VZPOMÍNKA

Chodila jsem po kladině sem a tam. Při jedné otočce se mi podlomily nohy. Bylo velmi obtížné vybalancovat rovnováhu. Podařilo se. Tak pokračovat a zkusit aspoň hvězdu (přemet stranou). Tolikrát vyzkoušený prvek a náhle mě přepadl strach. Už od odpoledne mi celý den připadal jak v mlze. Možná jsem neměla na trénink chodit. Vždyť ani na přeskoku se mi nevedlo. Smekla se mi ruka a padala jsem nezadržitelně na hlavu. Ještě že tam bylo dost žíněnek, které pád ztlumily. Sotva jsem vnímala trenéra, když se ptal, co se děje. Protahovala jsem si pádem pochroumaný krk a šla se připravit k dalšímu přeskoku. Ale co bych měla jiného dělat, kam jít. Opakovala jsem si stejnou otázku a šla se připravit na rozběh. Vždyť je přeci pondělí a to chodím vždycky na trénink. Znovu a znovu se mi před očima odehrával výjev z dnešního dopoledne ve škole. Hodina technického kreslení. Někdo zaklepal na dveře. Stála tam moje máma. Nikdy, krom rodičovských schůzek, do školy nechodila. Občas nějaký rodič přinesl zapomenutou svačinu nebo věci na tělocvik. Moje máma nikdy. Vstala jsem a šla k ní. Pohled na její zarudlé oči mě utvrdil v mé předtuše. Kolem mě se najednou rozhostilo úplné ticho, jen jakoby odněkud zdáli doléhaly zvuky a šum třídy. ,,Mami, co se stalo?" - ptala jsem se úplně zbytečně, odpověď jsem znala. ,,Táta včera večer umřel. Sbal si věci a půjdeme domů." Šly jsme spolu domů a celou cestu ze školy rozpačitě a divně mlčely. Teprve v předsíni mi začalo všechno pomalu docházet. Táta tu už opravdu není a nikdy nebude. Když odcházel před týdnem do nemocnice, ani jsem se s ním pořádně nerozloučila. A kvůli chřipkové epidemii byly návštěvy zakázané. Právě tady v té předsíni jsem ho naposledy viděla. Tekly mi slzy proudem a máma mě objala. Velmi neobvyklé, to obejmutí si pamatuji ještě teď v dospělosti. Došla jsem do šatny, převlékla se a šla domů. Špatně se mi usínalo. Ale byla jsem sama tak zvláštně zvědavá, jaké pocity a dojmy mě budou další den provázet. Jak dlouho to potrvá, než se vrátí vše do normálu....

---