Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Adam

Výběr: StvN
21. 09. 2014
11
24
1566

Bylo mi devatenáct, když jsme se vzali. Když je člověku devatenáct, bere hodně věcí na lehkou váhu. Pokuty za parkování, odsouzení rodiny nebo recenzi posledního filmu od Marvelu. Když můj táta umřel, trochu mě mrzelo, že si s Adamem nikdy nepodali ruku. My jsme ale v manželství viděli cestu, kterou je nám souzeno se spolu vydat. Středoškolské lásky mají trvanlivost zhruba jako jogurty, ale my jsme věděli, že naše láska bude věčná. Po maturitě jsme se stěhovali do bytu, který stěží pojal naši postel, která se poté stala naším domácím vesmírem. Já jsem si představovala, že v ní proležím celý život a budu číst Annu Kareninu, až dokud mé oči nebudou slepé a mé srdce neselže pod břemenem té nekonečné lásky, kterou budu cítit k Adamovi. On bude vedle mě psát román tak dobrý, že už Annu Kareninu nikdy nebudu mít chuť číst.

 Život je ale jako déšť, jeho kapky nedopadají tam, kam by si člověk přál a člověka vždy smáčí. Abychom si mohli dovolit zaplatit nájem, začal Adam pracovat v továrně na druhém konci města a já jsem začala učit děti ve školce. Potom jsem chvíli pracovala na poště a skončila u pásu, protože učit děti konzumu, a potlačovat jejich přirozenou kreativitu, jsem nedokázala. Stejně jako jsem nedokázala vyhovět šéfovi, když mi strčil ruku do klína.

Nebyly to ani dva roky, když se Adam po několika týdnech vrátil z nemocnice o pravou ruku lehčí. Stroj, který obsluhoval, se zaseknul a k tomu, aby zase začal fungovat, bylo potřeba lidské oběti. Adamovy oběti. Když si bral jeho paži, nezapomněl se nožem otřít i o jeho obratel. Adam si ale zachovával svůj pozitivismus, vtipkoval, že se mi bude lépe ležet na jeho hrudi. A jeho nebude mravenčit ruka, když na ní usnu. Odešla jsem z práce a vyřídila v celé té pavučině úřadů možnost zůstat doma a starat se o něj. Stěží jsme vyžili. Byla jsem jen krůček od svého snu ležet doma s Annou Kareninou, po boku milovaného muže. Adam byl ale pravák a z mužské hrdosti se odmítal učit psát levou rukou. A položit na psací stroj jen jednu ruku je prý neúcta ke všem velikánům, co se ho kdy dotkli.

Nezačal pít. Nebyl agresivní. Neschopnost z něj neudělala trosku ani mu nezměnila jeho osobnost. Byl stále neutuchající optimista, který mě rád pozoroval, když jsem se u něj starala o věci, o které se sám postarat nedokázal. Často vtipkoval, že aspoň touhle cestou jsem nepřišla o plíny a krmení. Projevoval neuvěřitelný vděk, děkoval za každou sklenici vody, za každé namazání proleženin. Jestli se někdo změnil, byla jsem to já. Byla jsem agresivní, neschopná pochopit, jak je možné, že si zachovává zdravý rozum a životní sílu, když je z něj v podstatě jen stín muže, kterým býval.

Láska, kterou jsem k němu cítila, se nevytratila, ale roztříštila se do směsi nenávisti, lítosti, starosti a pochopení. Věděla jsem, že trpí, že se mu v noci špatně dýchá. Že má bolesti, ale ne takové, které by ho nutily přemýšlet o smrti. Často jsem si říkala, že je jediný mrzák na světě, kterému by přiložení polštáře k obličeji a chvilkový tlak neulevil. Neměl ze života nic, a přesto měl důvod žít dlouhý a spokojený život - mě. Občas se mi sevřelo srdce, když jsem si uvědomila, že bych bez něj nedokázala existovat. Potom ale přišlo vystřízlivění a mince se z lásky otočila na nenávist k němu, že mi ukradl život, a ještě více k sobě, že jsem schopná mít takovou myšlenku. 

Byla jsem na něj zlá. Občas jsem ho uhodila do nohy, když spal, protože jsem věděla, že nic necítí. Zdávalo se mi, jak mu lámu prsty u nohou a on se pořád blaženě usmívá. Jeho nezlomný duch dokázal toho mého přerazit vejpůl. Nevěděla jsem, co k němu cítím, jestli může mít láska i takovou podobu. Kdykoliv se mi zdálo, že přestal dýchat, ustrašeně jsem se nakláněla nad jeho obličej, jestli mi jeho dech nadzvedne vlasy.

Když jednou skutečně přestal a odjel do nemocnice, můj domácí vesmír se změnil v černou díru. Nemohla jsem spát. On měl svou kyslíkovou láhev u postele, já jsem na té svojí spala. Ve spánku jsem ho milovala, ve dne jsem ho nenáviděla. Odřízla jsem se i od toho mála, co mi z okolního světa zůstalo. Obíhala jsem kolem Adama a bála se, že když vyhasne on, vyhasnu spolu s ním.

Když jednou přestal dýchat nadobro, nastala noc. Milovala jsem ho neustále, všechny ty střípky se zase slily v jeden. Už nepřicházela nenávist. Ulehala jsem k němu se srdcem přeplněným citem a už jsem ho nikdy nechtěla opustit. Četla jsem mu Annu Kareninu. Starala se o něj, protože teď potřeboval víc péče, než předtím. Nehnusil se mi ani za mák tolik, jak se mi hnusil předtím. Až doteď, kdy jsou moje ruce zvrásněné, a já se bojím, že až jednou přestanu dýchat, zase pocítím jeho nekonečný optimismus.

Ale vím, že naše láska přetrvá. Možná se roztříští, ale bude věčná.


24 názorů

Gora
05. 02. 2020
Dát tip

Ráda tě na Písmáku vidím... na tuto povídku si pamatuji, byla hodně zajímavá... jen jsem už netušila, žes ji psala ty...


Tetřev
22. 11. 2015
Dát tip

Povídka je skutečně dost zhuštěná, ale má svoje kouzlo. Oceňuji silné téma, popis měnících se pocitů hlavní hrdinky vůči Adamovi mi také přijde zdařilý. Překvapilo mne, že Adamův úraz vedl k jeho smrti, neškodilo by, kdyby autorka (nejen) tuto část příběhu víc rozepsala. Za celkový dojem tip.


Fruhling
21. 11. 2015
Dát tip

Rok stará povídka wtf? 

Jinak k textu: hele, osnova má v sobě cosi z velkých tragických románů, výběr obnrazů není kýčovitý, ale celé to na mě působí strašlivě uspěchaně. Souvětí s dvakrát "který" za sebou je toho důkazem.


Gerty2
18. 11. 2015
Dát tip

Myšlenka dobrá, ale na některých některých momentech jsem se trochu zadrhl. Ano, stane se, že člověk přijde v práci o ruku a ještě při tom ochrně, ale takhle, jak jsi to popsala, to zní trochu nepravděpodobně - alespoň tedy pro člověka, který kolem různých strojů běhal půlku života. Spíš bych dal autonehodu, na tom není co zkazit. S dětmi ve školce mi to taky moc nesedlo - já si nemyslím, že ve školce se děti učí konzumu a potlačuje se jejich kreativita - tedy alespoň doufám že ne. Na druhou stranu jsi hezky vyjádřila pocity vypravěčky, hlavně ten určitý druh rozpolcenosti. V současné době jsem v maličko podobné situaci a myslím, že tahle linie je dost uvěřitelná.


Já jsem se nenominovala, pouze jsem byla dotázána, jestli se tam moje povídka může dát. ;) Jen tak pro pořádek.


Janina6
13. 11. 2015
Dát tip

Podobně, jako StvN před rokem, taky si myslím, že by se tenhle materiál hodil spíš na román. Hlavní problém vidím v tom, že když se člověk pokusí shrnout skoro celý život do krátkého textu, tak ho to nutí hodně zjednodušovat a zobecňovat. A od obecných a shrnujících formulací je už jen krůček ke klišé. Vidět nově a po svém drobnosti a konkrétní situace není tak těžké, jako přijít s novou a originální „shrnující pravdou“ o životě. Takže je tady text poskládaný z otřelých klišé, jako „cesta, po které je souzeno se vydat“, „naše láska bude věčná“ a podobně. Chvíli (hlavně na konci prvního odstavce) to sice vypadá, že ta klišátka tak trochu ironizuješ, že je nemyslíš vážně, jenže pak přijde „učit děti konzumu a potlačovat jejich přirozenou kreativitu“, a to je obecná fráze jako hrom.

Samozřejmě nechci zlehčovat téma a závažnost hlavní myšlenky, a také některé věty a obrazy jsou velice pěkné, jako třeba „středoškolské lásky mají trvanlivost zhruba jako jogurty“ nebo „jeho nezlomný duch dokázal toho mého přerazit vejpůl“. To je neotřelé a dokonce vtipné. Bohužel, pak už se zase rozebírá život a smrt, láska a nenávist, a jsme zase v říši obecných pravd. Věřím, že jsi schopná psát skvělé povídky. Jestli můžu něco radit, zkus si vzít „menší sousto“, zpracovat nějaký časově méně rozsáhlý příběh.


Janina6
09. 11. 2015
Dát tip

Tedy, už si začínám zvykat, že tenhle server pracuje poslední dobou poněkud zvláštně, ale nominace rok staré povídky se mi fakt zdá divná.


K3
07. 11. 2015
Dát tip

Hezké vyprávění se smutným koncem. A dobře napsané. Chyb jsem si ani nevšiml. T.


StvN: Děkuji!


StvN
02. 11. 2015
Dát tip

Líbí se mi tempo, obsah i momenty. Některé formulace jsou jedinečné. Je skvělé, že text nepůsobí bolestně ani trpitelsky smutně. Vynikají přesně momenty, které vyniknout mají. Dobrá práce. A děkuji za avízo. Jstli bych mohl, chtěl bych zařadit tohle dílo do PM. Děkuji za odpověď.


Kolobajda
30. 10. 2015
Dát tip

Ahoj! Já jem to nečetl mnohokrát, ale pocity jsem měl podobné jako Sabbathka. Napsáno možná jednoduše, ale srozumitelně. A vůbec ne posměšně...   /**


Gora
26. 10. 2015
Dát tip

Místo naMAzání máš naZAmání...ale to je detail. Je to prožité /buď sama, nebo kdosi z blízkých/. Chtělo by asi více rozpracovat, ale je to silný, uvěřitelný příběh /viz můj Blonďák, pokud chceš/. T.


děkuju! :)


já četla mnohokrát..........měla husí kůži a slzy.........******************


Zordon
25. 09. 2014
Dát tip

Má to sílu. Piš dál.


StvN
23. 09. 2014
Dát tip

Ono to vypada, ze nemas trpelivost ani na povidku:)


Na román nemám trpělivost, moji drazí :)


StvN
22. 09. 2014
Dát tip

Taky bych se přimlouval za román. V povídce to nemá šanci vyznít.


Lakrov
22. 09. 2014
Dát tip

Na to, jakým je to hned od začátku psáno neživým a víceméně oznamovacím způsobem, zjišťuji po dočtení, že je to docela působivý text plný citu. Skoro jako by u jeho zrodu stála skutečná událost...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru