Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Jak jsem umřel
datum / id10.11.2014 / 450125Vytisknout |
autorOdettte
kategoriePovídky
zobrazeno891x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Jak jsem umřel

Nevím, jak k tomu mohlo dojít, snad jsem byl tehdy zrovna zamyšlený nebo roztržitý, těžko říct - prostě jsem vstoupil do vozovky bez toho, abych se rozhlédl. Skřípění brzd, které jsem vzápětí uslyšel, bylo tak nečekané, že jsem si bezděčně sáhl na srdce a zůstal stát jako omráčený. Řidič na mě troubil, když jsem se ale nehýbal z místa, vystoupil z auta a rychlými kroky ke mně přišel. Byl pochopitelně rozzlobený, zároveň jsem však na jeho tváři viděl i rozpaky. 
"Stalo se Vám něco?!"
Jeho slova mě vrátila zpět do reality. Pokusil jsem se o omluvný úsměv:
"Promiňte, normálně se vždycky rozhlédnu než přejdu na druhou stranu, ale teď jsem se asi nějak zamyslel či co... Je mi to moc líto a..."
"Jste nějaký bledý. A nemáte něco s nohama? Navíc jsem viděl, že jste si při tom leknutí sáhl na hrudník... Opravdu vám nic není?!"
Chvíli jsem na něj hleděl a pak řekl:
"Ne... tedy... myslím, že ne... jenom..."
"Vždyť sotva stojíte na nohou! Odvezu vás do nemocnice, ať se tam na vás raději podívají."
S těmito slovy mě ten člověk vzal kolem ramen, s jeho pomocí jsem se dobelhal k autu a za několik minut jsme stáli před nemocnicí. Muž vystoupil, šel na vrátnici a po chvíli se vrátil v doprovodu zdravotní sestry s vozíkem. Pomohl mi vystoupit z auta a posadit se na vozík, pak mi popřál hodně štěstí a odejel. 
Sestra mě zavezla do přijímací místnosti jakéhosi oddělení, ovšem lékař, který vzápětí přišel a začal mě prohlížet, jí po chvíli řekl, aby mne co nejrychleji dopravila na "jipku". Tam jsem se z rozhovoru lékařů a sester dovtípil, že ty nepohyblivé nohy jsou důsledkem velkého leknutí a jím způsobeného srdečního infarktu. Vezli mě pak na operační sál a jediné, na co si ještě vzpomínám, je pomalé usínání pod vlivem narkózy a nádherné bělostné světlo, které mne začíná obklopovat a z něhož vychází jakási nadpozemská krása a láska...
Tady bych vlastně mohl své vyprávění ukončit, přesto však ještě doplním zajímavou pointu. Jak jsem se později dozvěděl, přišel se ten muž, kterému jsem vstoupil před auto a on mě pak zavezl do nemocnice, druhý den zeptat, jak se mi daří. Odcházel potom velmi smutný, dokonce měl v očích slzy. Lékař, se kterým mluvil, mu totiž řekl:
"Museli jsme ho hned operovat, byla to jediná možnost, jak... Bohužel, přes veškerou naši snahu... prostě... Včera večer zemřel!"

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.12.2017 08:11:11dát kritice tiplastgasp

Duchařina po česku (Czech spirituality).

30.12.2014 11:40:37dát kritice tipVigan

Ten konec nechápu, jinak je to celkem napsáno fajn. Jak píše Lakrov, je to nelogické.

13.11.2014 12:28:59dát kritice tipOdettte

Proč?

11.11.2014 14:58:50dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

To ti můžu jen závidět...

11.11.2014 13:57:19dát kritice tipOdettte

Já věřím v život věčný...

11.11.2014 08:49:19dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Asi je štěstí, že názvy povídek čtu až nakonec, po dočtení. Tohle se totiž četlo docela dobře -- z textu vyzařuje jakýsi klid a smíření -- a teprve ve chvíli, kdy zjišťuji, že je celý ten příběh postavený na nelogičnosti, k němu začínám mít výhrady či (záporné) předsudky.

10.11.2014 13:25:27dát kritice tipogoti

sa stáva



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.