Zápisky opilcovy

Vrátila jsi se zas,

poznaje sílu, plno něhy,

bez štěstí a bez okras,

cítím se poražen a němý,

hluchý k dotekům Tvých vlasů,

slepý k ozvěnám Tvých řas,

však nemohu, než hledat tichou krásu,

vůni, jenž byla kdysi v nás…..

Jsi plna smůly borové a zklamání,

kam schovat smutky  (kolik chceš) let,

zmatena iluzí dechu a líbání,

a pod nohama boří se Ti svět,

já říkám, Ty má bolesti,

a myslím lásko zlá,

Tvůj život je plný neštěstí,

jak víra básní uvadlá…….

Přesto nebuď smutná,

ač to, co piješ,

                       není lásky voda živá,

snad to tak někdy chutná,

jako vzpomínka,

                          tíživá a tklivá.

Když jsem Ti první den,

počítal prameny hnědých vlasů,

v srdci už asi další román ten,

nutil mne hledat smutnou spásu,

když tě teď líbám na čelo,

myslím to upřímně a rád,

sytím se všeho, čeho se mi zachtělo,

sdílet šeď a podivný chlad…….

snad tehdy  najdeš místo pro své srdce…..

a v naději, cos měla kdys,

ve vlasech vítr a  sníh,

budeš tu stát dál……

A já,

s rozkoší budu se ptát,

nač mám Tebe,

nač mám dech,

když dávno nedýchám,

nač je mi srdce,

když nebije,

nač všechen ten spěch a závrať,

když rosou chtěl bych smýt,

lásku, jenž nežije a je zlá……..

A ač se Ti to zdá,

umírám v dešti,

na rtech

slova krátká a dlouhá,

co budeš je znát,

vždyť slyšíce je tolikrát,

když spíš a usínáš

a já stokrát pochopil,

jak marnotratný jsem byl,

žijíce láskou k Tobě……………….