Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Svaté Evangelium dle Lotra Žháře, svatého to Arcilháře

24. 01. 2014
0
0
540
Autor
Hanussen

V prvých dnech měsíce nisanu, když již započaly přípravy na velké slavnosti, v tyto dny oslav a radosti vjel do města Jerušalajim muž na oslíku. Jeho vlasy byly ulepené smolou a jeho oděv se hemžil dírami a jako cáry hadru povlával v právě se zvedajícím větru.

Za tímto mužem, jehož zjev působil vskutku uboze, se plahočilo ještě několik, téměř stejně zubožených postav. Opírali se o hole a kapuce jim zahalovaly tvář.

Jeden z nich popoběhl k muži na oslíku a pravil:

„Už tam budem‘, kámo?“

Muž na něj ani nepohlédl a pokračoval v cestě. Osoba v kapuci se tedy opět vypravila ke svým druhům.

„Tak co?“ Řekl jeden z nich.

„Nic neřek‘.“

„Už mě bolej nohy.“ Postěžoval si jiný.

„A proč vůbec chodíme jak žebráci?“ Posteskl si další.

„Mistr pravil: chudoba cti netratí.“ Pronesl nejvyšší z nich hlubokým hlasem.

„Jenomže to neznamená, že musím chodit v nějakejch zatracenejch hadrech, né?“ Rozzlobil se předešlý muž.

„Určitě ví, co dělá.“ Prohlásil opět ten nejvyšší, „A kdo jsme my, abychom soudili jeho rozhodnutí? Nakonec, jsme pouze jeho učedníky.“

„Drž už hubu, Jidáši, nikdo na tebe není zvědavej!“ okřikl ho nejmenší muž, který až doteď zůstával zticha.

„Nech ho, Matouši, však víš, že to nemá v palici úplně v cajku.“ řekl jiný učedník a pokynul ostatním, aby pokračovali za svým Mistrem.

Ten si ani neuvědomil, že za ním ostatní nepokračují, jelikož se toulal ve své mysli. Náhle se ale propadl do jakéhosi vytržení a když si povšiml, že kolem něj zrovna kdosi prochází, jal se hovořit:

„Můj milý, zastav na chvíli velebnou chůzi svou a vyslechni, prosím, co ti pravím,“ muž, ze kterého se vyklubal římský voják na obchůzce naň nechápavě zíral. Mistr si toho ale nevšímal a pokračoval ve své řeči:

„Víš, můj příteli, že chudobným měl by ses státi a všehož majetku, kteréhož si nabyl, měl bys jiným darovat? Nerozumíš mé řeči? Já ti to tedy vysvětlím. Člověk neměl by na tomto světě ničehož vlastniti, neboť pouze jako chudobný může vejít do Království Nebeského! Lidé již vyrobili mnoho věcí, které nepotřebují k životu a tyto pouze harmonii a řád světa tohoto narušují! Neodvažuji si ani představit, kde tato technika skončí! Jestliže bude se takto stále vyvíjeti, jednou nás ovládne a zničí svou nezměrnou mocí! Mně můžeš ve směru tomto důvěřovati, neboť vidím všechny tyto důsledky! Ano, můj drahý příteli, já je opravdu vidím!“

Při těchto slovech se mu jeho umolousaná tvář stáhla do extatického šklebu, který vojáka děsil. Strčil do Mistra až upadl a pospíchal od něj pryč.

Když jeho učedníci spatřili, co se děje, ihned pospíchali ke svému Mistrovi, aby mu pomohli na nohy. Ten ale odmítal zvednout se z prachu starověké ulice a hlasitě se smál.

„Nerozumí mým slovům. Ne, nerozumí, ale pochopí je. Jednou. Jednou všichni procitnou a uvidí, co vidím já. Ano, ano, spatří tu zkázu, která postihne tento svět.“ Mumlal si pro sebe.

Učedníci se na sebe podívali, soucitně pohlédli i na svého Mistra a i přes jeho protesty ho zvedli ze špinavé země.

„Opravdu věříte tomu, co říká?“ Zeptal se jeden.

„Věřím, že se v jeho bláznivých slovech skrývá pravda.“ Pronesl ten, kterého nazývali Jidášem. Poté se zadíval na Mistra a dodal:

„I když je možná občas skryta velmi dobře.“

V těchto chvílích se o tyto špinavá individua v podstatě nikdo nezajímal, ale našlo se i několik obyvatel města, kteří o jejich příchodu věděli velice dobře.

Tajuplná postava v tmavé kápi se proplétala úzkými uličkami vedoucími kolem chrámu. Občas se ohlédla, jestli ji někdo nesleduje, ale jinak byla stále v pohybu. V jedné uličce, do které světlo již téměř nepronikalo, se postava zastavila. Chvíli šmátrala rukou po jedné ze zdí až narazila na nepatrný výstupek, který stlačila. Vysunulo se jakési zařízení, do kterého osoba začala mluvit. Nejprve zaznělo cosi jako kód složený z čísel a písmen řecké abecedy a poté postava do stroje zašeptala:

„Alfa a omega již dorazila, Velectěný.“

Pak zaklapla stroj zpátky a odcupitala z uličky, jakoby nic.

Jestliže bychom si dali tu práci a sledovali trubici vedoucí z tohoto aparátu přes celé město, dostali bychom se až do sklepení jednoho z domů, ve kterém se nacházela místnost vyzdobená pouze přísnými geometrickými tvary a něčím, co připomínalo technické nákresy různých zařízení, plné ozubených kol. V tomto podzemním prostoru se nyní nacházeli tři muži v kápích, stejných jako měla osoba probíhající městem.

„Již je zde.“ Pravil hlubokým hlasem jeden z nich.

„Proroctví se tedy naplňuje.“ Obrátil se na něj druhý muž.

„Ano, bratře.“ Potvrdil třetí muž.

„A již brzy se naplní celé.“ Pronesl opět první.

„A naše výtvory,“ zadíval se druhý na stěny kolem sebe, „budou mít konečně volnou cestu.“

„Ale nejdříve,“ řekl třetí muž, „musí být ten muž zabit.“

„Kdo vykoná tento čin?“ otázal se druhý.

„Znám jednoho lotra, který by se na tuto práci hodil výtečně.“ Odpověděl první.

„Kdo je tím zlosynem?“ Otázali se druzí naráz.

První muž se zašklebil, prohmátl si vous a zachechtal se.

„Ten člověk se jmenuje Lotr.“

„Snad ne Lotr, řečený Žhář?“ Podivil se třetí muž.

„Přesně ten stane se naším nástrojem.“ Pravil první a zachechtal se ještě strašidelněji než předtím. Oba jeho kolegové na něj chvíli zírali, ale po chvíli se k němu s radostí přidali. Ve světlech pochodní se mihotaly jejich stíny a tvořily bizardní kreace.

Všichni čtyři byli členy tajného spolku jehož jméno zní Bratrstvo Technokratus. Jeho členové jsou posedlí stroji. Jejich zájmem ovšem není pomoc, ale pouze moc. Soustředí všechno své vědění jen k tomu účelu. K jejich velkému zděšení se ale v těchto dávných dobách objevil muž, jenž kázal pravý opak. Proroctví, kterým se Bratrstvo řídí, však jasně říká, že stroje budou vládnout. Proto každý, kdo káže něco jiného, musí být zničen.

Druhého dne, zrovna když vysvitlo slunce nad věčným městem, se skupina čtyř mužů v temných hábitech neslyšně kradla prašnými ulicemi. Zastavili se až před jedním obchůdkem v chudinské čtvrti města. Všude se potulovali opilci a rváči a žebráci natahovali své kostěné paže. Děti si hrály v blátě a jejich matky byly mrtvé nebo se z nich staly prostitutky.

„Doufám, že v den naplnění se proroctví se těchto špinavých ničemů zbavíme navždy.“ Zašeptal druhý muž.

„Jak bylo psáno, tak se též stane.“ Pokýval hlavou první a vešel dovnitř.

Za pultem obchodu, přecpaném kradeným zbožím, se nacházel vysoký muž s nevyzpytatelným úsměvem na tváři.

„No?“ Zeptal se příchozích, „Co chcete?“

„Jsi Lotr, řečený Žhář?“ Zeptal se třetí muž.

„Jo.“ Odpověděl Lotr.

„Žádáme si tvých služeb, Lotře Žháři.“ Pronesl první muž vznešeně.

„Vo co gou?“ Otázal se Lotr.

„Chtěli bychom si u tebe objednat vraždu.“ Pravil znovu první muž, mírně otřesen Lotrovou mluvou.

„Tak to bude za pořádný prachy.“ Zasmál se Lotr a plivl na pult.

Muži se na sebe zděšeně podívali, protože takové nehorázné chování ve své blízkosti ještě nezažili. Neměli ovšem jinou možnost, a tak byla uzavřena dohoda s Lotrem Žhářem.

Skupina, kterou vedl blouznící Mistr se plahočila městem. Osla už neměli, protože ho Mistr daroval nějaké ženě, která šla zrovna kolem. Slunce prahlo a učedníkům se dělalo sucho v ústech. Zatím ale netušili, kdo je jim právě v patách.

Přestože se Mistr čas od času rozpovídal, jeho učedníci ho stále následovali. Nesouhlasili sice úplně se vším, prohlašoval, ale i tak se jim nezdála špatná jeho vize lepšího světa. Občas se k nim přidal někdo nový. Když se tak stalo, Mistr na něj vylil džbán vody a něco zamumlal. Učedníkům už to ani nepřišlo zvláštní a ani si toho nijak zvlášť nevšímali.

Poklidně procházeli městem, když tu se najednou Mistr zastavil a pokynul i ostatním, aby zastavili své kroky.

„Co je, kámo? Proč zastavujem‘?“ Řekl jeden učedník.

„Až se den nachýlí ke svému konci,“ začal Mistr, „musíme najít místo, kde přenocujeme a pojíme večeři, vždyť dnes je přec den sváteční!“

Vyslechli ho a vydali se hledat přístřeší.

Lotr Žhář procházel městem pomalými, těžkými kroky a obdivoval se výzdobě chrámů a vystavenému zboží obchodníků. Při této bohulibé činnosti ovšem naslouchal kolemjdoucím a shromažďoval informace o Mistrovi. Zjistil, že se tento večer chystá i se svými učedníky přenocovat v jakýchsi zahradách. Nevydal se ovšem tím směrem. Jeho kroky se dokonce obrátily úplně opačnou cestou. Šel tak dlouho až dorazil na velitelství římských legií.

Slunce se již chýlilo k západu, když Mistrova skupinka dorazila do zahrad. Unaveni celodenním pochodem se učedníci svalili na zem jako hrušky. Mistr však zůstal stát a hleděl na zapadající ohnivou kouli. Když se obrátil na své společníky, všichni již rozvazovali své uzlíčky, ve kterých měli uschovaný chudý pokrm.

„Radujme se z darů, kterými nás obdařil náš Pán! Radujme se, že nás obdařil prozřením, že není potřeba hmotných statků k životu!“ Vykřikl náhle do ticha a učedníci úlekem zkameněli.

„Jezme tedy, abychom uctili našeho Pána!“ Zvolal následně a vítězoslavně vytáhl ze záhybu svých špinavých cárů malou rostlinku kopřivy a dychtivě si ji strčil do úst.

Učedníci na něj chvíli nechápavě zírali, ale po chvíli začali jíst svou skromnou krmi.

„Hostina“ se již pomalu končila, když do zahrady náhle vtrhli římští vojáci. Zavládl chaos. Učedníci se snažili schovat, ale jejich Mistr zíral na legionáře, jako by byl něčím omámený. Snažili se ho odtáhnout do bezpečí, ale jejich snaha byla marná. Vojáci svázali Mistrovi ruce. Když ho odváděli, přistoupil k němu Jidáš, jeho nejvěrnější učedník a políbil ho na tvář. Přestože byl Mistr celou dobu zticha, nyní řekl:

„Děkuji ti, můj příteli.“

Mistra odvedli do sídla římského správce. Tam byl na základě obvinění jistého Lotra, které tvrdilo, že podněcuje lid ke vzpouře, odsouzen k smrti ukřižováním. Rozsudek nepomohla zvrátit ani přímluva Velekněze chrámu. V podzemních prostorách se opět mihotaly stíny Bratrstva, kmitavější než kdy předtím. Sklepením se rozléhal krákavý smích čtyř mužů v kápích.

Dalšího dne vedli vojáci Mistra s křížem na rameni ulicemi. Nevypadal smutně ani sklesle, dokonce se stále usmíval. Za tímto procesím se potáceli učedníci, kteří byli po noci ve věznici v ještě zuboženějším stavu než kdy předtím.

Z jedné uličky se také vynořili zakuklené postavy. Chtěli vidět smrt svého nepřítele.

Po postavení kříže se kolem něj shromáždili učedníci i technokraté. Ti přistoupili ke kříži jako první.

„Nyní našemu cíli, strojům, které jsou naším potěšením, nestojí nic v cestě,“ obrátil se první muž na ostatní.

Mistr na kříži na ně pohlédl a pravil:

„Za potěšení se platit musí – dříve nebo později.“

Po nich přišli učedníci.

„Sbohem, náš Mistře, tvé rady budeme dodržovat i dále.“ Řekl Jidáš.

„Nezapomeňte však,“ obrátil se na ně Mistr, „že je třeba také dodržovat zvyky naší víry. Nikdy ji nesmíte pozměnit, jinak život lidský a život přírody nebude v harmonii již nikdy.“

V té chvíli už ale byli všichni pryč a Mistr zůstal osamocen.

 

Toto zaznamenal Lotr Žhář, svatý to Arcilhář, kterýžto Mistru k smrti pomohl a nikdy se za to nestyděl.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru