Čas

III.

Přituhuje, ráno jaro, večer zima.

Přichází člověk s kyselým výrazem v obličeji, prohlíží si mě jako kus dřeva.

Myslím na knihu Miroslava Horníčka:

„...najednou se přede mnou vznesla dlažba, patnáct dlažebních

kostek. Nebyla to však dlažba, byli to holubi, šedí jako dlažební kostka, ale lehčí této…“

Před očima se mi odehrává podobný výjev.

Šílenec projel kolejištěm. Na červeném vozítku sedí a pohrdá

známou průvodčí, která mu kyne na pozdrav.

Kráčející beranice, popředí splývá s pozadím.

Jdu kolem hospody a venku stojí cedule s nápisem

“Dnes speciality z koniny.” Kroutím hlavou a jdu dál.

Kupuji si ranní noviny

...Spravedlnosti učiníme zadost...

Vstupuji do nádražní restaurace a dávám si pivo.

Je mi ještě větší zima, ale u duše mne hřeje pomyšlení na člověka se stejnou hlavou ze všech stran.

Obcházím výkop a opatrně se dívám do útrob ulice.

Vnitřnosti maloměsta prorůstají i do odlehlých čtvrtí.

Pročítám kulturní přílohu a zaškrtávám nabídky v rubrice zaměstnání.

S mírným předklonem míjím sochu jejíž obličej je uhlazen staletím dešťů.

Vidím sám sebe v zrcadle času.

V každém z Vás vidím kousek sebe, kousek člověka.