Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hotelové blues

26. 01. 2014
4
13
593
Autor
Bonito

Vzbudilo mě bzučení vedle hlavy. Ztuhlými bolavými prsty jsem šátral po mobilu a mžoural na displej.

Michal. A do prdele.

„Čau Miku.“ Pokoušel jsem se nechraptět a vyrovnat se s pocitem, že mám pusu plnou rozcupované plsti.

„Zdravím, Pedro.“ Zaváhání. „Hele, sorry za včerejšek. Kluci měli vypito, vždyť víš.“

„Jasně, v pohodě. O nic nejde. Vyříkali jsme si to.“

„No jo.“ Ještě delší zaváhání. „Třeba ještě společně zahrajeme. Někde na fesťáku, nebo jen tak v hospodě, že jo?“

„Jasně.“ Prodlužující se ticho.

„Kurva, Pedro, mrzí mě to. Ale chápeš, ne?“

„Jo, v pohodě, já se protluču.“

„Hele, kdyby ses dal do kupy, tak přijď.“

„Jasně, Miku. Hned bych se ozval.“

Oba jsme ale věděli, že už se do kupy nedám.

V koupelně jsem si opláchl obličej a pak strčil ruce pod proud horké vody. Stačilo patnáct vteřin a bolest začala ustupovat. Malý zázrak, věděl jsem ale, že je to jen nakrátko.

Opatrně jsem začal rozcvičovat ztuhlé a oteklé klouby. Na některých už začínala být patrná mírná deformace. Ruce vysloužilého boxera. Rohovníka z dávných dob, kdy se bojovalo bez tejpů a měkkých rukavic.

Když se ozvalo zaťukání na dveře, byl jsem oblečený a skoro připravený k odchodu. Jenom jsem nevěděl kam jít. Seděl jsem na posteli a přehrával si J. J. Calea.

„Pokojová služba.“ Do dveří opatrně nehlédla tmavovlasá žena v šedé uniformě a za ní nakukoval asi desetiletý klučina.

„Pojďte dál. Omlouvám se, nějak jsem se zapomněl. Zabalím pár věcí a hned jsem pryč.“

„Nemusíte pospíchat.“

Žena se usmála a zamířila uklízet koupelnu. Klučina zatím bloumal po pokoji a zvědavě pokukoval po odložené kytaře.

Vyndával jsem pár odložených věcí ze skříně, když se ozval tón prázdné struny e.

„Péťo!“ Žena vykoukla z koupelny. Zřejmě máma se synem.

Kluk vypadal trochu polekaně. Plný zvuk profesionální koncertní kytary dokáže překvapit.

„Promiňte.“ Omluvně se na mě usmála. „Péťo, nesmíš na nic sahat!“

„Nic se nestalo. Učíš se hrát?“

Kluk plaše přikývl.

„A chceš to zkusit?“

„Jasně!“ Trochu zaváhal. „Takaminku jsem ještě v ruce neměl.“

„Péťo!“ Žena se na syna přísně podívala a pak směrem ke mně omluvně pokrčila rameny. „On je do muziky úplný blázen. Vážně nevím, po kom to má.“

Neměl jsem rád, když mi někdo sahal na kytaru, tím méně děti, ale tenhle kluk vypadal jako před vánočním stromečkem.

„Tak do toho. Zahraj něco.“

Opatrně vzal kytaru, vybrnkal pár durových akordů, vydal tiché „Jůůůů“ a pak spustil jednoduché shuffle blues. Nebylo perfektní, ani náhodou. Ale rytmus držel dobře a feeling měl taky.

„No, překvapuješ, skoro jsem se bál, že spustíš nějakou kotlíkárnu.“

Kluk se široce usmíval, žena stála ve dveřích a tvářila se bezradně, ale zároveň i trochu pyšně.

„Stupnice znáš?“

Přikývnutí.

„V blues je zahrát umíš?“

Zaváhání.

Vzal jsem kytaru, zahrál stejné shuffle blues a ozdobil ho jednoduchou improvizací na pentatonické stupnici. Pak jsem mu ukázal, jak lze s tímhle zahrát B. B. Kinga.

Ještě dnes si vzpomínám, jak se mi před mnoha lety právě takto otevřel báječný svět improvizací.

Kluk to pochopil rychle a za pár minut už zkoušel svoje vlastní postupy. Ještě před sebou měl stovky a stovky hodin kytarové dřiny, omylů a hledání. Ale byl na dobré cestě.

Ukázal jsem mu pár dalších triků, přehrál několik zásadních skladeb a pak ho nechal cvičit.

„Mám tu zbytek Tullamorky. Dáte si se mnou?“ obrátil jsem se k ženě.

Váhala jen okamžik.

„Ale co. Musím uklidit ještě asi stovku pokojů. Nalejte mi.“

Zasmál jsem se a rozlil whisku do dvou skleniček z koupelny. Přiťukli jsme si.

„Muzikant na cestách?“

„Jo.“ Ale pak jsem se opravil. „Vlastně ne. Včera jsem s tím seknul.“

Ukázal jsem ruce.

„Artritida. Už nemůžu pořádně hrát. Dělám chyby.“

Bylo to poprvé, co jsem o tom s někým mluvil. Ohromně osvobozující pocit.

„Ale… Sakra, to je mi líto. Co budete dělat?“

Nesnažila se mě utěšit, nedávala mi falešné naděje. Vzala to jako fakt, hned a bez jakéhokoliv popírání. Mě to trvalo asi šest měsíců.

„Hádám, že se budu muset porozhlídnout po něčem jiným.“

Ve skutečnosti jsem ale neměl ani tušení co dál. V devatenácti jsem utekl ze školy a od té doby se protloukal s kytarou. Hrál jsem v tuctu nejrůznějších kapel. Nejdřív na svatbách, zábavách a tancovačkách. Později jsem si slušně vydělával jako studiový muzikant. V posledních letech jsme jezdili s celkem úspěšnou jazzovou kapelou.

Dopil jsem whisku a opláchl skleničku. Kluk stále zkoušel svoje první pentatonická sóla.

„Muziky se drž. Je to jedna z mála činností, při kterých můžeš rozdávat štěstí, i když ho sám moc nemáš.“

Ze slušnosti přikyvoval, ale dojde mu to až za pár let.

Pak už jsem neměl co říct. Sebral jsem kufr a bez velkého loučení odešel.

„Haló, pane, vaše kytara!“

Už jsem byl v půli chodby, když mě žena dohnala.

„Ať si ji nechá,“ mávl jsem rukou. „Mně už k ničemu není, jen by mě tahala do minulosti. Taky nechci, aby se na ni prášilo někde v bazaru.“

Váhavě přikývla.

Vyšel jsem ven. Zprvu jsem se ošíval, jakoby mi chybělo něco strašně důležitého, třeba šaty.  Ale cítil jsem se lépe, než kdykoli za posledních šest měsíců.

Nechal jsem za sebou dvacet let života. Ale když to dobře půjde, dalších dvacet mě ještě čeká. Byla by škoda je pokazit věčným ohlížením a lítostí. S tím jsem vykročil směrem k nádraží.


13 názorů

Bonito
04. 02. 2014
Dát tip

Zordon: Závěr povídky mám v plánu přepsat.  Pokud by ale končila už větou „Haló, pane, vaše kytara!“, asi by to zůstalo příliš otevřené. Budu se nad tím muset pořádně a v klidu zamyslet. Moc díky za reakci a za Tip.


Bonito
04. 02. 2014
Dát tip

baaba: Jo jo, muzika je jinej svět. Doby, kdy jsem na kytaru cvičil třeba 6 hodin denně, už jsou dávno pryč. Ale stejně je to pořád srdcovka. Díky za Tip.


Zordon
31. 01. 2014
Dát tip

Moc pěkně napsáno. Mě napadlo, že by to mohlo končit větou: „Haló, pane, vaše kytara!“


baaba
28. 01. 2014
Dát tip

...jojo, muzika je jinej svět.

Pěknej kousek***


Lakrov
28. 01. 2014
Dát tip

> ...zásahy do již publikovaného díla...

Myslím, že je to každému jedno. Nikoho se tím nedotkneš (mimo jiné proto, že se zdejší čtenáři málokdy vrací k přečtenému), možná spíš potěšíš ty, kteří ony změny navrhovali. A i ti, budou-li to číst po úpravě, možná sami jistě nepoznají, k jakým změnám přesně došlo. Kdybys dělal nějaké zásadní změny (typu přibude další postava, příběh dapadne úplně jinak apod.) a chtěl být obzvlášť poctivý, můžeš uložit původní verzi jako nové dílo (nezobrazované v hlavním seznamu) a z toho upraveného díla na ně udělat odkaz pro případné zájemnce o porovnání :-)


Bonito
28. 01. 2014
Dát tip

Zdenda, Lakrov: Budiž. Minimálně závěr povídky si zřejmě zaslouží kompletní přepsání. Jak se vlastně tady na Písmáku díváte na výrazné zásahy do již publikovaného díla? Není to neférové k lidem, kteří původní verzi ocenili tipem a nová se jim líbit nemusí?


Lakrov
27. 01. 2014
Dát tip

Začátek je po stránce těch dialogových vět takový až moc "lidový" a konkrétní (ačkoli vlastně mnoho konkrétního neprozrazuje -- mám zprvu dojem, že ono "dát se dohromady" se týká chlastu). Nedokážu říct, jestli za to můžou vulgarismy nebo působí-li ty přímé řeči nevěrohodně; prostě si představuji záznam takového telefonátu jinak. Od příchodu pokojské se ovšem můj názor na text mění; začínám se do něj vžívat a shledávám, že je to dobré čtení. Trochu to kazí jen mentorský nádech posledního odstavečku. Líbilo by se mi ponechat z něj jen větu ...vykročil jsem směrem k nádraží... a předchozí tři týkající se toho co bylo, bude a jak se k tomu postavit, buď úplně vynechat, nebo se pokusit myšlenku, kterou obsahují, sdělit nějakým náznakem, "oklikou".


Bonito
27. 01. 2014
Dát tip

Zdenda: Přílišná doslovnost? Možná je tam z obavy, že bez explicitního vyjádření by to čtenář při letmém a nesoustředěném čtení nepobral.


Bonito
27. 01. 2014
Dát tip

Jarrda: Ahoj, mojí jedinou ambicí bylo napsat svěží a lehké čtení. Jestli jsem se trefil, tak jsem rád. Díky moc za reakci i za tip.


Jarrda
26. 01. 2014
Dát tip
Zdravím. Je to takové lehké čtení, které se mi strefilo do odpočinkového nedělního odpoledne. Nic technického mi nenarušovalo čtení. Neměl jsem problémy orientovat se v postavách (sice jsou jen tři) a v prostředí. Z díla jsem si osvěžil poznatek, že za vše se něčím platí a že co děláme rádi, jednou skončí. Palec nahoru.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru