Jezabel

               Nezměrná smyslnosti, puzená ven ze sebe samé silou, tak mocnou, že jí ni světlo není schopno překonat, dolij si pohár nápojem bohů vrchovatě, ať ani kapka zbytečně nepřijde na zmar. Dnes je den nocí a noc dnem. Jen pro teď. Pro okamžik, jenž se již opakovat v historii věků nebude. Pro tebe, žádostivá. Veselme se, však je čas, a pijme horečně, neb na dně číše čeká pravda, toliko nám drahá, vzácná – někdy snad krutá zdá se, přesto jedinečně okouzlující a smysly popouzející jako rané víno jižních svahů.  Upřímnost zocelená věčností pableskuje v bohabojném kalichu, kolotá při každém dalším tvém přípitku svévolně rejem nespoutaných, vírem volnomyšlenkářským a o tak i vícero svobodným, s touhou zvlažit si rumělkou zpodobněné rty, ty trudné hranice nesmírna, jež povolí, zakáží, dovolí či znesváří duši kohokoliv na dobu dlouhou. Dlouho tak, že věčnost se dá vepsat do vteřiny. Avšak i to je málo.

                Kolikaterý žejdlík mizí v útrobách našich, švitořivosti líbezná? Druhý? Snad ne! Třetí? Teprva, proboha, ten? Čtvrtý, pátý? Nepočítaně jich bylo, a jistojistě i bude. Vzpomene si na ně? Kdo ví? Však mezní hranici Ti nikdo nestanovil, tak užívej přítomnosti bezbřeze, vždyť jen tak jsi tou nejsvůdnější. Půvabem okázalým, jak smaragdy tvých očí, po kterých by i Nero toužebně spílal, v chtivosti skrz ně vidět hořet navždy Řím plamenem vzešlým z tvé jiskry dychtivé, dopadnuvší hvězdy na zem, která v noc den promění svou září, šlehají kolem tebe zlatistvými loknami světla prameny vlasů skvostných jak pochodně sveřeposti Sidónu. Jedinou bariérou ti buď lem víček začerněných a mřížoví dlouhodlouhých řas, jež jedním mrknutím zahasí požár světa a bídníka uvrhnou v Tartar pozemského bytí. Snad odpadlíkem abych stal se. To ne! Ukrutnosti milá, vždyťs láhev ještě nedopila!

                Berylu hvězd tvých očí přál bych si být zlodějem, čí přírodou naopak, bych ti je vsadil do očnic, s přáním vidět je střežit na mne. Snad karmínovou červení nalívají se ti líce při těch slovech, vždyť víš, že slovo mé je nad zákony lidské, tak nerdi se, půvabně divoká! Ač nežádáš nic, dostaneš čehokoliv, a získáváš přízeň všech, co tě spatří, náklonností nad všechny panny.

                Že mnozí tvrdí cos jiného. Nech je! V lesku drahého kamení ty nezhasneš, jak podomně vyrobená svíčka, tvůj jas bude zářit dál a dál zelený list vínoví ve zlatistvých vlasech bude růst, tak jako na slunečním svitu hrozny dozrávají.

                Pravda, čest té upřímnosti tvojí, šťastný vhled, to jest hostina nebetyčná, pijatika vášně. Královno velkolepá, dovol mně přípitkem moku z vinic Nábotových: „Ad vitam aeternam!“ Vzdát ti čest.

               Jen teď a nikdy jinak.