Dopis mamince

Milá maminko,

vím, že tyto řádky nikdy nebudeš číst, protože tomu není ani rok, co jsi nás opustila. Já, ale nemám komu jinému se svěřit. Jsem zmatená a bezradná a nejsem si jistá, co dělat. Vždy, když jsem tápala, nebo netušila jak se zachovat, šla jsem si k tobě pro radu. A ty jsi mi poradila, vysvětlila a snažila se pomoci. A nejinak je tomu i teď.  Opět tě prosím, opět tě žádám.

Představ si, dnes ráno jsem se probudila velmi brzy. Abych byla přesná, probudil mne zpěv ptáků. Však víš, jak dokážou na jaře po ránu samečci cvrlikat, když lákají samičky. Občas bych to klidně označila jako křik, protože to co předváděli dnes, rozhodně nebylo příjemné prozpěvování.  V tom křiku se nedalo spát a já byla hned brzy po ránu rozmrzelá. Nejprve, protože bylo tak málo hodin a posléze, protože Jirkova postel zase zela prázdnotou.  Vůbec nepřišel domů. Naštvání ale postupně přecházelo v starost. Co když se mu něco stalo? Mohlo ho přejet auto, mohl ho někdo přepadnout, okrást, zbít, nebo dokonce zabít! Určitě takové obavy také znáš.

Rychle jsem přes sebe přehodila župánek a vyběhla na balkon. Vyhlížela jsem do ulice v naději, že ho zahlédnu. Když jsem se rozhlížela, viděla jsem pouze maminku s kočárkem. Kam může s dítětem tak brzy po ránu jít? Ptala jsem se sama sebe. Možná spěchala na vlak, možná pro čerstvé rohlíky, ale vždyť je to vlastně jedno, odpověděla jsem si také sama.

A pak jsem Jirku zahlídla. Šel po protějším chodníku. No, šel. Potácel se, jen co je pravda. Chodník mu byl velmi úzký. Na jedné straně se vždy odrazil od stěny domu, na druhé se zase odrážel od živého plotu jako od trampolíny. V jednom úseku plot nebyl a Jirka se díky tomuto prázdnému místu dostal až na silnici, což ho muselo hodně překvapit, jelikož se začal točit kolem dokola. Zaregistroval paní s kočárkem, zajásal, zamával jí a s úsměvem pospíchal jejím směrem. Nakukoval do kočárku a asi se snažil dělat na děťátko cukrbliky. Jenže to jeho snahu neocenilo a jalo se děsivě křičet, jako by ho na nože bral! Maminka se na Jirku rozkřikla a dala se i s kočárkem na útěk. Jirka se jen usmál a zvedl obě ruce, jako že on nic.  A šel dál. Dovedu si živě představit ten jeho nevinný výraz.

Já trnula hrůzou, co bude následovat, protože na cestě směrem k našemu domu pan Dvořák (osobně si myslím, že je blázen, protože pořád pracuje) už stál na žebříku a čistil okapy, či co. A Jirka jak nemohl jít rovně a nerozeznal, kde je vpravo a kde vlevo, se trefil přímo do žebříku. Pan Dvořák měl naštěstí na vysoké úrovni vyvinutý pud sebezáchovy a při pádu se stačil zachytit o větev stromu z jejich zahrady a zůstal na ní viset. Jinak by skončil rozplácnutý na chodníku a možná by byl už i nebožtík! Mrskal tam sebou a volal na Jirku, aby mu podal žebřík zpátky. Možná by se ti líbil, kdybyste se tam nahoře potkali.

Ale Jirka už ho neslyšel, už byl blízko našeho domu, jen musel ještě přejít křižovatku. Maminko, co myslíš, rozhlídnul se? Máš pravdu, nerozhlídnul. Sebejistě vkročil do silnice a úhlopříčkou si to mašíroval zrovna v okamžiku, kdy se tam míjela dvě protijedoucí auta a třetí přijíždělo z boku. Dovedeš si představit, jak mi bylo.  Zakryla jsem si oči a úplně jsem zapomněla dýchat. Až skřípění brzd a řinčení plechů mi připomnělo, že bych se mohla nadechnout. To už ze všech tří aut vyběhli rozezlení řidiči a nadávali jeden přes druhého, gestikulovali a hrozili u toho rukama a vůbec si nevšimli, že viník nehody je dávno fuč. V klidu a s úsměvem na rtech vešel do našich dveří.

Já radši hned zalehla zpět do postele a dělala, že spím. Přišel, svalil se vedle mě, jak byl, ani se neobtěžoval se umýt nebo převléct. Cítit byl jako sud, až se mi udělalo špatně.

Maminko, ty to vidíš! Stal se z něj opilec. Tam nahoře vidíš určitě všechno a určitě je ti z toho smutno. Stejně jako mně a vědomí, že se nemám komu vypovídat, to všechno činí ještě horší. Stýská se mi po tobě, tolik mi chybí tvá životem posbíraná moudra.

A co kdybych se zašla poradit ke tchyni, co ty na to? Ta by snad mohla při své životní pouti taky něco posbírat.

Řeknu Jirkovi, že už jsme u ní dlouho nebyli a že by se slušelo ji navštívit. Při té příležitosti si tak trošku postěžuju, protože toto Jirka neprovedl poprvé. Poslední dobou se stává častěji, že se až nad ránem vrací, jen bůh a ty víte odkud.  A já toho mám tak akorát dost. Třeba dá tchyně svému povedenému synáčkovi kázání.

A třeba se ho ale zastane a bude ho omlouvat, tak jak to jen ona umí. Co pak? A co potom?

Teď mě zrovinka napadá, že bych jí tam synáčka nechala na převýchovu. Když mi nevěří, ať se sama přesvědčí, co Jirka umí. Přijde mi na mysl, že takto vlastně vyreklamuju nezvedeného syna. Když se může reklamovat jakýkoli jiný výrobek, určitě jde vrátit na opravu i manžel. Takový nepodařený manžel je vlastně nepodařený výrobek. Měli by mi být vděční, že jim dám oběma šanci spravit zmetek. Nebo se pletu?  

 A věřím tomu, že tam Jirka nebude dlouho. Protože ať je jeho matka, jaká chce, pořádek si s ním určitě udělá. Tam bude muset sekat latinu.

Maminko moje, já věděla, že se na tebe můžu směle obrátit. Dříve to byly rozhovory, teď vidím, že stejně hodnotné mohou být při rozhodování i dopisy.

Moc ti za všechno děkuji, brzy zase napíšu.

Tvá milující dcera Alena