Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
Cesta na sever
datum / id14.11.2014 / 450282Vytisknout |
autorArcs
kategoriePovídky
témaHorror
zobrazeno1123x
počet tipů9
v oblíbených0x
do výběru zařadilMarking Machine,
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Cesta na sever

Před hodinou Shirley hekticky doklepala článek do Heraldu a před dvaceti minutami přišila poslední z miliónu Swarovskiho blejskátek na Conniiny svatební šaty. Hupsla do Dodge ve spěchu, rovnou v sandálkách a uháněla do Libby. Jestli si pohne, může být v jednu zpátky a spát celých neuvěřitelných pět hodin. 

Ve světlech ubíhající žlutá čára, elektronická e-lightka a její miláčci v přehrávači ji ale nakonec zklidnili natolik, že nechala motor pobublávat v šedesátce jen na čtyři válce a pozpěvovala si s Tyler a Patem Live at The Spirit Bar. Chvíli uvažovala, jestli si Connie o ty dvě stovky řekne nebo ne, hned na to se jí ale myšlenky zatoulaly zpátky k Brianovi. Pak jí před oči zničeho nic vyskočila chyba, kterou nechala v článku, a rozladilo ji, že bude muset ještě pouštět počítač a poslat článek s omluvou znovu. O míli dál byla ale zpátky u Briena. A za další u Franka. Ubíhající les a dvojitá čára US dvojky ji uspávaly. 

 

*****

 

Minula právě Ospalou díru, když dálková světla padla na postavu u krajnice. Automaticky světla ztlumila, zároveň zvědavě přešlápla na brzdu. Měla ráda turisty. Byl to muž, mladý, na zádech malý batoh. Víc nestihla. Neotočil se, ani nijak nedal najevo, že si všiml zpomalujícího vozu. Zastavila úplně, stáhla okénko u spolujezdce a rozsvítila v kabině.

“Nechcete někam vzít?”

Došel k vozu, aniž by se rozběhl.

“Jedu do Libby, tak jestli chcete.” Byl mladý a hezký, to viděla i ve slabém světle.

“Stačí do Troy. K letišti.” Měl hlas jako Pat, lehce ochraptělý. Slušně čekal, až ho vyzve.

“Páni, to máte pěšky tak do rána. A budete rád, když nezmoknete. No, pojďte, za dvacet minut jste tam.”

Nastoupil, zavazadlo, kterým byla vlastně jen složená vojenská celta, si položil na kolena. Dělala, že čeká až se upoutá, a prohlédla si ho.

“Moc toho nemáte.” Musel být mladší než ona, blond, zdál se nesmělý, štíhlý. Potáhla z e-lightky.

“Na treku?”

“Trochu. Trochu pracovně.”

“Prima.” Šlápla na plyn hezky zostra, šestilitr zabral na všech osm a vtlačil je do sedadel.

 

*****

 

Brzy ale zas zvolnila, dvacet minut není mnoho a tenhle nevypadal, že by se umluvil.

“Jedu vlastně na otočku. Hodit do Libby kamarádce svatební šaty a zase zpátky do Bonners.”

Něco jako zdvořilé pokývnutí a nic. No, přinejhorším se pořádně vyspí, jak si slíbila, řekla si světácky. Přitom se jí ale lehce roztřásla cigareta v ruce. Přitiskla ji k volantu. Já ho chci! Do prdele s Brienem, do prdele s Frankem!

“Kam vy?”

“Do Troy, na letiště.” Bože, to už slyšela. Nezvózně přehmátla a přitom jí cigareta vyklouzla z ruky.

“Kruci.” Šátrala na podlaze pod nohama. Muž se natáhl, aby přidržel volant.

“Dobrý, mám.” Zvedla se. Přitom se dotkla jeho ruky. Bylo to, jako by se dotkla elektrického plotu.

“Vím, že se to nemá. Je to stejně nebezpečné…” omlouval se. Něco bouchlo na zem pod jeho nohama. Teď se shýbl on, zvědavě se podívala. Zkusil to skrýt, ale zahlédla ostří, velký nůž. On zase viděl její pohled.

“Já se… omlouvám se. Víte, trochu jsem se tam venku sám bál. Nedávno jsem na kanadský straně potkal baribala…”

“To je v…” Hlas jí přeskočil, zakašlala se.

“Klidně mi zastavte, stejně jsem to počítal dojít pěšky.”

“To je v pořádku. Když je to na medvěda, tak je to na medvěda, ne?!” pokusila se zasmát. Je už stejně jedno, jestli mu zastaví teď nebo o pár mil dál, kde budou navíc domy. Podívala se na něho znovu. Vyložila si to špatně? Byl ten třes strachem? Ne. Znovu ucítila horko po těle, když se podívala na jeho rty. Šimrání v podbřišku, když rychle pohlédla na jeho ruce. Zbláznila se? Zdál se jí dokonce ještě mladší, než odhadla prve.

“Víte, že na medvědy je lepší pepřový sprej a houkačka?”

“Jo, jen jsem nepočítal, že… A se sprejem dříví nenasekáte. Podívejte, zabalím ho tady do celty a hodím ji na zem. Nebo si to vemte k sobě, máte tam místo. Pak mi to vyhodíte ven.”

“Nedramatizujte, nebo se teprve vyděsím. Hoďte to na zem a v pohodě.” Poslechl jako školáček, ruce položil na kolena.

“Zbraně nemusí být vždycky špatné.” Věta jí najednou skočila sama na jazyk. Divila se, co to povídá, ale pokračovala.

“Zrovna jsem o tom psala článek.” Opravdu ten článek psala! Došlo jí to až teď. Ale co vlastně?

“Píšete?”

“Jen do místního plátku, Bonners Ferry Herald.”

“Neznám. Jaký článek?”

“No, není to moc veselé povídání, ale lidi jsou po tom jako diví. Je to o Waynu Nanceovi, znáte?”

Zavrtěl hlavou.

“No, zabil pár lidí tady v Montaně. Ale pak přepadl v Missoule manžele v jejich domě. Muže postřelil do hlavy a ženu přivázal v ložnici k posteli. Jenže muž přežil, takže mu ještě probodl plíci kuchyňským nožem, zbil ho trubkou a přivázal ve sklepě k topení…” Probůh, co to povídá?! Nejradši by se kousla do jazyka.

“Fakt jsem to psala zrovna dnes. Promiňte, povídám nesmysly…” Chvění bylo nesnesitelné, měla pocit, že se nechvěje ona, ale že vibruje celá kabina Dodge.

“Tak mi aspoň povězte, jak to dopadlo.”

“No, muž se i tak dokázal osvobodit. Vzal starožitnou pušku, co měl v tom sklepě a Nanceho postřelil. Ten po něm znovu střelil, ale minul. Muž ho začal bít pažbou a přitom vyhodil kabel od lampy. Ve tmě uslyšel výstřel. To se Nance sám střelil. Ale taky blbě. Zemřel za čtyři hodiny v nemocnici. Muž se uzdravil a žena nebyla ani zraněná.” Mlčel.

“Chtěla jsem říct… kdyby neměli doma tu starou zbraň…”

“Rozumím, to je v pořádku. Já… omlouvám se opravdu, že jsem vás vylekal. Nečekal jsem, že by mi někdo takhle v noci zastavil. Když jsem se ptal, jak tu jde stop, slyšel jen o Severním muži, a vím, že lidi…”

“Jo, lidi hleděj, na co by se vymluvili a nechali stopa ploužit se v dešti, ve sněhu, zatímco si vezou klimatizovaný zadky…” přivítala možnost se rozčílit a aspoň trochu uvolnit napětí.

“Stopovala jste tady?”

“Ne jednou a žádnýho Severního muže jsem nepotkala. Je to stará historka zkřížená s indiánskou legendou o kojotím muži. Taky jsem o tom psala. Je to takový novodobý folklór. Severák je cosi jako zdejší podoba Smrťáka. Trochu jako mayský Hunhau. I kdyby na těch pohádkovejch historkách něco bylo, musel by být nejmíň už na Aljašce. Bral jen ty, co jeli na sever…” zarazila se a zvedla ruku s cigaretou.

“Nejlíp kdybych tě vyhodila a nabrala znovu, abysme mohli začít zase od začátku, co?” Poprvé se zasmál.

“Jsi moc hezká,” řekl.

 

*****

 

Sjela na odpočivadlo u soutoku Kootenai a Yaak River. Elektrika spouštěla sedadla do lůžkové polohy, zatímco jí přes tričko líbal bradavky a škubal za pásek džín. 

“Seš sladkej, řekni mi aspoň, jak se jmenuješ?”

“Richard, a ty?”

“Shirley.”

“Pěkný,” oddechoval a snažil se vysoukat z košile, u které mu přiklekla rukáv.

“Promiň.” Jeho teplo ji konečně zbavovalo toho chvění, nejraději by se prodrápala jeho kůží až dovnitř, do něj. Potřebovala ho v sobě hned, okamžitě. 

 

*****

 

Držel se statečně a ona byla dřív než on. Pojď už! Dorazila ho dvěma přírazy a nechala ho zakousnout do svého ramene. Ztichli. 

“Byl jsi už u Kootenaiských vodopádů? Je to odsud pár mil.” Obraz ženoucí se vody jí zničehonic vyplul před oči.

Zavrtěl hlavou. Dala mu potáhnout e-lightku.

“Točil se tam film Divoká řeka s Meryl Streepovou a Kevinem Baconem.”

“Páni!”

“Indiáni říkají, že v noci můžeš v hučení vody slyšet hlasy předků.”

“Jsi indiánka?”

“Tady je snad každej tak trochu indián. Babička mluvila o mámě jako o ‘té Ksance’, tak se tady indiánům Ktunaxa říká. Asi to nemyslela nijak dobře.”

“Je těžké být indiánem?”

“Máme kasína, je nám fajn.”

Foukal jí dým nedým z e-lightky do vlasů, bylo ticho. Chvění bylo pryč. Úplně. Na okamžik si to uvědomila tak silně, až měla pocit, že padá, do tmy a ticha, do jeho vůně, dechu.

“Odlítáš pryč?”

“Nevím. možná. Když jsem tě potkal…”

“Co?”

“Mám chuť jít zase zpátky.”

“Jsi doma tam nahoře?”

“Tak nějak.”

“Tak jo. Hodím šaty do Libby a jedeme.”

“Musím teď do Troy.”

“Tak potom… Ne, promiň, nechci bejt protivná. Jen...” 

“Nevím, jestli by se ti se mnou líbilo.”

“Mlč radši. Nemůžeš mi dávat kopačky, když jsi ještě ve mně.”

“Myslím to vážně. Právě proto, že se mi moc líbíš.”

Dělali to znovu. Rukama stírala vlhkost jejich dechů zkondenzovanou na oknech. Tohle nebylo šoustání, jaké znala. Propadala se do tmy a ticha. Měla pocit, že se v ní svými pohyby rozlévá a bezhlučně duní jako vodopád. A že v tom hromovém tichu slyší ševelivé hlasy svých předků.

 

*****

 

Vysadit ho bylo těžké. Vzal celtu z podlahy a vyhodil ji ven do trávy, s rukou na klice otevřených dveří se k ní natáhl a políbil ji.

“Ahoj Shirley.”

“Ahoj Richarde.”

Ještě jednou, jen jemný dotek rtů. Zase se třásla. Aby nic neřekla, nepokazila.

Vystoupil. Rozjížděla se pomalu, jako ve snu. Pak ale sešlápla tak prudce, že Dodge zahrabal naráz všemi čtyřmi a vyletěl na silnici, až se rozkolébal. Tak tak ho srovnala, ale hned mu zase přišlápla, nejradši by se propadla sedadlem zpátky, do Troy. 

 

*****

 

U Connie musela naházet do okna celou hrst kamení, bylo už po jedné hodině, Connie měla mobil už vypnutý. Takže si neřekla ani o dvě stovky ani o jednu. Vrazila jí šaty a pusu na rozespalou tvář.

“Máš rozeplý džíny,” všimla si Connie i tak.

“Táhly mě, spráskala jsem při tom flitrování dvoje chipsy.”

“Hmm, jasně, a taky sis sundala kalhotky… Hele, to mi povíš zejtra.”

 

*****

 

V Troy byla za dvanáct minut. Objela letiště, parkoviště. Bila hlavou do volantu. Začalo pršet. 

Uviděla ho za mostem přes Kootenai. Na sobě celtu a šel zpátky. Zatroubila a on zvedl ruku s palcem nahoru.

Nasoukal se ztěžka i s celtou přes hlavu, zaklapl dveře, právě když se déšť měnil v liják, a stejně ztěžka položil ruce na kolena. 

“Tak se vracíš?” Něco v těch rukou držel. Ten velký, černý nůž. 

“Stalo se něco?” Otočil se na ni. Místo jemných rtů viděla bílé zuby, místo mírných očí prázdné důlky, bílá kost lebky svítila ve tmě.

“Teď můžeme jet na sever,” zaskřípal hlasem o mnoho chraplavějším než Pat McTaggart.

“Škoda, že už nemáš ty svatební šaty,” řekl a zvedl stejně bílou ruku s nožem.

Tyler Toews z Tofu Stravinsky právě zpívala Sometimes it hurts, ale Shirley žádné chvění necítila. Jen hučení vodopádu se sotva rozeznatelnými, ale čím dál zřetelnějšími ševelivými hlasy předků.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.07.2019 12:33:46dát kritice tipCalifornia Memory

Páni... Takový štěstí - dotknout se ruky a přímo... Co já bych dala za ďuznu ve vohradě... :))

07.12.2014 17:52:47dát kritice tipJanina6

Dobrej výběr, MM, mám radost :-) Tak moc se zas nerozcházíme, jen bych přidala na rychlosti. Jsem holt rozmazlená právě četbou Kinga.

07.12.2014 15:02:20dát kritice tipHelgi Brandari

oceňuju, že je to jiný... Přesto... první, co mě už v prvním odstavci napadlo, že se autor hodně snaží... šroubování vět, cizí názvy... určitě je z toho cejtit, že si všechny ty názvy vygoogloval... ale já ne. Radši bych prostě čet konzistentní povídku z bodu a do bodu b, která se nesnaží ohromit, ale pobavit...at už jakymkoliv směrem. Obecně pak nečtj dlouhý rohovory. Takže po prvím jsem se ztratil a jak to pak skáče v čase, už jsem to nějak dojel ze setrvačnosti. Myslim si, že kdyby tuhle povídku  někdo přečet nahlas, tak nikdo z posluchačů nemá ponětí, kdo co říká, co se tam děje, kam to skáče. Proto, když to čtenář čte sám sobě, nemůže se nechat unášet dějem, ale musí pořád myslet. Hraje v podstatě sudoku, nebo něco takovýho. Nevim, přijde mi to jako dobrej koment :). Snad stačí. Prostě pokud povídku namluvíte do mp3 a bude stále srozumitelná, pak čtenář nemusí vynakládat síly na propojování děje ... na otrockou práci, která mu nic navíc nepřináší, prostě klasický uranový doly, a může se soustředit na děj. Takže tohle mi až tak nezaujalo, jak by si určitě zasloužilo vynaložený úsilí autora.

06.12.2014 19:30:41dát kritice tipMarking Machine

Velice mě to nadchlo, četlo se to samo a bylo to vcelku uvěřitelné, v čemž se asi rozcházíme s Janinou. Trochu se mi zdá, že vědomě, ale možná i neuvědoměle, napodobuješ Kinga. Do závěru jsi mohl dát víc úsilí, takhle musím říct: That escalated quickly. I tak je to ale jedno z lepších děl, tady na písmáku, které vypadá, jako že ví, co dělá :)

05.12.2014 10:04:14dát kritice tipJanina6

Aha, tys myslel tu chybu v článku. No, v tom jsem asi jiná, já občas chybu přehlédnu i v textu, který mám před sebou, natož aby se mi "fotograficky" vybavil někde mimo :-) Ale to byla jen málo důležitá drobnost.

05.12.2014 08:10:22dát kritice tipJanina6

Neřekla jsem, že mě něco překvapuje (nevím, které "samozřejmé věci" máš na mysli), chyběl mi tu větší spád a snažila jsem se přijít na to, čím by se dal zvýšit.

03.12.2014 09:53:20dát kritice tipVigan

Také bych měla připomínky, ale ty už vypsali v komentech přede mnou, tak bych se jen opakovala. Nejvíce mně jeji vadí až přílišná nadrženost aktérky, tu bych oželela..:-) A její vystihnutí je až křečovitě hysterické. To jediné mi vadí silně. Jinak mě to bavilo, četla jsem se zájmem, jak to dopadne. Rozhodně tip.

03.12.2014 09:23:32dát kritice tipArcs

Ty jsi sakra důkladná čtenářka, Janino, díky. Občas mě překvapí, že tě překvapují samozřejmé věci (chyby v textech mi vyplouvají před očima běžně), ale je prima přes tebe uvidět svoji věc jinýma očima takhle vcelku.

Rozpolcené to je jako já, to si uvědomuju, je to o mém vlastním třesu, snaze ho zvládat, která pak zase nefunguje. Takže to jinak, bych musel být jiný já (terapeutická funkce psaní? tady spíš šířím své emoce jako infekci:(. Že by to bylo ako zrcadlo - na jedné straně se dělá světáckou a jde po sexu, na druhé straně je romantická jak červená knihovna?

Takže máš pravdu, musím na sobě pracovat.

Nejspornější je tu i pro mě ten vnořený minipříběh o Nanceovi. Je to skutečný příběh z těch míst a mě při hledání materiálů natolik překvapil, že jsem ho vtáhl do příběhu, aniž by tam organicky seděl. Pak taky - pokud bych takto zeširoka vyprávěl o Severním muži, bylo by to jasné už příliš, to jsem vybalancovat nedokázal. 

 

02.12.2014 14:34:12dát kritice tipJanina6

Četlo se mi poměrně dobře, ale u horroru by to podle mě chtělo větší spád. Závěr je dobrý, spíš mě rušily některé detaily v průběhu vyprávění. Začátek s pocity nervozity a spěchem se mi zdá fajn, ale nějak nerozumím, proč potom přijde ospalé uklidnění hudbou, pak zase další nervozita – připomínka chyby v článku (vážně by se jí vybavila při řízení vozu, bez pohledu na text?), pak zase „uspávající“ jízda… Prostě se střídá napětí s uklidněním (bez nějakého zjevného záměru, takže nakonec to působí spíš jako zdržování), zatímco u horroru by asi bylo lepší napětí postupně zvyšovat. Hlavní hrdinka na mě taky působí trochu „rozpolceně“: po několika větách vyměněných se stopařem už myslí na sex, ale na druhé straně je z něho roztřesená jako puberťačka. Nevěřím jí to, jak se chová. Když bude protřelá a věcná, asi si nebude při loučení dělat hlavu, „aby nic neřekla, nepokazila“. Té romantiky je tam možná až příliš. (Červená knihovna, jak říká StvN.) Ještě mi trochu vadí to „zdvojení“ mordýřského motivu, jako že se nejdřív vypráví o nějakém vrahounovi, pak zase o jiném. Zase to podle mě rozmělňuje dějovou linku. Možná by o tom článku nemusela mluvit do všech podrobností, kdo koho čím praštil atd., stačila by nějaká stručnější zmínka, aby se jen navodilo téma vraždy, a hned by se mohlo navázat tou narážkou na Severního muže. Ten je přece jen tím hlavním tématem. Každopádně to bylo zajímavé čtení, přidávám tip a těším se na další tvoje povídky.

02.12.2014 06:30:07dát kritice tipJanina6

Jasně, teprve se začíná nominovat :-) Tak zařazuju povídku do soutěže.

01.12.2014 20:50:33dát kritice tipArcs

ješkovi, já tu dlouho nebyl, platí to ještě? To se ví, že jo:)

01.12.2014 07:29:29dát kritice tipJanina6

Díky za nominaci, Zdendo.

Autore, souhlasíš s účastí v soutěži?

01.12.2014 07:11:37dát kritice tipZdenda

chtěl bych to nominovat do povídky měsíce

autora prosím o souhlas a posílám avízo janina6

19.11.2014 11:49:29dát kritice tipArcs

Lakrove, díky. Máš pravdu. Je to hodně čerstvé, takže to počítám ještě počesat.

Uvedenou větu určitě proříznu, i další. Vyprávění o Nanceovi je přímo z mého neobratného překladu anglického reportu (fakt se to tak stalo), chybí tam jméno toho muže (když psala článek, tak ho musela znát).

Nervózní... jo, já to snad dokonce psal právě kvůli tomu třesu, který jsem sám cítil - předtím, přitom, nevím. Takže možná to nevyvolává ve čtenáři libý pocit, což je asi mínus, ale autorský záměr to jaksi naplňuje.

Co je ale důležité, že se nedivíš, nerozporuješ a neptáš, jak je možné, že holka blbá dvakrát v noci sama zastaví stopu a ještě mu vypráví o hromandým mordýři, toho jsem se bál.

Díky. 

18.11.2014 12:49:01dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Úvodní odstavec sice není přímo odpuzující, ale vtahující taky ne; vyzařuje z něj spěch, nervozita. Myšlenkové monology trochu zadrhávají a napadá mě, není-li jich moc nebo nejsou-li příliš obsáhlé. (...přinejhorším se pořádně vyspí, jak si slíbila, řekla si světácky...) V téhle větě ...Jenže muž přežil, takže mu ještě probodl... zas není zřetelně jasné kdo komu, ale není to podstatné. Jenže už před ní (tou větou) začaly být spěch a nervozita postupně nahrazovány napětím. Na konci -- při návratu k letišti -- to začíná vyvolávat lehké mrazení... a domněnka se naplňuje.

16.11.2014 15:13:48dát kritice tipStvN

Dočetl jsem do konce, což je fajn. Závěr jsem nějak nepochopil. A ty věci kolem sexu jsou jak z červený knihovny. Přemýšlím, jestli by se to obešlo bez toho.

14.11.2014 13:57:21dát kritice tipZdenda
Sex a násilí jsou fajn. Docela me to bavilo.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.