné počasí, jaké bývá v druhé polovině prázdnin, a oni ho museli využít. Ze všeho nejdřív vyměnili poškozenou část krovů, staré střešní tašky a okapy. Potom odstranili venkovní omítku a připravili zdivo na novou. Maya vyčistila obrázky, kříž s Ježíšem i anděla. Nakonec jí pan Špicar sundal kovový kříž ze střechy, aby ho také postupně očistila.
Víc ji oba muži k práci nepustili. A tak se snažila jim práci zpříjemnit dobrým jídlem, pitím a občas vykouzlila na svoji píšťalku nejeden trylek. Jinak si četla knížku nebo se toulala po blízkém okolí. Taky obešla honosné stavby kolem palouku. O všechny bylo na rozdíl od kapličky dobře postaráno. Mayu ale ani tak nezajímaly domy. Zajímala se spíš, co je to za lidi kolem těch domů…
Druhý týden přišlo na řadu nahazování. Tatínek byl u míchačky a pan Špicar nahazoval. Práce jim šla dobře od ruky, protože bylo pěkné počasí a všichni tři měli dobrou náladu. Potom nastala práce uvnitř, vyměnili špatná prkna na podlaze, celou ji namořili proti hlodavcům, dřevokazným houbám a hmyzu a nalakovali ji. Vymalovali stěny, mřížovou branku zbavili rzi a opětovně ji natřeli.
Branku samotnou ale mohla otevřít vždy jenom Maya. Z jednoho jediného důvodu, nikomu jinému to nešlo.
Termín ukončení práce, který stanovil pan Špicar, se nakonec o jeden víkend prodloužil. Přišlo bouřkové období a nová fasáda ještě nebyla dostatečně vyschlá pro vrchní nátěr. Ale co se nepodařilo dnes, podařilo se za týden a nakonec práci dotáhli do zdárného konce. Zdánlivě neuskutečnitelný sen se Maye splnil a teprve postupně si to plně uvědomovala. A jak si to uvědomovala, zaplavoval ji pocit vděčnosti vůči tatínkovi i panu Špicarovi. Kaplička díky počasí dobře vysychala, zesvětlovala a měnila se ke kráse. Nakonec na ní mohli oči nechat. Nejvíc samozřejmě Maya. Byla na tu práci po právu hrdá, protože to byla hlavně její zásluha, ale moc dobře věděla, že nebýt obou mužů, kaplička by dál bez povšimnutí chátrala.
Panu Špicarovi byla zvlášť vděčná. Nevěděla jak mu poděkovat, peníze si nevzal ani za benzín, natož za práci, protože on prý to dělal pro ni, pro kapličku.  Ale i to nakonec vyřešila po svém, zašla do starožitnictví a koupila krásný porcelánový křížek i s Ježíšem. A pan Špicar věděl, že takový dárek se neodmítá. Navíc ho Maya spolu se svým tatínkem pozvala na vánoční svátky a na silvestra, aby ho při té příležitosti mohli pohostit, a tím alespoň částečně vrátit dluh. A on nadšeně přijal, protože měl rád společnost a rád se bavil.


Chvilku poté, co se trojice vzdálila, vynořily se z lesa jiné dvě postavy. Shrbená stařenka s holí a malý chlapec. Chlapec nesl štafle se třemi šprincly.
Zastavili se.
Stařenka podala chlapci nějaké předměty a ukázala holí směrem ke kapličce.
Zatímco sama zůstala stát, opřena o strom, chlapec ji opustil a došel až ke kapličce.
Postavil štafle na zem tak, aby mohl pohodlně dosáhnout k jejímu průčelí.
Na ně připevnil docela malou, ale zřetelně viditelnou, opálenou a namořenou, dubovou tabulku s vypáleným nápisem: „Kaplička Maya“.
Seskočil ze štaflí a chvíli se na své dílko zakoukal.
Potom se vrátil i se štaflemi zpátky ke stařence a spolu prostranství opustili.


Když se Maya s tatínkem a panem Špicarem vrátili do Klatov, byl již večer. Pan Špicar je vysadil až u jejich bytu, protože toho všeho měli opravdu dost. Vybalili špinavé věci, a zatímco táta spěchal na zprávy, Maya honem připravila něco k večeři. Potom se ještě rychle vykoupala, a když skončily zprávy, zasedli ke skromně obloženým talířům.
Do řeči jim moc nebylo.
Taťka byl unavenější než Maya.
Oba byli zadumaní, ponořeni do svých myšlenek.
„Pověz mi Mayo," začal táta, "jsi po tom všem aspoň trochu spokojená?”
Pohlédl jí pátravě do očí, jakoby se bál záporné odpovědi.
Maya kupodivu hned s úsměvem odpověděla: „Ne, táto. Spokojená, to není to pravé. Já jsem smířená. O to mi šlo, udělat pro to všechno a být smířená. Vaší zásluhou se mi to splnilo. Ať se stane cokoliv, budu smířená. To vám nikdy nezapomenu.”
Vstala, sklonila se k tátovi a dala mu ohromnou pusu.
Pak si dali dobrou noc a šli spát.
Maya ale, ještě než vklouzla do své postýlky, vzala z proutěného košíku všechny ty věci, kterým táta naivně říkal bonbóny.
Po jídle před spaním měla užívat.
To ale neudělala.
Sklenku vody vypila samotnou.
 A s chutí.
Potom přistoupila ke koši na odpadky a pomalu, jeden po druhém, léky vhazovala do koše:
Xyzal
Clenil Modulite l00
Singular
Salamol CFC – Free
Ventolin
Cetirizone Hydrochloride
Nakonec jí zůstala v ruce píšťalka.
Vší silou se ji snažila rozlomit.
To se jí ale nepodařilo.
„Já hloupá,“ usmála se. „Vždyť tebe jsem si nakonec oblíbila, ty moje milá společnice, tak proč bych tě měla vyhazovat?”
Vložila píšťalku zpátky do košíčku.
Vklouzla do postýlky a ihned usnula.
Smířená.


*        *        *

Z lesa se vynořila skupina dětí s batohy.
Byli to skauti. Na sobě hnědé stejnokroje s krátkými kalhotami a žlutými šátky kolem krku.
Starší z nich, mladá dívka, která je přivedla, jim řekla: „To je ona vidíte? Pod tím mohutným dubem? Shoďte batohy a běžte si ji prohlédnout.“ Děti tak učinily a jako o závod se rozběhly ke kapličce. U ní se zastavily a váhavě si ji prohlížely. Někteří z nich nakukovaly skrz mřížovou branku dovnitř, jiní se branku marně snažily otevřít. Potom kapličku obcházeli kolem dokola.
„Tak jak se vám líbí?“ zeptala se jich dívka, když i ona ke kapličce dorazila a s údivem zírala na tabulku.
„Líbí, líbí,“ volali malí skauti a kývali hlavami.
„Zítra to kolem ní upravíme a posekáme trávu, aby se nám líbila ještě víc.“
Když si kapličku dostatečně prohlédli, poslala je dívka zpátky pro batohy.
„Pospěšte si,“ řekla jim. „Tam na tom volném prostranství postavíme stany.”
Děti se vrátily.
Zůstal jenom malý Honzík, kterému ostatní říkali Kolibřík.
„A o-op-p-ravdu s-se t-to s-stalo? T-to c-co jsi n-nám v-vyprá-v-věla Smo-Smolničko?”
„Nevím, jestli úplně všechno, Kolibříku, ale něco určitě.”
Hoch přistoupil k vrátkům a nahlédl dovnitř.
Smolnička ho pozorovala.
„Nechceš se pomodlit, Kolibříku?”
Kolibřík se prudce otočil.
„J-jak t-to víš, S-Smolničko?”
„Tak," odpověděla Smolnička a usmála se.
„J-já a-ale ne-nevím  j-jak?“ odpověděl provinile Kolibřík.
Smolnička k němu přistoupila a pohladila ho.
„Stačí, když řekneš něco hezkého Kolibříku,“ řekla mu.
Kolibřík posmutněl.
„T-to n-nemá ste-stejně c-cenu, v-vždyť b-brran-kka nej-nejde ot-otevřít.”
„Zkoušel jsi to? Jak to můžeš vědět Kolibříku?”
Kolibřík se k ní otočil, a když viděl, že se usmívá, posmutnělá tvář se mu taky rozjasnila.
„M-Maya, není t-to vla-vlastně Ma-Marie?" pohodil hlavou směrem k tabulce se jménem.
Smolnička se nepřestávala usmívat.
„Ano, to je Marie.”
„S-stejně, j-jako t-ty Smol-Smolničko, že?"
Smolnička se dál usmívala.
„Smo-Smolničko, t-ty z-záříš j-jak-ko Smol-Smolni-č-čka.”
„Ale vždyť já jsem Smolnička, Kolibříku, jako kdybys to nevěděl,“ řekla Smolnička se smíchem.
„J–já v–vím a–ale t–ty z–záříš j–jako o–opravdová Smo–Smolnička,“ zachichotal se Kolibřík.
„Ale vždyť já jsem opravdová Smolnička, Kolibříku,“ odpověděla udiveně Smolnička a rychle spěchala k ostatním stavět stany. „Za chvíli přijď za námi, ano?" stačila ještě vykřiknout.
To už ji Kolibřík moc nevnímal, protože se znovu zahleděl do vnitřku kapličky.
Pomalu zvedl ruku a zlehka se dotknul kliky.
Klika povolila.
Branka se otevřela.
Kolibřík váhavě vstoupil a nechal za sebou všechen starý svět…

Konec.

 

 

Sign on the Cross / Znamení na kříži
Bob Dylan (překlad Gita Zbavitelová a Michal Bystrov)
 

Snažím se už strašně dlouho,
snažím se zkrátka být.
Je to zlatý důl,
ale je to tak pěkné.
V nitru ale vím,
že jsme všichni tak pomýlení,
A to znamení na kříži
mě pořád trápí.

Když jsem byl ještě uřvané děcko,
bylo mi jasné, čím chci být,
a to všechno kvůli
takovému obrázku, který jsem měl spatřit.
Ale ztratil jsem se na měsíci,
když jsem zaslechl bouchnutí hlavních dveří.
A to znamení na kříži
mě pořád trápí.

To staré znamení na kříži,
ten starý klíč ke království,
to staré znamení na kříži,
tak jako kdysi v tvém případě.
Když ale držím hlavu vzhůru
a vidím, jak mě míjí staří kamarádi,
to znamení na kříži
Mě pořád trápí.

Zdá se, že to je to znamení na kříži. Každý den
a každou noc je vidět, jak se na kopci tvoří to
znamení na kříži. Ano, mysleli jsme, že už snad
dávno zmizelo, ale musím vám říct, přátelé,
že se obávám, že tam pořád ještě je. Ano, mohli
byste říct, že potřebujete jen trochu času, ale o tom
já už teda nevím nic, protože pták je tu a vy byste
třeba chtěli vstoupit, ale dveře budou možná zavařené.
Ale ještě jednou bych vám rád řekl, kdybych vás už
neviděl, že to znamení na kříži je právě to, co budete
možná potřebovat ze všeho nejvíc.

Ano, znamení na kříži
je jenom znamení na kříži.
Dá se najít na každém dlátě
i v každém zápase.
Až budou vaše dny sečteny
a noci budou dlouhé,
budete si možná myslet, že jste slabí,
ale chci vám říct, že jste silní.
Ano, jste, jestli vás to znamení na kříži
začíná trápit.
A to je v pořádku – zazpívejte si
a všechny strasti vás hned přejdou.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.10.2015 22:06:25dát kritice tipK3
redaktor prózy

Díky Goro. Překvapilas mě, že už jsi to dočetla. A že vůbec jsi to četla. Jinák já většinu těhle povídek, pokud je budu chtít použít, plánuju opravit, proškrtat... Děkuju za T.

15.10.2015 21:41:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Dočetla jsem do konce. Námět velmi zajímavý a myslím, že na rozdíl od předcházejících kritik chápu chování dívenky a její slova jsou pro mne uvěřitelná. Jsou TAKOVÉ děti,hýčkají  si třeba hlad a vystavují se ve jménu toho, čemu věří, útrapám.. Na druhou stranu bych některé pasáže vzala stručněji, ale cítím z tvého způsobu popisu, že sis ve psaní liboval a povídku vychutnával. Pokud ji nabízíš ke čtení, dala bych na rady zkušených a některé pasáže zkrátila, já za zvláštní kouzlo psaní rozhodně dávám T.

26.08.2014 22:05:50dát kritice tipK3
redaktor prózy

Lakrov: opravuju po sobě včerejší odpověď, kterou jsem poslal omylem bez avíza.

Helenka je maminka babičky z kapličky. Babička se narodila Helence a Toníkovi, přestože nemohli mít děti, právě proto, že tu kapličku postavili. Jakoby se stal zázrak, který se později, za určitých okolností, mohl opakovat... Tolik k úvodu.

Ostatní souhlasí.

25.08.2014 22:13:09dát kritice tipK3
redaktor prózy

Lakrov: děkuju za vyčerpávající kritiku. Tak rozsáhle mě rozpitvala jenom Janina. Poučím se. Pokud budu chtít s povídkou ještě něco dělat, některé pasáže přepíšu.

Helenka je samozřejmě ta babička.

Boba Dylana jsem použil, protože je pro mě velikán. Znamení na kříži je jedna z jeho nejlepších písní i když nikdy nevyšla na žádné desce. Doporučuji: pusť si ji a při poslechu čti český text, možná Tě osloví.

Co se týče Mayi a její "přemoudřelosti", opravdu si myslím, že postižené děti mají k bohu trochu blíž než ostatní, protože On bývá často jejich poslední naděje.

A ještě něco, ta kaplička tam opravdu stojí. Zanedbaná a kolem dokola ty domy bohužel taky. Kaplička, když jsem se souetředil na obrázky, cítil jsem, že mi dává sílu. Tak alespoň tímhle jsem ji trochu pomohl...

25.08.2014 11:52:11dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Ta povídka má zvláštní náladu; náladu, která ve mně vyvolává rozpaky, neboť s leckterými myšlenkami, které s sebou ta nálada přináší, souhlasím, a jiné (nebo aspoň jejich nevyslovné důsledky) jsou pro mě nepřijatelné. Tolik k obsahu. Víc ho rozebírat asi nemá smysl. Zdá-li se ti, že tuhle povídku v době jejího vydání přečetlo málo čtenářů, může to být (spíš než obsahem) způsobeno jejím slohovým zpracováním. Některé věty, popisující (možná nadbytečně) detaily z okolí děje, působí strojeně, čímž ruší náladu, již ses (předpokládám) snažil sdělit. Viz změť následujících přikladů -- vět, které mě při čtení píchly do očí: ...jestli nám to nepomůže v našem problému... ...K tomu není třeba nic dodávat... ...Také hrozně ráda četla knížky... ...z výletu v Kašperských horách do Rejštejna, kde byli ubytovaní... ...padesát centimetrů vysoké a čtyřicet centimetrů široké...

Při čtení věty: ...To byla taky zásluha maminky a tu se tatínek snažil nahradit Maye... si kladu otázku, kdo je Helenka, jmenovaná v úvodní "předmluvové" kapitole, a při čtení věty ...Ti, co ji postavili... mi to (kdo je Helenka) dochází.

 Intermezzo se stařenkou je (na to, že je Maya s taťkou na výletě) docela dlouhé, ale možná je to záměr, protože mi ta délka přijde na mysl pár řádek předtím, než se taťka začne po Maye shánět.

 Tahle věta mě zaujala ...Mám tak krásnej hlad, že si ho chci trochu užít... Tahle mi naopak připadá strojená, nedětská: ...symbol vztahů mezi lidmi a vírou...

 Odvolávání se k Dylanovi mě překvapilo, ale to je možná věc mého vkusu, který mi velí říci vše po svém a "neodvolávat se k autoritám".

 V jednom místě, asi v půlce textu, mě překvapilo jméno František, než mi došlo, že tak byl taťka v úvodu jmenován; to je ale nejspíš jen má nepozornost.

Je to dobré téma a po obsahové stránce myslím dobře uchopené. Výhrady, které tu uvádím (krom Dylana), se týkají spíš řemeslné strávky textu.

22.07.2013 19:25:04dát kritice tipArnica

V některých věcech souhlasím s Janinou… a myslím si, že jsou důvodem, proč tuhle povídku dočte minimum čtenářů… Myslím si, že víš, co chceš říct, ale nevím, jestli se Ti to úplně daří. V některých místech je to hodně rozvleklé a jakoby „neživé“. Ale jinde mi dialogy krásně šlapou (jo, takové děti jsou…) Ale protože není až tak moc lidí, co umí svět vidět jako Ty, tak dávám tip… Protože forma není všechno, i když často rozhoduje o přijetí nebo nepřijetí textu… 

13.02.2013 22:11:06dát kritice tipK3
redaktor prózy

     Chápu, že Mayiny dialogy se mohou zdát neskutečné. Ale občas se narodí děti, které jsou předčasně, např. duševně, vyspělé. Moc je nezajímají vrstevníci, někdy se chovají až prorocky, zvlášť mají-li nějaký handicap. Zmíněná Pollyana také není obyčejné dítě. A Eva z Chaloupky strýčka Toma už vůbec ne. Věk Mayi vlastně není blíže určen...

     Kdejaká studánka je opředena léčivými vlastnostmi své vody...

     A co když se někdy něco takového stává...

     Samozřejmě si každé kritiky vážím a snažím se poučit. Oceňuji každého, kdo něco tak dlouhého dočte - i přes výhrady - do konce.

13.02.2013 20:35:21dát kritice tipJanina6

To mě mrzí, že jsem tě zklamala, snažila jsem se dát ti zpětnou vazbu.. Samozřejmě vnímám, žes vy,myslel zřejmě hezký a dojemný příběh, ale důležité je, jak ho předat čtenáři, aby měl chuť číst a dočíst, aby mu hlavní postava připadala uvěřitelná a podobně. Zklamali by mě na tvém místě spíš všichni ti, co sem nakoukli a mlčky zase odešli.

13.02.2013 12:46:10dát kritice tipSkarabea

nebavilo ma to, podávaš veľa nepotrebných informácie, zameraj sa naozaj na tie  zaujímavé detaily a ich načasovanie... nevravím, že to musí byť úplne minimalistické, lebo i tie zdanlivo nedôležité informácie (napr. mayine obľúbené filmové postavy, láska k lesu)môžu otvoriť priestor... a nemusia to byť iba opisi typu mala rado toto a toto...rada chodila tamto

12.02.2013 21:07:32dát kritice tipK3
redaktor prózy

     Bylo to míněné jako zoufalý výkřik, pokus; když  léky selhávají.... Navíc, Maya si uvědomila, že to přehnala, ale už se to nedalo zastavit...

     Přesto děkuji za kritiku, i když mě zklamala.

12.02.2013 13:36:58dát kritice tipJanina6

Měla jsem problém přečíst povídku celou. Přiznám se, že kdyby nesoutěžila v Povídce měsíce, vzdala bych to už po několika odstavcích. Tvůj způsob vyprávění je velice zdlouhavý a mnohomluvný. Text je přetížený zbytečnostmi. V rozsáhlých popisech věnuješ stejnou pozornost detailům důležitým z hlediska příběhu, jako těm nepodstatným. Navíc se stává, že informace řadíš jakoby nahodile, přeskakuješ z přítomnosti do minulosti a zpátky, aniž by to mělo logický důvod, takže vyprávění potom působí chaoticky. Třeba tady: „Ve skutečnosti spřádala plány jak na tátu. Zda ráno, v poledne nebo večer. Nakonec zvolila ráno po snídani. Oba byli kupodivu vyspalí, protože když se vrátili domů, vrhli se okamžitě do postelí a hned usnuli. Skromná snídaně jim chutnala.“ Opravdu se „musí“ čtenář prokousávat vším tímhle vysvětlováním, když jde jen o úvod k rozhovoru?

Dokonce i dialogy, které by měly text oživovat, jsou až neskutečně protahované a nudné. Navíc často nepůsobí živě, reálně. „Vidíš ten palouk? Obklopený lesy? Naprosto tiché a klidné místo a přitom nedaleko od cesty.“ Nebo: „Pro tebe to je jenom zdánlivě neuskutečnitelná oběť, kterou jsi mi slíbil!“ Takhle spolu lidi prostě nemluví. Jiné repliky zase vyvolávají nechtěně komický dojem, když z dnešní mladé dívky vypadne věta jako vystřižená z nějaké klasické pohádky: „A cože ty, kapličko nebohá, stojíš tak osamocená a zanedbaná, mezi těmi nadutými domy?“ On se celý ten příběh tváří tak trochu jako pohádka, jenže děti by text v téhle podobě určitě nebyly schopné číst, a na dospělé je to zase až příliš naivní.

Nebudu se zabývat chybami v interpunkci a slohovými neobratnostmi (hlavně časté opakování stejných výrazů a nadbytečné užívání ukazovacích zájmen), ale je jich opravdu hodně. Jsou to další důvody, proč je text hůř čitelný.

Co se týká obsahu, asi bych ti poradila především nesnažit se tak okatě čtenáře „poučovat“. Ono to člověka spíš odradí. Už první věta se tváří jako jakési sdělované moudro, přitom je to tak obecné tvrzení, že stejně bys mohl říct třeba „některé věci se dějí“... Nátlak na čtenáře je znát i v popisu Mayi – vlastnosti by měly vyplynout nepřímo, z chování postavy, a ne být předloženy jako hotová věc: „Maya Musilová byla hodné děvče. Pro někoho pouze prázdná slova, ale ten kdo ji znal, věděl, co značí.“ nebo „K tomu není třeba nic dodávat.“ Jedna pasáž textu mě nakonec zaujala, bohužel asi z jiných důvodů, než bylo tvým záměrem: pokud si odmyslím slohové neobratnosti, tak se ti podařilo velmi výstižně načrtnout Mayu coby citovou vyděračku. Její nátlak na tatínka, aby zrealizoval nápad s opravou kapličky, to je opravdu realistické a ze života. Nejprve ho přesvědčuje, potom nastoupí obviňování a výčitky, pak se to zkusí pláčem, a když to nepomůže, nastoupí zlost. Když všechno selže, nejsilnějším kalibrem je astmatický záchvat, který konečně chudáka tatínka donutí udělat, co si dcerka přeje... Tady, v podtextu, v jednání hrdinky, najde náročnější čtenář něco o ní, ne v těch přímo řečených „poučkách“ (které ji líčí jako ušlechtilého andílka s těmi nejlepšími úmysly).

04.02.2013 09:51:27dát kritice tipZordon

Díky za krásně pozitivní a sentimentální příběh. *

02.02.2013 18:41:52dát kritice tipK3
redaktor prózy

OK, díky.

02.02.2013 17:00:47dát kritice tipJanina6

Samozřejmě, zařazuji tvou povídku do soutěže.

02.02.2013 16:52:09dát kritice tipK3
redaktor prózy

Mohu nominovat do PM?

01.01.2013 09:59:30dát kritice tipAnděl

Velmi mne Tvůj příběh na Nový rok dojal. I  Tebou použitým sentimentálním jazykem a stylem. Téma SMÍŘENÍ...podle Hermanna Hesse:

...A kdo se jen jednou,

jedinkrát poddal, jen jednou se cvičil ve velké důvěře

a vydal se do rukou osudu,

ten byl vysvobozen.

Už nepodléhal pozemským zákonům,

pohroužil se do vesmíru

a zapojil s do pulzování tanečního reje souhvězdí.

01.01.2013 00:56:01dát kritice tipK3
redaktor prózy

http://www.youtube.com/watch?v=utvty1lo3So



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.