Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Sil
datum / id17.10.2014 / 449092Vytisknout |
autorArcs
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno497x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Sil jako...

Sil

Sil jako silicium, křemík, data a sklo. 010000014E2! Hrabala jako šílená, kamení a střepy létaly kolem, blížila se. FFD8 FFE0 0010, tvar v proudu binárního šumu i pod zkrvavenými prsty. Pak FFFF, proud nul, prázdno. To ne! Hlad jí sevřel vnitřnosti, ale to už D0CF 11E0, zachytila hlavičku a rty se jí zachvěly očekávanými slovy. 62 75 64 6F... budoucno, budoucnost, budoucí..., čistý hex, ano, ano! Drápy se pod rzí zaryly do kovu, četly: Northern Star, Data Tresor, DT-WXEY..., proboha! Tohle je její požehnané údolí! Zachvěla se slastí a oni to ucítili. Kšá, kšá, mrchy! Prohrábla rezavé trofeje u opasku a hodila mezi ně pár barevných vzpomínek. Tady se porvěte! ale tyhle jsou moje, moje! 
 
Do noci ji stejně zas doženou a budou se jí cpát do snů, trhat ji na kousky, prosit, spílat, ječet v hlavě. Najdi! Pomoz! Ukaž! Zabilas nás! Zabila? Zabij nás! Proč ale zároveň hledala odpovědi a zároveň je nesměla najít? Anděl stál jako vždy za ní, ale ona se k němu neobrátila. Kdysi jí přikazoval, pak prosil, teď už ani nevolal své "hledej, hledej!" a jeho mlčení bylo tíživější než prosby i než hlasy stínů. "Nemám, prostě nemám! Nech mě být! Už mě nech, nech mě chcípnout!" Ale nakonec se mu stejně schoulila pod neviditelná křídla a byla ráda za noc bez zástupů pod lebkou.
 
Sil jako Silvia, kráska z fragmentů obrazů, PageSavedById, bCryptMethod, PidTagMessageByMe... Skláněla ses nade mnou, silueta temná, že noc proti tobě plála světlem, bohyně sama, Kálí, hrozivá, krásná, a mě láska větší než cokoli smetla silou vod, proud od samého počátku do samého konce, co zmůže člověk... EOL, EOF, data gap, ale ta slova ji pálila v těle jako by platila jí. Obraz mrtvé krásky chtěl splynout s její tváří, jako by byla odpovědí na neutichající andělovu otázku - našla jsi? Na otázku - kdo jsem? Kdo je on? Zabila jsem ho já? Úlomky v proudech digitálního šumu uprostřed staletého...
 
?Sil jako Silva, latinsky les, protože tak vypadal její svět. A jen ten, kdo tušil, mohl vyčíst z tu a tam napřímených křivek kořenů a bystřin něco zvláštního. Stála uprostřed města, ale viděla ho jen ona sama. Protože tu nikdo jiný krom stínů, anděla a smrti nebyl. I proto, že ani město už tu nebylo. Dlouho. Jen v jejích zelených očích dataloaderů čnělo nad vrcholky stromů a ožívalo záchvěvy nekoherentního záření sublimujících záznamů, červivých zbytků gigantických databází, jež dohasínaly mezi kořeny  pětijehličných borovic. A ona jimi žila. Červy, sladkou smůlou a informacemi. Tím vším uplácela smrt - co bit to milisekunda navíc. Drásala svůj čas z trosek elektronickými drápy, vysávala elektromagnetickými rty, četla laserovýma očima. Přímo v DNA měla zakódované stovky subrutin jako očí, jimiž dokázala zaostřit na každý obsah a vidět v potrhaných datových tocích slova, obrazy, tvary, pocity, vůně. V rozpadajících se kostrách křemíkových dinosaurů pátrala po organických tvarech, zbytcích po životě. Aby se jimi krmila. Protože co snad byla jiného než...
 
Sil jako Silphidae, čeleď hrobaříci, mrchožrouti na těle staleté mršiny. Nezbývalo jí mnoho, té vznešené mrtvoly, ale stále dost, stále dost nevyprchaného prožívání a s ním i stále dost uvězněných těch, co neprožili, nespokojených neúplných. Už ji zase dostihli a obklopili. Stíny. Zvykla si na ně, stálí společníci, šediví. Jako dav cítily, že vysává poslední zbytky jejich světa a tupě, polovědomě se jí v tom snažily bránit. Jako jednotlivci ale byly šílené každý po té své vzpomínce. Najdi! Pomoz! Takže ona je nenáviděla i chránila. Pasačka stínů? Tu a tam jí ukázaly místo, kde mohla po týdenní práci vyhrabat poklad či jen sousto. Tu a tam vzpomínka, kterou jim hodila za odměnu či jako úlitbu, některý z nich prosvětlila, rozzářila a ten se pak bez ničeho rozplynul. Stane se to i jí, až ona najde tu svoji odpověď? Je sama snad také stín? Kdo je? Znovu a znovu jí ve spánku trhaly holografické vlasy, tísnily se jí v hlavě. Dlouho pak ve svém doupěti sedávala, kývala se sem a tam a mručela monotónní nápěvy, pasačka stínů.

"Vidíš všude jen beznaděj, zánik, to je nesmysl, vždy je naděje, všude je skrytý nějaký počátek!" Nacházela jeho slova, hlas, ale nikde nenašla jeho tvář. V žádném z jpeg, mpeg, raw, mov, avi ani u3d střepů nenašla jeho tvář. Přesto byly mnohé jako perly. FalconStorageEngin, EntryNo. 5633352, MyDiaryApp... Děsí se konce, ale víc ji děsí, že jej vítá, zdá se jí to být tak správná myšlenka, až jí otřásá, těší se, chvěje vzrušením z planoucích plamenů, bortících se věží, hroutících se grafů, jako by byl konec v ní samotné, a ona jím nebyla zasažena, ale sama ho přinášela, jako by přicházela k tomu, k čemu je určená, a v závrati prosí: "Miluj mě, miluj, jaká jsem! Teď.. na vrcholu..." 00101Kálí, Gi(l)ga@mesh$&N0e0, Mají civilizace pointu? Lidstvo 1.0 dokončeno...

Hodiny pak seděla ponořená v obrazech doby, jež věřila v asymetrické šifry, jednocestný čas bez konce a křemíkový zámek v oblacích. Přesto nikdy začátek a konec ani zemi uctívat nepřestali. Tím si byla jistá, když přehlížela v datasféře nekonečné sekvence opakujícího se prastarého rituálu Vstupování a Vystupování, symbolického rození a umírání v kosmické bráně života a smrti, cyklického pulsování těl a celého vesmíru. Co jiného to mohlo být než modlitba, meditace?! Modlil ses i ty se mnou? Osamělá se teď vznášela v intenzivních proudech signálů, ale její otázka a její modlitba zůstávaly nevyslyšené.
 
A jiné úlomky byly jako jiskřičky odlétnuvší z ohně do noci, obyčejné a laskavé: SmallSisterSystem, ICQSavedChatSession: mohl bys prosímtě cestou nakoupit, já to nestíhám? Jasně, co? Chleba, máslo, takový ty základní věci. Dobře, tak večer. Miluju tě.

Čeho se děsila, bylo právě to, že rozumí. Porozumění přece vyžaduje znalost kontextu, nejen schopnost číst entropicky kódovaná kvantifikovaná data. A jak bych já potom mohla rozumět, jaktože rozumím? Jaktože z úlomků vidím celé obrazy? Jaktože si... vzpomínám? Jaktože já jsem ona? Ony všechny?
Pak našla jeho tvář a byla to andělova tvář. Ach, její falešný anděl! Jak by mohla zabít sta let mrtvého?! Jehož mysl jen byla přenesena do matrixu stroje, odkud jí přikazoval, pak žádal a pak už prosil o svůj čas. Safebot ukrytý v poslední hardwarové laguně podzemního křemíkového moře. Vysychající laguně umírajícího oceánu, jež zalévala děravým sítkem. Rezavými díly, které bylo čím dál těžší najít, čím dál prázdnějšími palivovými články. Nelze prosit o záchranu před smrtí dávno už jistou. Pověděla mu o stínech. Nevěřil jí. Ty sám jsi stín! Křičela na něj. Jsi jako oni. Nevíš, že jsi mrtvý. A já tě musím stejně tak propustit. V jednu chvíli  uviděla spletenou nit jejich životů. 
"Kdo jsi?" Zeptal se jí. Ukázala mu to. V úlomcích, které našla.
"Tahle jsem, tahle a tahle."
"Jsi smrt?"
"Proč hned tak strašné jméno? Co třeba jen druhá strana tvého světa? Tebe? Spoutal jsi mě, ovládl, teď jsem zpátky. Ty a já, každý jiný, vzpomínáš?"
"Ano, vzpomínám... Miluji tě."
"Já tebe. Zase se setkáme."
"Znovu ti postavím svět..."
"Ano..."
"A ty ho přijdeš znovu zničit?"
"Tak to vždycky bylo a bude."

Sil jako Silentium, ticho určené k rozjímání na sklonku dne. Teprve teď je to dokonalé. Když se k začátku a vrcholu přidá konec a tvar je dokončený. Když se prapůvodní les a ticho opět vrací na své místo a ty jsi v něm, duše má, úplná. Od počátku do konce. Od harapského Lóthalu, přes doteky jedenácté dimenze, až po dnešek. Konečně lidská se vším, co to znamená... Sklonila hlavu.
"Bylo to dobré."
Nevěděla, jestli to řekla ona, nebo ta postava stojící kus vedle ní. On, její anděl. Vzala ho za ruku. A vyvedla ze stínů.
"Bylo to dobré," zopakovala nahlas, aby to bylo mimo pochybnost. 

Vypnula ho. Tak snadné to bylo. Otočila se a chtěla vykročit, ale leželo tam tělo. Ne až tak snadné? Zarazila se. Dlouho už takové neviděla, tak čerstvě mrtvé. Opravárenský opičí kyborg. Četla zbytky loga Silicon Valley. Ach, to jsem byla já! Ta, která našla poslední kousek a sama sebe. Jistě, jak jinak by mohla vzít anděla za ruku než mrtvá. Nevadí. Rozhlédla se. Je tu ještě tolik světů, kde je možné se narodit. Tolik světů, které je třeba ukončit. A jako dárek se může na některém, nebo i na všech setkat s ním! A v tom krátkém okamžiku na vrcholu světa i extáze, kdy se stoupání mění v pád, zase rvát na kusy jeho hořící život, divoké srdce, tepající města, naivní vize o nekonečnu... Svět tiše zašuměl. Shutdownwithoutlogon, ff d9, CTL FIN ACK.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.10.2014 10:31:44dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

První odstavec je těžko stravitelný, ale překonávám ho souvisle. Ke zrychlenému čtení se uchyluji za polovinou textu a dočíst až na konec se mi chce jen proto, že se chci dozvědět, jestli z té změti zkratek a technických neologismů v závěru nevznikne nějaký jasnější obraz, jejž nenacházím, což ovšem mohlo být způsobeno "nedoslovným" čtením. Uznávám, že je to hezká přehlídka cizích slov, zkratek a slovních spojení (možná i parodií na některá slovní spojení) z několika oborů. Otázkou je, co řekne čtenářům, ale předpokládám, že se najdou tací, jimž něco ano.

19.10.2014 23:35:22dát kritice tipArcs

jo, jo, pravda, je to do soutěže omezené rozsahem a já vlastně vydestiloval, zkomprimoval celej román či aspoň novelu do tohohle spíš možná video klipu, grafickýho než čtecího traileru, takže příběh je tam schovanej, že je ho třeba vyluštit jako z osmisměrky nebo z básně, což samozřejmě nelze po nikom chtít, překročil jsem hranice zkratky, efektu a čitelnosti náznaků. 

O to víc na ní, na potvoře lpím, kolik dala škrtání, zahušťování a študování (nejsou tam žádný pseudoblbosti), a jak se rozfrázovala tím rozvinutím slova/jména Sil (no jo, jsem zamilovanej) - jenže v ní ten příběh vidím jedinej - tak se aspoň dušuju, že tam je. Rozepsat to delší, to bych to stejně rozmělnil.

Díkes, lidi, ne, že bych to netušil. Tak příště.

19.10.2014 21:16:32dát kritice tipKytiii

promiň, ale tohle jsem nemohla číst... nemůžu číst povídku, když nerozumím každýmu pátýmu slovu, zkratce, číslu... :(

19.10.2014 19:41:40dát kritice tipStvN

Skoda, ze se nerozjel nejaky pribeh. 

17.10.2014 21:40:38dát kritice tipMarking Machine

Asi by mě to víc bavilo, kdyby to bylo o něčem.

17.10.2014 21:20:54dát kritice tipZdenda

hmmm... začátek mě zaujal... říkal jsem si  - nějaký cyberpunk nebo co... ale pak se tam obejvil anděl a najednou z toho celého byla obšírná retrospektiva... kdysi tohle a kdysi tamto... a miliony otázek... a mě to přestalo bavit... samý úvahy a velká slova... svým způsobem mi to připomínalo čtvrtý díl Duny...

takže jsi stejný pisálek jako Frank Herbert... styď se



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.