Deník ze Zóny II

KAPITOLA DRUHÁ

Z hudby okolí by se jeden pomalu zbláznil. Stěrače stále kvílely, motor stereotypně pobublával a bubnující kapky velké jako duhové kuličky, se kterými Artyom v dětství soutěžil, tomu nijak nepomáhaly. 
Vysoká tráva a keříky se zachytávaly o podvozek mezi kolejemi. Drezína nadskočila, nebo se to Artyomovi jenom zdálo, když najela na most přes říčku Loznytsia. Měli za sebou sedmnáct kilometrů a dalších dobrých patnáct bylo před nimi. Kvůli porostu a špatnému stavu drezíny i kolejí, museli jet pomalu. Těch několik kilometrů jeli přes hodinu, během které nepromluvili ani slovo. Peter náhle rozsvítil světla. V dálce se mezi porosty začaly rýsovat obrysy domků. 
„Proč zpomaluješ?“
„Obchod, Artyome. To je to, co mě živí, ne převážení zelenáčů do Zóny.“ Drezína pomalu vjela do vesničky a zastavila na menším vyvýšeném nádraží, které bylo provizorně vytvořeno tak, aby bylo ve stejné výšce, jako nákladový prostor drezíny. Až teď si Artyom všiml, že sebou vezou nějaký náklad.
„Co v tom je?“ 
„Léky, jídlo, střelivo. Tři nejdůležitější věci v Zóně. Jo a vodka. Moc vodky.“
„Neříkej mi, že se tu každý opijí.“ 
„Tak hele, mladej. Léky na radiaci jsou drahé a málo k sehnání. Už to chápeš?“
„To jako…“ prohodil Artyom, když vylézali z vozidla a od úst se jim vypluly obláčky páry a kvůli dešti si přes hlavy natáhli kapuce.
„Jo, pomáhá to,“ otočil se na něho. „Přišel s tím nějaký doktor, co se sem dostal kvůli testům. Nemáš léky? Dej si panáka, nebo víc a bude ti líp. Sice to neúčinkuje tak rychle a silně jako léky proti radiaci a ráno budeš mít kocovinu jak prase, ale furt lepší, než abys pak svítil jak vánoční stromeček.“
„Další zelenáč do Zóny, Petere?“ Ozvalo se za jeho zády a Artyom se ohlédl přes převozníkovo rameno na muže, který se belhal od staré nádražní budovy. Menší, zavalitější s vycházkovou holí. Za jeho zády stáli dva maskovaní muži. Ochranka před potížemi. 
„Má zbraň!“ namířil na Artyoma jeden z nich, když si všiml Vikinga na stehně. 
„To každý, kdo sem jde, Valery. Sklop tu zbraň, tenhle není hrozbou. Že, mladej,“ ušklíbl se na Artyoma a ukázal řadu zažloutlých zubů. Maskovaný, jehož jméno si teď Artyom vštípil do hlavy, se stáhl a spolu s druhým mužem se uklidil do stínu budovy. Artom jen kývl hlavou. „Já jsem nějaký Dědek. Jeden z mála překupníků v Zóně a ty?“
„A…“ na chvíli zaváhal a pohlédl na Petera, který lehce zakroutil hlavou.
„Aha. Jsem Zalatov.“
„Hm, zajímavé,“ uchechtl se Dědek. Artyom si všiml Peterova pohledu, který mu naznačoval, že začíná chápat Zónu.
„Každý si tu nějak říká, Glebe,“ pronesl Peter a celý rozhovor přenesl na sebe. „Čím budeš platit?“ teď už rozhovor nadobro přetáhl na svojí kolej.
„Pár artefaktů,“ mávl na Valeryho a ten spolu s druhým mužem přitáhl kovovou bednu a otevřeli jí. Temné nádraží náhle oslnila barevná záře vycházející z bedny. „Růženec, Gravi, Kapka, Krystal a Hlen.“
„To není moc,“ pronesl Peter a natáhl si rukávy od uzavřeného obleku vědců.
„Ty jsi toho minule taky moc nepřivezl, pamatuješ? Dlužíš mi zboží za pět táců.“
„Dobrá, nechám ti tu dalších pět krabic 7,62 x 39 mm.“
„My se vždycky dohodneme,“ zasmál se Dědek. „Tak to vyložte pánové, vypadá to, že nás dnes nic nepřekvapí. Dáte si něco, pánové?“ pozval je k sobě Dědek a namířil si to do útrob nádraží.
„Bude to jen chvilka, Artyome.“
„Jen běžte, já tu počkám.“

Utekla hodina, než oba maskovaní muži vyprázdnili nákladový prostor drezíny a naložili tam kovovou krabici s artefakty. Artyom seděl v otevřených dveřích mašiny schovávaje se před deštěm a kouřil. Prolistovával deník a pročítal si informace o jednotlivých artefaktech, které otec nejspíš někdy našel. Všechny, které Dědek řekl, tu byly popsané.
Růženec: Červeně zbarvený artefakt připomínající smotaný růženec. Njede se téměř kdekoliv.
Gravi: Má různé tvary a většinou kovovou či rezavou barvu. Vyskytuje se v nebezpečných gravitačních anomáliích.
Kapka: Velká kapka vody, která má pevný tvar, ale voda uvnitř se stále přelévá.
Křišťál: Od pravého křišťálu se liší radioaktivitou a sálajícím teplem. K nalezení je jen v místech ohnivých anomálií. 
Hlen: Zeleně zářící bláto, které vytvořilo jakousi polopevné skupenství. K nalezení na okraji bažin, jak samo “pochoduje“.
Dveře nádraží se otevřely a ven vyšel Peter spolu s Dědkem. 
„Takže se ještě domluvíme. Je toho hodně, co musíme probrat,“ podal mu ruku Peter.
„Jo, to je,“ ušklíbl se Dědek a potřásl příteli rukou. Peter zamířil k drezíně a Artyom zahodil cigaretu. Oba se ztratili ve stroji, který během pár chvilek škytavě nastartoval a rozjel se dál, vstříc do Zóny. Opět mlčeli. Znovu se ozvala ta stereotypní hudba, která Artyoma ubíjela, když vyjeli z Hladkovychi.
„Učíš se rychle,“ poznamenal Peter a tím prořízl tu hustou atmosféru.
„Co prosím?“
„To s tím jménem, Zalatove. Jak tě to jméno napadlo?“
„Ani nevím. Kdysi jsem četl nějakou knížku a tam to jméno bylo. Myslel jsem, že Zóna začíná až dál.“
„Samotná Zóna ano, ale část mezi Radchou, to je to místo, kde má Dědek svůj sklad pro překupníky a městem Valcha, před kterým tě vysadím, je taková demarkační oblast. Není tu tolik radioaktivních míst a ani tu nejsou žádné artefakty, ale je tu Armáda. Jo, podělaná armáda, která akorát znepříjemňuje obchody.“
„Aha, takže Valcha je můj první cíl.“
„Být tebou, tak si tam najdu nějaké místo na přenocování. Někde v bezpečí. Občas se mezi domy potulují divocí psi, nebo nějaká hlídka, která by si ráda zastřílela po stalkerovi.“
„To jsi mě teda utěšil.“
„Zóna není žádný Ráj, Artyome. Nebezpečí je na každém kroku. Uděláš jednu chybu a máš buď kulku v těle, roztrhají tě psi, nebo tě dostane nějaká anomálie. Jak jednoduché,“ pronesl Peter a zatáhl za brzdu. „Konečná, vystupovat,“ podíval se na Artyoma. 
„Tady máš zbytek,“ řekl zelenáč a podal mu srolované bankovky. Starouš je vzal a začal přepočítávat. Zelenáč otevřel dveře a dovnitř se vloudil chladný, noční vzduch, který oběma nahnal husí kůži. Přestalo pršet a vítr ustal. „Tak sbohem,“ mávl na starouše a hodil si na záda batoh, ve kterém to zachrastilo.
„Počkej,“ rozkřikl se Peter a začal se přehrabovat v poličce. „Na, tohle by ti mohlo pomoct. Jsou tam zakreslené nebezpečné oblasti, kterým by ses měl vyhnout. Černé tečky jsou armádní stanoviště a modré jsou bezpečné úkryty, kde můžeš narazit na někoho dalšího,“ podal mu složenou mapu. Sice to byla jen klasická vytištěná mapa z internetu, ale s popisky to bylo víc, než mohl Artyom chtít. „Šťastný lov, stalkere,“ mrkl na něho Peter a za sebou zabouchl dveře drezíny. Bublavý zvuk motoru prořízl noční klid okraje Zóny a drezína vyrazila zpět do Radchy a poté do Hladkovychi.
Artyom čekal, až se okolí ztiší a drezína bude pryč. Poté se otočil k městu, které se tam někde před ním schovávalo ve vysokých porostech a tmě. Pomalu se vydal podél kolejí a stále naslouchal okolí, jestli náhodou někde nezaslechne jednu z oněch hlídek, o kterých mu říkal Peter.

Cesta vedla podobným lesním tunelem, kterým projížděl od hranic do Ovruče. První ranní paprsky se objevily daleko na východě a noc začala pozvolna ustupovat. Artyom si náhle uvědomil, že neslyší žádný ptačí zpěv. Kdekoliv jinde v lese by slyšel, jak se příroda probouzí. Tady bylo mrtvo, což mu nahánělo husí kůži víc, než chlad toho rána. Šel pomalu a stále se ohlížel, jestli ho někdo nesleduje. Dobrých sto metrů před ním lesní tunel končil a v dálce spatřil, břečťanem obrostlé, zdi domů. Přikrčil se a vklouzl mezi stromy, aby se skryl případným pozorovatelům, kteří číhají na zelenáče, jako je on. Ale on nebyl tak úplně zelenáč, který prvně drží zbraň a jde do Zóny kvůli bohatství a rychlému zisku. V osmnácti šel na vojnu, kde byl tři roky a poté se stal kriminalistou.
Zastavil se pár metrů od posledního stromu a chvíli čekal. Seděl strnule ve stínech stromů a doufal, že pokud tam někdo je, tak si ho nevšiml. A pokud ano, nejspíš čekal, až se přiblíží blíž. 
Utekla dobrá půl hodina a Artyom stále nikoho nezpozoroval. Znovu se ohlédl okolo sebe a především na cestu kudy přišel a pomalu se zvedl. Šel s rozvahou a stále se ohlížel. Nezamířil zpět ke kolejím, které vedly přes mostek říčky, ale přímo ke korytu. Po strmém břehu koryta se pomalu rozběhl a před kalnou vodou, ve které se ohýbali vodní rostliny po směru proudu, se odrazil na druhou stranu. Vyšplhal po mokrém břehu a než celý vylezl, znovu prověřil, jestli je vzduch čistý. 
Pokračoval dál. Došel ke zdi porostlé břečťanem a ujistil se, jestli ho nikdo nesleduje. Stále měl pocit, že ho někdo spaluje pohledem a že se schovává někde tam mezi stromy. Kalašnikova si přehodil přes rameno a pomalu vykoukl zpoza zdi. 
Zbytek domu jako by nikdy neexistoval. Náhle si uvědomil, že před ním je další část lesa. Po domu zbyla jen tahle zeď s břečťanem a menší zídky pokryté mechem a kapradím, které bylo nezvykle velké. Tam kde nejspíš byl obývací pokoj nebo ložnice, teď rostl silný smrk a několik keřů. Staré keramické umyvadlo tu trčelo ze země, jako němý svědek posledních let. Když se rozhlédl kolem, většina domů, které dřív byly podél tratě, teď vypadaly podobně. Střechy spadlé, nebo děravé a prorostlé vysokými smrky a borovicemi. Zdi byly popraskané, polorozpadlé a omítka se na mnohých z nich loupala, nebo byla zcela pryč a zdi byly obnažené až na cihly.
Procházel mezi budovami dál od kolejí. Nemusel sledovat dozimetr, jelikož ho měl upevněn na levém popruhu batohu a vydával zrnící zvuk podle stupně radiace. Stále ani nepípl. 
Dorazil k popraskané silnici, kterou protínali koleje. Rozhlédl se po prostranství, které se před ním otevřelo jako náruč někoho z rodičů. Zóna ho přivítala.
Mezi domy rostla vysoká tráva, která se skláněla všemi různými směry podle toho, jak foukal vítr. Budovy byly zašlé, oprýskané a většinou jim chyběla okna nebo i dveře. Po některých dokonce zbyly jen malé zbytky zdí, které okupoval mech či jiné traviny. 
Artyom zamířil na jih Vilchy, kde kousek od nádraží stály dva panelové domy. Břicho mu zakručelo hlady. Svačina, kterou si dopřál během toho, co dva muži vykládali zboží, mu zřejmě moc nestačila.
Kalašnikova stále nechal na rameni a v dlaních svíral Vikinga. Pomalu procházel přízemím a místnostmi. Některé dveře nešli ani otevřít a jiné kvůli zápachu raději ani nezkoušel. Všude byl usazený prach. Došel ke schodišti a podíval se nahoru. Sedm pater tichého domu.
„Přece tu někdo musí být,“ řekl si pro sebe a začal pomalu vystupovat po schodišti. 
Každé patro tvořila dlouhá chodba s různými byty. Ze stropu visely napolo uchycené zářivky. Stěny byly oprýskané a na některých místech byla vidět další práce zlodějů kabelů, kteří žili na vnějším okraji Zóny a sem si chodili přivydělávat. Ani jedna chodba nebyla čistá. Všude se válela suť, odpadky, nebo jiné věci, které tu lidé během evakuace před třiceti lety zanechali. Většinou to byly staré kufry plné oblečení, které bylo nasáklé vlhkostí a chycené plísní. 
Jak pokračoval dál do vrchních pater, začal narážet na jakýsi alarmový systém. Plechovky s kamínky, nebo kuličkami z ložisek visely ze zábradlí nad schodištěm, v různých výškách. Artyom se kolem nich pomalu protáhl, ale jelikož byly schody zaprášené a nikde ani stopa, tak v klidu pokračoval dál. V dalším patře byl stejný závěsný systém, ale ne jen u schodiště, ale i všude možně po chodbě. Visely tam jako spící strážný. Artyom se mezi nimi pomalu proplétal a snažil se, aby o žádnou nezavadil. Nakoukl do několika bytů, ale v žádném nenalezl nic vhodného. Byty posledního patra prošel jen zlehka. Sice to napovídalo o tom, že tu někdo někdy byl, ale v uplynulých měsících rozhodně ne. 
Byl skoro na odchodu, když ho zaujal žebřík, kterého si předtím ani nevšiml. Nad ním byl ve stropu červeně zbarvený poklop. Skrz plechovky, se k němu vydal a bylo mu už jedno, jestli dělají rámus, nebo ne. Zvuk rachotících kuliček o plech se rozléhal a protínal to ticho, které tu doteď panovalo. Vikinga vrátil zpět do pouzdra a popruh od kalašnikova si dal křížem přes hruď. Vylezl k poklopu. Levou ruku strčil mezi šprusle žebříku a zeď a jedné z nich se pevně chytil. Zatlačil na poklop a z krajů se drolila rez a oloupaná barva. Znovu. Poklop začal povolovat. Zapřel se vší silou a průlez se najednou otevřel. Poklop odletěl na střechu a těžce dopadl. Průlezem náhle začal proudit čerstvý vzduch a veškerá zatuchlina stojícího vzduchu chodby byl pryč. 
Vylezl na střechu a první co udělal, že ze sebe sklepal rez a oloupanou barvu. 
Náhle se zarazil a narovnal se. Zónu měl jako na dlani.