Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Marek

17. 04. 2013

982

Autor

lenkak

Seděl v kontejneru a lovil v odpadcích, zuřivě hledal jako nepříčetný blázen. Škoda, že to odpoledne zahrabal tak hluboko, ale neměl na vybranou. Býval by to někdo mohl náhodou objevit a byl by průšvih. Zase by zakazovali a neměl by nic. Papír ani mobil ale nebyly nikde, zima mu zalézala za nehty a denní světlo prakticky zmizelo. Studená ruka ho náhle uchopila za krkem a táhla ho z popelnice ven. Vedoucí!

„Marku, můžeš mi říct, co tu děláš?!“ vyjela na něj vztekle.

„Hedam!“ vyhrkl zoufale. Upíral na ni zelené oči, tak nádherné nebýt vytřeštěného skelného pohledu. Jako mívají lakomci v komiksech místo panenek dolary, jemu by se tam leskly čtyři číslice. Klíč k jeho novému mobilnímu telefonu.

„Co hledáš?“

„Číso hedam, číso. Na papíru. Ono ztatilo!“ vykládal agitovaně a rozčiloval se. Když si něco umanul, nebyla na světě síla, která by mu v tom zabránila.

„Nemůžeš ale lézt do kontejneru, to se nedělá! Proboha, jsi prase nebo co?“ rozhlédla se po okolních panelácích. Kdyby někdo vyhlédl z okna, měl by bufeťácký večírek jako na dlani; nic, co by prospělo dobrému obrazu obyvatel Domova. „Koukej mazat dovnitř, vždyť seš, prosimtě, jenom v pyžamu!“

Po několika nekonečných minutách přesvědčování o důležitosti své mise odevzdaně zamířil dovnitř, mumlaje stále ta samá slova o číslu.

Odpoledne si koupil mobil. Sice jeden měl, Jitka mu ho kupovala k narozeninám, ale to už bylo dávno, prý před měsícem. A přitom on potřeboval novej, aby tam byly písničky. A kredit. Jenže neměl peníze, jenom malý kovový a telefon stojí jedna devět nula nula. Ukrást ho nesmí, to ví, nesmí brát v krámu věci. Zase by nejel na výlet.

V krámu viděl peněženku v tašce, paní ji měla položenou v nákupním vozíku. V peněžence jsou peníze, zmizela rychle v jeho kapse. Měl radost a vzápětí už se prodavač v krámku s elektronikou snažil pochopit jeho přání a vida fialové bankovky, také mu rychle vyhovět.

„Marku, co jsi hledal v tý popelnici? A nelži.“ S přísným výrazem ale v klidu si s ním Jitka druhý den ráno sedla.

„Číso. Potsebuju na mobil. Nefunguje!“ Už věděla od kolegyně, že Marek zahodil starou Nokii, samozřejmě i se simkou a pořídil si nový Samsung, jež ovšem bez kartičky nepracoval. Proto byl Marek nucen prohledat kontejner, aby nalez příslušenství, které předtím tak pečlivě zahrabal. Tetě samozřejmě řekl, že mu mobil sebral na procházce kluk. Chtěl-li mít nový, zákonitě nesměl vlastnit ten starý.

„Kde jsi vzal ten telefon?“

„Né nevzal! Já koupil!“

„Dobře, tak kde jsi na něj vzal peníze?“

„Paní měla v pežence,“ vykulil nadšeně oči. Povedlo se mu získat peníze a tak si mohl vysněný přístroj koupit, aniž by kradl. Nesmí brát v krámu věci, to ví. Krádež peněz zatím v rejstříku neměl, neznal, tudíž nebyla nelegální.

„Kristepane! A kolik peněz tam bylo? Kde máš tu peněženku?“

„Zahodil. Do koše v kámu.“ Dobře si pamatoval, kolik v ní bylo peněz. „Dje papívý, jedna nula nula nula! Dva nula nula.“ Kroužil prstem ve vzduchu. Na jeho upřímnost se dalo spolehnout.

„Ale telefon stál devatenáct set. Jedna devět nula nula- kde máš ten zbytek?“

„Zahodil,“ nechápavě upíral na Jitku pohled.

„Zahodil?? Proč jsi je zahodil?“ Konsternovaní byli už oba dva.

„Neplatný, už neplatný! Mobil jedna devět nula nula! Zbytek neplatný!“

Křížový výslech přinesl poměrně uspokojivé leč nemilé vysvětlení, případ byl uzavřen. Volat policii netřeba, kleptomanské choutky nebyly Markovi cizí a příslušníci se k několika předešlým oznámením postavili stejně- od toho je přece mentál, aby se to neřešilo. Príma. Zbývalo jen vylovit z místního kontejneru schovaný mobil a zbylé bankovky. Za denního světla to Jitce a paní vedoucí šlo lépe, i když si musely přinést židličku a přehrabat většinu obsahu nádoby. Přes den také více lidí hledívá z oken.