Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 453 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

To jméno nikdy neříkej! 19. Kapitola "Spojenec"
datum / id01.09.2013 / 432972Vytisknout |
autorProstě Katka
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno620x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog

Pro všechny, kteří ještě příběh neomrzel. A hlavně pro Lunarettu, jejíž komentáře mě povzbuzují k dalšímu psaní.

To jméno nikdy neříkej! 19. Kapitola "Spojenec"

Cosi Janu krutě vyrvalo z nevědomí, uvedlo všechny její smysly do nejvyšší pohotovosti, nervy si bleskově předávaly alarmující zprávy o nebezpečí. Prudce otevřela oči, srdce divoce rozběhnuté, pokoušela se zklidnit dech, aby nic nepřeslechla. Co jen ji mohlo takhle vyburcovat?
Pootočila hlavu a zjistila, že Daniel je, stejně jako ona, právě probuzen. Cítila, jak napnul svaly, jak se prudce nadechl. A pak se to ozvalo. Hluboké vibrující dunění, vycházelo ze stěn, rezonovalo s okenní tabulí, třáslo každým kusem nábytku.
Snažila se rozumem bezvýsledně zanalyzovat, co se právě děje. Naprosto jasně vnímala, jak se pokojem začal šířit ostrý zápach, zlověstný a nepatřičný v jejich útočišti.

„Je to nějaké špatné kouzlo. Hodně špatné. Co to ale je?“ zaúpěla a na malý okamžik se k Danielovi přitiskla. Ovinul ji pažemi v ochranitelském gestu.
„Útočí na dům,“ řekl s pracně skrývaným zděšením. „Musím se podívat, kdo to je.“
Uvolnil objetí a rychle vstal. I ona se začala zvedat, nohy s nejistotou položila na vibrující podlahu. Všechno ji nabádalo ke spěchu. Nebyl čas na dlouhé váhání.
Daniel rychle vykročil k oknu a vyhlédl ven. Chtěla ho následovat.
„Raději si vezmi boty,“ zarazil ji jeho hlas.
Pozoroval cosi tam venku. Jeho postoj i tón, jakým mluvil, obojí značilo, jak moc vážné to je.
Vylovila zpod postele kecky, posadila se a třesoucíma se rukama se je pokoušela natáhnout. Rány zesilovaly. Duněly teď celým domem.
„Danieli, jsou to Požírači?“ zeptala se naléhavě. Nový úder rozvibroval okenní tabuli tolik, že vydávala vysoký kvílivý zvuk.
Odvrátil se od okna a vydal se k ní a podal jí z nočního stolku orkam.
„Ne, je to Patrola. Dávní. Právě nás bombardují. Pokouší se dostat dovnitř,“ sdělil jí tiše.
Hlas měl až příliš klidný. Vzhlédla k němu, sledoval ji, jak se obouvá.
„Řekni mi, že se jim to nemůže podařit!“ naléhala na něj a škubala zacuchanou tkaničkou.
Prsty ji neposlouchaly. Hloupé boty! Dech se jí sotva prodírá přes rezonující zvukové vlny, zlý pach útočných kouzel zesiluje a ona tu bojuje s tkaničkou! Zaplnilo ji naprosté zoufalství.
Daniel si před ni přidřepl, sevřel její ruce ve svých a zarazil tak její bezvýsledný zápas s uzly.
Zvedl k ní znepokojený pohled a sotva znatelně zavrtěl hlavou.
„Může. Musíme odtud pryč,“ přiznal. „Promiň, tohle není ideální probuzení.“ Smutně se pousmál.
Dívala se na něj, vnímala zvláštní tok jeho bouřlivě protestujících pocitů, proudily k ní přes jeho prsty pevně svírající ty její. Stěží zachovával klid, stěží nechával vítězit rozum.
„Na druhu budíčku teď vůbec nezáleží. Co budeme dělat? Kam odtud půjdeme? Necháme jim tenhle dům? Váš krásný dům?“ chrlila otázky. Velký průšvih se je rozhodl potrápit dalším dějstvím.
„Bylo pravděpodobné, že se sem pokusí dostat. I když jsem nevěřil, že by někdo byl tak dobrý, aby překonal Markova a moje kouzla. A taky že není, ale zničí ochranu hrubou silou. Právě teď na nás útočí sedm mágů najednou,“ vysvětloval v rychlosti, s jasně znatelným znechucením nad svým špatným odhadem. Pustil její ruce, pomocí orkamu rozvázal uzly, vytvořil jí na botě dokonalou kličku a vstal.
Sám se začal také obouvat.
„Existuje místo, které by mohlo být bezpečné. Teď nezáleží na tomhle domě, záleží na nás,“ pokračoval s bolestí v hlase.
Přikývla. „Dobře, chápu,“ zamumlala. Chápala, ale nechtěla to tak.
Rány teď vybubnovávaly složitý rytmus a jejich interval zrychloval.

Vrzly dveře a do pokoje vtrhl Marek. Oblečení na sebe viditelně naházel v největším spěchu.
„Jste vzhůru, to je dobře. Jak dlouho už útočí? Co jsem zaspal? Zatracený lektvar!“ vrčel a dlouhými kroky přešel k oknu.
„Patrola. Á, je jich sedm. To je pocta,“ řekl, když vyhlédl ven. „Měli bychom je ale zvládnout.“
Obrátil se na Daniela. Ten nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nepostavíme se proti svým lidem. Odejdeme.“
Marek se na otce chvilku díval, uvnitř něj, zdálo se, jako by něco křičelo, svaly ve tváři se mu napínaly, jak zatínal zuby. Když ale nakonec promluvil, zněla z jeho hlasu bolestná smířenost.
„Mohl jsem to tušit. A přeci, stačilo by pár dobře mířených kleteb… místo toho, přijdeme o všechno.“
Odstoupil od okna a oslovil Janu: „Půjdete mi, prosím, s něčím pomoct? Mám za to, že otec potřebuje shromáždit vaše zachráněné Slepé. A času není nazbyt.“
Jana zaváhala, poslední, co teď chtěla, bylo odloučit se od Daniela. Ohromující rány naplnily každý kout domu.
„Děkuju, Marku. Udělejte to rychle,“ oslovil Daniel syna a neskrýval vděčnost.
Krátce pohlédl na Janu, v očích temný stín bolesti, a pak vykročil ke dveřím.

Ona následovala Marka, téměř v běhu dospěli do laboratoře.
„Berte všechno z téhle police.“ Ukázal na část regálu zaplněnou malými lahvičkami, otevřel dveře bílé skříně a vyndal z ní koženou brašnu. „Sem by se to mělo vejít,“ řekl a podal ji Janě. Sám si také našel podobnou a začal ji chvatně plnit skleněnými lékovkami.

„Víte, jak postupují?“ promluvil náhle se zoufalou bolestí v hlase. „Vtrhnou do domu, rozervou knihy, vniknou do ložnic, vyhází věci ze skříní, hlavně ty osobní, vzácné, podupou je, pošpiní. Zažil jsem malou ochutnávku, tenkrát, když zrušili Řád. Nechci, aby se to stalo znovu. A mnohem hůř, Jano. Přijdeme o tenhle starý dům. O vzpomínky, o domov.“ Upřel na ni utrápené černé oči.
Tolik mu v tomhle okamžiku rozuměla. Kdesi hluboko v ní se probudila pracně umlčovaná vzpomínka. Na domov, který měla, na rodinu, jež se rozutíkala do světa, jako by její členy k sobě nic nepoutalo. Na den, kdy s pár kufry za sebou naposledy zavřela rezavá zahradní vrátka. Kruci! Není čas na sebelítost!
Pokusila se o statečný výraz. „Když přežijeme my, když skončíme to šílenství se Jménem, tak tu ten domov bude,“ prohlásila přesvědčeně a se vší vírou, jaké byla schopná.
Marek po chvíli přikývl. „Pojďme už raději, najednou je podezřelé ticho.“

Sešli se v obývacím pokoji, oni, Daniel a trojice bledých a vyděšených mužů, tolik nepodobných sebevědomým suverénům, jimiž byli před několika dny. Jana pocítila bodavý osten studu za to, jak jimi pohrdala a zapomínala, že prožívají možná děsivější noční můru než ona sama.
„Přestali,“ přerušila napjaté ticho, zlověstnější, než předcházející hluk. Něco se chystalo
„Až znovu začnou, obrana padne. V té chvíli se musíme přemístit. Dřív než stačí vztyčit protipřemisťovací štít. Domluvil jsem se s pány na parku na Letné, hned vedle dětského hřiště. Tam se s námi rozloučí. Nejsme od teď společnost, o kterou by stáli. My pak budeme pokračovat na místo, které měl Marek obzvlášť v lásce,“ instruoval je Daniel s vážným, ale rozhodným tónem. Postoupil blíž k mužům.
Jana si k přemístění vybrala Silného. Podala mu ruku. Podíval se na ni a zaváhal.
„Na podruhé už to nebude tak zlé,“ pokusila se o úsměv.
Rozhodl se, stiskl její dlaň, právě v okamžiku, kdy se domem rozlehla ohlušující rána, lustr se divoce rozhoupal, na hlavy jim začala padat omítka ze stropu a z chodby se ozvalo praskání tříštícího se dřeva.
„Teď!“ zakřičeli oba mágové naráz.
Jana vkročila do neznáma se Silným v závěsu.

***

Park se doposud utápěl v ponuré ranní šedi, v prázdnu a tichu zněly jejich kroky zvlášť hlasitě, i tichý hovor se zdál jako křik.
„Nemůžou nás sledovat?“ ptala se téměř neslyšně Jana. Dívala se na záda odcházející trojice mužů. Rozhodli se je opustit, jít svou cestou, kterou možná považovali za bezpečnější. Ona si tím nebyla jistá. Vůbec si tím nebyla jistá. Co jen s nimi bude?
„Sledovat někoho, kdo se přemisťuje je téměř nemožné,“ odvětil tiše Marek a zavrtal se pohledem do písčitého chodníčku pod svýma nohama.
„Navíc, teď se určitě baví lepším způsobem, než beznadějnou honbou za uprchlíky.“ Nakopl jeden větší kamínek a podíval se na ně černýma očima plnýma bezmocného vzteku.
Daniel si ztěžka povzdechl. „Bojoval bych. Kdyby tu před námi stáli Požírači, neváhal bych. Ale tohle byli naši lidé!“
„Naši lidé! Právě ty nemáš důvod je šetřit.“ Marek se obrátil k otci, jeho tón nebyl vyčítavý, jen velice smutný.
Daniel sevřel ruce v pěst a stočil pohled na probouzející se město.
„To možná nemám… pojďme raději dál,“ uťal mírně, ale rozhodně hovor.
„Kam? Kde se vůbec můžeme schovat, aby nás neoddělala horda Jménem posedlých, nenačapali Dávní nebo nesežrali Požírači?“ Jana se pokusila odvést řeč na méně nepříjemné téma. A tím, k jejímu vlastnímu zvrácenému pobavení, byly spíš úvahy o způsobu jejich možného konce, než rodinné rozmíšky.
Daniel se maličko pousmál. „Doufám, věřím, že se takové místo ještě najde,“ obrátil se na Marka. „Pamatuji si, jak tě uchvátila knihovna kouzelnické vědy. Vím, že tam chodí opravdu málokdo. Krom toho je na strategicky položeném místě, dalo by se říct, že skoro pod svícnem.“
Markovi se na zamračeném obličeji rozzářilo poznání.
„To nezní tak hloupě. Usadíme se jim pěkně pod nosem,“ souhlasil a zdál se o maličko klidnější. Otočil se na Janu. „Podíváme se znovu do Národního muzea. Je tam taková nepoužívaná knihovna plná rozpadajících se svazků.“
Jana přikývla. Vida, jejich cesty vedou po prazvláštních trasách.
„Fajn, už se těším,“ pousmála se.

***

Vypadli z neznáma na místě přízračného šera, z obou stran je obklopovaly vysoké police napěchované neuspořádanými haldami papírů. Vzduch byl cítit prazvláštní štiplavou směsí nikdy nevětrané místnosti, inkoustu, kůže a plísně.
Do ticha ničím nerušeného prostoru se rozlehlo tlumené cinkání skla v kožené kabele, kterou nešetrně drcla do police. Zaklela.
„Jsou opatřeny kouzlem nerozbitnosti,“ ozval se vedle ní Markův tichý hlas. Zdejší atmosféra na něj nepůsobila zdaleka tak tísnivě, jako na ni.
„Nerada dělám kravál. A taky se mi nelíbí ty regály a papíry. Mám už takových plné zuby,“ brblala. Stačilo pár dní v archivu, aby ji navždy podobné prostory děsily. A co teprve Daniela. Otočila se k němu a on se na ni chápavě pousmál, oči měl ale vážné.
„Nic lepšího mne nenapadlo. Cítíš tu snad něco špatného?“ zeptal se a pátral očima v nečetných mezerách mezi kupičkami papírů, kterými se dalo s obtížemi prohlédnout skrz.
„Ne, žádný mrtvolný puch,“ ujistila ho.

Něco tu ale přeci bylo. Nebyla schopná to rozpoznat.
Jako by ve vzduchu visela beznaděj. Vycházela snad z všudypřítomných spisů? Odložených a nečtených, pokrytých vrstvou prachu? Kdysi si s nimi někdo dal práci, vložil do nich své myšlenky, zkušenosti, vědomosti a teď se tu bez užitku válí.
Přejela prstem po jednom z papírů a pomalu se vydala směrem, odkud do místnosti proudilo chabé světlo. Vyšla z chodbičky mezi regály do nevelkého prostoru s několika prošoupanými křesílky a otlučenými stolky. Na to vše padalo trochu slabé sluneční záře, přes notně špinavou okenní tabuli. Všechno působilo tak staře a opuštěně.
„Tedy Marku, bylo to tu takové, když jste sem chodil?“ obrátila se na mladšího z Šedivojů, který se právě se zájmem skláněl nad nějakým tlustým svazkem.
Zvedl k ní nechápavý pohled.
„Takové ošumělé, nešťastné, staré,“ upřesnila. A už si byla téměř jistá, že bylo. Viděla, jak tu Marek ožil, jak pozapomněl, co se před necelou půlhodinou stalo, že opustil svůj dům. Docela ho pohltilo tohle místo. Jeho oblíbené místo.
Daniel se otočil k ní, ve tváři jistou ostražitost. Položil prst na rty a stejným gestem upozornil i Marka, aby mlčel. Jana se zaposlouchala a k jejím uším dolehlo slaboulinké, trochu chraptivé oddechování. Vycházelo z jednoho z křesel obráceného k nim opěradlem. Někdo tam byl. Ukázala tím směrem, podívala se na Daniela a stvořila na rtech němou otázku.
„Spí?“ Jedině to vysvětlovalo, že si jich neznámý ještě nevšiml.
Daniel pokrčil rameny. Stiskl ruku s orkamem a potichu došel ke křeslům. Nahlédl do jednoho a přikývl. Tvářil se velmi překvapeně, ne však znepokojeně.
Janu popohnala zvědavost. Koho to tu mají? Vydala se za Danielem a Marek ji následoval.
Křesílko nebylo nijak velké a přesto se v něm osoba, která tu klidně pochrupávala, docela ztrácela. Drobounký mužíček s tenkýma, neduživýma nohama i rukama, nadměrně velikou zrzavou hlavou a krabatým, vrásčitým obličejem ji docela uchvátil. Přísahala by, že je to bytost jiného než lidského původu, skřítek ze starých pohádek.
„No ne, to je Prokůpek!“ vydechl Marek. Shlížel na mužíka se zvláštní láskyplností.

***

Usadili se do ostatních křesel, Jana se s povděkem zbavila své brašny s lékovkami a pohodlně se opřela. Stále nedokázala přestat pozorovat spícího človíčka. Rozhodli se ho nebudit, vypadal tak křehce a unaveně.
„Je opravdu něco jako skřítek,“ přesvědčil ji šeptem Daniel o tom, že ještě pořád dokáže číst její myšlenky.
„Něco jako?“ obrátila se na něj se zvědavostí.
Ten přikývl. „Je z prastaré rodiny, všichni jeho příbuzní mají podobné vzezření a všichni jsou nadáni jakousi vrozenou moudrostí, velice dobře kouzlí, ale nikdy jsem neslyšel, že by dokázali použít škodlivou nebo černou magii. Jsou prostě hodně zvláštní.“
„Vlastní lékárnu,“ vstoupil do hovoru Marek. „Tedy jeho rodina. Chodíval jsem k nim pro přísady. Tenhle chlapík se ke mně vždy choval přátelsky a já ho obdivoval pro jeho znalosti. Několikrát jsem ho zval k nám, ale nakonec jsme zůstali u nich, probírali všechno možné okolo léčení a alchymie, ale ze svého domu se vzdálit nedokázal. Takže se teď divím, jak to, že je tady,“ líčil znepokojeně.
Daniel přikývl. „Taky mi to přijde zvláštní. Ale musíme si počkat, až nám to poví sám.“
Jana se znovu obrátila na drobného mužíka s podivným jménem. Dokázala pochopit Markovy sympatie, protože i jí samotné se spáč zamlouval, aniž by tušila proč. ¨
Pozorovala ho dlouho, představovala si ho, jak se v bílém lékárenském plášti ztrácí za vysokým pultem a jak pak zasvěceně diskutuje o léčení, se zápalem větším, než je on sám a proti němu stojí tmavooký, trochu hrozivý Marek. Byl donucen opustit domov? Jako oni sami? V tomhle okamžiku už možná Patrola poničila vše, co tvořilo dům Šedivojů, tak krásný, sebrala mu duši. A možná zničili i zahradu. Rozvalili starou zídku, polámali větve stromů, udupali keříky bylinek. Jana sebou vyděšeně cukla. Na tohle nechtěla myslet! Dělají, co musí, nemá cenu o tom hloubat.

Pokoušela se odvést myšlenky na jinou kolej. Prohlédla si nevelkou místnost, zjistila, že ji celou lemují police s knihami a listinami, byly všude krom stěny s okny, a že jsou zde dvoje dveře, z čehož ani jedny nevypadají jako vchodové. V které části Muzea to vlastně jsou? Vstala a opatrně našlapujíc se vydala k oknům. Podlaha pod jejíma nohama nehezky vrzala.
Zastavila u oprýskaného, letitého okenního rámu, vyhlédla přes nerovné, místy matné sklo a pochopila, proč Daniel hovořil o svícnu. Otevíral se před ní pohled na celé náměstí, dívala se z výšky na Václavův zátylek, sledovala pomalu projíždějící auta i občasné chodce. Na nápadnějším místě se nemohli usadit. Zadoufala, že platí omílané rčení a pod svícnem je skutečně tma.
Vrátila se a pomalu se usadila zpátky do křesílka.
„Je to dobré místo na úkryt. Ale bude nás tu chtít?“ zeptala se a pokývla směrem k Prokůpkovi.
Daniel se nadechl k odpovědi, ale místo něj promluvil mužík v křesle. Oči nechával zavřené a o tom, že je vzhůru, svědčil jen mírný pohyb jeho rtů.
„Uprchlík nemůže upírat útočiště těm, kteří jsou na tom docela stejně,“ promluvil krásným, melodickým, a pro tak malého člověka, i neobvykle hlubokým hlasem. A pak otevřel oči. Myslela si, že nikdo je nemůže mít hlubší než Marek a nikdo nádherněji laskavé, než Daniel, ale tahle bytost nesla v světlounce modrých očích takovou porci pochopení, mírnosti, zaujetí, vědoucnosti a tajuplnosti, že se začala přihlouple a nadšeně usmívat.
„Rád vás zase vidím, Marku Šedivoji, ačkoliv ne za okolností, které by mne těšily,“ oslovil mužík Marka a poposedl do pohodlnější polohy. Stočil pohled k Danielovi a usmál se. V jeho vrásčitém obličeji se tak rozehrála směsice výrazů od potěšeného až po nesmírně smutný.
„Děkuji, že jste o mne a mé rodině tak hezky promlouval, pane.“
I na Daniela kouzlo tohohle člověka zapůsobilo. Pokývl na pozdrav a oči mu zářily.
„Jsem Daniel Šedivoj. Osvětloval jsem jen zřejmou skutečnost. Ale je mi potěšením vám udělat radost.“
Jana sledovala vzájemné výměny zdvořilostí a konečně ji opustilo nekritické nadšení.
„Jak to, že jste uprchlík? Co se vám stalo?“ zeptala se neomaleně, ale hned toho zalitovala. Obrátil se na ni s pohoršeným výrazem a viditelně se ji za její nevychovanost chystal napomenout, pak ale strnul a ve vševidoucích očích se objevilo ohromné překvapení.
„Jiskry prý byly vždy trochu neomalené. Alespoň tak se o nich píše,“ promluvil zaujatě.
Vůbec nechápala, o čem to mluví.
„Jaké jiskry?“ zabručela otázku. Mužík byl až přespříliš dokonalý na to, aby mu úplně věřila.
Ten se v křesle zavrtěl a zadíval se jí zkoumavě do očí. Nedokázala jeho modrému pohledu uhnout. Pokoušel se o čtení myšlenek, poznala to, ale nedovolila mu moc. Podstrčila mu jen jednu docela protivnou, vyjadřující znechucení nad tím, jak všechny ovládl nějakým zhlupujícím kouzlem.
„Podivné. Zdá se, že nevíte, kdo jste. Jiskra bez ohně, jen doutnající. Zato hodně mrzutá,“ pokračoval v nejasných řečech.
„Heleďte, je mi jedno, že vypadáte jako dědeček Hříbeček, nenechám se jen tak oblbnout. Přestaňte si hrát na svatouška a vyjádřete se nějak lidsky. O jakých jiskrách mluvíte, a proč mám pocit, že o mně víte něco víc, než já sama? Jana domluvila a pak si uvědomila, že podobný rozhovor nedávno vedla, kousek odsud, dole v muzejní kavárně.
Prokůpek se nezdál být uražený, spíš zarmoucený.
„Bohužel, musím vás zklamat, nic nehraji. Jestli je vám mé vystupování nepříjemné, je mi to velice líto. Obzvlášť, když já sám považuji setkání tohoto druhu za velice vzácné a jedinečné,“ pokračoval mírně. Jana se kousla do rtu. Co tu tropí, nedůvěřuje bytosti s takovýma andělskýma očima.
„Ne, to je v pohodě. Mluvte, jak musíte, já si zvyknu,“ zamumlala a otočila se na Daniela. Doufala, že u něj najde vysvětlení, ale ten vypadal stejně nechápavě, jako se ona sama cítila.
„Ve starých spisech autoři zmiňují bytosti s bílýma očima a se světlem v těle. Jmenují je Jiskry. Jejich rod je stejně starý jako rod mágů, nevyskytovaly se však tak četně. Měl jsem za to, že už na světě žádná není. Ale já ve vás, děvče, cítím tolik záře, skryté, ale silné, že se nemohu mýlit.“
A bylo to tu znovu. Kupodivu už ji to tolik neděsilo. Už pomalu začínala chápat, že o sobě neví tolik, kolik by měla. Ale víc už o sobě poslouchat nechtěla.
„Co vás vyhnalo z vaší lékárny?“ zeptala se a mužík pochopil, že s dalším hovorem o Jiskrách nepochodí. Zdálo se ale, že jemu je naopak nepříjemná Janina otázka. Dlouho váhal, ale nakonec velice smutně promluvil.
„Zlo,“ odpověděl tiše. „Před dvěma dny přešlo přes práh našeho domu, odvleklo mé dva bratry, matku i otce.“
Marek vstal. Viditelně ho tahle informace zabolela.
„Víte, co se s nimi stalo? Kdo k vám přišel? Patrola? Jak jste unikl vy?“ vyptával se a z černých očí mu čišelo zoufalství.
Prokůpek si zakryl rukama oči a krotil hlas, aby se mu netřásl.
„Ano, byla to Patrola. Zástupci Dávných, těch, kteří se zavázali jednat s námi, jako se sobě rovnými a přitom nám nechat právo na své zvyky. Nikdy jsme jim neškodili. Neumíme to, víte. Je to naše slabost. Proto je nás tak málo. Tady jsme se cítili v bezpečí. Porušili slib. Zatkli všechny, které v domě našli. Já… v tu dobu jsem byl zrovna v sušárně, rozvěšoval jsem trsy mladých kopřiv, když jsem ucítil, jak se zlo blíží. Ukryl jsem se v peci. Jsem, jak vidíte, opravdu malý a vešel jsem se do ní bez potíží. Chladící kouzlo mne uchránilo od nejhorších popálenin. Rozmetali všechny léky, rozbili vše, co bylo křehké, podpálili, co bylo ze dřeva. Utekl jsem odtamtud. Nikdy bych tam nemohl zůstat. V rozvalinách, bez své rodiny. Nevím, co se to stalo se světem.“
Jana sklopila pohled ke svým rukám. Úžilo se jí hrdlo, do očí se jí draly slzy. Ale pak se prudce narovnala a provrtala mužíka pohledem. Něco ji napadlo a soucit vystřídal ledový děs. Jak to, že není Prokůpek pod vlivem? Co když to u něj jen nepoznala, co když přivolá Požírače?
„A jak jste odolal Jménu? Nejste pod jeho vlivem, že ne? Řekněte, že Opusmagnum je banda vražedných bestií a jediné, co s ní lze udělat, je poslat ji pod kytičky!“ Poprvé použila pravé jméno společnosti, ačkoliv se v ní tomu vše bránilo. Ale byla si jistá, že teď už svou magickou moc ztratilo. Nikoho nového už neovlivní.
Prokůpek na ni s největším překvapením pohlédl.
„Nerozumím vám. Neznám Opusmagnum. Nechápu, čemu jsem měl odolat. Oplácíte mi stejnou mincí? Chcete si užít trochu legrace nad zničeným člověkem?“ ptal se zoufale.
Jana se k němu naklonila a bez ptaní ho uchopila za ruce. Musela se přesvědčit, jestli před nimi něco netají. Cukl sebou, ale ona ho nepustila. Cítila pod prsty jeho kostnatá zápěstí, cítila rychlý a vyděšený tep. Měl v sobě tolik bolesti, že nedokázala dotek dlouho vydržet. Touha po jeho lidech, touha po domově, ho téměř stravovala. Překrývala vše ostatní, živelnou zvídavost, bezbřehou laskavost i smysl pro řád věcí. Pustila ho, nebyl zamořen Jménem. Nikde po něm nenašla ani stopu. Po tvářích jí tekly proudy slz a jen stěží ze sebe vypravila:
„Je čistý.“ A pak se obrátila k Prokůpkovi. „Omlouvám se, musela jsem to zjistit. Všechno vám vysvětlíme.“
Položila si hlavu na kolena, objala je rukama a zašeptala: „Řekněte mu to. Já teď nemůžu.“
Mužíkovy pocity byly i jejími pocity, mužíkův osud se zdál i jejím osudem. Nedokázala rozlišit, co nasála za krátkého spojení, a co vychází ze zlých událostí dnešního rána.
Ucítila lehký dotek prstů ve vlasech a pohlazení na zádech.
„Bude líp,“ konejšil ji Danielů hlas. Narovnala se a on ji uchopil za ruku. Vděčně k němu vzhlédla a přes potoky slz se jí podařil drobný úsměv. Danielův pohled byl plný laskavosti a starostlivosti, ale i naděje.
„Máme teď spojence.“ Pokývl směrem k Prokůpkovi a s Janinou rukou ve své začal vyprávět.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

01.09.2013 13:34:45dát kritice tipZdenda

už 19. kapitola?

to zaslouží tip

tip



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor