stejný pohled na Plzeň z vlakového nádraží, pohled na Týn nad Vltavou, Vodňany, Strakonice a mnoho dalších úlovků. Všechno měl vystaveno na svých osobních stránkách, které měly kupodivu slušnou návštěvnost. Bylo to hlavně proto, že na hlavní straně měl velké množství odkazů na jiné stránky, takže to všechno zachytil kontraverzní vyhledávač Google a uložil do své databáze.

Ovšem Erik věděl, že jeho “bezdrátová laborotař” nikdy nebude úplná, když nebude vlastnit přístupový bod, tzv. Access Point. Má to mnoho výhod, protože kromě příjmu signálu v pásmu 2,4GHz může tento signál také vysílat. Vybral si ověřený produkt z dílny firmy Ovislink, který se jmenuje WL-5460 AP. Má mnoho předností včetně pro Erika důležité funkce klonování MAC adres, takže se může připojit do sítě sítí na někoho jiného. Kromě toho může regulovat také vyzářený výkon, což je opět velmi důležité z hlediska limitů Českého Telekomunikačního úřadu, který je omezen na pouhých 100 miliwatů. Omezení výkonu je důležité, jinak by totiž nastal pěkný chaos v našem etéru. Kanály by se překrývaly a nebylo by možné nic přijmout. Ono už i tak ve velkých městech je značné zarušení, a to nejenm tím, že operátoři běžně porušují vysílací limity.

Ale dost moralizování, kniha, kterou právě čtete je z undergroundového šuplíku a podobné keci tady nemají co dělat. Přístupový bod má mnoho výhod, a to i v domácím prostředí, protože můžete po bytě šířit internet bezdrátově. Pouze musíte zapnout minimálně filtraci MAC adres, jinak by se vám do vaší sítě připojil každý, kdy by se zapnutým notebookem s kartou wi-fi přiblížil k vašemu obydlí. Pak by mohl použít IP adresu vašeho Apčka a připojit se do vašeho konfiguračného menu a změnit nastavení. Naštěstí má toto zařízení hardwarový reset, takže stačí 10 vteřit podržet mikrospínač a systém sám přejde do výrobního nastavení. No já si myslím, že se na chvilku vrátíme k jeho druhé tváři, což je nenáviděné zaměstnání.

Nikdo ho nechtěl

 

Erik, přestože se snažil nekoktat, občas se to nedařilo. Jaké byly reakce okolí? Řekl bych, že standardní. V podstatě se od něho každý odvracel a lidé se mu pokud to bylo jen trochu možné vyhýbali. Největší problémy měl pochopitelně při navazování kontaktů s děvčaty. Přestože se snažil koktavost co nejvíce tajit, a to tak, že se vyhýbal složitějším slovním obratům, někdy to nevyšlo a jeho vada propukla v plné síle. Dokážete si jistě představit reakci potencionálních milenek. Na oko dělaly, že jim to nevadí, ale v duchu již mysleli jak se tomuto „mentálovi“ příště vyhnout. Podobné to bylo i v zaměstnání. Nikdo s ním nechtěl spolupracovat. Kořeny jeho vady jsou asi hluboko v dětství. Přesně se neví jak to u něho vzniklo. V osmém měsíci života dostal Černý kašel, což hodně oslabilo jeho organismus. Pak ovšem návrat do normálního života je těžký. Nelze ani vyloučit velmi jemné poškození mozku na nejvyšší úrovni, což je tzv. Vyšší nervová činnost. Příčiny této vady řeči nejsou dobře známy ani odborníkům a navíc se o této poruše v médiích téměř nemluví. Přitom se jedná o velmi závažné onemocnění duše. Navíc když jeho otec zjistil čím jeho syn trpí, začal se za něho stydět a v podstatě by nejraději Erika někam zavřel, aby ho nikdo neviděl a hlavně neslyšel mluvit. Otec Erika asi opravdu trpěl. Představte si, že máte doma koktavé dítě a teď začne chodit do školy, vy musíte chodit na rodičovské sdružení, každý na vás kouká co jste to vychoval za zrůdu. Musíte se cítit hrozně. Celý život tím máte vlastně zkažený. Možná také proto Erik v pozdějším věku tak miloval počítače a hlavně internet, který mu vlastně pomáhal lépe komunikovat s okolím. Ale zpět k lidem v jeho okolí. Erik si všiml, že ženy ve funkci výpravčích jsou poněkud jiné, než ty, které pracují na nižších pozicích. Typickým příkladem je jistá paní výpravčí, která právě neoplývala ženskými vnady. Měla velmi malé kozy, ale za to velmi velkou prdel. Pro ženu ta nejhorší možná kombinace. Již v mládí údajně vypadala spíše jako kluk. Vědoma si tohoto svého handicapu, velmi rychle se pokoušela vdát, což se jí také podařilo. Kromě toho získala další potřebné sebevědomí hned po úspěšném dokončené maturity. Tato událost v životě lidském většinou každého změní a sebevědomí těchto lidí se dotýká hvězd. Najednou se lidé, kteří maturitu nemají stávají v očích těchto „geniů“ méněcenná rasa, kterou je potřeba denně šikanovat. Vůbec nejhorší by byla situace, kdyby člověk bez maturity dělal těmto lidem vedoucího. Za bolševika to bylo samozřejmě možné, tehdy rozhodovala především stranická aktivita a neustálé zdůrazňovaní česko-sovětského přátelství. Nejlépe bylo v 50 letech tvrdit, že duchovním otcem levicového a především komunistického hnutí ve světě je soudruh Stalin. I když to samozřejmě nebyla pravda, nic se tím nemohlo zkazit, právě naopak. Kdyby to někdo kritizoval, mohl by se dostat do problémů. Ale zpět k sebevědomé výpravčí. Ta se touto osobou v červené čepici stala už v 19 letech. Zkušeností moc neměla, ale to nevadilo, i když se tím porušovala bezpečnost železniční dopravy. Těžko lze slovy charakterizovat povahu podobných žen. Ovšem jednu vlastnost mají společnou. Nikdy nevíte, když vás přijdou vystřídat jakou mají náladu. Ve většině těchto žen se skrývá jakási křivda, že jsou ženy, a proto slabší polovička lidstva. Některé si zvyšovaly sebevědomí tím, že občas nějaká na veřejnosti zvýšila hlas na nějakého muže, což většině žen zvedne náladu a vyrovná výkyvy v sebevědomí. Stalo se to i Erikovi, který z toho měl pochopitelně srandu. Jsou to prostě slepice ? Některé ženské jsou tímto chováním vůči mužům přímo posedlé, takže s nimi není vůbec možná normální pracovní domluva.

No ale abych nekritizoval pouze chování žen na pracovišti i muži na tom nebyli lépe a dokonce se někteří v níže popsaném chování vyrovnali ženám. Jsou to intriky. V těch samozřejmě vynikají ženy, což bylo nejednou velmi dobře popsáno ve světové literatuře. I na dráze se nechá intrikařit. Erik když nastoupil, neměl pochopitelně žádné zkušenosti a byl vhozen do vody, i když neuměl plavat. Tou vodou byl železniční provoz. Jeho spolupracovníci ho měli zacvičovat, ale dělaly to pouze když museli nebo jim to nařídil přednosta. Když Erik začal pracovat samostatně, tak se mu pochopitelně některé věci nedařlily, jako třeba posun. Ostatní se na to těšili a určitě by se radovali, kdyby Erik něco pokazil a vznikla z toho třeba nehoda. Vlastně to bylo přání téměř každého, kdo se okolo Erika pohyboval. Především některé jeho kolegyně byly závistí téměř nemocné. Jedna, která pocházela ze Slovenska vrhala na všechny vražedné pohledy a když dostal Erik první službu v neděli a ona se to dozvěděla, byla tím zaskočena. V neděli se totiž k základní mzdě připočítávalo ještě 50 procent, takže z toho byla nemocná. Navíc náš hacker dostal hned při nástupu čtvrtou platovou třídu a ona měla pouze třídu třetí. To ještě více umocňovalo její chorobnou závist. Jenže Erik tohle všechno věděl a proto ještě přiložil pod kotel. Dal si žádost o byt, dále požádal o rozšíření svého stávajícího psychotestu i na funkci signalisty. Tato žádost byla vyřízena kladně, takže mohl sloužit na stavědle jako signalista, kde mají dokonce sedmou platovou třídu. A začal uvažovat i doplnění vzdělaní, aby získal maturitu. Tím by dokonce všem těmto závistivcům a hlavně závistivkyň mohl klidně dělat vedoucího nebo je kontrolovat. Když se všechno tohle dozvěděli jeho kolegové a kolegině cítil v jejich chování vůči němu ještě větší chlad a touhu po nějaké záhadné pomstě. Erik se dokonce rozhodl úplně přestat pít alkohol. Usoudil totiž, že hlavně pití piva oslabuje činnost mozku a on potřeboval být především chytřejší než všichni v jeho okolí.

Erik se také setkal s velmi zajímavý chováním některých lidí, což souviselo s jeho vadou řeči. Když se totiž začal někdo k němu chovat příliš přátelsky, bylo to podezřelé. Vždy si totiž tito lidé tím léčili svoje vlastní mindráky, a to tak, že slyšeli mluvit někoho kdo má vadu řeči, což určitě potěší. No raději se vrátíme zpět k jeho druhé tváři, což je hacking.

Pozor! Hacker naslouchá

 

Erik se připojoval do celosvětové sítě internet prostřednictvím bezdrátové sítě LAN. V technické literatuře se tyto sítě označují jako tzv. WLAN. Jak je z topologie těchto sítí zřejmé, není žádným problémem provádět nejenom odposlouchávání datové komunikace ostatních uživatelů přístupového bodu, na který je kdokoli připojen. Erik si byl této skutečnosti moc dobře vědom a snažil se toho nějak využít. Základním nástrojem pro podobné zkoumání je utilitka Ping, která vám prozradí aktivní počítače na vaší síti. Ta ovšem nedělá nic jiného, než že odešle několik paketů a měří dobu, do kdy se vrátí zpět. Jestliže se nevrátí, ohlásí tento jednoduchý program chybové hlášení o nedostupnosti cílového počítače. Program má dokonce mnoho parametrů. Nejdůležitější je možnost trvalého odesílání paketů, které lze přerušit pouze zásahem uživatele. Tuto vlastnost má ovšem pouze Ping ve Windows XP, kde se standardně odešlou pouze čtyři pakety. Jestliže chcete pakety odesílat trvale, použijte parametr –t. Mnohem více služeb ovšem hackerovi poskytne program Nmap. Jak již jeho název napovídá, jedná se o „mapování sítě“ a to opravdu velmi důkladné. Jeho jedinou nevýhodou je přílišná agresivita, takže na skenovaném počítači zanechává mnoho stop ve formě záznamů. Anglicky se tomu říká Logy. Tento program byl ze začátku dostupný pouze pro Linux, takže ho nemohli zneužít rádoby sváteční lameři, kteří se pokoušeli hackovat z Windows. Dnes je ovšem situace jiná a Nmap je dostupný i pro Windows 98/XP. Samozřejmě, že hackovat z Windows není to pravé ořechové, ale Erik nechtěl opustit platformu Windows, a to hlavně z důvodu kompatibility při komunikaci s ostatními uživateli sítě. Vybral si proto jeden z mnoho linuxových emulátorů, který dokáže dokonale emulovat linuxové prostředí i ve Windows. Jeden takový najdete na adrese www.cygwin.com. Stačí si z tohoto serveru stáhnout spustitelný soubor setup.exe a instalace téměř plnohodnotného Linuxu proběhne skoro automaticky. Erik si zvolil pouze znakové prostředí, i když lze pracovat i v grafice typu KDE nebo GNOME. Není to totiž potřeba, protože většina hackerských programů, které náš hacker používá funguje na konzole. Výjimkou je pouze utilita Airsnort. Ale ta slouží stejně jenom pro lámání WEPu, a Erik byl stejně legálním uživatelem sítě, takže se do ní nemusel dobývat zvenčí. Našemu „zločinci“ bylo hned od začátku jasné, že k těmto nekalým činnostem nemůže používat svůj legální účet který si platí z tvrdě vydělaných peněz, ale musí používat nějaký cizí, nejlépe někoho, koho nemá rád nebo je mu nesympatický. Ovšem i když bude používat cizí účet, může být odhalen díky pečlivému odposlouchávání komunikace. Jde o to, že systém vysílá při připojení do sítě nejenom vaší IP a MAC adresu, ale také jméno vašeho počítače, které jste si určili při instalaci Windows. Proto je výhodné pro tuto nekalou činnost používat úplně jiný počítač, nejlépe pochopitelně notebook s PCMCIA kartou. To všechno samozřejmě Erik vlastnil ? Samozřejmě že i takovéto zajištění proti odhalení není dokonalé, protože stále můžete být odhalení pomocí systému GPS. Jde o to, že vysíláte signál o frekvenci 2,4GHz, který lze zachytit a přesně lokalizovat odkud je vysílán. To ovšem vyžaduje mnoho prostředků a navíc Erik tuto činnost prováděl nepravidelně, z notebooku, takže mohl využit mobility a hackovat z mnoha míst. A co je ještě důležitější, měl více hacknutých účtů, takže mohl střídat různé konektivity, a tak případné podezření rozložit na mnoho další legálních uživatelů státem dotované vysokorychlostní wi-fi sítě. Co bylo vlastně cílem jeho snažení? Erik si již v minulosti, kdy internet byl v plenkách a hackout nějaký Unix v síti nebyl žádný problém oblíbil číst cizí elektronickou poštu. Dozvíte se tak mnoho zajímavého o svých sousedech. K tomu ovšem potřebuje mnoho informací a počítačích jeho kolegů na síti WLAN. A právě v tomto okamžiku přichází chvíle programu Nmap. Ten si můžete zdarma stáhnout z adresy www.insecure.org/nmap. Jeho nejdůležitější funkcí je pochopitelně skenování portů počítačů. Důležité je, že dokáže skenovat celé domény, takže může pracovat třeba celou noc, kdy je propustnost sítě velmi dobrá. Přesně této vlastnosti využil i Erik při hledání nějakého špatně zabezpečeného počítače v „jeho“ WLAN síti. Uživatelů tady bylo dostatek, protože připojení bylo levné, a tak se každý vrhnul do sítě sítí po hlavě. Bezpečnosti nebyla věnována vůbec žádná pozornost, a to bylo něco pro hackera. Dokázal nejenom odposlouchávat komunikaci, ze které kradl IP a MAC adresy, ale také uživatelská jména a hesla k různým internetovým službám. V neposlední řadě také pronikal přímo do počítačů zapojených v síti a prohlížel si jejich disky s oprávněním administrátora. Dokážete si vůbec představit k čemu měl náš hacker přístup? Mnoho uživatelů totiž používalo internetové bankovnictví, takže s právy admina mohl číst všechny kritické soubory, a co je mnohem horší, klidně mohl simulovat přihlášení se do banky a spravovat bankovní účty cizích osob. Přišel si tímto způsobem na pěkný balík peněz, který ukradl jednomu „podnikateli“ z nedalekého města. Odposlechem jeho komunikace a prohlížením souborů na jeho disku zjistil, že obchoduje s lehkými topnými oleji, což je již mnoho let známá kauza. Tento „podnikatel“ používal internetové bankovnictví a Erik důsledným sledováním jeho komunikace a nasazením zachytávačů kláves brzy získal všechny potřebné informace, které byly nutné pro přihlášení se do banky jeho jménem. Co zjistil ho šokovalo. Bylo to neuvěřitelných 850 milionů korun na běžném účtu toho „podnikatele.“ První co ho pochopitelně napadlo byl převod několika milionů na svůj účet. Napadlo by vás snad něco jiného? Bylo by to vlastně legální, protože když zloděj okrade zloděje, nikdo se nic nemusí dozvědět. Ale jak to udělat co nejvíce anonymně? To je otázka. Jedno je ale jisté. Hacker jejich peníze chtěl. Problém je v tom, že elektronické peníze se nadají z banky ukrást, ale zase jenom jako nějaké data převést jinam. K tomu tedy potřebuje zřídit si anonymní účet nebo využít nějakou nastraženou osobu, jako tzv. bílého koně. „To není špatný nápad“, řekl si Erik v okamžiku, když dopil třetí Budvar. Všude na ulicích potkává různé somráky, kteří žebrají nějakou tu korunu. Náš hacker se jednoho dne rozhodl pro radikální řešení. Na hlavním nádraží si vyhlédl jednoho somrujícího bezdomovce a pozval ho na oběd do restaurace. Tady při obědě a dobrém pití ho začal přesvědčovat, aby si v bance zřídil bankovní účet. Občanský průkaz měl, takže nic by tomu nemělo bránit. Bezdomovec po několika pivech a panácích souhlasil, navíc Erik mu dal i několik tisíc korun, které si bezdomovec klidně mohl nechat nebo uložit na jeho nový účet, který si bez váhání vytvořil v nejbližší bance. Důležité je, že se s tímto pouličním trhanem vidí Erik poprvé v životě, takže o sobě vůbec nic nevědí. Ovšem Erik se od něho dozvěděl nejen číslo účtu, ale také všechny potřebné údaje pro jeho spravování přes telefon a internet, což je služba, kterou si na popud hackera nechal somrák také zřídit. Bezdomovec, který za zřízení účtu dostal tři tisíce korun byl velmi spokojen a klidně Erikovi přenechal veškerou dokumentaci ke „svému“ nově zřízenému účtu. Jediným problémem byl podpisový vzor. Tento oříšek ještě bude muset vyřešit. Téměř beze slova se s bezdomovcem rozloučí a jde domů převést peníze. Připojí se přes hacknutý wi-fi účet do internetu pomocí notebooku z lesa, asi dvacet kilometrů od svého bydliště. Napojí se na hacknutý bankovní účet „podnikatele“ a bez problému převede jeden milion korun na účet bezdomovce. Samozřejmě by se mohl pokus převést více, ale nezná bezpečností opatření v bance, takže převod třeba dvaceti milionů by mohl vyvolat podezření. Milion zase není tolik že? ? Za několik dní se ze stejného místa v lese připojí na účet již několikrát zmiňovaného bezdomovce a ověří převod peněz. V pořádku! Jak teď ale dostat peníze z banky? Milion by měli vydat snad na počkání, ale musí se to ověřit. Zajde do banky a přímo se zeptá jedné starší bankovní úřednice, jestli je možné na počkání získat z účtu jeden milion korun. Úřednice odpověděla, že to záleží na hotovosti, kterou má právě banka k dispozici. Jinak druhý den je to jisté. Hmm, řekl Erik a odešel z banky. Hacker si ovšem v tuhle chvíli uvědomil, že udělal velkou chybu. Bez občanského průkazu toho bezdomovce mu peníze nikdo nevydá. Vydal se proto hledat somráka na hlavní nádraží. Po několika dotazech a odpovědích od jiným somráků ho konečně našel v nádražní restauraci, kde popíjel pivo. Zeptal se ho, jestli nechce hned teď sto tisíc korun. Bezdomovec si v první chvíli myslel, že si dělá z něho srandu, ale asi si řekl, že za pokus to stojí. Došel do banky a vyžádal si ze svého účtu jeden milion korun. Kupodivu mu banka vyhověla na počkání a bezdomovec celý roztřesený si nese v kapse dvě stě pětitisícovek. Erik na něho čekal před bankou a hned k němu přistoupil. Ten se ovšem začal tvářit poněkud jinak, než hacker očekával. Začal dělat obstrukce. To prosně jinak řečeno, chtěl to rozdělit na polovinu. Erikovi nic jiného nezbývalo, protože několik dalších nádražních kumpánů číhalo nedaleko. Erik si tedy vzal půl milionu a zmizel v davu. Za několik dní se na nádraží dozvěděl, že z bezdomovce již není bezdomovec, ale údajně bydlí v nějakém levnějším hotelu. Tak alespoň udělal hacker dobrý skutek ?

Za několik dní se opět připojí na bankovní účet podnikatele s lehkými topnými oleji a zjistí situaci na jeho účtu. Tam již částka překročila jednu miliardu korun. Jde to opravdu rychle. Asi to bude dost výnosný. Možná si ani nevšiml, že mu z účtu zmizel jeden meloun. Aby získal více peněz, musí vymyslet něco jiného. Převést nyní peníze opět na účet bezdomovce by bylo hloupé. Je jasné, že ten bude svůj účet již kontrolovat bez hackerova popudu.

Hacker vyšel jednoho dne z hospody a zamířil si to temnou ulicí domů. Když v tom náhle uviděl skupinku několika lidí, kteří se spolu bijí jako o život. Erik se raději schoval za nedaleký blok domů a sledoval bitku ze zálohy. Po jejím skončení se vydal na místo činu a na zemi objevil velkou peněženku. Nezaváhal ani minutu a peněženku sebral a rychle zmizel z místa činu. Doma prozkoumal její obsah. Objevil tam skutečný poklad. Kromě několika stovek tam byl občanský průkaz a další osobní doklady včetně rodného listu. Kupodivu osoba, ktará byla na zalisované fotce na občance byla až neskutečně podobná Erikovi. Hned ho napadla dábalská myšlenka. Druhý den jde do banky a zřídí si na falešnou občanku a rodný list bankovní účet. Ještě ten den na něho převede padesát milionů korun. V jiné bance vznese dotaz, jak dlouho trvá vydání padesáti milionů v hotovosti. Bohužel to nebude na počkání, ale musí se o to žádat. Nevadí, za to riziko to stojí. Úřednice v bance si vyžádá číslo telefonu, na který mu zavolají, až budou peníze k dispozici. Naštěstí měl Erik dva dny starou předplacenou kartu v mobilním telefonu, takže jí ještě nikde nepoužil a nelze její číslo spojovat z jeho osobou. Za tři dny mu zazvoní mobil právě v okamžiku, kdy maže výhybky ekologickým mazivem. Peníze jsou připraveny. Protože pracuje až do šesti hodin večer, musí nechat návštěvu banky na druhý den. Stejně to nechvátá, peníze mu nikdo neukradne, pokud právě jeho pobočku nepřepadnou rusky mluvící maskovaní lupiči, jak se v Česku stává pravidlem. Druhý den má naštěstí volno, takže v deset hodin vyráží do banky. Pochopitelně má trochu obavy a před přistoupením k přepážce kontroluje pohledem okolí jestli již na něho nečekají policisté v civilu. Bylo to ale velmi nepravděpodobné, protože vše proběhlo rychle a něž se ex-bolševický policejní moloch rozhýbe, bude mít prachy v kapse, v tomto případě by asi byla kapsa malá ?

Instinktivně usoudil, že vzduch je čistý a sedl si k nejbližší přepážce. „Přišel jsem si pro padesát milionů korun.“ Řekl Erik klidně a ukázal občanský průkaz. „To musíte jít k okínku“ řekla úřednice. Hacker vstal a šel k okýnku. Tentokrát ho kupodivu neobsluhovala úřednice, ale mladý úředník. Přesto ale vše proběhlo hladce a navíc mu přidělili ochranku, která ho doprovodila až před banku. Pak již Erik s padesáti melouny v kapse zmizel v davu. Pro jistotu měl celou dobu na hlavě čepici s kšiltem, která mu částečně maskovala tvář, takže kamery mu „neviděly“ přímo do tváře. Může se to hodit.

Život na vysoké noze

 

Ono mít padesát melounů v kapse je docela příjemný a navíc když okradete jiného zloděje, nemusíte mít ani výčitky svědomí. Erik ovšem nechtěl zbytečně provokovat okolí a snažil se chodit do práce pokud možno pravidelně. Samozřejmě by mu vyhovovalo, kdyby ho propustili pro nadbytečnost, ale to bohužel nehrozilo, protože měl velkou protekci. Ono je to těžké najednou totálně změnit život, přestat chodit do práce, koupit si luxusní vůz, byt a odjet na luxusní dovolenou. Kromě závisti tím v lidech probudíte i zvědavost „jak je to možný a kde na to bere?“ Snažil se proto žít normálně, pouze si více dopřával placeného sexu, který mu tolik chyběl. Vůbec jeho sexuální život byl omezen pouze na masturbaci před monitorem svého počítače, který měl plný různých ukázek z porno filmů. Ne, že by nikdy neměl žádné děvče, ba právě naopak. Dokonce měl i jednu trochu vážnější známost z jednou komediantkou, která se snad narodila pouze pro pouťový kolotoč. Erik s ní chodil asi dva roky a pak si zcela nečekaně našla jiného přítele. Později Erik zjistil, že její nový milenec měl již v té době rakovinu mozku a lékaři mu předpovídali pouze několik měsíců života. To jí velmi vyhovovalo. On měl totiž byt a auto, takže kdyby si jí vzal, všechno by jí zůstalo. Svatba se sice konala, ale k její smůle manžel zemřel až ve 45 letech, což bylo dvacet let po jejich svatbě. Ona když zjistila, že boj z rakovinou možná vyhraje, opustila ho a dále žila svým komediantským životem, kterému chyběl snad jenom ten kolotoč. Ale zpět k Erikovi a jeho sexuálnímu životu. Ten teď chtěl změnit. Ovšem hledat si tzv. vážnou známost na to neměl především psychicky, a také málo která femina by chtěla koktavého. I když je pravda, že ve svém okolí znal mnoho takto postižených, kteří byli šťastně ženatí. Možná měl jenom chybné předsudky. Přesto si všiml, že mnoho žen mu nikdy nechtělo tykat, i když jim to Erik nabízel. No ale on měl svůj vnitřní uzavřený život a štěstí nehledal v druhých lidech, ale spíše v přírodě a samozřejmě v počítačích a hackingu. Ten mu dodával ztracené sebevědomí, které ho opustilo někdy v hlubokém mládí. Teď je mu již padesát let a sebevědomí stále nemůže najít. Možná za to může jeho despotický otec, který ho již od malička držel zcela nepřirozeně zkrátka a v podstatě mu nedal žádnou svobodu. Byl to prostě klasický totaliťák, který nakonec také byl v bývalé KSČ a tuto stranu a její ideologii měl raději než vlastní rodinu. Erik se snažil jeho vlivu zbavit ale stále se to nedařilo. Bydlel totiž i v padesáti letech stále s rodiči pod jednou střechou. Již se několikrát pokoušel vymanit se z jeho negativního vlivu, ale vždy když měl možnost získat vlastní bydlení couvnul a raději stále bydlel u rodičů. Neměl se nakonec špatně, jeho matka mu podstrojovala a vařila samé dobroty. Každé ráno když vstával do práce s ním vstávala, připravila mu snídani, doprovodila ho dokonce až ke dveřím, a aby se nezdržoval tak za ním i zamkla dveře včetně venkovních vrátek. Dělala to i v zimě a běhala k vrátkům i v pyžamu. Pak je samozřejmě těžké opustit takový život a vrhnout se do neznáma. Přesto Erik nebyl pochopitelně šťastný. Snažil se především se svým otcem vyvolávat hádky, aby měl důvod odejít z domu. K hádce s ním stačilo opravdu málo, protože jeho otec ho nenáviděl od okamžiku kdy se narodil a zjistil, že má jeho syn hnědé oči a ne modré jako on. Jinak řečeno byl Erik po matce. Jak málo stačí k vyvolání nenávisti k vlastnímu dítěti co? V tomto prostředí Erik vyrůstal, a to že pouze koktal a úplně se nezbláznil byl malý zázrak. Možná si někde uvnitř vybudoval blok, který ho ochraňoval. Při životě ho možná udržela jeho matka, která si na něm páchaných křivd uvědomovala, ale neměla odvahu postavit se svému manželovi. Možná také proto se chovala jak se chovala a snažila se tím ulevit svému svědomí, že nic pro ochranu svého syna neudělala. Jak se tedy žije na vysoké noze? Především to byly pravidelné návštěvy erotických a nočních klubů, kde si hacker užíval do sytosti. Ovšem jednoho dne to přišlo. Sedl si k televizi a pustil pravidelné večerní zpravodajství. Jako hlavní událost odvysílala televize zprávu, že byla zatčena skupina lidí, kteří obchodovali s lehkými topnými oleji. Předběžná škoda z jejich „podnikatelské“ činnosti se odhaduje jenom na daňových únicích asi dvě miliardy korun. Erika lehce zamrazilo v zádech. Uvědomil si, že policie začne prověřovat všechny finanční toky z účtu zatčených lidí a byl si jistý, že ten, ze kterého ukradl padesát milionu mezi nimi určitě bude. Rozhodl se to prověřit. Vzal notebook a vyrazil do terénu. Teď si musí dat záležet, aby byl co nejvíce anonymní. To ale nebude problém, protože špatně zabezpečené wi-fi sítě jsou jeho věrným pracovním nástrojem. Vzal svůj batoh na notebook a sedl na svoje galuskové kolo. Odjel asi kilometr na město, kde rozbalil svoje nádobíčko. Je to wi-fi plechovka, krátký koaxiál, několik redukcí a pigtail. Z důvodu lepší stability má na plechovce připájen kousek kuprexu, takže plechovka dobře sedí na zemi a lze jí tak lépe směrovat na přístupový bod, na která se chce připojit. Vše již má v notebooku nastaveno, což MAC adresa, IP adresa, maska podsítě a nakonec také výchozí brána, aby jeho počítač věděl kudy vede cesta ven. Spustil prohlížeč a přes hacknutý wi-fi účet nějakého poctivce se připojil na webové stránky jedné komerční banky. Zadal přihlašovací údaje a k jeho velkému překvapení zatím účet nikdo nezablokoval. V tom okamžiku dostal ďábelský nápad. Protože bezdomovec ho okradl, pokusil se převést na jeho účet půl miliardy korun. Systém odpověděl že převod se uskutečnil, ale moc tomu nevěřil. V duchu se pousmál, že několika kliknutími myši udělal z bezdomovce jednoho z nejbohatších Čechů.

Teď by ovšem velmi rád věděl, jestli se prachy na jeho konto skutečně dostaly. Zajede tedy opět na nádraží a vyhledá bezdomovce. Ten již všechny svoje prachy prolil hrdlem společně se svými kumpány a opět somroval na starých místech. Když uviděl Erika, hned k němu přiběhl. „Co novýho“ ptá se špinavý somrák. „Chceš Dvě stě padesát milionů korun?“ Zeptal se Erik. Za normální situace by ho považoval za blázna, ale po zkušenosti s jedním milionem již tomu dokonce i věří. Hned se vydají do parku prověřit přes internet stav bezdomovcova konta. Samozřejmě opět musí použít nějaký anonymní přístup k síti, což ve velkém městě není vůbec problém. Nedaleko je restaurace s free wi-fi připojením, takže zaměří pozornost na její okolí. Připojit se přímo z restaurace by bylo riskantní, protože někteří lidé mají sakra dobrou paměť na tváře. Naštěstí nedaleko této hospody je malý parčík s lavičkami, takže stačí namířit anténu na tuto hospodu. Nejdříve zkusil sílu signálu Netstumblerem a zjistil, že to není žádná sláva. Přesto ale jeho zkušenost mu prozradila, že připojení fungovat bude. Tak se také stalo. Po prozkoumání bezdomovcova konta oba s úžasem zjistili, že půl miliardy korun je na svém místě. Nádražní somrák bez váhání vyrazil do banky. „Počkej“ chtěl ho varovat Erik. Vše bylo marné. Jako smyslů zbavený vešel do banky a sedl k nejbližší přepážce. Erik vše sledoval z předsálí banky a byl si téměř jist, že budou problémy. Úřednice někam telefonovala a za malý okamžik zastavilo před bankou policejní auto, ze kterého vystoupili dva po zuby ozbrojení policisté a několik dalších osob v civilu. Úřednice na ně pokynula rukou a ti bez váhání obstoupili chudáka bez vlastní střechy nad hlavou. Erik neváhal ani vteřinu a zmizel v davu velkoměsta. V podvědomí tušil, že ho budou hledat. Náhle ho napadlo celé dění v bance sledovat. Sedl si proto na zahrádku nedaleké restaurace a objednal třetinku Budvaru za sto korun. Portál banky měl jako na dlani, takže by vycházející policisty určitě nepřehlédl. Jenže před bankou se začaly dít věci. Asi někdo zavolal do televize, která přijela před banku a začala vše natáčet. Za okamžik vyšli policajti i z jeho bezdomovcem z banky. Byla z toho pěkná mela a lidé se začali shromažďovat a zvědavě okukovat po zuby ozbrojené policajty. Dopije pivo, zaplatí a spěchá domů pustit si televizi. Již několik let ohraná úvodní znělka pravidelných večerních zpráv dnes Erikovi připadala příliš dlouhá, ale nakonec se přeci jenom dočkal očekávané zprávy, která zazněla jako otvírák celého večerního zpravodajství. Nikdo z reportérů nic netušil a úvodní šot skončil konstatováním, že „další podrobnosti o této události v bance pro vás zjišťujeme.“ Erik si dobře uvědomoval, že složitou sítí bankovního propojení se nakonec všemocná policie dopracuje až k „jeho“ bankovním účtům, bude se šťourat v počítačových záznamech, ale stejně nic nezjistí. Jediná slabina je zatčený bezdomovec, který by mohl Erika identifikovat. Je jasné, že se bude bránit a vinu házet na „neznámého“ cizího může, který mu všechno zařídil. Policie bude chtít znát jeho popis a ten debil může mít výbornou fotografickou paměť a ještě by ho mohl nakreslit. „Sakra“ zaklel hacker nahlas. Přesto nechtěl panikařit a první co ho napadlo byla jednoduchá myšlenka. Změnit vzhled. Jednoduše se tedy přestal holit a stříhat vlasy. Měl s tím pochopitelně především doma problémy, kde ho otec ještě více nenáviděl. Už jenom pohled na něho byl úděsný že? Neoholený, dlouhé vlasy…no prostě netvor. No to je věc názoru, někomu se třeba jeho vizáž může líbit. Kdyby to byla třeba jeho přítelkyně, tak si může každý políbit prdel, hlavně když se líbí jí. Jenže to nehrozilo, protože Erik žádnou přítelkyni neměl a ani nehrozilo, že by nějakou v nejbližší době ulovil. Vlastně se o to ani příliš nesnažil. Ne, že by nikdy žádnou dívku neměl. Ale je fakt, že už asi 20 let nesouložil. Dnes je mu třicet a poslední pohlavní styk měl někdy ve třiceti letech, a to byl ještě ožraný jak prase. Předtím ovšem měl relativně vážné známosti, ty ovšem neměly základ v nějakém rodinném vztahu, ale spíše se jednalo o určitou závislost na sexu s jednou osobou. První takto „vážná“ známost mu nevyšla, protože jeho partnerka byla v jiným stavu s jiným, takže Erik toho pouze krátkodobě využil a užíval si nechráněného sexu se vším, co k tomu patří. Druhá známost byla ještě smutnější, protože holka, kterou si „nabalil“ ho měla jako náhradu za ztracenou lásku. Chodil s ní dva roky a první rok spolu vůbec nesouložili, ale dělali si to navzájem rukama. Pak se něco v ní zlomilo a najednou chtěla souložit jako o závod a ještě bez ochrany. To ovšem Erika zaskočilo a oprávněně v tom viděl nějaký podvod. Podvod to ovšem nebyl, jednalo se pouze o výkyvy nálad osmnáctileté holky, která nevěděla co chce. Ale zpět k současnosti, což jsou jeho problémy se zákonem. Co se vlastně stalo za jeho zády při výslechu bezdomovce? Ten byl převezen na služebnu a umístněn v cele předběžného zadržení. Protože neměl žádné doklady byl vyslýchán poněkud podivným způsobem. Nejdříve byl pochopitelně zmlácen, což je standardem nejenom v české policii. Má to svoje výhody, protože bezdomovec a navíc bez totožnosti je ideálním terčem pro násilí. Ten stále pravdivě tvrdil, že byl oklamán a vlákán do pasti nějakým neznámým mužem. Nakonec mu museli uvěřit a uznali, že byl zneužit nějakým podvodníkem. Snažili se z něho dostat jeho popis, což se dařilo, ale jednoho dne udělali velkou chybu. Po každém výslechu ho preventivně zmlátili, ale jednou to přehnali. Pravděpodobně po silných kopancích u něho došlo ke krvácení do mozku a ráno byl nalezen v cele mrtev. Oficiální verze policie byla ta, že v cele došlo k náhlému úmrtí zadrženého. Ve skutečnosti ovšem byl zabit již při výslechu, kdy byl umlácen k smrti. Již mrtví byl přenesen do cely, kde pak policie ráno sehrála komedii s jeho úmrtím. Protože neměl žádnou totožnost, nikdo nezahájil vyšetřování jeho vraždy a případ byl uzavřen jako „náhlé úmrtí.“ To mělo ovšem pro Erika jednu výhodu. Již ho nemohl nikdo identifikovat. To ovšem hacker nevěděl, proto žil neustále ve strachu. Policie sice hledala stopy i v počítačových záznamech, ale ty je zavedly k nevinným lidem, kteří tak byli falešně obviňováni z počítačové kriminality. Všichni poskytovatelé internetu tak byli nuceni začít používat wep, aby tím zamezili zneužívání přístupu v celosvětové síti neautorizovaným uživatelům. To má samozřejmě mnoho výhod, protože se tím mnohem lépe lokalizuje příslušný zločinec, který zneužije internetové konektivity k páchání trestné činnosti. Erik pochopitelně změnu v přístupových bodech okamžitě zjistil, takže byl nějaký čas nucen používat pouze svoje legální placené připojení. Ovšem jako vnitřní účastník sítě si musí dávat hodně velký pozor, protože jeho identifikace je mnohem lehčí, a to nejenom pro policii. Přestože bude používat cizí Etherealem zachycené a naklonované MAC adresy, může být identifikován mnohem snadněji, nejenom proto, že se okruh potencionálních hackerů zmenšil. Toho si byl moc dobře vědom, proto se rozhodl na některém jiném AP prolomit WEP. Administrátoři naštěstí nasadili pro začátek pouze 64 bitové šifrování, takže by to pro Erika jeho Airsnort neměl být problém. Stačí zachytit tímto programem alespoň půl milionu paketů a magický řetězec má v kapse. Pak opět může na nějakého obětního z řad legálních uživatelů sítě sítí zkoumat bankovní účty českým tunelářům většinou z řad voličů ODS.

Chytřejší než všichni okolo

 

V době, kdy Erik začal pracovat na dráze fungovala většina počítačových aplikací používaných na železnici nad již zastaralým operačním systémem DOS. A to buď MS DOS od Microsoftu nebo konkurenční PC DOS od Velké Modré neboli IBM. Ještě v době, kdy se Billova firma za tento diskový operační systém styděla, Velká modrá se snažila ho ještě zdokonalovat. Byla to ovšem slepá větev vývoje softwaru pro osobní počítače třídy PC. Když IBM definitivně opustila vývoj operačních systémů pro osobní počítače, měl již Microsoft v tomto oboru velký náskok před konkurencí a v podstatě se staly jeho Windows standardem a kdo je neměl, jako by neexistoval. I na dráhu se postupně tento grafický operační systém prosazoval a v polovině roku 2006 úplně vytlačil zastaralý DOS. Jenže největším problémem byly lidé, kteří tyto počítače měli ovládat. I ve stanici kde Erik pracoval se to jednoho dne stalo. Vedoucí tzv. Místního informačního systému, který si ještě nedávno dodělával maturitu přivezl nový počítač s krásným LCD monitorem, který měl nahradit ten starý se systémem DOS. A to byl právě problém. Přestože se může zdát, že ovládání počítače pomocí myši je snazší, pro někoho to představuje obrovský problém. Snad jenom malá historka vám přiblíží, jaký problém pro někoho představuje počítačová myš. Jeden pracovník, který ještě nikdy ve své ruce nesvíral počítačového hlodavce řešil problém co s optickou myší, která se při pohybu po stole dostane na jeho okraj. Pořád nechápal, že může klidně myš zvednout několik centimetrů nad stůl a tím ji posunout. Nechci ze sebe dělat nějakého genia, ale tohle mě napadlo hned první den, kdy jsem myší ovládal dnes již nepoužívané Windows 3.1. Je jenom divný, že to nechápal chlap a ne ženská. V opačném případě by je jednalo o standardní reakci „slabšího pohlaví.“ Asi skutečně bude platit známá pravda, že „výjimka potvrzuje pravidlo.“ Největší srandu ovšem z toho měli páni výpravčí. V této stanici totiž sloužili pouze muži, protože se jednalo o vlakotvornou s mnoha kolejemi, takže jen velmi málo žen by zde bylo schopno pracovat. Navíc služba v podobné stanici vyžaduje dlouhodobě stabilní nervovou soustavu, což v případě žen je dost problém. Jedná se hlavně o jejich výkyvy nálad v době menstruace nebo přechodu u starších žen. Některé feministky se sice proti tomu postavily, ale musely uznat, že na to prostě nemají. Dokonce některé chtěly pracovat i jako strojvedoucí, ale po návštěvě jeho stanoviště od tohoto úmyslu ustoupily a jako důvod uvedly „není tam záchod.“ Ale zpět ke škodolibým pánům výpravčím. Ti se pochopitelně jako vedoucí směny v každé železniční stanici chovali k ostatním zaměstnancům nadřazeně, a to nejen proto, že někteří z nich měli vysokoškolské vzdělání. Pochopitelně chtěli poučovat Erika, a to včetně toho, jak má používat počítačovou myš. Brzo ovšem zjistili, že Erik toho umí ještě méně, než předpokládali, což někteří z nich brali s velkým a širokým úsměvem. Netušili ovšem, že Erik ze sebe dělá hlupáka úmyslně. Nakonec by to odpovídalo, protože nemá ani maturitu. Vůbec nejhorší v tomto poučování byl jeden výpravčí, který studoval několik let vysokou školu Teologickou, a proto dostal přezdívku „Abé Fária.“ Ovšem knězem se nestal, protože se zamiloval na škole do jedné jeptišky a byly z toho tři děti. I tak může skončit velké víra v Boha. Erika tohle poučování hrozně rozčilovalo, a proto se rozhodl jim ukázat zač je toho loket. Z počítače byl přístup i na internet, ale systém vyžadoval zadání uživatelského jména a hesla. Pochopitelně, že páni výpravčí do sítě sítí přístup měli, ovšem nechtěli se o něj podělit s ostatními. Navíc každý výpravčí měl svoje uživatelské jméno a heslo, takže anonymita při výstupu z intranetu do internetu neexistovala. Ale jak pro koho že? ? Výhodou bylo, že systém Windows XP byl v kanceláři nastaven tak, že každý kdo ho používal měl administrátorská práva. Nikdo totiž nepočítal s tím, že by to někdo věděl a dokonce toho zneužil. Ovšem to neznali Erika. Ten si kdysi z internetu stáhnul zachytávač kláves, který ovšem pracoval pouze pod Windows NT a Erik tehdy používal pouze Windows 98. Proto program na disketě uložil někom do archivu a víc se o něj nezajímal. Teď ovšem přišla jeho chvíle. Windows XP je totiž pokračovatelem NT, takže vše bude fungovat. Jednoho dne, kdy měl jít sepisovat nákladní vozy zasunul disketu do mechaniky a spustil instalační program. Ten mu poté nabídnul jméno souboru, do kterého se budou ukádat zachycené znaky. Zvolil si nějaký nepoužívaný maskovací systémový název a soubor uložil také do systémového adresáře, což je většinou C:/windows. Pak by jenom přišel a do políčka “spustit” napsal jeho název. Důležité bylo také nastavit množství zachycených dat. Kdyby totiž odkliknul myší standardně nabízené hodnoty, program by zachytával všechno a zvětšoval by se do obrovských rozměrů. Erik proto nastavil pouze údery na klávesnici, protože při práci s Windows se používá jen minimálně, především při zadávání jmen a hesel ? Za několik dní to přišlo. Zase šel sepisovat vozy a nenápadně spustil svůj soubor. Byl dost velký, a proto ho raději uložil na připravenou disketu v mechanice. Doma bude na jeho analýzu času dost. Ještě předtím než odešel odinstaloval zachytávač, aby tím smazal všechny stopy. Je sice pravda, že některé odinstalační programy nesmažou všechno, ale zatím to musí stačit. Později se pokusí smazat i prázdné adresáře a všechny nepoužívané záznamy v registrech, které nějak souvisejí s odinstalovaným zachytávačem kláves. Když se konečně vrátil z nenáviděné práce, za kterou byl ovšem velmi dobře placen pustil se do analyzování zachyceného souboru. Pomocí funkce vyhledávání velmi brzy zjistil uživatelská jména a hesla všech uživatelů, což byli výhradně výpravčí. Vybral si jednoho, který ho soustavně “šikanoval.” No šikanoval…pokaždé, když se z reproduktorů ozval zvuk “kritická chyba” dostal zezadu pohlavek podobně jako Rath od Macka. Nebyla to sice taková rána, ale Erika to hrozně rozčilovalo. Výpravčímu, který se takto k němu choval nebylo ještě ani čtyřicet let a Erikovi již bylo padesát. Sice se tomu smál, ale uvnitř to v něm vřelo. Proto si ho vybral za svojí oběť. Tento výpravčí byl známý svým kritickým postojem ke všem svým nadřízeným včetně chování k nim. Proto se jednoho dne rozhodl se mu pomstít. Odešle z jeho účtu na počítači v dopravní kanceláři poplašný email, že na hlavní trati je umístněna bomba, který pod projíždějícím rychlíkem vybuchne. Je to sice dost drsný vtip, ale on si to zaslouží. Důležité bylo, že Erik zde měl pověst jako “nejhloupější” uživatel počítače, který neumí ani zacházet s myší a bylo mu doporučováno navštívit nějaký základní kurz práce s Windows XP. To mu hrálo do karet. Bude totiž poslední, kterého bude někdo podezřívat. I kdyby totiž nějaký odborník zjistí stopy po nainstalovaném zachytávači, nebudou přeci podezřívat největšího počítačového BFU ne? Přesto se pojistil a ještě před odesláním poplašného emailu dokonale vyčistil nejenom registry od všech podezřelých záznamů, ale smazal i záznamy v textových souborech typu “ini.” Jednoho dne přišel den “D.” Když sloužil s tímto výpravčím v jedné směně připojil se nenápadně přes jeho uživatelské jméno a heslo na jedem free poštovní server a odeslal na kontaktní email policie informaci, že na hlavním koridoru je umístněna časovaná bomba. Když stisknul tlačítko “odeslat” polil ho po celém těle studený pod a na chvilku zapochyboval nad svým činem. Když se mu ovšem podařilo úspěšně smazat i záznam v prohlížeči, aniž by si toho kdokoli všimnul opět se uklidnil. Pak se zpět vrátil k soupisu vlaku a jeho odeslání do cetrální databáze. Výpravšímu ještě stačil oznámit, že vlak byl úspěšně odeslán. Ten informaci ověřel na dalším počítači, který měl na stole. “V pořádku” řekl pro Erika uklidňující informaci. Ten bezeslova opustil dopravní kancelář. Kupodivu téměř celá směna proběhla v klidu, až těsně před jejím skončením se z pravidelných zpráv dozvěděl “nečekanou” informaci, že provoz na hlavní trati musel být přerušen, protože “neznámý” anonym oznámil na policii, že na kolejích je bomba. Erik na nic nečekal a okamžitě po skončení pracovní doby odešel domů. Druhý den měl opět službu, takže se dozví další podrobnosti o jeho akci. Vzhledem ke konfiguraci drážní počítačové sítě se všechny počítače hlásí stejnou IP adresou, takže bude chvilku trvat, než se odhalí ten pravý. Ovšem k jeho velkému překvapení již druhý den v poledne navštívilo jejich železniční stanici několik neznámých pánů a jedna žena. Začali se zajímat o to, kdo měl včera dopoledne službu. Ještě předtím zabavili inkriminovaný počítač, který si odnesli k dalšímu zkoumání. Erik si byl jistý, protože ve stanici měl pověst největšího počítačového neumětela, kterého ovšem dělal úmyslně. Pak si ovšem uvědomil, že na internetu má pověst přesně opačnou. Je známým hackerem, takže jestli policie zaměří pozornost tímto směrem mohlo by padnout podezření i na něho. V zápětí se ale opět uklidnil, protože se dozvěděl, že pan inženým výpravčí byl předvolán ma policii k výslechu ohledně anonymu o uložení bomby na kolejích. Ve stanici se již rozšířilo, že email byl odeslán z jeho účtu, takže je hlavním podezřelým. Jenže ten se bránil, že jde o nějaký omyl. Nakonec byl předvolán i Erik, protože pracoval v inkriminovaný den na počítači, ze kterého byl email odeslán. Bohužel pro Erika se karta obrátila proti němu. Neuvědomil si totiž, že čas odeslání vlaku do centrální databáze téměř souhlasí z časem, kdy byl odeslán email o umístnění bomby na kolejích. Navíc logy nelžou a vypovídají, že email byl skutečně odeslán z počítače, na kterém Erik pracoval. Smyčka kolem něho se začala nečekaně prudce utahovat. Prostě podcenil počítačové schopnosti svého okolí a navíc specialistka na počítačovou bezpečnost u policie objevila zásnam o nainstalovaném zachytávači kláves. Erik totiž pouze smazal adresáře, které se ovšem nechají speciálními programy obnovit. Ne, že by tohle Erik neznal, ale nějak to prostě podcenil. Navíc policie objevila i jeho hackercký web a poslala mu provokativní email, na který Erik odpověděl, protože se domníval, že komunikuje s nějakým dalším hackerem jako je on. Jenže to byl policista provokatér. Podle logů odeslaného mailu pak policie skutečně zjistila jeho totožnost. Při dalším jeho výslechu tohle na něho vytáhli, že není žádným počítačovým začátečníkem, ale zkušeným hackerem, který se nechal chytit jenom proto, že podcenil okolí. Po velkém nátlaku ze strany policie se nakonec blbec přiznal, i když policie měla jenom nepřímé důkazy. Tím skončila jeho kariéra na železnici. Byl propuštěn pro hrubé porušení pracovní kázně bez nároku na odstupné a ještě si udělal pěknou ostudu. Jako kriminálníka ho navíc žádná seriozní firma nezaměstná.

Život na okraji společnosti

 

Za několik dostal pozvání k vrchnímu přednostovi, který mu sdělil očekávanou výpověď za hrubé porušení pracovní kázně a navíc ho čeká soud za šíření poplašné zprávy. Do vazby ho naštěstí nevzali, protože nikdy předtím neměl žádné problémy se zákonem a nejen proto se dá předpokládat, že vyvázne z podmínkou. To bylo ovšem pouze z božné přání. Shodou nešťastných okolností se při pátrání po náloži na trati těžce zranil jeden policajt a při převozu do nemocnice zemřel. To vzedmulo v jejich řadách velkou nevoli a požadovali tvrdý trest pro autora této poplašné zprávy. Prostě z něho chtěli právem udělat exemplární případ a odstrašit tak ostatní pachatele šíření poplašných zpráv. Erik měl o čem přemýšlet, protože jako nezaměstnaný na to bude mít dostatek času. Celé hodiny trávil sám ve svém jednopokojovém bytě společně s rodiči. Ti sice byli již starší ročník, ale stále dostatečně aktivní, aby zastali veškerou práci okolo baráku. Erik se po tomto incidentu nějak uzavřel do sebe a trávil většinu času bezvýsledným brouzdáním po celosvětové síti. Tato samota se musela projevit na jeho psychice, což se také začalo projevovat. Přišli na něho těžké deprese. Erik nevěděl, že se tato nemoc nechá léčit a nechal se jí plně ovládnout. Jak deprese pomalu ovládala jeho mozek, rozhodl se, že žádný soud nebude, protože spáchá sebevraždu, a to způsobem, aby nikdo nikdy nenašel jeho tělo. Jenže jak pomalu promýšlel způsob sebevraždy, nemohl nalézt takový způsob. Který by mu vyhovoval. Nakonec se rozhodl k razantnímu řešení. Když zemřít, tak ať to vědí všichni. Nechal se inspirovat „hrdinskou“ smrtí sebevražedných atentátníků a nejvíce na něho zapůsobili „piloti“, kteří uskutečnili útok na Spojené státy 11 září 2001. Najednou v těžkých depresích začal přemýšlet o smyslu života a snažil se pochopit myšlení těchto sebevrahů. Ale i na opačné straně se snažil pochopit myšlení podobných lidí. Především Jan Palach, jehož smrt si pravidelně připomíná celý český národ. I jeho sebeupálení mu přineslo nesmrtelnost. Na vlastní zrod člověk nemá žádný vliv, ale odchod z tohoto světa může každý z nás ovlivnit. Udělalo to již hodně lidí. Erik se rozhodl, že se stane první českým sebevražedným atentátníkem. Alespoň nějak se zapíše do dějin. Stejně ho již společnost nechce a nikdy nechtěla. Měl spoustu chyb a s vadou řeči by stejně nic v životě nedokázal. Takhle alespoň všem ukáže, zač je toho loket. Začal proto řešit základní problém – kde sehnat výbušniny a kdy je odpálit, aby nadělaly co nejvíce škod a hlavně co nejvíce mrtvých. Věděl, že to bude velký problém. Sebevražední atentátníci například v Palestině mají na tuto práci celé specializované týmy, které celou akci pro jednotlivé sebevrahy připravují. On je sám a nemá s tím pochopitelně žádné zkušenosti. Jenže má internet, kde lze najít i návody na výrobu různých bomb. Takovou stránku rychle našel a začal studovat. Měl proto velkou inspiraci. I když se výsledku nedožije, stane se nesmrtelným a dějiny ho budou vyslovovat jako první českého sebevražedného atentátníka. Ale jakou výbušninu zvolit? Potřebuje něco malého, lehkého, co jde dobře upevnit na tělo, a proto to musí mít velkou detonační rychlost. Důležitá je také citlivost výbušniny na mechanické podněty, aby nedošlo k předčasnému výbuchu. Lze tedy použít pouze skupinu trhavin, které lze odpálit pouze pomocí rozbušky nebo detonací jiné trhaviny. Potřebuje tedy TNT, Hexogen. Pentrit nebo Dynamit. Ale kde to sebrat? Domácí výroba u něho nepřichází v úvahu, není chemikem a navíc hrozí při pokusech výbuch, který by celou jeho sebevražednou misi zhatil. Rozhodl se proto využít korupce, která byla v jeho zemi každodenní součástí života. Nemůže si tedy moc vybírat druh výbušniny, přesto měl určitý typ, který by mu v jeho misi vyhovoval nejlépe. Byly to výbušniny na bázi Hexogenu. Hexogen je vysoce brizantní trhavinou patřící mezi nejsilnější trhaviny vůbec. Používá se i ve směsích jiných výbušnin, jako třeba TNT nebo v plastických trhavinách typu Semtex nebo C-4. Další jeho velkou předností je chemická stabilita, která se blíží aromatickým nitrolátkám. Navíc při vystavení vysokým teplotám je velmi stabilní. Je také velmi málo jedovatý což se o ostatních výbušninách říci nedá. Myšlenka je to sice hezká, ale jak jí realizovat? Opět je nejlepší použít celosvětovou síť a nabídnout případnému prodejci libovolnou cenu za podobný výbušný systém. To Erik moc dobře věděl a navíc může použít veškeré úspory, které má, protože už je nebude potřebovat. Stejně by je po něm zdědili jeho příbuzní, ze kterými stejně špatně vycházel. Ne z jeho viny, ale s koktavým člověk stejně nikdo nechtěl nic mít. Vyhledal jeden pochybný muslimský server, na kterém byly v angličtině nabízeny a sháněny různé zbraně, od pistolí, samopalů, granátů, min až po obrněné transportéry a tanky. Ovšem nechyběly tady i výbušné systémy včetně těch pro sebevražedné mise. Ovšem jejich cena byla opravdu nekřesťanská, tak například za jeden systém s připevněním na tělo by připravil Erikovu peněženku o pět set tisíc korun. Ale Erik už se rozhodl a koupí si tyto systémy rovnou dva. Jeden mu prodejci na místě prodeje hned vyzkouší. Pomocí šifrovaných emailů programem PGP se spojil s muslimskými teroristy, kteří tyto systémy nabízejí. Stačilo několik emailů a místu schůzky a předání bylo domluveno na pobřeží Jaderského moře ve Slovinsku. Teroristi se z nákladem přesunou lodí ze Sírie a Erik podnikne cestu autem přes Rakousko. Celý systém byl navíc stavebnicový a vůbec nepřipomínal smrtící výbušný systém. Pro lepší maskování byl převážen obchodní lodí, která převážela kromě bomby také různé užitečné zboží, jaké třeba pravé Perské koberce nebo jiné asijské látky. Bomby byly přepravovány jako různé hračky pro muslimské děti žijící v Evropě, takže nevzbuzovaly žádnou pozornost. Erik pro přesun do Slovinska koupil starší škodovku v AAA auto Praha, za kterou měsíčně splácel 2 tisíce korun. Jednoho krásného jarní dne vyrazil a ani si neuvědomil, že cestuje pro zařízení, které připraví o život jeho a dalších několik set nevinných mladých lidí. Jel nonstop, aby dorazil na místo předání včas. Za necelých 24 hodin byl u jadranského pobřeží, ale na koupání nebyl čas. Loď s nákladem smrti se již blížila. Erik měl na sobě oblečení, podle kterého ho teroristé identifikovali jako toho správného kupce. Erik stál opodál a čekal, až přístavní dělníci vyloží užitečný náklad a poté dostal signál, že se může přesunout na loď. V podpalubí již na něho čekal ortodoxní muslim, který mu předal dva středně balíčky, které vypadaly jako zabalené hračky. Ovšem po jejich otevření ihned změnil názor, bylo jasné, že se jedná o výbušný systém. Erik trval na vyzkoušení jednoho z nich a sám si určil, který to bude. Přesunuli se proto autem do daleko od obydlených částí a vyhledali opuštěný lom, kde objevili malý domek, který používali lesníci jako ochranu před deštěm. Přestože byl domek zamčen, vypáčil Erik dveře a nařídil muslimům, aby jeden z nástražných systémů nechali v domku vybuchnout. Naštěstí to bylo možné, protože systém bylo možné nechat vybuchnout jak ručním spínačem, tak také spínačem časovým. Celá aktivace systému trvala pouze několik minut a všichni mohli okamžitě opustit domek protože za tři minuty nálož exploduje. To co pak následovalo vyrazilo oběma dech. I když byl domek z cihel po ohlušujícím výbuchu na jeho původním místě zůstal pouze hluboký kráter a zbytky domku se rozlétly do okolního lesa, kde ještě navíc došlo k poškození mnoha stromů. Jediné, co je po téhle šokující události napadlo bylo rychle z místa ujet, protože výbuch musel být slyšet kilometry daleko. Naštěstí nechali auto několik set metrů od místa výbuchu, takže doufali, že nebude poškozené. Výbuch byl totiž tak silný, že si tím nebyli vůbec jisti. Erik okamžitě předal muslimovi všechny peníze a vyjel směr Rakousko s druhou náloží v autě. Byly asi čtyři hodiny odpoledne a Erik potřeboval před dlouhou noční jízdou dobrat benzín. Zastavil proto u nejbližší pumpy a naplnil nádrž až po okraj načervenalou životodárnou tekutinou. Po zaplacení vyrazil. Cesta probíhala klidně, když to náhle v dálce zpozoroval podezřelý pohyb skupinky lidí. Ano, byli to policisté a na neštěstí ho zastavili. Nejenom že vyžadovali předložení dokladů ale provedli také prohlídku celého vozu. Když spatřili obaly s bombou, začal Erik pohotově reagovat a z poznámkou že „děti už nevědí s čím by si hráli“ dal policajtům najevo, co je obsahem krabice. Policisté tomu naštěstí uvěřili a krabici neotevřeli. Kdyby to totiž udělali, byl by to jeho konec. Celé tělo ho polilo potem, ale nakonec to dobře dopadlo. Další cesta již proběhla bez problémů a druhý den dopoledne dorazil hacker domů. Bombu dobře ukryl, aby matka, která mu občas v bytě uklízí nic neobjevila. Ale i kdyby podezřelou krabici našla, stejně by nepochopila k čemu je to dobré. Jeho byt byl totiž plný různých starých počítačů a jejich součástí, jako jsou základní desky, disketové mechaniky, pevné disky a různé hardwarové doplňky včetně mnoha kabelů, takže bomba se v tomto smetišti snadno ztratí. Alespoň pro laika určitě. Horší ovšem bylo, že ho nějak přešla touha zemřít. Hodně práce, kterou v poslední době měl ho připravila o deprese, které ho trápili před tím. Ovšem to se velmi brzy mělo změnit. Jeho otec již překročil osmdesátku, takže smrt mohla přijít každým dnem. To se také jednoho dne stalo. Erik si myslel, že bude smutný, ale opak byl pravdou. Po jeho odchodu na věčnost najednou pocítil obrovskou úlevu, jako by se zbavil obrovského břemene, které celý život nosil na zádech. Ovšem přesně opačně jeho smrt nesla matka. Tu místy popadaly šílené záchvaty smutku a pláče a nedokázala se s jeho smrtí vyrovnat. Netrvalo to ani půl roku a odešla za ním na věčnost také. Erik zůstal zcela sám se svou bombou. Přestal v bytě úplně uklízet, nechal pochcípat veškeré domácí zvířectvo včetně koček. Zahrada byla plná staré nesečené trávy, takže připomínala džungli. Jíst chodil do nedaleké restaurace, kde ovšem nebudil žádné pohoršení, protože dbal na svůj zevnějšek. Bude to totiž potřebovat, aby mohl nepozorovaně vejít do sálu, kde se právě koná maturitní ples. Ale k tomu až později. Nejprve si musí připravit bombu. Opět má chuť zemřít způsobem, který mu připraví nesmrtelnost. Vejde do sálu, kde bude asi osm set lidí, protože se zde právě koná maturitní ples. Lepší místo si nemohl zvolit. Jedná se o masivní budovu, takže veškerá energie z bomby zůstane uvnitř a mrtví se budou počítat na stovky. Již byl pevně rozhodnut tímto způsobem ukončit svůj život. Rozhodl se že bude kapitánem svého života a vejde do dějin, jako první český sebevražedný atentátník.

Sebevražedný atentát

 

Jeho den, kdy vstoupí do dějin přišel. Navlékl na sebe bombu a do volných mezer mezi kabely nacpal asi pět kilo různých šroubů, matek a sekaných hřebíků, aby morbidní účinnost bomby byla co největší. Přes tento pekelný stroj přetáhl volný kabát, takže vypadal celkem normálně, protože i když byl květen byla právě pěkná zima. Již byl pevně přesvědčen ukončit život tímto způsobem. U sebe si úmyslně nechal všechny doklady včetně rodného listu, aby byl snadněji identifikovatelný. Mám zemřít někde v nemocnici sám a opuštěný? Nikdy. Pak náhle zemřu a ani pes po mně neštěkne. Toto myšlení ho hnalo v před jako motor. Jeho tvář se rozjasnila a deprese náhle přešli. Cítil se šťastný. Přišel jeho velký den, kde změní osud mnoha lidí. Zatím ostatní měnili jeho osud a teď se to má konečně obrátit. Zastavil se před obrovskou budovou, ze které se ozývala rocková hudba. To právě mladí maturanti tančili a opíjeli se na maturitním plese. Obrovský sál, do kterého se vejde téměř tisíc lidí byl narván k prasknutí. Mladí se zde mísili se staršími, což byli většinou jejich rodiče nebo prarodiče, jak to na maturitních plesech chodí. To ovšem Erik neznal, protože maturitu neměl. Již byl starší, a proto neměl žádné problémy vejít do budovy. Ochranné službě u vchodu oznámil, že jde za synem. Bez problémů byl v puštěn dovnitř. Zábava již byla v plném proudu když první český sebevražedný terorista vešel do přeplněného sálu, který byl plný budoucích maturantů a jejich rodičů. Tiše kráčel v černém kabátu lokálem a vešel do sálu, kde právě živá hudba hrála jakousi pro něho neznámou píseň. Hlavou mu proběhl celý jeho zkažený život a poslední na co jsi vzpomněl byla skvělá účinnost jeho bomby, kterou si na vlastní oči nechal ověřit ve Slovinsku od muslimského teroristy. Byl spokojen a stiskl tlačítko. Tímto okamžikem zhasl jeho život, ale nejenom jeho. Detonace byla tak silná, že praskly obvodové zdi a starý dřevěný strop budovy vylétl střechou ven. Všude prach, který byl vířen vracející se tlakovou vlnou podobně jako při výbuchu atomové bomby. Kupodivu nebyl slyšet téměř žádný lidský nářek, protože všichni v sále byli po smrti. Celková bilance byla děsivá a představovala 1132 mrtvých na místě a dalších 50 zemřelo na následky těžkých zranění. Mnoho dní trvalo ohledávání místa činu a Erikovo osobní doklady nebyly nikdy nalezeny. Erik zmizel z povrchu zemského a nikdy nebyl atentátník identifikován. Jeho zmizení bylo sice zaevidováno, ale nikdy nebylo spojováno s tímto strašným zločinem. Takže jediný on někde v pekle ví, že „byl jsem to já.“

 

---------------------

Konec

Celý příběh je vymyšlen a jakákoli podobnost je čistě náhodná

 

 

---