Něco o žalu vol. 1

Stále to neběží.

Zastavilo se to někde napůl cesty.

Chtěla bych si z kloubů strhat kůži, okousat ji, vytrhnout si hrtan a sníst ho jako jablko.

Bolest se mi rozlévá do řečiště příliš pomalu.

Jsem zaseknutá.

Celý svět se smrštil do malého chuchvalce prachu, vlasů a slz.

Kdo určuje tempo, kterému podléháme?

Ten pocit, že mi nepatří vlastní tělo.

Nemám tu dívku ráda, umí se udusit vlastními myšlenkami jen pro to, aby se nemusela postavit na nohy.

Vím, že jí bolí chodidla od toho, jak šlápla do střepů ze zrcadla, to jí ale neopravňuje, aby všechno kolem sebe obarvovala do tmavomodra.