Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

To jméno nikdy neříkej! 7. kapitola "Požírači"

16. 03. 2013
2
1
797

Archivář se nezdál překvapený, když se vrátila. Na malý okamžik na ni upřel naprosto příčetný pohled, ve kterém se mihlo čisté zoufalství. Zdálo se, že jí chce něco říct, v jeho výrazu byla naléhavost, už se nadechoval, aby promluvil a Jana věřila, že tentokrát se kletbou probojovávají jeho vlastní myšlenky, a pak se najednou vrátil k netečnosti. Bez velkého zájmu ji potom zavedl do malé komory vedle své vlastní ložnice a podaroval ji tvrdým polštářem a kousavou dekou.

Jana upírala pohled na modrý displej MP trojky a zmáčkla tlačítko „opakovat“ u své oblíbené písničky. Modré světlo za okamžik zhaslo a místnost pohltila naprostá tma. Zavřela oči a nechala se melodií odnést do vlastního světa, pryč z archivu, pryč od čarodějné skutečnosti. Ještě jednou, naposledy. V polovině přehrávač ztichl, baterie se vybila. Ještě si nechala sluchátka v uších, ještě okamžik chtěla být oddělena od reality. Pak je rázně sundala a položila na tlustou deku, kterou byla přikrytá. Už pěkných pár hodin tu ležela bez naděje na spánek.

Mohla znovu zapátrat v útrobách svého batohu a vylovit mobil. I v něm měla uložených pár písniček. Jenže si nechtěla znovu připomenout, že nemá signál. Zjistila to, když chtěla poslat SMS Šedivojovi a šetrně mu sdělit, že tu hodlá, ne zcela dobrovolně, strávit následující dva týdny. Snad za to mohlo množství kamene okolo a nad ní. Snad v nadzemních prostorách tohohle páchnoucího baráku to bude jiné.

Otevřela oči a zaposlouchala se do neuvěřitelného ticha, jaké snad v životě nezažila. V něm se i její vlastní dech zdál hlasitý, hvízdal a sípal. Každý pohyb doprovázelo šustění deky a přízračné vrzání proleželého otomanu. Proto se raději ani nehnula a hledala ve tmě nějaký zřetelný obrys. Neúspěšně.

Pustí ji odtud vůbec? Poprvé od chvíle, co ji nenechal vrátný odejít, dovolila myšlenkám zatoulat se tímhle směrem. Vůbec nechápala, proč ji tu vlastně drží. To, co tu dělala, by po krátkém zaškolení zvládla i cvičená opice. Není pro Opusgumu nijak podstatná. Jedině jestli si z ní nechtějí udělat další inventář archivu, možná jim už samotný archivář nestačí. Převalila se na bok, otoman předvedl celou symfonii zvuků, stočila se do klubíčka. Někde hluboko uvnitř si odpověděla a ta odpověď se jí nelíbila. Je už lapená. Pochybovala, že může odejít. I když budou dveře otevřené dokořán, ani tehdy to tu neopustí, protože pak by nesplnila úkol. Snad v ní tuhle posedlost vzbudilo znamení, snad to způsobil pohled na nešťastného archiváře, ale chtěla zjistit víc o šedém muži, pomoci zničit toho, který bere duše. Pohladila si paži a stiskla ji v místě, kde ji jemně hřálo její tetování.
„Moc toho poslední dobou nenamluvíš. A já bych zrovna ocenila společnost,“ šeptla němě a doufala, že uslyší ten jindy dotěrný hlas.
Hodnou chvíli trvalo, než se skutečně ozval: „Mé rozmluvy s tebou jsou možné jen díky magii a mám strach, aby tu někdo mou přítomnost nevycítil. Byla bys v nebezpečí.“
Jana se ušklíbla. „A teď jako nejsem?“
„Jsi,“ šeptlo znamení těžce.
„Tak vidíš. Povídej mi něco,“ požádala prosebně.
„Promiň, ale nemůžu. Ohrožuje tě teď má pouhá přítomnost. Vydrž. Pokus se spát,“ znamení mluvilo lítostivě, přesto nesmlouvavě.
Jana pocítila zklamání, ale přikývla. Pokusí se.

Pomalu se propadala do zmateného snu, plného zavřených místností, úporné a neúspěšné snahy běžet dlouhou chodbou, když ji z něj vytrhlo zoufalé úpění a nesrozumitelný nářek z vedlejší místnosti. Archivář asi prožíval svou vlastní noční můru. Okamžitě byla naprosto probuzená a posadila se. Srdce jí bušilo zběsilou rychlostí a mozek vzápětí vydal příkaz nohám, aby po ledové podlaze zamířily ke dveřím. Za pár vteřin už se skláněla nad starým mužem. Třásl se po celém těle, na čele mu vyrazil pot a tvář měl staženou v bolestné grimase. Rty horečně mumlaly slova, jež odhadla jako zaklínadla, nerozuměla však žádnému. Pak mu začaly po tvářích stékat slzy a znovu spustil bolestný nářek. Jana natáhla ruku a uchopila ho za vyhublé rameno.

Projela ji vlna neuvěřitelně silných a protichůdných pocitů. Něco jako by jí rvalo z těla energii, vůli k životu a to jiné něco ji tam zoufale chtělo udržet. Boj těch dvou pocitů jí připravil skutečnou fyzickou bolest.
Ucukla rukou a bolest i vše ostatní zmizelo. Celá se neovladatelně chvěla a snažila se pochopit, co se stalo. Archivář znovu zasténal. To on prožíval tahle muka. Nemohla se na to dívat.
Zhluboka se nadechla a znovu se ho dotkla, nějak se jí podařilo přes všechnu tu hrůzu probojovat a zatřásla jím.

„Probuďte se. Je to sen. Musíte se z něj probudit,“ opakovala těžce a doufala, že se konečně probere.

Nemělo to valný účinek. Stále naříkal a prožíval ještě větší utrpení. A ona s ním. Jasně viděla jeho zkroucenou tvář. Viděla?! Kde se v místnosti vzalo světlo? Nechal snad rozsvícenou lampu? Její ruka na mužově rameni strnula a Jana se rozhlédla po pokoji. Nikde nebyl jediný zdroj světla. Přesto tam bylo. To její dlaň se zdála slabě zářit, stejně tak i místo, kde se dotýkala archivářova ramene.
Vylekaně sebou trhla, ale stále se snažila muže probudit. Z ruky jí vzcházel větší a větší jas, celý pokoj se prosvětloval. Konečně jí cosi přestalo rvát duši z těla. Pohlédla na archiváře, i on ztratil bolestný výraz. Pustila ho a nevěřícně si prohlížela pravou ruku, pak zjistila, že svítí i levá.

„Co je to?! Kašli na opatrnost a vysvětli mi, co se děje?“ vyštěkla na znamení nahlas.

To se k odpovědi nemělo. Teprve po dlouhé době se ozvalo a hodně ztratilo na své sebejistotě. Cítila z jeho tónu velký strach.
„Musel to být Požírač. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Chtěl archiváře obrat o kus duše, ten se bránil a tys tím světlem přerušila spojení.“
„Co je to Požírač, a proč, kruci, svítím? A jak to mám vypnout?“ dožadovala se odpovědi. Znamení se odmlčelo.
„Prima, díky že mi tak pomáháš,“ pronesla jedovatě. Typické, nechá ji ve štychu, když ho nejvíc potřebuje. Znechuceně si prohlédla své zářící končetiny a trochu s nimi zamávala.
„Proč já vůbec platím za elektriku?“ zeptala se sama sebe a pak pohlédla na archiváře. Díval se na ni překvapeně zeširoka otevřenýma očima a zdálo se, že na ni chce promluvit.
Předběhla ho a vypálila první nesmysl, který ji napadl: „Slunce se prodává naložené v lahvích od okurek. Věděl jste to?“
Pak rychle vypadla z jeho ložnice a uložila se do postele pod kousavou deku.

Malér. Archivář, ať jí byl jakkoliv sympatický, neměl vidět její světelnou show a neměl slyšet, jak si sama se sebou povídá. Pokusila se to zachránit tím nesmyslným blábolem, který v něm měl vyvolat dojem, že se mu to jen zdá.

***
Seděla zhrouceně u nízkého stolku a pozorovala pohyb ručiček velkých starodávných hodin. Bylo půl páté, vražedná hodina na vstávání. Jenže pro ni to bylo vysvobození. Lepší než ležet ve tmě a pozorovat pomalu blednoucí záři vlastních rukou, lepší než šílené polosny o obludách s obrovskými zubatými tlamami, které se jí snažily vyrvat srdce z těla.
Archivář ještě spal, proplížila se jeho ložnicí a dovolila si jen krátký pohled na jeho tvář. Měl ji klidnou a jakoby o pár let mladší. Přála mu ten hluboký spánek po tom, co v noci prožil.

Hlavní místnost archivu se sama rozsvítila, když do ní vstoupila. Trochu se lekla, že to zase způsobila ona, ale zdálo se, že se jedná o nějakou magickou automatiku, tak se rychle uklidnila, posadila se na jednu z židlí a zadívala se do prázdna.

Včerejší den byl víceméně fiasko a nocí to jen pokračovalo. Snad jen záchrana archiváře od Požírače by se dala nazvat úspěchem. Požírače? Co ten byl zač? Proč znamení vždycky něco nakousne a nedopoví.

Měla hlad. Připomněla jí to lehká nevolnost a kručení v břiše. Vzpomněla si na suchary, které archivář včera obědval. Teď se jí i tahle super dietní poživatina zdála vrcholně lákavá. Vydala se je hledat. Jediná skříň nebyla zamčená a k její radosti se právě tady nacházely archivářovy zásoby. Několikery suchary, už pár let prošlé, plechová krabička sypaného čaje a prázdná dóza, na jejímž dně byla přilepena slabá vrstva zvlhlého cukru. Nic víc. Jak tu mohl přežít na tomhle?
Vzala do ruky balíček sucharů a očichala je. Páchly zatuchlinou. Hlad ji přešel. Tohle je prostě nejedlé. Musí to tu vyzásobit něčím lepším.

Už chtěla skříňku zavřít, když si všimla, že vzadu na polici, zapadlý za hliníkovou konvicí na čaj, leží zvláštní předmět. Zašlá stříbrná spirála, zdobená neznámými symboly. Vzala ji do ruky. Délkou odpovídala celému jejímu ukazováku a byla o něco širší. Na někom už tuhle ozdobu viděla. Jenže na kom? Proč její ospalý mozek nechce fungovat? Nedalo jí to a navlékla si ji na prst. Okamžitě si uvědomila, že znovu dělá nějakou hloupost. Archivem problesklo oslnivé světlo a zalila ho vůně bylin. Jana vnímala, že spirála začala hřát a tělem jí proběhla čirá radost. Jako by našla chybějící část sama sebe, kterou doposud nepostrádala, přesto bez ní nebyla kompletní.

„Zase nějaké čarodějné udělátko,“ zamumlala a chtěla ho z prstu sundat.

„To je orkam, děvče,“ ozval se za ní archivářův hlas.

Hrozně se lekla. Načapal ji při slídění v jeho věcech, ach ouvej! Otočila se na něj, to už se jí podařilo spirálu stáhnout.
Měla další důvod k úleku. Archivář se změnil. Jeho dříve bílé vlasy získaly světlehnědý odstín a jen tu a tam byly prokvetlé šedinami. Jeho oči nabyly jasného a příčetného výrazu. Těma se teď na ni zvědavě díval a sledoval, jak se snaží spirálu nenápadně odložit na polici.

„Nemusíte se mě bát,“ řekl a usmál se. Jana si uvědomila, že už nevypadá tak staře.

„Změnil jste se,“ poznamenala. Informaci o strachu nechala stranou, tohle vám klidně může říct i masový vrah předtím, než vás nacpe do strojku na paštiku.

Všiml si její nedůvěry.

„Jsem vašim velkým dlužníkem,“ řekl velice vážně.

Zavrtěla hlavou. Lehce ji děsilo, že archivář je už viditelně normální.

„Víte co, uvařím trochu čaje,“ rozhodl a vytáhl dva hrnečky, nasadil si ten „orkam“, jedním mávnutím je naplnil vroucí vodou. Pak už do nich jenom vhodil po lžičce čaje z plechovky. Jana ho ohromeně sledovala. Otočil se na ni a znovu se usmál.
„Dlouho jsem to nedělal. Nevěděl jsem, k čemu je.“ Pozvedl ruku se spirálou a zkoumavě se na ni zadíval.

„Nevybavuje se mi ještě všechno,“ povzdechl.

Vzal oba hrnečky a odnesl je ke stolku, u kterého před chvilkou seděla Jana. Pohlédl na ni a pokývl k jedné židli, na druhou se sám usadil.

Vydala se za ním a cestou horečně uvažovala, co si má počít. Věřit mu? Nebo dělat, že nic neví, nechápe? Vždyť teď celkem bez rozpaků sledovala jeho čarování. Copak může dál předstírat, že je Slepá? Jakou hrozbou pro ni archivář vlastně je?
Usedla proti němu a upřela pohled na kouřící hrnek. „Teď je čas, poraď mi,“ žádala znamení naléhavě. Pára nad hrnkem se stáčela do nepravidelných oblouků a po chvíli se rozplývala. Vzala hrneček do dlaní a vstřebala do sebe jeho úžasné teplo.
„Neumím ti poradit. Věřím mu, zdá se mi známý, ale vše může být klam,“ ozvalo se tiše znamení a ona cítila jeho nejistotu. Stejně tak vnímala tu svoji. Doba, kdy nemůžete věřit nikomu. Teď Šedivoje naprosto chápala. Zvedla pohled a střetla se s tím archivářovým medově hnědým. Díval se na ni se smutným pochopením, hodně zvědavě a s jistým očekáváním.

Dostala nápad. „Můžete mi podat ruku?“ požádala.

Zatvářil se ještě o něco zvědavěji a po chvilce tak učinil.

Jana ji uchopila oběma rukama a ohromilo ji množství pocitů, které se přelévaly jeden přes druhý, radost se střídala s překvapením, ohromnou zvědavostí i s nejistotou a obavami. Zachytila touhu po slunci a čistém vzduchu a domově.

Uvolnila stisk a opřela se rukama o stůl. Zadívala se znovu na muže před ní a stále přemítala. To, co cítila, jeho emoce, vše bylo čisté, nezamořené Jménem. Mohla by mu věřit. Mohla by mít spojence. Ale pokud se splete, nedopadne to dobře.
Archivář sepjal ruce jak při modlitbě a zkoumavě přejížděl pohledem po Janině podmračené, nejisté tváři.

„V noci jste použila velice mocnou magii a velmi starou. Četl jsem o ní, nikdy dřív jsem ji však neviděl,“ řekl potichu a čekal na její reakci.

Konečně se rozhodla.

„To já taky ne. Bylo to trochu překvapení,“ ušklíbla se. „Jak vám je? V noci jste nevypadal vůbec dobře.“
Široce se usmál. „Jsem znovuzrozen. Tohle vše,“ ukázal svou hlavu a na místo, kde se pod jeho žebry skrývalo srdce, „už je znovu jen moje.“

„Fajn, jsem ráda,“ usmála se na něj trochu rozpačitě.

Chvíli mlčeli a upíjeli čaj. Snad i on zvažoval, kolik jí toho smí svěřit, snad jen sbíral své vzpomínky.

„Víte, co se s vámi dělo?“ zeptala se nakonec Jana opatrně.

Přikývl.

„Částečně. Nevím, odkud jsem přišel a na své jméno si také nevzpomínám. Ale vím, že jsem byl pod vlivem několika velice zlých kouzel. Teď už si to uvědomuji naprosto jasně. I předtím, byly okamžiky, kdy jsem to věděl, snažil jsem se bojovat…a pak jsem sklouzl do nicoty.“ Rysy ve tváři mu ztvrdly a odmlčel se.

„Co…co je Požírač?“ zeptala se Jana a nespouštěla oči z mužovy tváře.

Stiskl ruce pevně v pěst, zhluboka se nadechl a rozhovořil se smrtelně vážným tónem:

„Dávno, tak dávno, že člověk ještě nedokázal rozdělat oheň, kdy sama Země působila mocnou magií, tehdy se tu objevili Požírači. Snad pocházeli z jiného světa, snad vykrystalizovali z obav a strachů pravěkých lidí. Požírači se živí lidskou duší, vysávají ji tak dlouho, až jejich oběť zemře. Někdy v té stejné době se zrodili i mágové, během času se naučili s Požírači bojovat, až je zahnali do odlehlých pustin, kde ti děsiví tvorové vyhladověli a většina z nich zeslábla, ztratila se. Přesto se objevují i v dnešní době, jen velice vzácně, skrývají se, žijí jako lidé, vysávají své oběti šetrně, cizopasí na nich, nechávají je uboze žít a pak se obrací k jinému nešťastníku,“ odmlčel se.

Velký průšvih se celkem jistě rozrůstá v Supervelký průšvih. Jsou tu Požírači. Jana si představila chtivé žhoucí oči slintajících příšer plížících se nočními stíny. Nebo by to klidně mohl být ten pojišťovák, co jí nedal půl roku pokoj a nešlo se ho nijak zbavit.

„A jak je vám? Vypadá to, že jste nespala celou noc,“ zeptal se archivář. Nejspíš si všiml jejího obzvlášť tupého výrazu, jaký mívá, když ji napadají hlouposti.

Potřásla lehce hlavou, aby se zbavila pocitu neskutečna.

„Ale jo, ujde to. Na to, že jsem se seznámila s existencí další příšery, je mi prima,“ odpověděla celkem popravdě.

Zavrtěl hlavou. „Stále nejsem schopen pochopit, kdo vlastně jste. Vypadáte a chováte se jako Slepá, přesto vládnete mocnou magií. Proč tu vlastně jste?“

„Abych vyhledávala ty zpropadené papíry. Tak jak jsem už řekla. Papíry se Jménem,“ poslední slova z ní vypadla sama od sebe. Zvedlo jí to malinko hladinu adrenalinu. O tomhle s nikým mluvit nechtěla.
Na archiváře to mělo velice zajímavý účinek. Předklonil se a zadíval se jí naléhavě do očí.

„Jak víte o Jménu? Vaše magie je pro něj příliš čistá. Vám by jeho tajemství nikdy nesvěřili. Kdo jste doopravdy?“ ptal se naléhavě a bezděky ji uchopil pevně za obě ruce. Rukávy obnošeného kabátu se mu vyhrnuly a odhalily hubená předloktí. Na jednom z nich jasně rozeznala symboly vybledlého tetování, ačkoliv se zdálo, že se je snažil někdo odstranit. Prosvítaly přes nevzhlednou oválnou jizvu. Byly stejné jako ty její.

„Řekla bych, že to vlastně vím od vás, pane Šedivoji,“ šeptla v náhlém poznání a pohlížela do napjaté tváře muže proti sobě.
Zavřel oči a v tváři zbledl. Stále ji držel, ale ruce se mu roztřásly. Mohla znovu cítit jeho emoce, ale nepokoušela se o to. Byla ráda, že to tentokrát nějak odfiltrovala. Po chvilce se začal uklidňovat. Povolil stisk a pustil ji. Otevřel oči a měl v nich mnoho otázek, zdálo se ale, že dostal i dost odpovědí.

„Jsem Daniel Šedivoj, alchymista. Přivlekli mě sem, donutili opakovat Jméno tolikrát, až jsem mu podlehl. Ach. Už je to hrozně dlouho, nevím jak, ale asi několik let,“ mluvil monotónním hlasem, v očích se mu však objevila stopa po utrpení, jímž musel tehdy projít a na než si teprve teď vzpomněl.

„Je to pět let. Poznala jsem vašeho syna, našli jsme tajnou pracovnu a přečetli si knihu o moci. To všechno proto, že mám tohle. Vyhrnula vlastní rukáv a ukázala mu pěkně vyvedené tetování.

„Znamení Mag!“ vydechl, „podařilo se to. Nevěřil jsem, neměl už jsem dost vůle, Orkam mne neposlouchal. A přeci dokázal přivést pomoc. Marek je tedy v pořádku, asi se jim nezdál nebezpečný, “ mumlal si horečně pro sebe.
Jana ho přerušila: „Váš syn je opravdu úplně v pohodě. To vy jste vytvořil pergamen?“

Přikývl.

„Ano. Zavřeli mě tu a mysleli, že už jsem docela podlehl. Dokonce mi nechali Orkam, pravda, moc se mezi kouzelníky nepoužívá, ale že by netušili, co to je, to si nemyslím. Vytvořil jsem pergamen a připojil k němu znamení. Pochopil jsem, že některé papíry z téhle budovy odcházejí. Ale netušil jsem a netuším, co se s nimi děje dál. Pergamen se měl s nimi dostat ven a tam vypátrat osobu s dostatečným magickým potenciálem, ochotnou pomoci a odolnou svodům moci. Tu pak označit znamením, které jí mělo vše vysvětlit a přivést sem.“
Archivář se napil již vychladlého čaje a zadíval se na Janu.
Cítila, že teď hovoří s někým, kdo magii naprosto skvěle ovládá. Přesto se dopustil malé chybky.

„Jenže on pergamen asi nenašel toho pravého. Já nemám dostatečný magický potenciál. Do pátku jsem ani netušila, že jsou nějací Dávní,“ podotkla věcně.

Archivář se pousmál. „To, že o něm nevíte, neznamená, že ho nemáte. Disponujete spontánní magií. Někdy je to s věcmi tak, že pro nás začnou existovat teprve, až když v ně uvěříme. Cesty tajemných sil jsou rozmanité a nepředvídatelné.“
Jana zírala na muže před sebou. Proč její znamení mlčí? Jak to, že nepoznalo svého tvůrce? Pravda, chovalo se vždycky nevyzpytatelně, ale tohle by měl být důvod k celému proslovu a ne k absolutnímu tichu.

„Jsi ještě tu?“ vyslala němou otázku a nevěděla, co vlastně chce slyšet. Jestli odpověď nebo ticho. Už si na svého společníka v hlavě zvykla. Nic. Ani známka po cizí myšlence, žádné šimrání, žádné štípnutí. Bylo pryč. Mohla by se znovu zařadit mezi duševně zdravé jedince. Pocítila lítost i úlevu. Bylo toho na ní najednou moc.

„Zmizelo,“ šeptla smutně. Mrkla na hodiny. Ukazovaly čtvrt na šest. Za necelou hodinu se toho změnilo hodně. Našla Šedivojova otce, zjistila, kdo jsou Požírači a ztratila svůj vnitřní hlas.

„Jdu si na chvíli lehnout. Vzbudíte mě v sedm, kdybych usnula?“ požádala unaveně archiváře a vstala od stolu.
Přikývl. Doploužila se k vrzavému otomanu, uložila se a během několika sekund usnula.


1 názor

Lunaretta
13. 07. 2013
Dát tip

Čím dál lepší slečno účetní ;)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru