Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Delirium Tremens

25. 05. 2013
0
1
697
Autor
Pepi

Delirium Tremens

12. prosince 2012

18:11

 

Týden po odvykačce jsem se probudil na schodišti před naším bytem. Když se mi podařilo s bolestmi hlavy odemknout dveře, zjistil jsem, že je pryč. I s Honzíkem. Museli kolem mě procházet, když odcházeli, ale nemůžu se divit, že mě nevzbudili. Když se o to pokusila naposled nosila týden sluneční brýle i v práci, aby zakryla modřinu na oku. Prázdný byt. Vzala si jen to nejnutnější. I Honzíkovy hračky tady nechala. V obývacím pokoji na stolku vzkaz: ,, Takhle už nemůžu dál," když jsem lístek zvedl uviděl jsem pod ním malý stříbrný kroužek. Důkaz toho, že mě kdysi dávno opravdu milovala.

 

Teď sedím v potemnělém bytě. Všude bordel. Měsíc zpátky mě vyhodili z práce. Učitel z kterého táhne chlast na sto metrů si hold práci neudrží. Včera mi odpojili elektřinu a vodu. Sedím v kuchyni. Dřez plný nádobí a kuchyňská linka vypadá jako žlábek z prasečince. Na stole přede mnou leží pozvánka k soudu kvůli rozvodu. Nejsem z toho smutný. Má to i světlou stránku. Zase jí uvidím. A Honzíka taky. Jen prosím boha, aby to nebylo naposled. Vedle obálky stojí nenačatá flaška vodky. A tak pěkně se na mě usmívá.

 

Včera byl soud. Ona byla nádherná. Plná energie. Přesně jako předtím než jsem začal pít. Honzíka vyhrála. Neměl jsem šanci. Její movitý otec jí zaplatil soukromého právníka. Páni, jak tomu huba jela. Dostal jsem zákaz se s nimi stýkat. Ona semnou mluvit nechtěla, ale povolili mi mluvit pár minut se svým synem. Vypadal šťastně. Do háje. Musím se z toho dostat!

 

24.3. Před čtyřmi dny měl Honzík narozeniny. A já si už čtyři dny nepřihnul. Zkusím mu dát dárek, normálního tatínka. Nevěřili by jste jak sucho v krku člověk může mít po tom co vypije dva litry vody. A jak se všechno táhne. Začal jsem zabíjet čas snahou dostat byt do původního stavu. Všechno jsem vydrhl a vyčistil. Soused mi po troše přemlouvání natáhl prodlužovačku a naplnil mi pár kbelíků vody. Vynesl jsem všechny prázdné flašky a ty plné vylil do záchodu. Vyměnil jsem povlečení a koukl na nabídky prací v novinách. Večer jsem se po náročném dnu vyvalil do postele. Bolesti hlavy a sucho v krku byly šílené. Prášky co jsem dostal od doktora nezabíraly. Jednoho panáka. Jen jednoho. A všechno by bylo lepší. Čtyři dny jsem neměl ani kapku alkoholu. Vzpomněl jsem si na svou železnou zásobu. Flaška domácí za ledničkou. Bytem jsem prolétl jako blesk. Odstrčil ledničku na stranu a vytáhl tu nádhernou, zářivou flašku. Dám si jen jednoho panáka...nebo dva. Vytáhl jsem ze skříňky panáka, postavil ho na linku a naplnil. Přičichnul jsem k němu. Ta vůně mě naplnila štěstím. Přiložil jsem sklenku ke rtům a celé mé tělo se zachvělo blahem. Hlavou mi ale prolétla myšlenka: ,, Honzík" . Čas se zastavil. Stál jsem v kuchyni s panákem přiloženým ke rtům a moje hlava se bouřila. ,,AAAA!!! , " v záchvatu šílenství jsem hodil panákem o zeď. Chvíli jsem pozoroval střepy a slivovici na podlaze, pak jsem postavil flašku na stůl a odebral se do ložnice. Dal si dvojitou dávku prášku od doktora a usnul.

 

Jedna hodina ráno. Dnes jsem se nedokázal zvednou z postele. Zase jsem znásobil dávky léku, tiší to bolesti hlavy. Na druhou stranu po tolika prášcích nemůžu usnout. ,,Bože, co mám dělat?". Hlavu mám v jednom ohni. Potřebuju alkohol! Chci ho! Překulil jsem se přes postel a vrávoravě vstal. Tělem mi prolétla šílena křeč. Pozvracel jsem noční stolek a vyvalil se zpět na postel. Naprosto bezmocný jsem ležel v propocené posteli. Vysílené tělo, v puse sucho a do toho ta pachuť zvratků. Hrobové ticho paneláku narušovalo jen mé těžké oddechování. Podíval jsem se na hodinky. Čtvrt na tři. Můj byt stojí u jedné z hlavních tříd. Takové ticho tu nebývá nikdy. Ani ve čtvrt na tři ráno! Sebral jsem všechny síly. Zvedl se a přešel k oknu. Venku se pod okny mihaly světla aut mířících do neznáma, ale zvuk co vydávaly sem nedoléhal. ,, Co se to děje? ". Uslyšel jsem slabé šeptání. Rukou jsem se odstrčil od zdi u okna a dopadl na postel. Šáhl jsem po mobilu. Byl vybitý. Zase to šeptání. Odkaď to jde. Chvilku jsem ležel a poslouchal než se to zase ozvalo. Šlo to zespoda. Z postele, na které jsem ležel. Strach a adrenalin mě donutily vyskočit. Podřepl jsem si k posteli a zaposlouchal se. Jako by něco, ukryté v mé matraci, zpívalo šeptavým hlasem písničku. Slovům nešlo rozumět, ale nějak jsem věděl, že je to písnička o smutku, strachu a bolesti. ,, Přestaň!" s křikem jsem proběhl bytem až do kuchyně. Ze spodní přihrádky jsem vytáhl velký ostrý nůž a vrátil se do ložnice. Stál jsem ve dveřích, těžce oddychoval a čekal jestli se znovu ozve ta píseň. A přišlo to. Tentokrát to ale nebyl šepot. Slyšel jsem to naprosto zřetelně. I slova, písně o zatracení duše a ztracené existenci. Vrhl jsem se na postel a začal nožem řezat povlečení a matraci. ,, Tak vylez!". Rozpáral jsem matraci a začal vyhazovat výplň než jsem narazil na něco tvrdého. Když jsem to odhrabal spatřil jsem zrcadlo s mým odrazem. Stál jsem nakloněný přes okraj postele a civěl do toho zrcadla, když jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. V zrcadle jsem vypadal starší, šedší a mé rty...Mé rty se pohybovaly do rytmu písničky. ,,UAAAA!" s křikem jsem zdvihl noční stolek a vší silou sním mrskl do zrcadla. Střepy se rozlétly všude kolem. Jako ve zpomaleném záběru se mi zatmělo před očima a já začal padat spolu se střepy na zem. Omdlel jsem.

 


1 názor

Per
28. 09. 2019
Dát tip

Ahoj,ma to pokracovanie ?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru