Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZahrada mého těla
16. 02. 2002
3
0
1224
Autor
BloodTears
O mé nalezené lásce bez které bych zemřel žalem nebo se utopil v temnotách... Věnuji to jen jí,Kateřino,Miluju Tě:o)
Zahrada plná spadaného listí, ponořená ve stínu velké špinavé zdi.
Jako rozsypané perly je tu mezi hlínou pár kapek krve.
Starý,omšelý plot z rezavého drátu odradí už od pohledu.
Není člověka,co by sem chodil,není světla,co by zalilo mrtvé brázdy květin.
Utonu Ti mezi kapkami deště...
Kdysi tu bylo tolik slunce,tolik květin které zalévaly laskavé ruce.
Kdo sem postavil tu odpornou zeď?
Všechno tu chřadne,umírá svým vnitřním smutkem.
Lidské srdce pláče uvnitř mé zahrady a branka je zavřená...
Proplavu mezi šedivé skály do jezera s černou vodou...
Myslíš,že tu branku ještě někdo otevře?
Zeď se zachvěla když hlína vydechla,zubožené stonky květin se zachvěly.
Neexistují uši,co by slyšely můj hlas z podzemí.
Víš,že ta šedivá zahrada v rohu ulice,na konci města plného krásy už dočista zanikla?
Propadám se do řvoucích hlubin,stahován děsivým vírem v černém kole...
Vidíš ten stín?
Ne ten ze zdi,tam dál...a ty kroky,slyšíš ty kroky?
Kdo by sem chodil,náhodný člověk,co zabloudil do šedivé ulice a hledá cestu zpět.
Tam za zdí,co zakrývá mi slunce,musí být úžasně...šedivou zeď však nezboříš.
Ach,nenacházím dno...nemyslel jsem že smrt je tak strašná...
Něčí záhadná silueta se blížila tou slepou ulicí bez barev zrovna sem.
Mine mě,mine mě,mine mě...a nezaleje,nezaleje světlem.
Dech zahrady se změnil v napjaté očekávání.
Zvuk blížících se kroků zastavil čas,seschlé stonky polomrtvých květin se zvedly.
Utonu během okamžiku,utopen ve vlastní krvi a černých vodách Styxu.
Malá hebká ručka zasněně pohladila rezavý plot.
Uplakané oči se zadívaly na ubohé brázdy ztvrdlé hlíny poseté kapkami krve.
Uši zaslechly vzdálené volání a tiché prosby.
Dvoje srdce se rozbušily ve stejném rytmu.
Kdo mi dává tu sílu ještě vzdorovat?Prodlužovat mé trápení...
Bosé nohy se zaryly do sténající hlíny a rozčeřily hustou mlhu obtáčející tu zeminu jako mor.
Nahá postava s křídly stojící uprostřed černého výkřiku.
Cítí tu někoho dýchat,cítí prosakující slzy odněkud zdola.
Rozepne ruce k nebi a něco moc krásného zašeptá.
Mé tělo pomalu klesá do hlubin a ruce vlajou v gestu poslední prohrané bitvy...
Kapky deště poprvé políbily mou kůži,lásko.
Ztracené oči kdesi v černé hlíně se s bolestí otevřely,myslím že pláču.
Ten anděl s vlasy snad spletenými ze slunečních paprsků mi seslal déšť.
Zaschlá krev se rozpila a vsákla do bolavé hlíny.
Byl to jediný prst co se mi pohnul z celého toho klesajícího těla...
Tak jemné a hladké dlaně se opřely o špinavou zeď.
Ty ji chceš zbořit?
Lásko,to se ti nikdy nepovede protože ona je mou součástí.
Zničíš pak nás oba,šeptá něco z hlubin k nahému andělu.
Snad se mi pomátlo celé tělo a plave se mnou nahoru...ke světlu...ke světlu...
Ta drtivá rána co urazila vrch zdi mi rozbušila srdce neskutečnou silou.
Tvé kapky krve z rukou,co bortí zeď se mi vsakují do těla.
Všechno náhle ustrnulo v nehybném okamžiku.
Poslední kámen spadl kamsi dozadu,andělovy oči se zaleskly slzami bolesti.
Opouštím černou hladinu a vzlétám vysoko nad ní...
Zlaté světlo slunce zalilo černé brázdy mrtvé hlíny.
Chvějící se stonky malých rostlin pocítily životní sílu.
Milion barev rozezněl milion blažených vzdechů.
Neskutečné světlo před očima měnilo černou hlínu v záhony květin.
Myslím,že cítím křídla...lásko...lásko,kde jsi celou tu dobu byla?
Někde na konci města,v rohu ulice,je spadlá zeď.
Není tu plot protože sem může každý.
Kvete tu nespočet překrásných květin milonů barev.
Nejkrásnější to však je,když se zadíváte nahoru,přesně nad zahradu...
Mává tu křídly anděl co už nikdy neodletí protože zahlédl svou lásku mezi těmi květinami...
Jako vždy je to nádhera. Opravdu bych chtěla umět svoje city vyjadřovat jako ty.
*!*
Já vím, že jde o lásku a to je pak dovoleno vše... Měla bych tedy tiše odcupitat a snít o tak nádherném citu, jakým Vy dva sáláte, ale...
- myslím, že tenhle kousek je jak dělaný do Montyina klubu "Nepřátel přívlastkové literatury"... :)
- nezlobte se, přeji aspoň sto let lásky jako trám!
Přiznám se hned....četla jsem jen ty věty kurzívou...a bylo to krásné...nebudu číst zbytek i tohle stačí na tip...občas bych si přála být nějaká Kateřina...:o)*