Cesta

John McCall byl milý lehce mentálně postižený kluk, který už vycházel z pubertálního věku. John byl malé výšky a síly, ale za to disponoval velkou fantazií a představivostí. Měl středně dlouhé tmavé vlasy, které z části zakrývaly jeho kulatý obličej, na kterém nosil dioptrické brýle. Johnovi zemřeli oba rodiče po automobilové nehodě, které se také účastnil, ale naštěstí ji přežil, i když za cenu lehkého poškození mozku. Po propuštění z nemocnice se ho ujala jeho babička, které potom chlapcovi lékaři nabídli nové experimentální  léky, jenž by umožnily Johnovu mozku fungovat jako dříve ba dokonce i lépe. Chlapec poté začal tyto léky vypadající jako lentilky užívat a během pár týdnů se dostavilo rapidní zlepšení a umožnily mu vrátit se do školy a společnosti, kterou stejně nikdy s nadšením nevítal, neboť byl nejradši ponořen ve svých představách. Vždy ho fascinovali samurajové jejich umění boje smysl pro čest a způsob života, z toho důvodu a o nich četl veškerou literaturu, kterou získal ať už koupením nebo dostal darem, nebo ji našel v domě či okolí. Veškerý svůj volný čas trávil čtením legend a pověstí o těchto válečnících nebo si je představoval a často se v těchto představách objevoval i on sám jako zkušený voják s vysokou hodností a úctou, nejčastěji však četl ve vlaku při jízdě do školy, kde už byl několikrát potrestán za ignorování výuky kvůli své četbě. Čím více si tyto příběhy představoval tím se mu zdály jeho postavy reálnější, až se jednou těmito představami uvedl do transu a zůstal ve svém vlastním světě, dokud ho neprobrali doktoři. Po této příhodě byl chlapec vzat na vyšetření ke svému lékaři, který konstatoval, že díky užívání jeho nových léků může občas mozek pracovat na vysoké úrovni, a proto se postavy zdají reálnější také konstatoval, že to nemůže ohrozit chlapcovo zdraví. Lékař byl dobrý člověk, ale pod nátlakem farmaceutické společnosti musel zalhat o vedlejším účinku léku a nechal chlapce, aby posloužil jako pokusné zvířátko. John tedy nadále bral léky a žil nadále jako snílek až jednou kdy si vzal po ránu omylem o jeden prášek navíc. Vypadalo to jako klasická jízda vlakem do města kam John chodil na školu, ale poté co sedl do téměř prázdného vagónu, který ještě stále zapáchal po čistících prostředcích používaných během noci, si jako vždy otevřel knížku, ale hned na to ji zavřel pohodlně se usadil, jízdenku položil vedle sebe na sedadlo, aby ho revizor nerušil, zavřel oči a začal se ponořovat do svých představ. Bohužel ale nevěděl, že díky požití většího množství léku se vyšplhala jeho mozková aktivita k maximu a znovu ho uvrhla do transu. V tu chvíli stál John na náměstí samurajské vesnice, všude se ozýval dětský smích a vzduch prosycovala nádherná vůně rozkvetlých květů na stromech i všude okolo, John si nepamatoval kdy se jeho představy takto podobaly realitě a začínal doufat že toto je realita, kterou si tolikrát představoval. V momentě byl volán k vůdci samurajů Omashiovi, který plánoval postup ochrany císaře při jeho přepravě zpět do císařského paláce z jeho venkovního sídla v horách. John, ve své vesnici známý jako Tokashi se přesunul po dubových schodech do velké dřevěné budovy sloužící jako radnice a vojenské velení v jednom. Vstoupil do velké haly, kde stál jen starý dřevěný stůl a kolem něj klečeli vysoce postavení válečníci plánující společně s Omashiou. John přiklekl a pohleděl na borovou desku stolu, na které ležela stará mapa se zkroucenými rohy a zřejmě nesčetněkrát pokapaná voskem ze svíčky, po důkladném naplánování vyrazil John společně s Omashiou a početnou skupinou válečníků do hor vyzvednout císaře. Během cesty začínal chlapec stále víc a víc věřit že toto je realita, jelikož šli cestou, kterou nikdy předtím neviděl, cítil hlad, únavu vítr ve tváři a když se ohlédl viděl skupinu mužů z nichž měl každý jiný obličej a byl z nich cítit život což se mu ještě u žádné představy nepovedlo. Po cestě začal přemýšlet nad jejich nepřítelem, byli to pouze obyčejní sedláci trávící celé dny na poli, kteří jen chtěli svrhnout císaře kvůli jeho novým reformám, „zřejmě ani nevědí, za který konec se drží meč“ pomyslel si John a potichu se zasmál. Když dorazily k císařovu sídlu strnuli hrůzou a překvapením. Celé sídlo bylo v plamenech a stráže mrtvé s hlavou zabořenou v hlíně. V tu chvíli John zapomněl na krásu výhledu, který se mu naskytoval a rozběhl se směrem k bývalé vstupní bráně doufaje, že nalezne někoho dostatečně živého na to, aby mu řekl, co se stalo. Stejně učinily i ostatní a po chvíli se na ně usmálo štěstí a nalezli polomrtvého strážného s kusem kovu zabodnutým v oblasti žaludku, více chraptěl, než mluvil, ale i to stačilo, aby zjistily, kdo a kam unesl císaře. Strážný zemřel hned poté, co jim vše řekl, jako kdyby ho drželo na živu vědomí, že už musí někdo brzy dorazit a zachránit císaře. V tu chvíli bylo všem jasné, že původně zdánlivě lehká doprovodná mise se mění na vysoce nebezpečnou záchrannou misi. Omashiovi i Johnovi bylo najednou jasné kam mohli nepřátelé jít, jak zjistily od strážného šli směrem na sever kde se v údolí rozprostírala malá sedlácká vesnička, která po jejich vzepření fungovala jako jeden z mála vojenských táborů. Oba potom usedli k meditaci vymýšlejíce nejlepší útočnou taktiku. Po chvíli přišel John s návrhem falešného útoku, kdy on povede skupinu mužů do boje, zatímco Omashia se zbytkem vojáků využijí zmatku a zachrání císaře a aniž by pomáhali Johnovi a jeho skupině se ukryjí a poté převezou císaře do bezpečí. Kvůli nedostatku času se to jevilo jako nejlepší varianta. John věděl, že přežít tento útok je téměř nemožné, ale natolik se v něm rozrostly zásady samurajů zdůrazňujíce smysl pro čest a přísahu k ochraně císaře za každou cenu, že nemohl zbaběle ustoupit, naopak vedl své vojáky v čele, což jim dodávalo odvahy. Při pochodu John začal uvědomovat, že pro tuto chvíli je tady, k tomuto okamžiku jeho život směřoval, tady a teď dodrží svoji přísahu a zaslouží si uznání i po další generace tady se jeho jméno stane legendou, v tu chvíli mu nad hlavou proletěl pták a až v tu chvíli si všiml, že okolo něj je vše dokonale rozkvetlé a nádherné. „Dokonalý květ je vzácný, člověk by ho mohl hledat celý život a stejně by to nebyl promrhaný čas.“ Pomyslel si a usmál se. Chvíli na to zastavily před vesnicí, kde už je očekával houf nepřátel, „a za chvíli vylezou další“ prohodil John ke svým mužům a pousmál se, ale pak si uvědomil, že to pod jeho válečnou helmou, která měl i obličejový kryt, zřejmě nebylo vidět a tak se pro jistotu zasmál nahlas. Chvíli tam jen tak stáli očekávajíce, jestli aspoň jedna strana nezmoudří a neustoupí, ale všichni věděli, že toto čekání je zbytečné. Po chvíli obě strany vykročily pomalu proti sobě a země se začala třást pod takovým množstvím nohou, najednou dal John povel a samurajové se s válečným křikem rozeběhli i se svým kapitánem v čele vstříc jasné, ale čestné smrti. Boj byl krutý a chvílemi nerozhodný, ale zdálo se, jako kdyby nepřátelské řady neměli konce, a tak se vítězství začalo pomalu přiklánět na stranu vzbouřenců, ale to už nebylo podstatné, jelikož John zahlédl jak Omashia a jeho muži utíkají s císařem pryč z vesnice a to pro něj byl impuls k činnosti, probodl nepřítele, který se na něj zrovna řítil, a potom zakřičel ke svým mužům: „Tohle je náš konec, tak ať je to takový konec, který bude stát za vzpomínání!“ a znovu se s neuvěřitelnou dravostí tygra vrhl mezi nepřátele. Letmo občas zahlédl jak některý z jeho vojáků s probodnutým hrudníkem nebo trupem padá k zemi, většina lidí by v této situaci pocítila strach, nebo vztek, ale oni ne John a zbytek zůstali klidní a rozvážní a i nadále, zkropeni nepřátelskou krví, bojovali jako lvi, aby zajistily čas svým druhům, kteří odváděli císaře. Poté přišlo nevyhnutelné a John pocítil ostrou bolest v boku, kam mu nepřítel zarazil kus oštěpu, nedbaje bolesti a krvácení hrot ze zrezlého kovu vytáhl a pokračoval v boji, bohužel ho tato rána natolik oslabovala, že jeho reakce začali být pomalejší a jeho údery nepřesnější, čehož využili nepřátelé a pak přišla ona smrtelná rána, která Johnovi rozsekla trup a on neschopen nadále bojovat spadl na krví nasáklou zem mezi své i mezi nepřátelské bojovníky a ve strašlivých bolestech si povšiml jezdců mířících po hřebenu hory směrem k samurajské vesnici. Usmál se a pak z posledních sil polohlasně pronesl: „všechny květy jsou dokonalé.“ Utrhl jeden květ ze země a pevně ho stiskl. V tentýž den asi 2 hodiny po příjezdu vlaku, jehož cesta trvala čtyřicet minut, dorazila na vlakové nádraží Johnova babička, kterou přivezla policejní hlídka. Plakajíce šla směrem k vagonu kolem, kterého byla natažena žlutá policejní páska, ale stačil jí jediný pohled do okna vagonu a přepadl ji hysterický záchvat. Když po třech dnech šla na policii kvůli výslechu, zajímala se o to, jestli už vědí, co se stalo. Vyšetřovatel, který v ní spatřil poctivou ošetřovatelku, jí přinesl nedokončenou zprávu o úmrtí, kde se psalo, že zahynulý John McCall byl nalezen sedě mrtvý ve vlaku, ale co vyšetřovatele nejvíce překvapilo, byl chlapcův spokojený úsměv, který nevypadal na to, že ho někdo zabil, spíše jako kdyby dosáhl celoživotního cíle a to, že vykrvácel z pravého boku a z trupu bez jediného škrábance. Policie šla poté navštívit Johnova lékaře, který už nemohl unést vinu za smrt chlapce a nedokázal déle lhát, jim řekl vše, co věděl, dokonce i o vedlejších účincích. O nich vypověděl, že při častějším užívání mohou lidský mozek nabudit takovým stylem, že je schopen si vytvořit vlastní svět aniž by si to dotyčný uvědomoval a brzy se vžije do představy, jako by to byla realita. Ta se ale odehrává jen v jeho mysli, ale bolest a jiné pocity se projevují normálně, jen fyzické projevy jsou minimální. O dva dny později spáchal lékař sebevraždu, zřejmě kvůli obžalobě, jak se domnívala policie. A případ mladého Johna McCalla byl zařazen mezi nevysvětlitelné případy. Vyšetřovatel se potom ještě zastavil za babičkou mrtvého chlapce, aby jí něco předal, bylo to v malé krabičce a policista jí řekl, že tuto věc našli v chlapcově ruce potom, co ho objevily. Doufajíce, že předal alespoň minimální památku, se rozloučil a odešel. Stará dáma se posadila do svého oblíbeného houpacího křesla a rozdělala krabičku to, co v ní našla, jí dost překvapilo, vytáhla kus papíru, na kterém stálo: „Tyto květy se nacházejí pouze v úbočích skal v jižním Japonsku a pouze 2 týdny v roce, v přelomu března a dubna.“ Hned pod lístkem se nacházel velký plně rozkvetlý růžový květ a na něm dvě kapičky krve.