Duchové

Duchové. A občas se napije. V tomto světle. A není to člověk na kterého by lidé ukazovaly. Skoro ho neuvidíš. A po konci světa po zatmění slunce. Kolem všecky ty komety a hvězdná znamení. Jsme tak nepatrní a zároveň ne. Předurčení a jedineční. To tiché plynutí jediného okamžiku. Těsně před výkřikem. A pak to propadání se a tolik bezesných nocí. Pískání v uších a na zítřek těšit se. A cítíš rodí se něco co je velké a celé. A stoupá pomalu nad obzor, jako slunce. Usnula. Když sám pro sebe. A proč vlastně. To něco zapomenuto, to něco co se zapomenout nedá. Pískat na psí kost. Básník ticho hlad a tma. To, že stýská se mi po příboji. Po moři, vlnách, po větru co voní solí. Po tvé tváři co viděl jsem ve slunci. Vína je všude dost a pálenku. Vzkaz v lahvi. Pád do nebe, pád ke hvězdám. Pro jedu z hvězd, zrozenému z jiskry. Když nebe je strop jeskyně. Pálava a já v dubovém lese. Není čím uhasit svítání. Život je setkávání, jsou zázraky. Knoflík mé noční košile. A ve sněhu běhá kos. To malé Navždy, to marné Teď. To veliké Kdyby. Že život dává smysl jedině v dialogu. Čím zacpat tu díru v boku v žebroví mé lodi. Rána, co se nezahojí. Chci abys dýchla se mnou. A tou vodou-mořem si tolik vzdáleni. Mrtvý-vyhnaný, vodka a cigarety. Když sedím mezi dvěma knihami. Tak opatrně odlupovat sluncem spálenou horkou kůži. Tak ukaž se. Tak svěď nás, a nebo nesváděj. Pohlaď mě jako svou kočku. A víš, jak ji pro to nesnáším. A horkost těla a rána a dřímota. Jsou mrtví šťastnější, řekni mi. Přece tady a teď, než se rozední. Čím zabalit všecky ty obavy. Dotknout se ústy.

---