O pyšném králi, slunci v kleci a zemi bez času

Povím vám o zemi a králi,

který, i když byl vlastně malý,

jednou si chtěl hrát na bohy

a sundal slunce z oblohy.

A ten král byl tak pyšný, že

zavřel to slunce za mříže.

A v té zemi se v jednu chvíli

všechny hodiny zastavily,

tam starými se staly děti

a starci dětmi bez paměti,

zavřeli obchod s kalendáři,

zmizeli všichni hodináři...

Ale když skříplo v hodinách,

tak z lidí spadnul všechen strach.

Mrzlo a byla tma - vždyť přeci

hřejivé slunce bylo v kleci.

Mraky se snesly na to město,

z těch mraků pršelo. A přesto

ti lidé pocítili štěstí,

když spolu vyšli na náměstí,

kde zpívali a tancovali

a do noci si povídali,

pak našli zlatý klíček v řece

a vypustili slunce z klece.

A v té zemi se v jednu chvíli

všechny hodiny probudily,

ke svým hrám vrátily se děti,

ti starší šli zas po paměti,

pověsit na zdi kalendáře,

zpět zavolali hodináře,

však veta byla po králi,

co ze země ho vyhnali.

---