Prasklina

Vezmi do pěsti hrst mých vlasů, tam v tom králičím místě vzadu na krku a rozbij mi hlavu o rám dveří.

Slyšíš jak to prasklo? To byla kost, jako skořápka.

Černou klikatou linkou ti teď na prsty vytéká všechen obsah mý hlavy.

Slova, obraty, pocity, všechno se ti to vsakuje do žil jako inkoust do papíru.

Už víš, znáš. Moje bolesti, moje smutný emoce, moje studený vnímaní světa, mojí barevnost, můj extremismus.

Máš to teď v sobě, točí se ti to v lebce jako chomáč spolknutích vlasů, je to stejně nechutný i nebezpečný. Amen