Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

To jméno nikdy neříkej - 10. kapitola "Útěk"
datum / id02.05.2013 / 427862Vytisknout |
autorProstě Katka
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno754x
počet tipů3
v oblíbených1x
To jméno nikdy neříkej - 10. kapitola "Útěk"

„Proč se vlastně Dávným tak říká? Copak to biologicky nejsou lidi? Copak neprošli stejným vývojem? Byli tu na planetě snad, už když se předkové Slepých proháněli v korunách stromů?“ 
Jana si osladila kávu třetí lžičkou cukru a uzmula si z pytlíčku dvě polomáčené sušenky. Po probdělé noci se nedostavil obvyklý útlum, naopak se zdálo, že se jí mozek rozjel na rychlé obrátky a brzdy někde zapomněl. Mučilo ji nespočet otázek. 
Daniel také pookřál, možná proto, že uzavření vzájemného spojenectví slavil už třetím šálkem kávy. 

Shovívavě se na Janu usmíval a dal se do vysvětlování: 
„Hlásíme se k dědictví bytostí, které podle legend obývaly svět dlouho před objevením prvního Slepého. Bytostí pevně spjatých s planetou a jejím bouřlivým vývojem, jež doprovázela obrovská magická aktivita. Proto Dávní. Ale ano, teď jsme lidé.“

„Aha. Mluvil jsi o tom, že se Dávní naučili bojovat s Požírači. Víš, jak to dělali? Tahle informace by se nám vážně docela hodila,“ pokračovala Jana ve výslechu a pokoušela se ze sušenky odkousat čokoládu. 

Daniel se napil kávy a povzdechl si. „Nevím to přesně. Z těch dávných dob se dochovaly jen nejasné a neúplné zmínky o rituálech a kletbách účinkujících proti Požíračům. 
Třeba jeden text, samozřejmě v překladu, zněl asi takhle:
Za temným lesem, prodchnutým strachem, za bažinou smrti, plnou výkřiků, pod černým nebem, hrozícím záhubou, žije moře jasu. Slunečná hladina, konejšící břeh. Vůně jiskřivých paprsků, přinese naději sílu a temnotě zmar.
Je to prostě nekonkrétní a nic to nepomůže. Bohužel.“

Jana si hrála s drobky, které se jí podařilo hojně natrousit na dřevěný stolek. Smetala je na hromádku, přesunovala ji. Moc nerada slyšela, že člen řádu, teď i jejího řádu, nevidí v té nedokonalé napodobenině poezie žádný smysl. Ne, že by ona ten smysl nacházela. Přesto jí něco připadalo povědomé. Nejspíš jen příliš toužila po tom, najít konečně nějaký záchytný bod. 
Shodila drobky na zem, složila ruce na stůl a položila na ně hlavu. 

„Je to jen povzbudivé povídání o voňavém světle. Staré legendy bývají prostě popletené, copak světlo voní?“ huhlala si do rukávu. 
Ale ono vlastně voní!
Bleskově se narovnala a dvakrát se pokusila svůj momentální nápad přetlumočit slovy. Dvakrát ze sebe vydala jenom pár neartikulovaných zvuků. Zkoušela si pomoct i divokou gestikulací, ale k ničemu to nebylo. 
Zoufale plácla rukou do stolku a obdařila jeho bezprostřední okolí zábleskem bodavého světla. Obklopila ji intenzivní vůně skořice. Jo, prostě to funguje! Konečně našla řeč: 
„Danieli, při těchhle mých světelných efektech cítím různé vůně. Teda, když o tom přemýšlím, tak mi nejspíš voní magie. Nebo smrdí. Třeba tenhle barák je prošpikovaný tím nejneuvěřitelnějším puchem.“
Daniel, který zatím dost rozpačitě sledoval její počínání, se prudce předklonil a tentokrát to byl on, kdo chvíli hledal slova. 
„Anima magica,“ pronesl zamyšleně. „Velice vzácné magické dědictví. Schopnost poznat duši magie, odlišit zlou od dobré.“ 
„A co to moje svícení. Pro to máš taky název?“ zeptala se malinko podrážděně. Připadala si nakažená nějakou chorobou. 
Daniel se pousmál. 
„Ne. Nemám. Říkal jsem, že v sobě máš starou magii. Živelnou. Stejně jako jsi živelná sama.“

***

„Proklatě! Přestávám se kontrolovat. Danieli, prosím, pojď sem,“ volala Jana zoufale z temné uličky mezi regály se šanony. 
Daniel zrovna hlídal u dveří. Jana nepotřebovala, aby ji někdo viděl. Její proměna byla příliš nápadná. Trávila proto čas sedíc na podlaze v nejzazším koutě archivu, kde vybírala další oběti z pořadačů a s každým papírem se v ní zvedal zoufalý vztek. 
Konečně k ní archivář dorazil.
„Co se děje?“ 
„Koukej. Vyberu nějaký doklad a …,“ nemusela to dopovědět. 
Jakmile se papíru dotkla, rozsvítil se jako stowattová žárovka, záblesk to byl kratičký, zato výrazný. 
„Griluju takhle všechny. Ještě se mi nepovedlo vytáhnout jediný bez ohňostroje. Možná je to tím vztekem.“ 
„Vztekem?“
„Jo. Nemůžu si pomoct. V životě jsem se takhle necítila. Řvala bych a vyváděla. Já fakt nechci podstrčit tyhle lidi Požíračům. Já tu fakt nechci být.“

Na tváři se mu objevil bolestný výraz. Oči upřel kamsi do dálky. Přejel si rukou po čele a trhaně se nadechl. 
„Je to hrozně těžké, já to vím, Jano. Sedíme tu a nenacházíme řešení, schováváme se, i když se tu děje tolik zlého. Rozumujeme, jak zůstat v bezpečí a přitom je tak důležité konečně zasáhnout a tolik zasáhnout chceme,“ dovolil hlasu vyjádřit svoje vlastní zoufalství. 

„Jo, přesně,“ přitakala Jana. Vrhla by se s chutí na ředitele a pak…by se vidělo. 

Sklonil se k ní a podal jí ruku. „Pojď, nech to na chvíli. Naučím tě pár kouzel.“

***

„Šéfová by měla fakt radost, plním plán,“ ucedila Jana nanejvýš kysele a plácla na stolek destičky nadité doklady. Opřela se rukama o dřevenou desku.
„A víš co? Je tam její smlouva. Je taky na jídelníčku.“

Odvrátila se od stolu. 

„Nejhorší je, že já jí to přeju. A přitom nechci. Vím, že mě sem poslala v obluzení.“

Podívala se na Daniela, který se tvářil značně nesouhlasně. 

Vrátila se k deskám a příslušný papír vytáhla. „Jasně, já vím,“ řekla a zadívala se na kroucený, ozdobný podpis své šéfky. Trochu neochotně sevřela ruku v pěst a smlouvu tak zmačkala. Pak ji hodila na stůl. 

„Taková mrcha nejsem,“ pronesla a posměšně se zasmála. 

Zjistila, že dnešní den je pro její nervy poměrně náročný. Nálada se jí měnila ze zoufalé, přes vzteklou, odevzdanou až k rozjařené. Možná za to mohla únava. Možná se zbláznila. 
Daniel na tom nebyl taky nejlíp. Po tom, co se chvíli bavil tím, že ji učil pár kouzlům, upadl do mlčení a v očích se mu objevil znepokojivý výraz číhající šelmy. 
Byli parádní dvojka. 

Jana se posadila na židli a zrovna se chystala pronést nějakou jedovatost na adresu vlastní neschopnosti, když zpozorněla. Na chodbě zazněly kroky a nebyl to klapot asistentčiných podpatků.

„Běž!“ vyzval ji tiše Daniel a nasadil tupý výraz. 

Zvedla se a zaparkovala až v tom nejvzdálenějším koutě za posledním regálem. Archiv se zaplnil přílivem silně páchnoucího vzduchu. Ne, asistentka nepřicházela. Tohle nebyl její parfém. 
Poslouchala. Zvuk kroků utichl. 

„Archiváři! Kde je ta žena?“ ozval se studený hlas. Ředitel. 

Daniel hezkou chvilku mlčel a pak odpověděl naprosto bezvýrazně. 

„Já, neviděl jsem ji, nějakou dobu…možná šla na… záchod.“
Paráda. Hraje to dobře.

Musela vidět, co se děje. Popošla o pár kroků tak, že škvírou mezi šanony zahlédla Danielovu tvář. Zůstával obdivuhodně v roli.

Teď se jí dostala do zorného pole i tvář Šedivce. Přiblížil se svým hnusným ksichtem až ke kouzelníkovu obličeji a zkoumavě si ho prohlížel. 

„Nenašel jsem tě. Tvoje inspirující příchuť zmizela. Snad už v tobě nic nezůstalo?“ Požírač mu syčel do tváře a Jana znepokojeně zaznamenala, že archivářovy oči na okamžik ztratily netečný výraz. Šedivec už naštěstí odvrátil pozornost a přenesl ji k deskám na stole. 

„Ne, pořád z tebe cítím život. Bráníš se? Zajímavé,“ promlouval ředitel dál, jakoby mimochodem, ale Janě zatrnulo. Něco věděl. Musel vidět i pohozenou a zmuchlanou smlouvu. On ale jen rozevřel desky a s rozkošnickým výrazem na ně položil ruku. 

„Mám tu spoustu jiných, všechny s výrazným aroma, všechny snadno k mání,“ zhluboka, hvízdavě se nadechl, zatnul své odporné, dlouhé prsty v pěst a zahleděl se na papíry. 

„Šedivoji!“ vyštěkl ostře. 

Daniel nezvedl pohled, nezareagoval na své jméno. 

Požírač se k němu naklonil, teď však se rukou dotkl jeho tváře, donutil ho zaklonit hlavu a zahledět se mu do očí. Dlouho se mlčky měřili. Jana svírala pevně rty a rukama drtila dřevo police. Zápach se zvyšoval, vzduch tu nabýval stejné hutnosti, jako v tajné chodbě. 

Požírač přitiskl druhou ruku na Danielův hrudník a začal hrdelně mručet. Světla v archivu zhasla. Stále je jasně viděla a pomalu se jí zmocňovala panika. Co mu to Šedivec dělá?! 

„Řekni Opusmagnum!“ přikázal Požírač tiše. 

Daniel sebou škubl. „Ne!“ zachraptěl. 

Šedivec strhl ruku z tváře a uchopil ho za krk. 

„Bije tak silně. Vzepřel ses. Jak je to možné? Řekni!“ 

Archivář mlčel. 

Z Požíračových rukou se začala šířit temnota. Taková, že ji Jana nebyla schopna prohlédnout. 
Pomalu zahalila Danielovu tvář. Ten začal dávivě kašlat, lapal po dechu, sípal.

„Řekni, kdo ti pomohl?“ vyptával se dál Šedivec syčivě. 

Kouzelník stále bojoval o dech a zdálo se, že prohrává. 

Ne! Tohle takhle prostě nemá být. 

Jana spěšně vyšla zpoza regálů a vydala se k oběma mužům. 

„Já. Já to byla. Ten nízký, nejubožejší tvor,“ dala si záležet, aby její hlas zněl výsměšně. 

„Účetní?“ poznamenal Opusguma lehce překvapeně a pustil Daniela. Rázem ho přestal zajímat. 

„Jasně. Ani si nepamatujete, jak se jmenuju, co?“ 

Neodpověděl jí a vydal se jejím směrem. Archivářovi se vrátil dech. Postavil se za Šedivcovými zády a nesouhlasně vrtěl hlavou. Jeho rty křičely neslyšné: „Nedělej to!“ 

Nenechala Požírače dojít až k sobě. Couvala před ním, dokud znova nepromluvil. 

„Kdo jsi?“ zeptal se a upíral studený šedý pohled na její obličej. Už si všiml jejích očí a bezvýraznou tváří se mu mihl strach. Zastavil a dál se k ní nepřibližoval. 

„Nech nás odejít!“ řekla a k jejímu údivu to znělo jako rozkaz. 

Daniel se vydal směrem k nim, na prst si navlékal orkam. 

Šedivec se zasmál a znělo to jako by rozsypaly na zem střepy. 

„To nepřipadá v úvahu,“ mávl rukou a Janu odhodila na nejbližší polici neznámá síla. Bolest z tvrdého nárazu v ní zdvihla vlnu vzteku, který celý den tak pracně potlačovala. 

„Jsi červ, potrava a je na čase, abys to pochopila.“ 

Jeho ruka klesla a ji ta neviditelná síla přitiskla k policím tak silně, že se nemohla nadechnout. 

Archivář vyslal na Požírače duhový proud světla, to ho zasáhlo do zad a donutilo ho povolit magický stisk. 

Požírač se na útočníka otočil. 

„Už tě nepotřebuju a už mě nebaví si tě tu držet,“ napřáhl pravou ruku a vrhl na něj oblak černoty. Přeletěla archiv a narazila na světélkující štít, který kouzelník vyčaroval.

Jana se vyhrabala na nohy a zamířila k nim. 

Požírač se bleskově otočil a znovu ji odrazil k polici. Narazila na ni bokem a rukou. Tělem se jí rozlila neuvěřitelná bolest a obrátil se jí žaludek. Určitě jí tu ruku zlomil. Nekřičela jen proto, že jí vyrazil dech. 

Daniel vyslal proti Požírači další kouzlo. Ten ho snadno odklonil, prásklo do jednoho regálu a ten vzplál. 

„Skončíme to!“ zvolal Šedivec a pozvedl obě paže nad hlavu. Stvořil další oblak černoty, mnohem větší než předtím. Ten se začal ohromnou rychlostí točit a zamířil ke kouzelníkovi. 

Požírač se obrátil zpátky k Janě. 

„Tebe si ještě chvíli nechám. Mám pár otázek.“ Ošklivě se usmál. 

Bojovala s návalem bolesti a zároveň s hrůzou sledovala černý vír. Danielův štít byl k ničemu. Kouzelník uskočil stranou a vír ho minul jen o kousek, už se k němu ale znovu stáčel, už nebylo kam uhnout. 

Sledovala to s bezmocí a ta v ní opět probudila zoufalý vztek, který nebyla schopná potlačit. Svaly na krku se jí napínaly, jako by křičela, ale nevydala ani hlásek. Vzduch se jí nedostával. Místo zvuku z ní však vytrysklo oslnivé bílé světlo. Zaplavilo okamžitě archiv a černý vír bez problémů pohltilo. Požírač zaskučel a upadl na zem, rukama si chránil hlavu. Síla, která ji držela přitisknutou, povolila a ona se pokoušela nadechnout, ale nešlo to. Bránice odmítala pracovat. 
Světlo pohasínalo spolu s jejím vědomím. Snažila se ho udržet co nejdéle. 
Daniel se k ní rozeběhl. Viděla ho nějak rozmazaně. 
Doběhl k ní a během chvilky pochopil, že nemůže dýchat. Přejel jí orkamem nad hrudníkem a jí se konečně podařilo bolestivě rozhýbat plíce. Asi měla i něco s žebry. 
Pohlédla na Požírače. Stále ho v nečinnosti udržovalo světlo, ale to bledlo. Nedokázala ho už pořádně udržet. 
„Musíme pryč,“ zaskřehotala a popadla Daniela za ruku.
Rozeběhli se ven z archivu. Po pár krocích cítila, že snad každou chvílí omdlí. Stále neměla v krvi dost kyslíku. 

„Běž sám. Odpadnu,“ hekla a pustila mu ruku. 

Znovu ji chytil a táhl ji dál, pod schodištěm se zastavili. 
Chtělo se jí zvracet. Světlo za nimi už dávno zhaslo a za zády se jim objevil černý mrak. 
Požírač se vzpamatoval rychle. 
Daniel Janu strhl na zem a černota přeletěla nad nimi, pak se usídlila na schodišti a výsměšně na ně pomrkávala. 
A kam teď? Janě se na zemi začalo líbit. Byla by pro menší šlofíček. Zavřela oči. 

„Na něco jsi přísahala, pamatuješ?“ připomněl jí kouzelník důrazně. 

Ta věta se jí zabodla do vědomí a nedovolila jí ho ztratit. Postavila se s námahou na nohy a nechala se vést dál do chodeb ve sklepení, slyšeli za sebou kroky, ale i Požírač zřejmě přišel o dost sil a neběžel moc rychle, na další kouzlo se nezmohl. 
Chodba skončila cihlovou zdí. Nikam dál to nešlo. Jana se zoufale rozesmála. Tak k tomuhle byl jejich útěk.
Daniel těžce oddechoval a přeměřoval si zeď. 
„Tohle není kámen,“ zkonstatoval evidentní. Pak zdvihl ruku s orkamem, popadl Janu za rameno, přitiskl ji k sobě. „Věř mi!“ šeptl a vedl ji směrem ke zdi. Zavřela oči, čekala náraz, ale ten nepřišel. Jen ji začalo celé tělo pálit a vzduch naplnila hutná heřmánková vůně. Zastavili.
„Jsme na druhé straně. Vidíš to? Musíme pryč. Netuším, jestli umí projít za námi.“
Konečně se odhodlala otevřít oči. Byli v cihlami vydlážděném tunelu, nevisely tu žádné obrazy, nečadily tu žádné svíčky a nesmrdělo to tady kouzly. Jen to tu bylo cítit kanálem. Žádná sláva, ale Janě se to zdálo jako úžasná změna.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

14.07.2013 18:35:09dát kritice tipLunaretta

a znovu pohlcující! to vážně vymýšlíš sama?

04.05.2013 18:04:01dát kritice tipProstě Katka

Pontosan, ahogy mondod

04.05.2013 15:53:06dát kritice tipneoOpica

így feltétlenül!

04.05.2013 11:47:33dát kritice tipProstě Katka

Ahoj neo, tak to mě moc mrzí, že jsem zapomněla na svého věrného čteniáře :-(. Poleším se :-). Díky!

02.05.2013 20:42:17dát kritice tipneoOpica

jeeeeeeeeeee, ahoj, a ani si mi nedala avi, lez len takto nahodou (klikajuc nad zoznamom) som uzrel, ze uzreli svetlo sveta dalsie diely, uz sa tesim! :)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor