Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRáno
31. 01. 2002
1
0
1423
Autor
Blaznivkaaa
Napsala jsem to tak nějak teď, ale ani se mi to nelíbí, je to hnusně pesimistický, rýmy se mi tam nelíbí, takže si to snad čtěte jen pro zasmání cizí bolesti...
Vstávám a hned mám křeče,
to je síla přátelé,
vzpomínám jak víno teče,
modřiny teď na těle.
Vstávám a umírám,
při pohledu do zrcadla,
svoje oči zavírám,
na noze mám obinadla.
Vstávám a upadám,
bolí mě i noha, víte?
já v mládí uvadám,
jak umrzlý kvítek.
Vstávám a ulehám,
znovu ke spánku,
na smrt teď naléhám,
tak kde jsi zámku...
...a kde jsi klíči od mého života?
nevim, jak by rekl, co si o tom myslim...proste asi jednoduse...libi...=)
Blázňulko, musel bych být velký cynik, kdybych se smál Tvé bolesti... Není to špatné... ale vlastně nejlepší je na tom ten prolog - ten, který ukazuje na sílu porvat si s těmi šedými stíny a jít zase za sluníčkem... a to Ty umíš, a to Ti moc přeju. ☼
ty ranní šedochmurný stavy jsou veselý :o)
Naše učitelka (jinak to byla pěkná kráva) nám vždycky říkala, ať ráno přijdem k zrdcadlu a nuceně se začnem smát...je to prý tak hloupé, že se nakonec rozesmějeme té hlouposti a je nám lépe.
Něco na tom je.
Málem si mě tím prologem odradila - dlouho to kvůli načítání bylo jediné, co jsem mohl číst. Líbí se mi začátek, pak už jsem se trochu ztrácel.