Hackerova schizofrenie

O co jde

 

Erik, ještě než přišel pracovat do metra si vydělával na živobytí u polostátní telekomunikační firmy. Bohužel pro něho byl propuštěn, protože udržoval dlouhodobě konspirační spojení s nadřízenými svých nejbližších nadřízených, na které posílal pravdivé anonymy. Těm se to pochopitelně nelíbilo, a tak přeřadili zlobivého hackera na méně atraktivní práce, kde neměl přístup nejenom k vnitřnímu intranetu, ale k počítačům vůbec. Ovšem to Erika neodradilo a z veřejného internetu i nadále pronikal do vnitřní sítě svého zaměstnavatele, kde odposlouchával veškerou komunikaci, četl uložené emaily, pozměňoval data, odesílal kompromitující emaily jménem jiných osob a mnoho dalších lumpáren z jeho oblíbeného oboru, což bylo sociální inženýrství. Proti odhalení se bránil používáním cizího hacknutého wi-fi účtu, což bylo dostatečně bezpečné. Měl k tomu dostatek možností, protože bydlel nad jedním středně velkým městem, které měl s pomocí výkonné směrové antény pro pásmo 2,4 GHz jako na dlani. Mohl vybírat z mnoha přístupových bodů, které se hrdě hlásily svým SSID, a to včetně názvu místa, kde jsou umístněny, což Erikovi usnadnilo směrování antény. Později sice provozovatel bezdrátového internetu začal na některých přístupových bodech používat ochranu wep, ale stále zachytil svou výkonnou směrovkou dostatek nezabezpečených Apéček. Několikrát se sice pokoušel šifrování prolomit pomocí programu Airsnort, ale bylo to příliš časově náročné, takže od toho ustoupil. Měl ještě stále dostatek nezabezpečených bodů. K lámání wepu by přistoupil až tehdy, jestliže by všechny dostupné přístupové body jeho zásluhou někdo zamknul wepem. To zatím ovšem nehrozilo.

Ovšem ani jeho nejbližší nadřízení nebyli blbci. Moc dobře tušili kdo za těmito zmatky, které vznikaly v podniku stojí. Protože ovšem neměli žádné důkazy, nemohli s tím nic dělat. Měli moc dobré důvody Erika umlčet, protože jeho ředitel si nechával stavět rodinný domek od svých zaměstnanců v pracovní době.

Kdyby byl majitelem soukromé firmy vem to čert, ale tohle byl státní podnik, na který dopláceli daňoví poplatníci tři miliardy korun ročně. To ho ovšem neodradilo, a tak využíval nejenom pracovní doby zaměstnanců, ale také vozového parku. Nejvíce vytížení byli chlapci na náhradní vojenské službě, které si pan přednosta zařídil, hlavně aby mu mohli pracovat na jeho rodinném sídle. Přestože jeho žena byla soudkyně s platem téměř sto tisíc korun měsíčně bez úplatků, snažil se tímto způsobem co nejvíce ušetřit.

Erik to všechno bedlivě hackerským okem pozoroval a posílal jeden anonym za druhým na Generální ředitelství. Tam mu ovšem většinou odpověděli, že s anonymem nemohou nic dělat, je prý potřeba vystoupit z anonymity. Takže vše pokračovalo ve starých kolejích a pan ředitel si postavil rodinné sídlo za necelý milion, přestože mělo hodnotu několika násobně vyšší. Ovšem jak se říká, tak dlouho se chodí se žbánkem pro vodu (pivo) až se ucho utrhne. 29 dubna 2003 si od pohledu protivný přednosta zavolal Erika a za přítomnosti vrchního mistra narozeného na Slovensku mu společně předali výpověď. Erik reagoval tak, že podá na ředitele trestní oznámení za zneužívání pravomocí. Nakonec si to ovšem rozmyslel, protože české soudy pracují špatně a navíc žena ředitele byla soudkyní, takže výsledek případného sporu je dán předem. Pomstil se raději opět s pomocí počítače a elektronické pošty. Přestože podepsal jakýsi papír, že dva roky nesmí o skutečnostech, které se v zaměstnání dozvěděl nikde šířit, hodil na to bobek a vše zveřejnil v médiích, pochopitelně pod jiným jménem. Ředitel byl odvolán a v podniku nastaly velké reformy, na které bohužel nedoplatili hlavní viníci, ale ti poslední zaměstnanci. Tak už to v životě chodí…bohužel. Ale Erik se řídil heslem „Po mně potopa“ takže ho to nesralo a měl z toho upřímnou radost.

Být bez práce není nic příjemného, ale Erik měl milion v bance, což mu dodávalo jistého klidu do další činnosti. Vlastě vůbec nevěděl co bude dělat, ale nedělat nic by bylo na zblbnutí. Ovšem „štěstí“ se na něho usmálo. Jeho cholerický otec mu zařídil práci na železnici. Měl dělat tzv. signalistu, což je bouda, kde většinou sedí, čte noviny a občas jde namazat výhybky. Jenže i na tuto činnost je potřeba podnikového psychologického vyšetření. Jedná se o klasický psychotest, kde za tři minuty musíte splnit určité úkoly, které vám zadá psycholog (v jeho případě to byla protivná psycholožka před důchodem). Vyšetření se konalo v polovině června roku 2003. Erik se dobře vyspal a chtěl uspět…nebyl nervózní. Milion na účtu v bance mu dodával na klidu…protože věděl, že hlady nezemře. Bohužel ale nevěděl, že výsledek psychotestu je předem dán. Signalistou nebude, ale pouze dozorcem výhybek. Na toto místo si totiž dělal zálusk jiný zaměstnanec, který přednostovi stanice pravidelně dodával obilí pro jeho slepice, protože byl velkým kolchozníkem.

Psychotest probíhal standardně a psycholožka se snažila být „zlá“ aby vyvolala ve zkoušených stres. Protože to byla ženská, měl z toho Erik spíše srandu a v duchu se smál jejím trapným výlevům zloby. Přestože psychotest udělal, nedostal funkci Signalisty, ale pouze Dozorce výhybek. Ten má totiž na starosti kromě výhybek také úklid ve stanici a mnoho dalších nepříjemných činností. Prostě z něho udělaly uklízečku. Nic moc co? Ještě že měl počítače a v té době mohutně se rozvíjející bezdrátové sítě v pásmu 2,4Ghz. To byl jeho druhý svět, který před okolím tajil. Stejně tomu nikdo nerozuměl, protože lidi na dráze se zajímali spíše o chlast a pomlouvání druhých.

Aby se odreagoval od hnusné práce, která ho čeká, koupil si starší notebook Toshiba za 6 tisíc korun. Jednalo se o Pentium 2, 333 Mhz, 64MB Ram. Důležité ovšem bylo, že notebook měl již PCMCIA zásuvku standardu PC card, takže mohl používat PCMCIA Wi-Fi kartu Orinoco, která je podporována nejenom Nestumblerem, ale také programem Airsnort, který dokáže prolomit ochranu WEP. Chybou bylo, že program Airsnort pracuje pouze v grafickém prostředí KDE v Linuxu, takže konfigurace jeho „nového“ notebooku na to nestačila. Sehnal si sice Airsnort i pro Windows 98, ale ten nějak nefungoval. Velkou radost měl z PC karty Orinoco. Měla samozřejmě konektor pro připojení externí antény a bylo jí možné přenášen v pěkné plastové krabičce, což později ocenil Erik při Warchalkingu, což je hledání bezdrátových sítí.

Ale zpět k jeho práci. Ta byla bohužel pro Erika jeho stinnou stránkou života. Jinak tomu ovšem bylo pro jeho okolí, které mělo radost z toho, že musí mazat výhybky a uklízet dopravní kancelář, a to pod nohama krásných mladých výpravčích. Přesně taková pracovala v jedné železniční stanici, kde Erik nastoupil do zácviku. Bylo to jednatřicetiletá emancipovaná mladá žena, bezdětná, třikrát rozvedená a momentálně bez partnera. „Na štěstí“ pro Erika právě lovila nějaké chlapy. První slovo, který od ní slyšel byly „spermie.“ Dělala na každého chlapa v okolí psí oči, což byla past, do které se chytil i Erik. Zamiloval se do ní. Jenže její dobrá nálada v tomto směru měla trochu jiné pozadí, našla si totiž nového přítele a okolí, které o tom ještě nevědělo tímto svým chováním pouze provokovala. A taky jako každá ženská si chtěla omotat co nejvíce chlapů. Ono taky odolat vyzývavým pohledům pod červenou čepicí není jednoduché, když se navíc jednalo o pohlednou mladou ženu. Hmm neopětovaná láska je to nejhorší, co může v mezilidských vztazích na této bázi vzniknout, proto Erik ještě více zabředl do hackingu a bezdrátových sítí. Ale o této zajímavé ženě se ještě v textu zmíním i když se možná budu opakovat.

Okolí svého bydliště bylo proto nutné pořádně prozkoumat, a to především v neviditelném pásmu 2,4Ghz. První co udělal, koupil si do svého staršího notebooku novou baterii, aby mohl v terénu pátrat a lovit přístupové body. Vydal se do nejbližšího města, sedl si na zahrádku restaurace, objednal malé pivo, vyndal z tašky počítač a nakonec zasunul svoji novou PCMCIA Wi-Fi kartu Orinoco. Teď už stačí jenom spustit počítač a Netstubler. Za malou chvilku charakteristický zvuk signalizoval, že nějaká bezdrátová síť je v dosahu. Její SSID hrdě ohlásilo svoje jméno, takže okamžitě hacker věděl nejenom jméno poskytovatele služby připojení k internetu, ale také fyzické umístnění přístupového bodu. Síť pochopitelně nepoužívala šifrování WEP. Byla to střecha nedaleké radnice. Erik již měl svoje Windows 98 připravené pro sniffování sítě, což mu umožní nainstalovaný program Ethereal. Ten dokáže zachytit všechny pakety sítě a navíc sledovat provoz v reálném čase. Může tak zachytit nejen uživatelská jména a hesla všech uživatelů, kteří se přihlašují ke svým službám, ale také MAC adresy jejich síťových adaptérů včetně jejich IP adres. Ale to není zdaleka všechno. Může zjistit další potřebné údaje, aby se mohl bez problémů připojit do internetu na cizí účet. Je to především výchozí brána a DNS server. Zkoušel to způsobem pokus omyl a za malou chvilku měl úspěch. Jeho prohlížeč si naladil Lukačovičův Seznam téměř okamžitě, což svědčilo o vysoké rychlosti připojení. Jedním měřičem rychlosti okamžitě zjistil, že je připojen rychlostí 256/256 Kb/s. Se svou prací byl velmi spokojen a objednal si další pivo, tentokrát ovšem velké. Musí to nějak oslavit.

 

Párky v plechovce

 

Signál přijímaný pouze malou anténkou na wi-fi kartě je nedostatečný, Erik potřeboval delší prsty. Ovšem platit kapitalistickým vydřiduchům se mu pochopitelně nechtělo, tak zkoušel improvizovat. Na internetu našel návod na výrobu wi-fi plechovky a byl jím nadšen. V malém městečku na břehu řeky Malše dělal Dozorce výhybek, takže měl v pracovní době dostatek času zaběhnout do potravin koupit plechovku s Kosteleckými párky, která svými rozměry je ideální. Vlastě po příchodu do práce na nic jiného nemyslel, než aby co nejdříve mohl opustit pracoviště a koupit párky. Nakonec to nebyl takový problém, protože morálka na železnici byla velmi špatná a dokonce i výpravčí se neobával opustit pracoviště i na celou hodinu. Sloužil totiž na trati s tzv. Zjednodušeným řízením dopravy, v předpisech to bylo označeno jako systém řízení D3. V nejbližší možné pauze vypadl z kanceláře a spěchal pro konzervu. Párky našel rychle a ještě v práci si je ohřáli společně s výpravčím a pokladní. Bohužel se vrátil trochu dříve, takže výpravčího společně s paní pokladní vyrušil právě v okamžiku, kdy v pracovní době souložili. Ovšem ti dělali jako by nic, pouze na jejich tvářích bylo vidět sexuální vzrušení, kterému se ještě před okamžikem oddávali. Zas to nebyl takový problém, protože vlaků moc nejezdilo a když náhodou zapomněl postavit vjezdové návěstidlo, strojvedoucí zavolal vysílačkou. Jednou se ale tato lehkovážnost pěkně vymstila jednomu výpravčímu, který zde zaskakoval v létě, když vrcholí dovolené a přednosta nemá lidi. Ten místí poměry téměř neznal a dokonce si nechával od Erika radit, jak posunovat. Shodou nešťastných náhod i jeden ze strojvedoucích byl leťák, který poměry na trati také znal velice špatně. Navíc výpravčí se téměř nevěnoval dopravě, ale spíše svému koníčku, což byla filatelie. Plný stůl měl různých známek, které pečlivě prohlížel lupou. Občas jeho zálibu přerušil nepříjemný zvuk traťového telefonu a on se musel s velkou nechutí věnovat dopravě, což většinou obnášelo psaní rozkazů pro strojvedoucího, jak se mají na trati D3 chovat. On naštěstí pro bezpečnost dopravy nemusel nic vymýšlet, všechno mu do telefonu nadiktoval výpravčí ze sousední stanice a on to pouze přečetl a odevzdal strojvedoucímu, který rozkaz podepsal. Tak se také stalo jednoho horkého letního dne roku 2004. Rozkaz si oba beze slova předali a dále se věnoval svému koníčku. Podle toho to také dopadlo. Dva vlaky se na trati zrazily, dva lidé nepřežili a mnoho jich bylo těžce zraněno. No ale jak říkali Rusové za války…“nás mnógo.“ Raději zpět k Erikovi a jeho plechovce. Doma přesně podle návodu vyvrtal otvory, připevnil panelový konektor N-female, jeden konec spojil s redukcí pro PCMCIA Orinoco a druhý připojil přímo na panelový konektor na plechovce. Nasedl na kolo a s notebookem na zádech odjel testovat plechovku. Vyjel na kole nad město, asi kilometr od centra na mírný kopec, takže centrum města měl jako na dlani. Pustil notebook, zasunul wi-fi kartu a připojil plechovku. Pak už jenom spustil Nestumblera a čekal na akustický signál. Za malý okamžik již program hlásil několik nalezených sítí a Erik si připadal jako v sedmém nebi.

Postupně si ještě vyrobil několik antén, protože plechovka byla nestabilní a špatně držela v určité poloze, která byla pro kvalitní příjem v terénu nezbytná. Dobře mu posloužila anténa typu Trell nebo Quad.

Za několik týdnů znal Erik polohu všech přístupových bodů v širokém okolí a mnoho z nich hacknul, takže se přes ně mohl připojovat do internetu. Z tohoto hledání bezdrátových sítí lze zmínit jednu úsměvnou příhodu, která se stala na hřbitově. Jeden přístupový bod byl totiž nejlépe přístupný právě ze hřbitova.

Jednoho příjemného květnového večera si Erik rozbalil svoje nádobíčko na nedalekém hřbitově. Nejlépe mu k tomuto účelu vyhovovaly schody do kostela, který se nacházel před hlavním vchodem na toto posvátné místo odpočinku zesnulých. Zářící notebook v mírném šeru květnového večera, kabely a antény působily na tomto místě divně, když v tom náhle na hřbitov vešel místní farář. Když spatřil Erika zahloubaného do pro něho záhadné činnosti, začal koktat a zmohl se pouze na slova „co co tady děláte.“ Erik rychle pochopil, že vysvětlovat faráři pojem Warchalking asi nemá význam, tak ze sebe začal dělat podivína, který se pokouší navázat spojení s dušemi mrtvých. Vysvětloval, že duše mrtvých jsou všude okolo nás v podobě velmi vysoké frekvence, kterou se pokouší zachytit a zobrazit tak duši zesnulého na displeji přenosného počítače. Naivně si myslel, že toto vysvětlení bude svatému muži bližší, ale hluboce se mýlil. Pan farář dělal, že Erika chápe a odešel ze hřbitova. Ovšem za jeho vysokou zdí zavolal policii, která za několik minut přijela. Erik již měl svoje nádobíčko sbalené, přesto byl předvolán na služebnu. Zde ve svojí teorii pokračoval, takže policie usoudila, že se opravdu jedná o neškodného blázna a pustila ho.

Ženy a směrová anténa

 

Erik potřeboval hlavně jakýkoli bezdrátový internet v místě svého bydliště, ale k tomu nestačí plechovka, protože nejbližší přístupový bod je vzdálen asi 4 kilometry. Potřebuje výkonnou a levnou směrovou anténu, nejlépe síto, které lépe odolává nárazům větru. Podařilo se mu sehnat 24 decibelovou směrovku za necelých 1300 korun s instalovaným konektorem Nfemale přímo na dipólu. Anténu koupil v Praze a cestoval s ní pochopitelně vlakem, protože dráhu měl zadarmo respektive za 200 korun ročně. Když přijel s anténou domů, vystoupil ve stanici kde také mimo jiné občas pracuje, takže ho zde znají. S anténou se stal nepřehlédnutelný, a to hlavně pro jeho spolupracovnice, které byly jako každá ženská zvědavé a závistivé. Dlouhými pohledy sledovaly Erika a jeho anténu a asi přemýšlely, k čemu to potřebuje. Se ženami na pracovišti neměl Erik téměř žádné zkušenosti, protože tam kde pracoval minule dělaly pouze pomocné práce, jako třeba uklízečky apod. Teď ovšem dělají třeba výpravčí, takže jsou ve směně dokonce i vedoucím práce. S tím ovšem náš hacker neměl zkušenosti a dlouho se s tím nemohl vyrovnat. Ovšem časem si zvykl. Jedna příhoda se mu ovšem hluboce vryla to paměti. Když nastoupil zácvik do jedné železniční stanice, právě tam měla službu mladá a ambiciózní výpravčí, které bylo asi 31 let. Byla bezdětná, přestože již byla třikrát rozvedená. V té době byla bez partnera a pokoušela se nějakého chlapa sbalit. Dělala to otevřeně, jako by byla chlapem, který balí ženskou. I na Erika dělala vyzývavé pohledy, na které on nebyl zvyklý. Později se ovšem dozvěděl, že již partnera měla několik dní a tohle byla pouze provokace pro okolí. Bylo na ní vidět, že chce minimálně strojvedoucího, který by byl jistotou dobrého genetického materiálu pro případ, že by selhaly antikoncepční prostředky a ona otěhotněla. Erik byl ovšem pouze Dozorce výhybek v zácviku, takže neměl šanci. Nakonec se ani příliš nesnažil tuto slečnu sbalit, protože jak řekl klasik…“měla všechny negativní vlastnosti, které může potenciální manželka mít. Byla mladá, asertivní, sebevědomá, nezávislá a ještě k tomu feministka.“ Úplným extrémem byla jedna pokladní, která neustále musela někoho pomlouvat. Erik se jednou dozvěděl, že jedna její kolegyně z pokladny omylem vydala cestujícím místo psané jízdenky tzv. účetní list, což je pěkný průser. Ta okamžitě druhý den to musela co nejvíce rozšířit, a proto neváhala ráno vstávat ve čtyři hodiny. Jela tím do práce vlakem a kolegyni na zastávce všechno vyprávěla. Prostě takový klasický ženský pomlouvačný mejdan, i když se konal brzo ráno.

Další vystoupení se ženskou měl Erik na tranzitě s jednou od pohledu protivnou ženskou…no ženskou. Jediné co jí připomínalo byly kozy a možní píča mezi nohama. Chovala se totiž jako sprostě nadávající chlap, kterému není nic cizí. Měla zajímavou „sexuální úchylku.“ Hrozně blbě se smála všemu, co souviselo se sexem. Velmi dobře si v tomto směru rozuměla s další podobně jednoduchou slepicí, která také vyhledávala šťavnaté drby o sexu. Jednou Erik o ní v přítomnosti jedné pokladní prohlásil, že je blbá a může mu políbit prdel. Ta to okamžitě „tichou ženskou poštou“ sdělila „postižené“ a ta si Erika jednoho dne pěkně vychutnala. Sebemenší důvod stačil k tomu, aby se do něho verbálně pustila a vynadala mu na veřejnosti do debilů a mentálů. Naštěstí Erik pochopil, že se jedná o jednoduchou slepičku, která za to vlastně ani nemůže, jinak by jí asi na místě zabil Je zajímavý, že byla v oblibě místního předsedy odborů. Ten si asi vybíral oblíbence podle Stalinova hesla „čím blbější, tím lepší.“

Ale raději zpět k bezdrátovým sítím, rájem hackerů. Erikovi se podařilo ještě předtím než si koupil směrovku zachytit pomocí starého satelitu a plechovky nějaký vzdálený signál, který měl slušnou sílu. Když ovšem tímto směrem namířil svou novou profesionální směrovku, signál byl ještě lepší, přestože byl vzdálen dobrých 5 kilometrů vzdušnou čarou. Polarizaci měl vertikální, takže kabel z dipólu vychází pěkně spodem a nebude do něho zatékat voda. Jediným problémem byla délka tenkého koaxiálu, který měřil 8 metrů a měl také pochopitelně nějaký útlum. Zakončen byl přímo na PCMCIA wi-fi kartě prostřednictvím pigtailu Orinoco. To umožňuje odposlouchávat síťový provoz a hlavně snadno měnit MAC adresy, takže se hacker může snadno připojit na účet někoho jiného, rychlejšího. Naštěstí pomocí Netstumbleru okamžitě zjistil, že útlum není velký a připojení bude fungovat. Teď už zbývá jediné. Odposlouchávat a zase odposlouchávat. Ovšem přístupový bod byl nějak velmi málo vytížen, protože za 14 dní nezachytil ani jediný paket. Proto se rozhodl kontaktovat provozovatele a zřídit si legální účet za 357 korun měsíčně včetně DPH bídné rychlosti 48 Kb/s v obou směrech. Na jejich webových stránkách vyplnil formulář, zaslal MAC adresu své Orinoco karty a čekal. Za několik dní po zaplacení mu přišel mail s potřebnými přihlašovacími údaji. To má několik výhod. Výstupní brána i nameserver jsou společné pro všechny klienty tohoto přístupového bodu, takže pro připojení na jiný a rychlejší účet stačí odposlechnout MAC adresu, která je přiřazena velmi podobné IP adrese, kterou má Erik. Jestli má náš hacker IP adresu 10.10.12.43 mají ostatní podobnou, což je například 10.10.12.24. Velmi brzy několik těchto adres odposlechl, ale bohužel provoz na nich nebyl rychlejší, takže jsou mu na nic. Snad jenom pro případ, že by chtěl někoho kompromitovat, takže by byl anonymní. K tomu by ovšem ještě musel změnit různá identifikační nastavení na svém počítači, jako je jméno počítače, skupinu apod. No ale Erik není žádný lump a má minimum nepřátel, kterým by se musel mstít. Všechny účty již má vyrovnaný, alespoň si to myslí.

Jak „prolomit“ ochranu WEP

 

Jednoho dne se Erik dozvěděl, že konečně v jeho malé obci z jejího malého rozpočtu zřídí zastupitelstvo přístupový bod pro bezdrátové připojení k internetu. Určitě v tom byla nějaká korupce, tak jak je to v České republice standardem. Výběrové řízení totiž „vyhrála“ ta samá firma, která nabízí velmi drahý internet v širokém okolí, přestože se již objevily firmy, která nabízejí mnohem výhodnější připojení. Jenže nemají tolik peněz na úplatky zaměstnancům místního zastupitelstva. No ale to nelze změnit, důležité pro našeho hackera bylo, že Apčko nepoužívalo WEP. Erik si okamžitě zrušil účet ze vzdáleného Apčka a přesunul svojí pozornost na kravín, kde vyrostla nová všesměrová wi-fi anténa. Měla ideální polohu, a tak mohl Erik přijímat signál obyčejnou plechovkou, a to dokonce i přes zeď svého domu. To má mnoho výhod. Nemá anténu na střeše, takže nebudí pozornost sousedů. To totiž bylo velmi důležité. Jak zjistil odposlechem síťového provozu, jeho soused byl připojen neuvěřitelnou rychlostí 2Mb/s v obou směrech. Nevím jestli si to soused platil, ale prostě to touhle rychlostí fungovalo. Navíc software, který používá PCMCIA karta Orinoco v hackerovo notebooku umožňuje ve Windows 98 vyřadit legálního uživatele, který dostane „nečekanou“ hlášku, že jeho IP adresa je již v síti používána. Něco podobného funguje i v Linuxu, který Erik také pochopitelně jako správný hacker používá, jenže když to jde ve woknech je to jednodušší. Navíc železo, které má na svém notáči není silné, takže moderní distribuce Linuxu by pracovaly pouze ve znakovém režimu bez grafiky. Erik byl chytrý a opět si zřídil legální účet o rychlosti 48Kb/s, který je nejlevnější. Lze totiž předpokládat, že brzo provozovatel začne používat WEP. Surfování o rychlosti 2Mb/s přesto zcela nečekaně trvalo Erikovi téměř měsíc. Bylo to super! Mohl sledovat televize, poslouchat v nejvyšší kvalitě internetová rádia a ještě přitom velkou rychlostí stahovat MP3. Také porno stránky nevynechával a stahování video souborů bylo hračkou. Jeho oblíbenou kapelou byl Rammstein nebo Accept. Jenže jednoho dne to muselo přijít. Když přišel z nenáviděné práce, spustil počítač a ono nic. Jak správně předpokládal, provozovatel začal používat WEP. Na nic dlouze nečekal a vyťukal na svém telefonu servisní telefonní číslo poskytovatele a oznámil svůj problém. Operátorka pochopitelně o ničem nevěděla, a tak Erika přepojila na technika, který byl již mnohem lépe informován. Erik pochopitelně ze sebe dělal počítačového BFU, který neumí počítač ani spustit, aby nevzbudil pozornost. Technik na hackerův dotaz „proč jste začali používat heslo“ odpověděl vyhýbavě a o kradení IP adres pomlčel. Pouze sdělil Erikovi pětimístné wep heslo, což odpovídalo 64 bitovému šifrování. Rychle nastavil svůj počítač a byl opět v celosvětové síti. Ochrana wepem má jednu nevýhodu v tom, že neprovádí autorizaci uživatelů, ale pouze chrání přístup k AP. To ovšem znamená, že všichni legální uživatelé používají jedno heslo, tzv. sdílené. Jde totiž o to, že podobné bezdrátové sítě měly být alternativou ke klasickým metalovým LAN sítím, které známe třeba s kanceláří. Zde se všichni znají, takže přístup do sítě není nijak omezen a hned po spuštění počítače jsou všichni na síti a mohou spolu komunikovat. Zneužití takové sítě je téměř nemožné, protože metalické vedení do svého okolí nevysílá žádny signál. Jiné je to u bezdrátové alternativy. Tady také se v základním nastavení každý uživatel připojí do sítě okamžitě, ale signál se může šířit na velkou vzdálenost okolním prostorem. Také anonymita na těchto sítích je velká. Uživatelé se většinou vůbec neznají, přesto ale sdílejí „jeden segment ethernetu“, jako by byli v kanceláři a pracovali na společném projektu. Z toho vyplývá, že wi-fi sítě mohou mít v budoucnu velké bezpečnostní problémy. WEP totiž chrání pouze před vetřelcem z venku, ale ne před nezodpovědným legálním uživatelem sítě. Erik si dal chvilku pokoj, protože věděl, že kdyby začal používat rychlé spojení svého souseda okamžitě, bylo by jasné, že pachatelem je někdo z vnitřní sítě a ne venkovní špion. 64 bitový wep jde totiž časem prolomit, ale musí se zachytit velké množství paketů, řádově statisíce a pak použít třeba program Airsnost a šifrování prolomit. To pochopitelně nějaký čas trvá. Čtrnáct dní považoval Erik za přiměřenou délku svého vysokorychlostního půstu a poté se opět začal připojovat na účet svého souseda rychlostí 2Mb/s sekundu v obou směrech. Mohl si to dovolit, protože nepoužíval venkovní anténu. Byl totiž blízko přístupového bodu signál přijímal přes cihlovou zeď. Stejně to muselo být jeho poskytovateli podezřelé, protože jediný, kdo používal PCMCIA kartu byl právě Erik. Ostatní využili předražené nabídky a zakoupili si koncový balíček, který umožňuje mimo jiná i vzdálenou správu. To má výhodu v tom že provozovatel takového bezdrátového internetu má uživatele plně pod kontrolou a dokonce jim nemusí sdělovat ani WEP klíč. Ovšem Erikovi ho museli sdělit, protože ho zadával přímo do Windows. Někdy také do Linuxu ? Podruhé použili 128 bitový klíč, složený ze záhadných a velmi nestandardních znaků, která ani nebyly na klávesnici a Erik je musel zadávat přes Alt plus číslo z tabulky. Kdyby ovšem i v tomto případě za několik dní začal používat sousedovu super rychlou linku, bylo by to přinejmenším velmi podezřelé. Ani ne tak pro souseda, který byl počítačovým BFU, jako spíše pro internetovou firmu, kterou Erik okrádal o konektivitu. Ale osud to zařídil za něho. V nedalekém městě spustili dotovaný internet o rychlosti 256Kb/s v obou směrech za 300 korun s DPH. Tomu se prostě nedá odolat. Za několik dní již měl Erik doma tento internet, ale to nebylo zdaleka všechno. Podařilo se mu najít další rychlou konektivitu v jiném Apéčku. Bylo to sice jenom 512 Kb/s, ale pořád lepší než 256Kb/s. Navíc tahle konektivita měla lepší a nezarušený signál, takže datový tok byl nepřerušovaný. Erik pouze změnil MAC adresu a další údaje a pak restartoval počítač, který se již spustil s novým a rychlejším připojením. Jeho největším problémem ovšem byla délka koaxiálu, který vedl až PCMCIA kartě. Tento problém ovšem vyřešil zakoupením přístupového bodu Ovislink WL-5460 AP, který kromě funkce Access pointu uměl také režim klienta. Navíc se mohl umístnit nedaleko antény, protože podporoval napájení po ethernetu, tzv. POE. Další výhodou bylo, že při poslechu internetového radia spustil pouze Ovislinka a ethernetem přivedl signál ke staršímu notebooku, který sloužil jako „přijímač“ Radia Beat.

Ženy na pracovišti

 

Erik žil dva životy. Jeden počítačový a ten druhý pracovní, který neměl s počítačem téměř nic společného. Říkám téměř, protože také prodával jízdenky a k tomu občas používal počítač. Většinu osazenstva tzv. osobních pokladen tvořily ženy, bohužel ne moc hezké a když za něco stála, tak byla vdaná nebo měla několik dětí, čímž již byla vyhaslá jako svíce, takže v ní nebyl erotický náboj. Ženy jak je známo jsou více citlivější, ovšem v práci se to projevuje jinak. Ženy vytvářejí spolu takové „diskusní skupinky“, kde si sdělují informace hlavně o mužích, se kterými pracují. Prostě takové ty babské drby. Erik poznal, že se nevyplácí pomlouvat spolupracovnici před jinou spolupracovnicí. Okamžitě si to sdělí a čekají na vhodný okamžik, kdy provést slovní útok. Ovšem Erik to vzal s humorem a rozčilující ženský se smál do tváře…no ono by bylo lepší použít název Ksicht, a to ještě prasečí, za což se všem prasatům omlouvám. Také vztahy nebyly normální. Pro dva chlapy není problém se každý den pozdravit, ale se ženskou je to složitější. Samozřejmě ne každá slepice je stejná a některé se v tomto směru chovají celkem normálně. Ovšem u většiny je neustále cítit ve vztazích „sexuální nádech“, takže na pracoviště vznikají velmi komické situace. Ono skutečně popsat slovy chování některých žen je nad síly i toho největšího spisovatele, za kterého se nepovažuji, přesto se o to pokusím.

Když Erik poprvé nastoupil na železnici, byl přednostou úmyslně zařazen do stanice, kde panovaly ty nejhorší možné vztahy, jaké si člověk dovede představit. Hlavní příčinou byly dvě sestry, která zde pracovaly. Jedna jako Osobní pokladní a druhá jako Dozorce výhybek. Obě měly silně vyvinutou jednu vlastnost, která je pro ženy typická, což je chorobná závist. Samozřejmě, že závidět mohou i muži, ale ty se většinou dokáží nad tyto emoce povznést a potlačit je v sobě. Ovšem tyto dvě sestry to prostě nedokázaly. S ostatními muži na pracovišti se již vyrovnaly a znaly dokonce téměř dokonale i jejich osobní život včetně toho milostného, což je pro ně nejdůležitější v případě, že si neznačnou nic s nimi. Což pochopitelně nehrozilo, protože jak řekl klasik „byly to spíše vědecké pracovnice“ i když v tomto případě bylo každému jasné, že jejich vzdělání je velmi slabé…je-li vůbec nějaké. Obě byly pochopitelně vdané, což všem okolo dávaly hlasitě najevo.

Erik si jednou v nedalekém sekáči koupil celkem pěknou mikinu za 100 korun a hned si jí vyzkoušel. Celkem mu padla, čehož si všimla i pokladní, která dokonce i tohle záviděla. Řekla, že má krátké rukávy, ať jí jde Erik vrátit. Ten ovšem nezaváhal odbyl jí větou „mně se nezdá.“ A byl hned oheň na střeše.

Největší srandu zažil Erik při představování na pracovišti. Obě se tvářily jako typické ženské. Úsměv střídal v nepřirozených rytmech vážnost, takže vypadaly trapně. Erik se tvářil stále stejně, i když se obě něčemu smáli. Bylo vidět, že se obě urazily, že se nesměje i on, když se smějí ony. Nakonec se jedna z nich z toho téměř nervově zhroutila, i když náš hacker zatím téměř nepromluvil a tvářil se pořád neutrálně.

Trochu jiné chování měly Erikovi výše postavené spolupracovnice, což byly většinou výpravčí. Některé se s tím již vyrovnaly, že mnohdy jsou jejich podřízení i muži, některé z toho byly psychicky vyřízené. Jedna taková pracovala ve středně velké stanici, kde kromě Osobní pokladní a Dozorce výhybek byl ve směně ještě tzv. Staniční dozorce. Výpravčí ovšem může dávat rozkazy i strojvedoucím, což jsou pochopitelně pouze muži. Ženský na dráze nemohou vykonávat funkci strojvedoucího, protože mimo jiné není na mašině záchod.

Jedna taková mladá výpravčí v této stanici pracovala. Byla relativně mladá, protože jí bylo 34 let, třikrát rozvedená, bezdětná, sebevědomá, arogantní, namyšlená, nafoukaná, sprostá a možná také trochu feministka, ale za to se styděla a tajila to. Erik když se s ní poprvé setkal, tak první slovo, které od ní slyšel bylo "„spermie“ a „buď rád, že ti stojí.“ Příliš se s ostatními nebavila, protože to byla jejich nadřízená. Jednou ovšem se jí tvář rozjasnila a byla velmi sdílná. Dorazila totiž na pracoviště zpráva, že v sousední stanici se ruší hlavní pokladna a mnoho lidí přijde o práci. Především ženské osazenstvo z toho mělo evidentní radost, i když pořád ustaraně říkaly „to je strašný.“

Samozřejmě klasikou byly návštěvy bývalých pracovnic, která byly na mateřské dovolené a občas přišly i se svými potomky. To bylo pochopitelně velké pozdvižení. Ale to určitě každý zažil.

Další zajímavý zážitek s mladou výpravčí zažil náš hrdina v sousední stanici. Jednou se stalo, že během služby došlo k výpadku elektrického proudu v celém městě. Najednou tato žena se úplně změnila, celá zbledla a lítala jako potrhlá po všech jističích v okolí. V té době se právě do stanice blížil vlak a ona si myslela, že nesvítí ani návěstidla. Vzala vysílačku a pokoušela se spojit se strojvedoucím, jestli mu tzv. „spadlo návěstidlo.“ Pak ještě vyběhla mezi koleje a kontrolovala světla na návěstidlech, která k jejímu překvapení svítily. Byla z toho chudák celý zmatená. Ona totiž nevěděla, že zabezpečovací zařízení ve stanici má náhradní napájení, na která systém automaticky přejde při výpadku napájení s elektrické sítě. Jediné co se změní je nepříjemný zvuk zvonku, který jde bez problémů vypnout. Je fakt z podivem, že železnice nechá sloužit podobné výpravčí, který by tímto chováním dokonce mohli ohrožovat bezpečnost železniční dopravy. Jenže to nikoho nezajímá, ženský vpřed!! ?

Ale bych nepsal pouze o ženách i někteří muži byli zajímavými osobnostmi. Těch zde byla pochopitelně většina a na rozhodujících řídících funkcích se naštěstí ženy téměř nevyskytovaly. Bylo zde ve funkci výpravčího i několik inženýrů. Jeden z nich byl také podobně jako výše popsaná paní výpravčí arogantní, namyšlený, náladový a měl sklony šikanovat svoje podřízené. Jednou dokonce vyhodil z dopravní kanceláře strojvedoucího, který se z toho psychicky zhroutil a nechal se vystřídat. Neměl rád velký frajery, protože jediným frajerem byl on, protože byl inženýrem a ještě navíc měl státní zkoušky z ekonomiky, obor finance. Ptáte se proč s takovým vzděláním dělá pouze výpravčího v malé stanici? Jednou se totiž pohádal s jedním kontrolorem z generálního ředitelství, takže měl „zaražený“ postup. Ono vůbec na dráze panovaly podivné vztahy…no podivné, ono to asi bude všude stejné, každý myslí především na sebe, maximálně na svoje nejbližší příbuzné. Typickým příkladem byla jedna femina, která dělala vedoucí personálního oddělení v tzv. Uzlové železniční stanici. Jednou když sháněli střídače na stavědlo, oslovovali postupně mnoho zaměstnanců, kteří ovšem postupně odmítali. Jí to pochopitelně vyhovovalo, protože měla v záloze svojí dceru, která byla bez práce. Jenže problém byl v tom, že postupně nabízeli tuhle práci lidem, kteří jí z osobních důvodů nemohli přijmout. Kdyby se totiž obrátili třeba na Erika, ten by tuto práci okamžitě vzal. Jenže takhle mohli přijmout z ulice mladou dceru paní vedoucí personálního oddělení. Ta hned po nástupu na dráhu dostala sedmou platovou třídu, což byl základ 14,5 tisíce měsíčně. A navíc jí matinka zařídila postup na práci výpravčího. Právě téhle situace dokázal mistrně vyžít náš hacker Erik a požádal o rozšíření psychotestu i na funkci signalisty. Ovšem zařizoval si to pochopitelně ne přes „nezávislé“ osobní oddělení, ale rovnou oslovil paní psycholožku přímo v Praze. Ta kupodivu Erikovi vyhověla a osobně kontaktovala osobní oddělení v uzlové železniční stanici. Tam z toho měli mírně řečeno šok, že Erik nepostupoval služebním postupem, ale přes Prahu. Jenže museli držet hubu, protože přijali dceru paní vedoucí a ještě k tomu z ulice.

Za pozornost ještě stojí místní pan předseda odborů, který pracoval jako výpravčí, ale v minulosti byl školařem. Tomu také odpovídalo jeho chování. Nikdo jiný neměl pravdu než on. Při rozhovoru musel mít pořád sólo a nikoho nepustil ke slovu. Že by profesionální deformace? Asi jo. Jednou si někde přečel článek o známém hackerovi Kevinu Mitnickovi. Článek vystřihnul a v práci ho dával každému přečíst, což doplňoval svým monologem o nebezpečnosti počítačových sítích a čipových karet. V té době totiž na dráhu přišly čipové karty, které se používaly místo klasických režijních průkazek. Hrozně mu vadilo, že nás tím mohou sledovat kudy jezdíme vlakem a shromažďovat tak osobní informace o každém z nás. Svým chovám vůbec dával najevo, že jako odborář se zajímá o problémy lidí, a to nejenom na pracovišti. Ve skutečnosti to byl ovšem rasista, který neměl rád lidi obecně.

Za krátkou poznámku v této lidské komedii ještě stojí vztahy na jednom pracovišti, kde Erik také střídal dvě feminy, které zde pracovaly jako dozorkyně výhybek. Kromě nich zde byla ve směně ještě jedna paní pokladní, kterou mimo jiné šukal jeden pan výpravčí. Samozřejmě v pracovní době, protože na pracovišti bylo několik postelí. Tato dvojice byla v opozici proti ostatním pracovníkům. Pokladní totiž byla hrozně líná a myslela jenom na to šukaní. Měla z toho i jisté výhody, protože výpravčí, který jí obšťastňoval byl zástupcem předsedy odborů. Předsedou byl již dříve zmiňovaný rasistický výpravčí.

Ale abych nekritizoval pouze ostatní kromě Erika. I on byl pěkná svině, která myslela jenom na sebe. Už jenom to, že psal anonymy na svoje nadřízené je napováženou. Možná se někomu zdá, že svět ve kterém Erik žil byl přímo hrozný. Není to tak úplně pravda. Erikovi se jednou na očním víčku udělal jakýsi váček, který ne a ne zmizet. Když už to trvalo rok, rozhodl se navštívit lékaře. Ke svému velkému překvapení se operace zdařila a dokonce mu po tomto zákroku nezůstala na víčku ani jizva. Možná také proto, že zákrok prováděla velmi mladá a hezká doktorka ? Ale raději zpět k počítačům že?

Místo děvčat hledal sítě

 

Erik byl svobodný a navíc neměl maturitu. Dost špatná kombinace. Možná to bylo příčinou jeho problémů jak v životě tak v práci. Lidi jsou svině a jak si někdo udělá maturitu, tak nechce makat a hledá v okolí někoho, kdo jí nemá…ať pak maká on. Tak také dopadl. Musel makat většinou rukama. To ho naučil život. Měl ještě další problém. Měl vadu řeči. Lidově se tomu říká koktavost. Nebylo to sice tak strašný, ale měl s tím problémy. Alespoň on si to myslel. Možná proto se upnul k počítačům. Jeho největším koníčkem bylo hledání bezdrátových sítí, tzv. Warchalking. Je to nádherný koníček. Jezdíte s notebookem po okolí a vypadáte jako blázen. Někdy dokonce můžete být zatčen, viz případ hledání sítě na hřbitově. Ale je to adrenalin. Protože měl Erik dráhu zadarmo, miloval cestovaní vlakem se zapnutou wi-fi kartou. Nevěřili by jste kolik sítí se dá při cestě vlakem zachytit. A tak Erik procestoval téměř celé Čechy od jihu k severu a od východu k západu. Například když cestoval z Prahy do Českých Budějovic, zachytil celkem 150 sítí, a to pouze ty, které byly v blízkosti kolejí. Protože měl svoje www stránky, kde zachycené sítě zveřejňoval, ozval se mu občas taky nějaký blázen jako on a poslal mu zachycené sítě. Jeden cestoval kupříkladu z Ústí nad Labem do Chomutova a zachytil notebookem s aktivní wi-fi kartou 464 sítí. Jednoduše poslal Erikovi mailem soubor vytvořený v Netstumbleru, Erik si ho otevřel a okno uložil. Vzniklý soubor s příponou BMP uložil a v programu pro změnu formátu obrázkových souborů jej předělal na mnohem menší JPG, který pak vystavil na celosvětové pavučině. Ke stažení nabídnul zájemcům pochopitelně i původní soubor z Netstumbleru. Ovšem velkým problémem tohoto jistě zajímavého koníčka jsou baterie v notebooku. Cestování vlakem je dlouhodobá záležitost, a to ještě nepočítám zpoždění, která ke dráze patří jako košile ke kabátu. Ovšem náš hacker nebyl žádnej blbec, i když si to většina lidí v jeho okolí myslela. Na internetu našel gelovou baterii, která měla 7 ampér hodin, takže dokázala dodávat proud o velkosti jedné ampéry po dobu 7 hodin. To by přesně to, co potřeboval. Jedinou nevýhodou byla její velikost a hlavně hmotnost. Byla totiž těžká jako prase. Naštěstí se Erikovi krásně vešla do jeho brašny na notebook. K vývodům baterie připájel síťovou dvoulinku a na druhý konec napájecí konektor, který za 20 korun koupil v prodejně elektro. Ani samotná baterie nabyla drahá, připravila hackerovu peněženku o pouhých 400 korun, což při jeho platu na dráze je zanedbatelná suma. Warchalking z vlaku ovšem nebyl jediným způsobem hledání bezdrátových sítí. Protože Erik neměl auto, objížděl okolí na kole. Vlastnil závodního favorita, kterého si koupil ještě za bolševika v tuzexu. Nebylo to sice na nějaký dlouhý trasy, protože čtyři kila na zádech navíc se mohou velmi brzy podepsat na vaší prdeli, která nese většinu zátěže při jízdě na kole. Proto Erik prozkoumával tímto způsobem hlavně Apčka, která by mohl potenciálně zachytit směrovou anténou z místa svého bydliště. První velkou wi-fi jízdu vlakem podnikl Erik z Protivína do Plzně, dále pokračoval přes Rokycany do Prahy. Z prahy se vrátil vlakem do Zdic kde přestoupil na vlak zpět do Protivína. No prostě taková Švejkova klasické anabáze, když cestoval z Prahy do Českých Budějovic ? Za celou jízdu zachytil mnoho sítí, z nichž většina samozřejmě nebyla chráněná wepem, některé byly dokonce „free DHCP“, takže kdyby v tom místě zastavil vlak a náš hacker vystoupil, mohl se připojit do internetu. Když tak na tím přemýšlel, strašně se divil, jak je možné, že policie dokáže vystopovat podle záznamů případného autora nějakého anonymního emailu. Kdyby to případný lump provedl nějak takhle, to znamená využil buď nějaké „free“ sítě, popřípadě prorazil nějakou nezabezpečenou síť, měla by policie minimálně hodně stížené pátrání. Stačilo by potom někde vystoupit, sednout někde v parku na lavičku a trochu si pohrát s některými programy. Ptáte se s jakými? Záleží jaký používáte operační systém. Jestliže vlastníte Linux, tak vám to ani nemusím říkat. Jestliže ovšem preferujete Gatesova okna, musíte se po síti porozhlédnou po některých programech. Základem je síťový sniffer Ethereal. Je to klasický čmuchal, který odposlouchává pakety na nastaveném síťovém rozhraní a veškerou komunikaci monitoruje. Pro nás je ovšem důležité, že kromě různých přístupových hesel dokáže zachytit také MAC a IP adresy. Bez nich se totiž na cizí účet do internetu nepřipojíte. Zapojení filtrace MAC adres totiž používá téměř každý poskytovatel internetu. Teď ještě musíte najít to správnou IP adresu, která by odpovídala nějakému klientovy. Většinou jsou to adresy typu 10.10.11.14 a tak podobně. Ale může to být třeba i 10.1.3.22. Pak jenom stačí k této adrese najít MAC a máte z 90 procent vyhráno. Jenže ještě musíte najít Name server a Výchozí bránu. Ale ani to není složité. Výchozí brána je v podstatě počítač na stejném segmentu sítě na kterém jste vy. Tak například máte-li IP adresu 10.1.3.22, bude mít pravděpodobně výchozí brána IP 10.1.3.1. Ale může to být i jinak. Záleží ještě na Masce. Ta totiž určuje v jakém rozsahu se výchozí brána může pohybovat. Je-li například maska 255.255.255.252 a vaše IP je 10.10.62.6, může mít výchozí brána IP adresu třeba 10.10.62.5. Dobrý je ovšem při podobném pátrání zachytit pouze jednu síť, protože někdy bývá problém se vůbec na nějaký kanál připojit a sniffovat. K přepojování na různé kanály slouží mnoho programů, ale nejlepší je používat software, který jste dostali s vaší PCMCIA kartou. No ale necháme toho filozofování, ještě by to někdo mohl zneužít a poslat někam email, který by upozorňoval, že pod Karlovým mostem je časovaná atomová bomba ze 14 století ? Policie by tomu ještě mohla uvěřit a Karlův most preventivně zbourat ? Při cestování vlakem si také pouštěl hudbu, kterou pochopitelně získal zadarmo z internetu, a to pomocí programu Imesh, který si lze také zadarmo stáhnou z celosvětové pavučiny. Jeho oblíbeným stylem byl pochopitelně rock, a to ten klasický typu Deep Purple nebo Black Sabbath. Ve svém archivu, který nazval poněkud divně “wi-fi oči” měl mnoho zajímavých úlovků, jako například pohled na Václavské náměstí v pásmu 2,4GHz, stej