Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
3/ CESTA VLAKEM:
datum / id27.12.2014 / 451839Vytisknout |
autorwittgenstein
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno744x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
3/ CESTA VLAKEM:

 

 

Následnou půlhodinu jsme vyhlíželi jako ze sebe unaveni dlouholetí manželé zralí už tak akorát na návštěvu jakési odborné poradny. Ona, sedící čelem ve směru jízdy, se dívala nastávajícím událostem vstříc, zatímco ke mně, usazenému týmž skutečnostem v protisměru, dojížděly ony tytéž už jen jako jakési vzpomínky původnější touhy odplouvající teď již do nikam.

 

Přitom ona čára nebo průhled, v němž se přítomnost okamžikově lámala do minulosti, se rovinatou krajinou pohybovala zhruba stokilometrovou rychlostí stále blíže ohlášenému Přerovu.  

Na kopci Hostýna napravo se stával stále více zřetelnějším chrám, aby po čase se i jeho nabytý barokní majestát umenšoval vzrůstající vzdáleností do stavu těžce šedomodře namlžené dálky vzdáleně splývajícího obzoru.

Celý kraj se jevil takovým divně prázdným stavem, v němž by se za touhou případně prostrkující ruka nesetkala s odpovědí žádného zhmotnělého cíle.

Stav bytí v rosolu bez paměti i bez počitků.

 

Marně jsem tedy natahoval nos, abych si zapamatoval vůni, kterou dívka dozajista voněla.

 

Věděl jsem totiž, že to bude již zanedlouho, a navždycky.

 

Chvíli jsem se sice umlouval, že jí v posledních zbývajících minutách ještě narychlo povyprávím poučení plynoucí ještě z jiné sady mých haiku, jež jsem skládal pouze ze slov názvů železničních stanic v celé zemi, no ano, už se mi vybavuje ten rozdíl, ale jak jej co nejpřesněji rychle říct…

 

Tehdejší gottwaldovská vznikala jakousi násilnickou intervencí, při níž jsem v přesném řádu pravidel v kruzích proti směru hodinových ručiček odstraňoval postupně ze seznamu jednotlivá písmena nebo jejich shluky, víceméně jako bych škubal tučného ptáka až na několik výsledných kostí porozházené kostry jeho jedinečného vnitřního smyslu ve výsledném vzhledu jedinečně možné podoby přisouzeného sedmnáctislabikového tříverší.

 

Jiným postupem nebylo z daného závazného slovního materiálu žádné jiné kánonické haiku možné, hrál jsem si tedy řízenou náhodou na osud.

 

Jistě, mohl bych zde přiložit příslušnou ukázku úvodu i výsledku k naprosto snadnému vysvětlení, ale jsem líný hrabat v krabicích se starými rukopisy, ovšem na takové případné přání tamté dívky Agáty z mezinárodního prázdninového rychlovlaku bych tak dozajista učinil.

 

BŘECLAV STÁTNÍ HRANICE    BŘECLAV    MORAVSKÁ NOVÁ VES    LUŽICE

HODONÍN    ROHATEC    BZENEC PŘÍVOZ    MORAVSKÝ PÍSEK  

NEDAKONICE    STARÉ MĚSTO U UHERSKÉHO HRADIŠTĚ    HUŠTĚNOVICE    NAPAJEDLA

OTROKOVICE    TLUMAČOV    ZÁHLINICE    HULÍN       

BŘEST    ŘÍKOVICE    HORNÍ MOŠTĚNICE    PŘEROV

 

– O čem zrovna přemýšlíte? Tváříte se velmi zasněně.

– Že bych vám měl ukázku tamtoho gottwaldovského haiku přibalit příště do vlaku. A ta moje zasněnost zřejmě souvisela s tím, že neodhadnu, kterou bych se měl kvůli němu začít prohrabovat banánovou krabicí.

– Snad taky do té doby popostoupím v tom svém vyšívání…

– Přihřebíčkujete ho hotové na rám?

– Abych si ho jako vyvěsila na zeď v děcáku?

– Anebo třeba kdesi do kuchyně, jak kdysi vysívávaly ty modře vyšívané dečky.

– To už spíš si ho nechám všít jako zadní díl do nějakých příštích letních šatů. Možná bych tím mohla vzbudit zájem okolí, – shrnula rozverně s dívčí radostně nadýchnutou pýchou.

– Proč by ne, když ke kostýmu přidáte i ty vaše korále.

 

Naráz jsem si přál, aby třeba řekla: Já tam cvrknu tu bílou za Moštěnice a vy mi tam shrňte tu červenou za Přerov.

 

– Kam až jedete?

– Do Těšína.

– Do Těšína? – udivila se: – Jak znám z televize, tak prý je to tam dost hustý.

– To jo. Svině všude. Od špiček hromosvodů národního výboru až po ten nejposlednější konec poslední slepé uličky.

– To si nevyberete. V Přerově to není lepší o nic víc.

 

Když potom vstala a nahodila si červený baťoh na záda, než vykročila ke dveřím uličkou mezi dvěma řadami sedadel, tak mi vlila ještě poslední naději.

– Jízdenka mi skončí až za čtyři dny, snad se o víkendu tady někde na trati potkáme. Budu tu jistě na kolejích směrem více severním. Tedy pro vás od Těšína blíž. Odkud odjíždějí všechny vlaky.

– Bývávalo. To jsme se s Járou ještě zdravívali.

– Vy asi nemáte Nohavicu moc rád.

– Ne.

 

– Tak se mějte.

 

Hned nazítří jsem na trať vyrazit nemohl.

Celé dopoledne jsem strávil dalším bezútěšnými jednáními se sviněmi, které se mě proti všem mým oprávněným nájemnickým právům snaží vystrnadit z doposud mnou obývaného nájemního bytu.

V případě prasat přírodních, a zejména jatečních, by se již jednalo o několikerou jejich postupnou generaci, zdejší městští prasečí jedinci pořád titíž mě ve prospěch jakéhosi jejich ještě významnějšího sviňáka obtěžují dobrých šestnáct roků, podrobnosti takovýchto dějů z repertoáru společenské prasečnosti si lze v souvislosti s mými okolnostmi přečíst ve velmi odpovídajícím líčení na stránkách jistého strojopisu George Orwella.

 

Budiž, absolvoval jsem cvičně dopolední hodiny lidské trapnosti, ve výsledku zůstal i nadále na několik příštích týdnů stále týmž orwellovskými prasaty nechtěným nájemníkem.

Leč tímto vítězstvím jsem se ovšem v mé osobě sedmašedesátníka zbavil možnosti celého jednoho dne úžasu se setkání s včerejší železniční vílou slečnou Adélou.

 

Přesto jsem odpoledne nelenil a vítězoslavně nezahálel a pro cestovatelské účely si naopak nachystal do černého vikslajvantového baťohu koupeného před roky u vietnamského trhovce několik kusů příštím účelům zásadního inventáře, z nichž se zde mohu rozepsat o předmětech jako videokameře, fotoaparátu značky Nikon, notovém stojanu seskládaném v černém pouzdru na sdrhnutí šňůrkou nahoře a půjčeném od sousedů bydlících v domě na protější straně ulice mé zatím dosavadní poštovské adresy.

Nato bych se mohl případně ještě bohatěji rozepsat o pouzdru a třínohém stativu, jehož lze použít jednak jako transportní náplně do zmíněného futrálu se zapínáním na suché zipy, v terénu pak našroubovat a vztyčit pod kamerou nebo fotoaparátem, zde již podle volby nebo účelu případně míněného záběru.

Ještě kvůli charakterizaci mého cestovatelského milieu nezapomenout zmínit dvoulitrovou petláhev míchané limonády nesené s sebou, ne všude na mých pěších cestách totiž bývávají připraveny nálevny.

 

Poslední věc, kterou jsem si dovnitř černého baťohu na osudovou pouť příštím dnem nachystal, se ovšem neodvažuji popsat, poněvadž jsem tuto v zůstatkové hodnotě několika korun a haléřů zcizil komusi s ní pracujícímu, jenž si vůči mně naprosto neopatrně dotyčný dvojpředmět na jen sotva sotva pár chvilek tenkrát odložil opodál kolejiště zdejšího posunovacího nádraží.

Popřípadě tento proti mne nyní svědčící corpus delicti jako zcela již původnímu účelu nevyhovující pracovní pomůcku k dalšímu používání odmítl; či dokonce zahodil.

Kdybych totiž dotyčný předmět jmenoval, popřípadě pouze jeho původní užitek jen naznačil, mohl bych být kterýmsi svinským úřadem stíhán za krádež, poté v důsledcích zcela samozřejmě exekuován, popřípadě odsouzen i k vězeňskému trestu nepodmíněnému, jak se již obdobně přihodilo komusi jinému, vzpomeňte si pro výstrahu na případ olomouckého tykadláře Smetany.

 

V noci se mi zdálo, že jsem v předešlém bytě více nežli třicet let mnou obývaném honil jakési kočky, nikdy v životě žádné domácí zvíře nemaje.

V průběhu krátké zaujaté honičky jsem vběhl do koupelny, kde jsem byl z rohu vpravo ode dveří čímsi osloven.

Píši schválně ono čímsi, neboť zvuk se nesl z nevysoké hromady starých hnědých povětšinou plátěných hader v rohu za automatickou pračkou, kde za ní bývávalo místa k takovému živoření vždycky dost.

Mluvící hadry se chvíli při řeči různě vlnily a vzdouvaly, dokonce světlem zlátly, až nakonec ze sebe vytvořily stále více zoomorfní tvar, z něhož se nakonec zmodeloval Vilík, bývalý pes mé neteře.

Ten mi cosi říkal, dokonce mě káral, a já jsem nebyl ani trochu udiven, že tohle zvíře mluví, neboť i v reálných dobách jeho existence, jaký to byl prevít, bylo jenom otázkou času, kdy se se mnou dá při nějaké příležitosti jenom tak ledabyle do řeči.

Vzbouzel jsem se s tímto Vilíkovým poučováním, z něhož jsem se nic nepamatoval, a s myšlenkami na jakési možná jeho zásvětní důtklivé proroctví půlhodinku poté vycházel na ulici vedoucí směrem k nádraží.

 

Koupil jsem si za necelých tisíc korun onu jízdenku platnou na všechny trati po dobu příštích čtrnácti dnů, s černým umělohmotným baťohem na zádech zašel perónem do podchodu, kde jsem se dobrovolně začal vydávat osudu.

Neboť všechno příští už bylo pouze v jeho moci, jak mě možná o zrovna téhleté pravděpodobnosti dávno mrtvý pes Vilík zrovna o této noci poučil.

 

Z Těšína směrem k hlavní trati Bohumín-Břeclav vyjíždějí tak časně ráno ve víceméně stejnou dobu dva osobní vlaky, úřední rozdíl mezi jejich odjezdy činí asi dvacet minut.

Ovšem, jak už to bývá, úřad plánuje – ale osud rozhoduje, jakými událostmi tajemky tajenek těchto plánů vyplní.

Jeden vlak přijíždívá od Slovenska a mívává zpoždění kvůli hraničním kontrolám, hlášeným i neohlášeným výlukám na trati, a podobným jiným stejně tak zcela běžným příčinám.

Vlak druhý, přijíždějící na obrátku od Ostravy, je znám zejména zpožděními z důvodů čekání na povinný vlakový přípoj, jak je víceméně všem Těšíňákům známo z celodenních chronických hlášení nádražního rozhlasu.

 

Budiž zde však dodáno, že občas zdejší nádražní automatičtí hlasatelé oznámí čekajícím jako příčinu zpoždění i jakési záhadné technické důvody, v nichž my, znalí, ihned víme, že na dotyčném jízdním úseku dlouhém asi čtyřicet kilometrů zase kdosi skočil pod jedoucí vlak, přičemž zpoždění tohoto druhu den ode dne přibývá.

Takže při takovémto vývoji je možné na konci jen jediné dílčí trati predikovat, že za nějaký čas tu bude v provozu méně pasažérských osobních vlaků nežli zpoždění.

 

Onoho úvodního dne jel jsem tedy směrem na Ostravu, přesněji na Porubu, nebo Svinov, když příslušné jméno záleží a odvozuje se podle stavu převládajícího ideologického režimu.

Letos tedy, a nedivím se, kvůli jejich společenské nadúrodě: Svinov.

 

Na tamním nádraží, jež je už od nepamětna bezprostřední součástí dávné Wittgensteinovy trasy, jsem čekal na rychlík od Bohumína, který navazuje na onen druhý osobní, dnes zpožděný, od Těšína a Uher, to vše s takovou podrobností píši, vypisuji, k důkazu, jak na wittgensteinovských intelektuálních trasách všechno vždy spolu a ve všem souvisí.

 

Třeba hned ony dva pro mé cíle navazující rychlíky.

Ve stejném směru na Přerov jedou opět dva po sobě, s rozdílem půlhodiny, jeden s koncem trasy v Brně, kterou má druhý v Břeclavi.

 

Císařpán a Mocnář náš byl opravdu geniální, dal-li takový zázrak intelektově nepředstavitelně náročného strojoběhu dohromady, podle nějž, popřípadě v něm, my jezdíme i za sto a padesát let!

 

Celou dobu svinovského čekání jsem se samozřejmě velmi bedlivě rozhlížel, zdali se sem jakýmkoli způsobem nezjeví směrem od Přerova ona předvčerejší dívka Agáta.

I přes pozor a zaujetí, nikoli.

Proto jsem nastoupil do rychlíku prvního, lidově zvaného Brňák, v železniční systematice možná vedeného pod názvem Radegast.

 

Celou cestu jsem bedlivě vyhlížel z okna, zdali můj živý cíl nezahlédnu v protisměru na perónu kteréhosi míjeného nádraží.

 

OSTRAVA-SVINOV    POLANKA NAD ODROU    JISTEBNÍK    STUDÉNKA

HLADKÉ ŽIVOTICE    SUCHDOL NAD ODROU    JESENÍK NAD ODROU    POLOM

BĚLOTÍN    HRANICE NA MORAVĚ    DRAHOTUŠE    LIPNÍK NAD BEČVOU     

PROSENICE    PŘEROV 

 

Ve Studénce, například, se přestupuje do lokálky směrem na Nůž a Vidličku, tedy Příbor, v němž se narodil Sigmund Freud, nepomyslel jsem si při průjezdu, jak zrovna jeho odkazu bude v mém příštím příběhu ještě potřeba.

 

Dojel jsem brňákem do Přerova, následující půlhodinu se rozhlížel po platformách všech několika nástupišť, jakož i zacházel do podchodů i vestibulu, jestli na kterémsi zdejším místě nezahlédnu vytouženou slečnu Adélu.

Mezitím jsem koumal nad sestavením plánu další cesty, s nímž jsem byl hotov ještě dříve, nežli do přerovského nádraží dojížděl onen bohumínský rychlík na Břeclav.

 

Poněvadž směrem na Ostravu v nejblíže brzkém čase stejně nic nejelo, nasedl jsem inspirovaně do břeclaváku a dojel s ním do Hulína, kde jsem přestoupil do jakéhosi přerováku s odjezdem však ihned rychle nazpátek.

V průběhu obojích cest tam i zpět jsem se nezdržoval rozvalený v pohodlí kupé, nýbrž asketicky nuzující stoje předkloněn u oken v chodbičkách, neboť jsem na každé míjené i zastavené stanici sledoval, zdali slečna Adéla zde nevystupuje či dokonce, konečně a chválabohu, nevchází z perónu do vlaku.

Při zastávkách jsem se především snažil zahlídnout za každý roh nádražních budov, zdali zde někde můj fetiš nelelkuje při nějaké případné s Wittgensteinem jakkoli související protofilozofické činnosti.

 

Z Přerova mě rychlíková mašina táhla zpět směrem na sever již s umně rozplánovanými sektory mých příštích pátrání. Proto jsem minul Hranice, a vystoupil v rámci mého turné na příští rychlíkové štaci, tedy v Suchdole, v němž jsem nikdy předtím v životě ještě sebeméně nebyl.

 

Když jsem tedy vystoupil na tamním druhém nástupišti, jak mě přivítal hlas nádražního tlampače, upřímně jsem se sebe poněkud zdiveně zeptal, proč tady tedy vlastně jsem, když ona tu přece ze žádného rozumného důvodu býti nemá, obzvláště v tak nekonečně vylidněných zdejších Sudetech.

Po téměř hodině marného vystavování těla mé fyzické přítomnosti vůči každé přijíždějící soupravě z obou stran s cílem by mě, pokud se takto nachází, uvnitř zahlédla.

Pokoušel jsem tam míjející vlaky všechny, třebaže jsem věděl, že, s ohledem na podmínky jízdenky poskytnuté vlakové slevy, ve žlutých vagonech Regiojetu nebo černých Lea, jako i stejně občasných pendolin, ona uvnitř stejně cestovat nemůže.

 

Následovala na několik chvil moje vizuální přítomnost na nádraží v Hranicích, poté, převezen jako nějaká kulisa, jsem se po pár minutých stanicích ocitl v ráno již vyprávěné Studénce s tou freudovskou odbočkou.

 

Následovala destinace Ostrava hlavní nádraží, následovaná příležitostí Přerov nazpátek s další prohlídkou pamětihodností jeho nádraží.

 

Ostrava-Svinov, Přerov, Hulín, jezdil jsem rychlíky i osobními vlaky ve stejném komfortu třeba jako ti Pražáci tím jejich metrem na Kačerov, Přerov, Hranice, Malostranská, Otrokovice, Přerov, Výstaviště, pardon, to by bylo tramvajkou po Ostravě, Bohumín.

 

Přerov. Ostrava-Poruba.

 

Když jsem si to moje úsilí posčítal, hned v tom prvním dnu jsem projel po Wittgensteinově trase málem 2 000 železničních kilometrů, což vyděleno, obnáší téměř dvacetinu délky rovníku po obvodu nejotylejší proporce zeměkoule.

 

Pokud se kdosi o příštích prázdninách umane, může ta těch čtrnáct dnů platnosti prázdninové železniční slevy dosáhnout hodně interesantního cestovatelského rekordu, Císařpán a Mocnář náš moc dobře věděl, když tenkrát dávno málem před dvěma sty let s tímhle ajzboňáckým zázrakem s pomocí boží začínal.

 

Večer jsem se dostavil do Těšína s posledním večerním smráknutím pár minut po desáté, utahán, jak bych snad ty všechny dnešní absolvované vagóny namísto těch lokomotiv tahal po kolejích C. K. Severní dráhy Ferdinandovy za sebou celý den jen já sám.

 

A celou noc Přerov!

 

Pořád dokola jenom sám zpíčenej Přerov!

 

Jemuž v jednu chvíli myl sám Sigmund Freud nohy, nebo co!

 

Druhého dne platnosti mé čtrnáctidenní slevové jízdenky jsem vyjížděl z Těšína o hodinu dříve nežli včera, v komfortu poloprázdného interiéru přízemí poschoďového vagónu osobního vlaku elefant se nechal dovést i s naditým báglem opět do Svinova.

Kde jsem poznovu nastoupil do rychlíku brňáku, jehož obě průvodčí mě doposud ještě neznaly.

 

Dvacet minut před sedmou jsem se již rozhlížel po přerovském perónu, jestli někde nezahlídnu alespoň kousek červenošedého baťůžku.

Ani její, ani cizí, z tohoto sortimentu nic.

 

Nežli jsem dojel a dobral se k předchozímu zjištění, ve volných chvílích mezi sledováním projížděných stanic jsem rozmýšlel o následující okolnosti.

 

Pokud někoho zdejšího požádáte, aby vám popsal, jak si představuje zvuk projížděné železniční tratě, s naprosto nejvyšší jistotou vám odpoví popisem nebo předváděním zvuků svistotu rozráženého vzduchu za oknem, klapotem vagónových kol o venkovní pražce a spoje kolejnic, houkáním lokomotivy. V různých množstvích, druzích a intervalech sebou zažitých zvuků vám představí nebo shrne cosi jako realitu, s níž se setkal, jak ji zná.

Obdobně jako každý jiný jednotlivec zdejší populace, z níž v obdobných imitacích nezapomenutelně vynikal proto nezapomenutelný Strýček Jedlička, vám v různé míře nápodoby či popisu obdobně představí realitu.

 

Studénka. Příbor. Freud. Celou noc!

Bacha, aby i mně nespadl na hlavu most!

 

Zdejší obyvatelé žijí v realitách, každý v každé dílčí své, vsypáni do jedné reality veliké, zdánlivě jen společné všem, z níž si však jeden přes druhého uždibují kousky.

Přičemž jim proto naprosto uniká, že ani ta jejich největší realita není, jakož i neznamená totéž, co intelektuální pojem svět.

 

Z takovéto poznávacího nesouladu plyne, že pokud vůbec s čímsi takovým začnou, ve výsledcích popisují či zobrazují svět jako věci, nikoli jako dílčí intelektuální fakty, jichž je svět od samého jeho počátku ihned od druhé věty souhrnem.

 

Hladké Životice. Ani tady nikde není. Jak se to tady asi jmenovalo za Rajchu?

 

Proto jsem si již před časem dovolil takový jeden pokus.

Veden Wittgensteinem, rozhodl jsem se sezvučit, čili sonifikovat, celou trať Břeclav až Petrovice nějak jinak, dokonce několika způsoby.

Začal jsem tedy celou velikou mapou všech domácích železničních tratí a vypreparoval z tohoto grafikonu, očistil, jednu jedinou trať samu. Vznikla mi jakási křivka, tvar jejíhož průběhu jsem v jeho šikmosti otočil jako celek do přísně horizontální polohy.

Kdo se již kdy setkal s jakýmkoli vizuálním záznamem jakéhokoli zvuku, vybaví se mu, že každý graficky zvukový záznam připomíná graf.

 

Suchdol. Zde staví až ten břeclavský rychlík směr Vídeň půlhodinu za námi.

Vlastně ne, stavíme my, on projíždí.

Nic. Jako včera.

 

Tento graf vzniklý ze zcela běžné mapy jsem do zvuků nepřepisoval já, nýbrž můj dávný známý, jehož přítomnost na světě jsem zaznamenal, bylo mi toho roku zrovna padesát.

 

Dělo se v hale brněnské vysoké výtvarné školy, v níž ještě od nedávných klauzur zbyl takový zvláštní obdélníkový stůl na nízkých nožkách, jehož plocha byla celistvě posypána popelem.

Pod deskou byly pravidelně umístěny plechové trychtýře zcela krámsky běžných reproduktorů.

Bylo mi jasné, a nikdo mi nemusel tento vehikl zapojit k ukázce, že zvuky se bude popel na desce různě vzájemně sesypávat, mísit, tvořit obrazce, úplně jak to bezděčně činí odnepaměti písek na pouštních dunách nebo železné piliny přitahovány jinak neviditelnými silami každého obyčejného magnetu.

 

Od tamté doby tedy vím, čím jsou způsobovány ony tajuplné obrazce na plochách obilních lánů a nemusím snad o téhle příčinnosti vykládat každému hned na zapískání strojvůdcovo tady uvnitř kupé jedoucího rychlíkového vagónu.

 

Jeseník nad Odrou. Další manko, milá manko, a to jí v baťohu vozím už druhý den vyzváněcí zvuk určený do jejího mobilu, čili takový individuálně jedinečný dárek shrnující celou tři jízdní hodiny dlouhou trať heslovitou zvukovou bilancí trvající několik vteřin.

 

Jenomže tímto dárkem se jedná o sonifikaci jinou, ne tu původní, kterou mi udělal tamten dávný student Jiří Suchánek za příštích několik minut poté, co jsem ho oslovil na fejsbuku prostřednictvím pouhé zprávy, doplněné ovšem odhadem, že určitě on byl autorem tamtoho brněnského akustického stolu zvukového zázraku.

 

Potvrdil mi můj pouhý předpoklad, pouze doplnil, že se nejednalo tenkrát o nějaký jen tak ledasjaký popel, nýbrž o písek, pro který si sám dojel do marocké pouště, píšu, abych co nejzřetelněji každé mnou tak toužené případné čtenářce ozřejmil, co to je vlastně za námahu a cíl ten intelektuální fakt.

 

Vzdálen ode mne ve stejné chvíli virtuálním prostorem, přeložil tamtoho pozdního večera podobu části mapy do matematického tvaru jakéhosi předpisu, který prostřednictvím mi zcela neznámého počítačového programu převedl do výsledku kvílivého zvuku.

 

Pokud by si však kdo obdobně přetransponoval jiným programem podobu téhož dílu mapy, tedy citátu z ní, do grafické existence notového zápisu, mohl by si, a bylo by, znělo, jistě mnohem ještě lépe, kdyby mohla, takovouto notaci zahrát na hudebním nástroji, popřípadě přímo zazpívat dejme tomu sopránkem.

 

Zazpívat si železniční trať.

Po které tenkrát jezdíval i Ludwig Wittgenstein.

Jinak též velmistr těch různých řečových překladů, přepisů, transformací a transpozic.

 

Polom. Do kapsy si šolom.

 

Neboť psaní není nežli rýmováním stíhání odedávna daných rytmů, bit mu, jenomže ani tady, holka, nebyla.

 

Když jsem uznal, že ona by již nikam dneska odjíždět nemohla, z Přerova, po hodinovém pozorování tamějšího nádražního cvrkotu, jsem se nechal vyvézt přistaveným osobním vlakem nazpátek do první příští stanice, která se jmenuje Prosenice.

Učinil bych jako stratég jistě lépe, kdybych býval vystoupil až teprve v ještě příštím Lipníku, jenomže co můžete chtít, od začátečníka na samém počátku jeho cesty, nežli omyly.

A jaký mám důvod takto o sobě samém nesmlouvavě psát, třeba hned po teprve prvním klopýtnutí si vyčítat chyby a nedostatky, bezprostředně ihned vzápětí vysvětlím.

 

Ve jménu jejího příkladu, ano, slečny Adély, způsobem vzpomínek na její odkaz rozhodl jsem se začít umanutě vyšívat železniční trasu.

 

Nikoli snad prostřednictvím napnuté kanavy, barevné bavlnky a ostré jehly, to ne, o čemsi takovém nemůže být ani řeči, vždyť takovou zručnost přece odjakživa nemám.

Zato by takové dovednosti mohla mít kterási ze zdejších čtenářek a pro ně by svedla v obloučcích perličkových stehů opakovanou nití zvěcnit onen graf citátu z mapy, který já již v minulosti sonifikoval.

 

Vstoupil jsem tedy v Prosenicích, jejich místo bezprostředně u kolejí si představte jako jakýsi vpich.

Jako byste zrovna na tomto místě začali vyšívat do plachty světa.

Vedouce vpich myšlenou obří jehlou seshora, pod kanavou poté jako byste pokračovali v neviděnu nazpátek do pouze jen myšleného Přerova, kde jehlu vypíchnete vzhůru a pokračujete s ní nad kanavou k tamtomu vpichu v Prosenicích, kde se ponoříte pod látku a vypíchnete se v Lipníku nad Bečvou opět nad hladinu kanavy, nad ní se vrátíte do Prosenic, v nichž se vnoříte pod a zamíříte na Lipník.

Následují Drahotuše, po nich Hranice, a tak dál.

 

Každý si tento předpis může zkusit pomocí kusu papíru s natištěnou mapou.

Dávné vyšívačky nazývaly tuto techniku řetízkovým stehem.

Zatímco klasik Marcel Duchamp by byl určitě ony vznikající nadkanavové i podkanavní  vzdálenosti mezi jednotlivými stanicemi paralelně vizualizoval v centimetrech naturálně použitých nití, a nainstaloval by je ve výstavní síni spolu s vyšívaným citátem mapy.

Jakož i s příslušnými pouzdry či etujemi na ony dotyčné délky k ukázce i porovnání odstřihlých niti.

 

Ano, vystavovat kolejnice v plných délkách napadne již v současnosti zcela samozřejmě každého, ale zcela běžné krámské vyšívací bavlnky v jejích pouhé měřítkově topografické délce?

 

To radši, k poučení i oddechu, nechat spočinout zraky na tělech umělohmotných zahradních trpaslíků v podobách například esoterických čápů, vil, že ano…

 

Nemít v černém baťohu nachystánu jistotu onoho tajemství od předvčerejška, byl bych se asi v těch Prosenicích celou tu příští půldruhou hodinu nudil v nekonečném čekání na příjezd dalšího osobního vlaku směrem dál na Hranice. Abych potom, vyšívaje cestu imaginárnem, vystoupil až v oněch Drahotuších.

A z nich se příštím vlakem vrátit jako jehla do toho Lipníka.

Za hodinu potom z něj zase směřovat tam o jednu zastávku nad Hranice do Bělotína, z Bělotína v jednom dílčím řetízkovém stehu po hodině nazpět do Hranic.

 

16. Pokud jsou používána slova a pokud vznikla z myšlenek o umění, potom jsou pouze uměním a nikoliv literaturou, stejně tak, jako čísla nejsou matematikou.

 

Navíc se mi takovým kroksunových přesunováním i zvyšovala statistická šance, že slečna Adéla, pokud mě bude míjet v kterémsi z okolo projíždějících vlaků, mě na takto nepatrně malém prostoru z okna kteréhosi z nich snadněji zahlédne.

 

Navíc jsem vždy cestujícím ten nejzřetelněji viditelný detail každé navštívené stanice označil těsně před odjezdem nalepeným plakátkem se slovy doposud jen pouze nám dvěma na celém světě srozumitelného vzkazu.

 

 

Pro všechny pak zde čtoucí, kteří některým dílčím jednotlivostem mého líčení nevěří, dokonce je bagatelizují jako výmysly a s namyšlenými úsměšky je označují za fantasmagorie, tak všechny takové odkazuji na intervalové konstrukce již oněch úvodních hned úvodních C. K. jízdních řádů na této trati, jež byly schvalovány Císařpánem a Mocnářem naším osobně, a které již ony byly stanoveny tak, aby vzájemnými průjezdy vlaků umožnovaly ona dílčí teritoriální vyšívání.

Vždyť přece v tamtom čase se železniční vzkazy předávaly v rytmech telegrafů obdobných zvukům šicích strojů, prostřednictvím signálních jehel operátorů, vysílajících v obdobně stehovitých znacích Morseových abeced.

 

Ostatně, i mnohé jiné pro představivost užitečné, co bez jakéhokoli našeho dnešního sdílení zůstalo od tamtěch céká časů zachováno do dneška, nevidíme, neodlišujeme, nerozumíme, nechápeme.

Naditým v našich dílčích realitách nám smysl světa zcela uniká.

 

Proto mi hodina čekání na nástupišti v tamtěch hned prvních Prosenicích nepřišla v mém vnímání ani zbytečně dlouhá, a už vůbec ne promarněná jen tak nanic.

Vláčel jsem přece již druhý den na zádech v báglu barvy lesknoucí se smrti ono svoje tajemství.

 

Odložené mimo jejich těla, sebral jsem ty dvě původně oranžové signalizační vlaječky kterémusi z těšínských posunovačů, celé ukoptěné od olejů, kolomazí a mazadel.

On o ty dva textilní kusy nestál, zatímco já ano.

Třebaže hmotně pořád stále stejně reálné, přesunul jsem je pouze jako smysl, význam, popřípadě účel, z jedné reality do jiné.

 

Na podlaze kuchyně mé dosavadní ještě poštovní adresy, podloženy rozprostřenými dvojaršími tištěných nabídkových tiskovin kteréhosi supermarketu, obě jsem je několikrát důkladně natřel bílou latexovou barvou, pozorně na rubech, stejně tak opakovaně z líců, aby plochy jejich tkanin po zaschnutí ztvrdly a co nejvíce zpevnily.

 

Po několika dnech mé lakýrničiny byly výsledkem vlaječky už v imatrikulačních barvách ikonografie svatého Paradiktýna, tedy obě žlutozelené podle dělící je diagonály – na jednom praporci vedoucí z levého spodního rohu do pravého nahoře.

Zrcadlově pak odspoda vpravo šikmo vzhůru na druhém kusu, tedy v přesném pojmenování již standartě, ve kterou se změnila každá z původních vlaječek se zpevněním její plochy hmotou vetřeného, vsáklého a uschlého množství barev i ocelovými drátky vpletenými do obvodů ploch obou.

 

Poté jsem rozložil pavoučí síť těla notového stojanu, následně kamerový stativ.

Na vztyčený šroub panoramatické hlavice natočil napevno videokameru.

Do horní části záběru úzkostlivě vkomponoval bílomodrou názvovou tabuli místa, zmáčkl tlačítko nahrávání a přešel od kamery deset kroků s notovým stojanem a oběma standardami.

Postavil stojan, zatížil jeho nohy cihlou přivláčenou rovněž přes všechny ty železniční dálky v černém baťohu.

Držící pevně v každé ruce jednu vlajku vyzkoušel pohyby odkoukanými od posunovačů několik pozic s co nejdále do stran rozpaženýma a vzhůru vztyčenýma rukama.  

 

Navrátil jsem se ke kameře, ověřil si výsledný dojem i podobu všeho, co jsem opodál natočil.

 

Posunul poté stativ s kamerou na ještě filmařsky optimálnější místo.

 

Přešel zpátky k notovému stojanu, položil na jeho šikmý pult list natištěné partu.

Připevnil ho v ochraně proti poryvům větrů v horních rozích dvěma kolíčky na prádlo.

Připravil si ruce s vlaječkami, soustředil se, poté rozpohyboval paže podle poloh značek vytištěných jako obrazové instrukce namísto notového zápisu.

 

PAUZA     P     R     O     S     E     N     I     C     E     PAUZA                                                            

 

Vysílal jsem postupně na kameru znaky alfabetu standardizovaného mezinárodního námořního signálního vlajkového kódu, co štronzo statické polohy se dvěma drženými vlaječkami, to jedno písmeno abecedy.

 

Když jsem svoje vysílání dokončil na jedné straně prosenického kolejiště, s kamerovým stativem festovně pevným i pavoučím stojanem v rukou s černým baťohem na zádech jsem podchodem pod kolejemi stále stejně hlavní dráhy přešel na perón protilehlý.

 

PAUZA     R    A    D    W    A    N    I    T    Z     PAUZA     P    R    O    S    S    E    N    I    T    Z     PAUZA

 

Jak přesně znělo tenkrát před sto lety za Wittgensteinových časů v sousedství zdejšího kamene délkového kilometrovníku označeného vytesaným číslem 192 vzdálenosti od vídeňského Severního nádraží.

 

I v následujících dnech jsem brzy ráno vstával a večer na začátcích nocí přijíždívával na těšínské nádraží v obojích směrech od Ostravy.

Celé dny se ke snídaním živil bohatě cukrovanou kukuřičnou kaší Mišutka, rozmíchávanou na talíři ve studeném mléce do konzistence rybářského knedlíkového těsta. V tomto stavu i zcela obyčejná mletá kukuřice chutná například po fících.

Zatímco dotyčný talíř jsem za těch čtrnáct dnů ani jednou neumyl, průhledných půlkilových pytlíků oné žluté kaše jsem si nakoupil den před mými čtrnáctidenními vlakovými výpravami v číselném vyjádření 20, jak každému nedůvěřivci sám obrýlený majitel prodejny zdravé výživy v rámci reklamy jeho vegetariánského koloniálu jménem Vega jistě rád dosvědčí.

Jeho případným reklamním snahám připojuji i já dodatek, že dotyčná oficína s nabídkou zejména zrní, kaší a mouk působí na českotěšínské Havlíčkově ulici, abych i takto dotvrdil, jak ve všem je realistické moje líčení.

K večeřím jsem si ve stále tomtéž jednom třílitrovém černém kastrolu vařil nebo ohřívával porce krmě jiným zcela neznámé mimořádné gravitační intelektuální síly a pro někoho sytého i naprosto nepředstavitelné chuti: chlebový guláš podle mého opravdu vynikajícího receptu, servírovaný večer do talíře po vylízané ranní kaši, jedinečný úspěch mezi strávníky pokaždé zaručen.  

Bylo léto, prázdniny, k vegetativnímu životu nutné vitamíny jsem si tedy urval nad ploty.

 

Všechno mé nádobí jednoho talíře, jednoho kastrolu a jedné lžíce jsem nemusel umývat ani po večeřích, najeden jak říšský jenerál, stačil jsem se pokaždé vykoupat a na klávesnici noutbuku vyřídit aspoň tu nejakutnější fejsbukovou korespondenci.

V krátkých nocích občas nechal dobíjet baterie videokamery i nikona.

Ráno sotva po svítání opět nahodil černý baťoh na záda.

 

Byť svou řeholi popisuji střídmě, čtrnáctidenní život kohosi jako následovníka Wittgensteinova krokosledu po sto letech není žádná tuzemsky nenáročně obvyklá dovolenková rekreace, vždyť v údělu pouze samé obrazy, znakové řeči, žízeň, řečové hry s nimi, tahání na zádech jiným zcela zbytečné cihly a v celodenním slunečném vedru obezřetnost vůči těsně před tělem projíždějících vlaků i neustále vyhlížená cestovní spojení.

A do toho, co lze nazvat únavou, stále více se zvětšující se smutek, a po čtyřech dnech již všemi končetinami se rozlézající lítostivá předtucha, že se slečnou Adélou s těmi jejími na první pohled tak nějak divně lívancovitě rozpláclými rty se na žádné kolejové trati světa už nikdy v životě nepotkám, a s touto zamlklou lítostí neustále prožívané obnovované naděje, že teď, právě zrovna teď tahle holka zrovna teď vystoupí ze zrovna právě toho dojíždějícího vlaku.

 

Postižen těmito představami, když od tamtěch prázdninových dnů nastupuji do kteréhokoli vlaku, tak vždycky poslední ze všech ostatních na peróně, a pokaždé se ještě hlavou ohlédnu, jestli ona snad odněkud nedobíhá na tentýž přípoj taky.

 

Je jistě vyloučeno, aby taková jedinečná zkušenost a touha mohla mít někdy následnici, ale co se dá dělat, když zážitků spjatých s Wittgensteinovou dávnou existencí mi i po tamtěch prázdninách stále přibývá.

Nejsem nevděčný jedné, tamté slečně Adéle osudové, která se mi třeba zrovna ona jako následek po mé příští výzvě do mého života jako řečová hra svého druhu ještě navrátí, ale vyzývám k čemusi  i jiné konvolutem tohoto zde poznámkového sešitu autorsky vedeného v žánru knížek či příběhů ženského čtení, ve jménu i tamtoho skvělého chlebového guláše, jehož recept kterési touto mou výzvou oslovených zájemkyň býti případnou společnicí mých vlakových cest čtrnácti dny příštích prázdnin dokonce v případě nějaké základnímu tématu odlehlé chvíli i třeba prozradím.

 

Proto pokud jste některá zde již natolik předchozí četbou mentálně dospěla, doprovázejte mě tedy o příštích prázdninách na cestách vlaky po kolejích dávné C. K. Severní trati Ferdinandovy sem a tam čtrnáct dnů od Břeclavi po Bohumín, nazpátek, aniž snad může mít tato cesta konec nebo začátek či průběhem jiný směr nežli konstrukčně vylehčený zaujatý zájem k dávnému Ludwigu Wittgensteinovi. Vedoucí intelektuální mysl co nejvíce chápavě prostřednictvím různých souvisejících různě hmotných intelektuálních výkonů časem nazpátek.

Uvnitř baťohu na zádech pouze nápady, hmotné související předměty a Wittgensteinovy tehdejší postřehy jakkoli rozvíjející intelektuální činy, žádné knihy jak je charakteristické pro různé ty vezdejší akademické napodobitele a v dějích skutečnosti bezprizorní katedrové šmoky.

Moje setkání s tamtím klasikem jsou naopak předváděním nehoráznosti dosažených ukázek, vzcházejících zejména z nedostatků mého nedouctví, též nabídkou obdobně vzniknuvších oživle reinkarnovaných souvisejících zhmotnělých intelektuálních dějových situací nutících k udivení a zasmání.

Pokud vám k takové úctyhodné zábavě, tedy řečovým hrám svého druhu, neschází rozvíjející dovednosti i zaujetí, jakož i předváděcí předpoklady a schopnosti, můžete si každá, dámy, jednou zrána s otázkou Je zde místo? obdobně zcela samozřejmě na protější dvousedadlo kdekoli po dotyčné trase i s vaším baťohem přisednout.

 

OSTRAVA-MARIÁNSKÉ HORY   OSTRAVA HLAVNÍ NÁDRAŽÍ   OSTRAVA-HRUŠOV   BOHUMÍN  

DĚTMAROVICE   PETROVICE U KARVINÉ   PETROVICE U KARVINÉ STÁTNÍ HRANICE

 

Všemi těmi nádražími ještě dneska projíždějí vlaky, jak za času Wittgensteinovy dávné cesty na Krakov.

Všechna jsou dneska nadepsána názvovými štíty, pouze v tom jediném, hrušovském hned nad Ostravou, už sebejediný osobní vlak pravidelně nestaví.

Pokud se sem kdo míní dostat zapraporkovat si, nebo 8. srpna ve výroční den vztyčit jednodenní Wittgensteinovou sochu, s potřebnou bagáží naloženou na hřbetě musí jako mula vyrazit z hlavního nádraží a potom ještě dál pouhé dva tři kilometry ve Wittgensteinově severním směru.

Já jsem tedy letos nedošel a nesestehoval na tomto dílčím místě celou trať, ale omluvou mi budiž moje obava, že kvůli dvojímu putování mimo koleje bych zrovna mohl minout kterýsi osudový přípoj uvnitř s Adélou.

 

Proto letos, pokud pomocí této povídky vzpomínanou slečnu Adélu naleznu nazpátek, popřípadě přidružím si jakousi její obdobně vlídně příjemnou nástupkyni, jež umí ve svých chvílích stejně tak snadno tančit, zpívat i obdobně hrát divadlo – jak bylo dáno tamté oněch posledních čtrnáct dnů loňských prázdnin mnou odevšad vyhlížené a v náhodě původnější Adéle s jejími rudými rty ve vůni, tvaru i barvě okvětí přerozvitého lotosu.

 

Na světě je tedy l setkání nesčíslně mnoho realit vhodných Adél, však málokteré z nich připlují jako osudy až do mi nutné blízkosti.

 

Znají jiná moře, mají k touze míry dálek i oddechu spočinutí jiné přístavy, za mých všedních dnů létají nade mnou nedosažitelně vysoko nad oblaky v kabinách letadel.

Nejezdí s náčrtníky zasedlé u oken vlaků, aby si všimly a pak vzácnými pigmenty třenými v dovážených olejích dokončily veliký rámovaný obraz se zraku podivuhodným výjevem například jak praporkuji kterési to dávné slovo v očím blízké krajině zcela prázdného kteréhosi nádraží, zase zcela a bez dámských příkras sám.

 

Neboť umění v onom smyslu, jak jej předepsal klasik Wittgenstein, v této zdejší zemi skrze netečnost 

jejich vezdejších již dávno zhynulo.

 

Předposledního dne mé pouti, kterým bylo poslední srpnové pondělí, jsem se rozhodl mými stehy pospojit poslední zbývající část trati, celkem tři zastávky z Bohumína do hraničních Petrovic, oddělujících moravské Slezsko Těšínským knížectvím od Haliče, vypisuji takto podrobně zejména všem těm dnešním sviním pod těšínskou věží, neboť postrádají zejména sebenejmenšího smyslu pro jakýkoli majestát.

 

Název Bohumín zvlaječkovat ve dvou řečech sem stihnul snadno, stejně jako Dětmarovice na odbočce ke státní hranici pod ohromnými elektrárenskými betonovými věžemi.

I samo petrovické nádraží se projevilo k mým účelům jako klidné, zbývalo tedy k samému konci dojít zhruba tři kilometry po polní cestě podél náspu, splnit náležitost, jež dobrému chodci nemůže zabrat více nežli půl hodiny.

 

U závor přejezdu okresní silnice přes trať jsem si vybral cestu pravou, zpočátku se chůze po ní v úporném slunci jevila přímo medově.

Pod nohama pak postupně přibývalo stále hlubších děl a výmolů.

Nakonec jsem se dostal do místa, jímž se ani s největší vírou projít nedalo.

Nalevo sráz ostře šikmého železničního náspu, napravo lán nahusto seté vysoké tmavozelené kukuřice, přede mnou jakési husté nepřístupné rostliny přerůstající mne v mé skoro dvoumetrové výšce o loket.

 

Vrátil jsem se tedy k přejezdu se závorami a pustil se cestou levou.

Přes zorané pole, okolo mezi s nerovnými nezpevněnými okraji.

Útoku bandy případných divokých prasat jsem se nebál, nenadělaly by na věčné tváři světa škod víc.

Občas čvachnout močál, nějaké to polehlé trnisté ostružiní mezi kroky, setrvalé trsy žahavých kopřiv dosahujících až nad stehna. Našinci není třeba k ochraně pouhé topografické čáry ostnatého drátu, vystačí si neurvalou přírodou.

Po každé chvíli středověk.

 

Když jsem se dobral na první holou planinu, ocitl jsem se jako v jakési mýtické krajině, která mi stojí za popis pozůstatků dávného císařského minula.

Nejdříve jsem se ale ujistil, že jsem se tentokrát dostal blíže k cíli nežli prvním pokusem, mou mírou byl onen mostek pod kolejemi, který jsem napoprvé na druhé straně ani neviděl.

Císařské byly rovněž i ty dva rybníčky tam hned pod náspem, pro něž se dosavadní cestou vlevo dál jít už nedalo.

Bylo třeba podejít pode tratí a zkusit to napravo.

Kdysi, za céká časů, tady musel stávat vechtrovský domeček, z jehož dávné slávy zde dožila jen taková prkenná rybářská kůlna, samozřejmě že s nabitou výhružnou tabulkou o zákazu vstupu pod pohrůžkou všech trestů, jak je charakteristickým obranným zvykem sviního světa proti jeho vetřelcům.

Kulisy velikolepého císařského přírodního divadla, filmové scény, čekající na jejich pravé herce a herečky.

 

Úžasný prostor pro jedinou účelu vhodnou herečku vyjadřující se nějakým pohybovým jazykem.

 

Více času mi na rozsáhlejší popis nezbylo, poněvadž z domku asi padesát metru vzdáleného se vyřítili dva ohromní psi vlčáci a hnali se s výhružným štěkotem ke mně.

Před smrtí chlap neutíká.

Zastřel jsem dech, připažil a zůstal bez pohybu stát.

Na cosi takového zřejmě ti dva zuřivci na východní hranici nebyli cvičeni, a tak jenom s výhružným štěkáním obíhali v kruzích okolo mých kolen.

Zřejmě jsem jim strachem nesmrděl.

Za nějakou dobu vyšel zpoza téhož plotu nějaký chlap v trenýrkách, pokoušel se hlasitými povely psy odvolat, ale oni, nachystáni na krev, na svého vůdce nebrali ohledy.

 

Až došel tak na deset metrů, psi ho konečně poslechli.

Blíž nepřikročil, prohlížel si mě podivného v té divočině z tamté pro něj bezpečné vzdálenosti, připadlo mi, že se jedná o vysloužilého milicionáře, všechny jejich dobové zvyky ovládal. 

 

Kdyby mě teď tady zabil, obral o foťák, kameru a nějaké prachy po kapsách a hodil opodál do rybníka, že na světě pár příštích roků scházím, by žádnému až do věčnosti nedošlo.

 

Ale asi jsem se chlapovi líbil, neboť se přišoural, a vyptal se mě, co nesu, proč nesu a kam, neboť jeho základním zájmem byla korouhev s hlavou Duckrabbita, čili poznovu sebou vláčená jakási jiná vizualizovaná wittgensteinovská tradice.

Když jsem mu na jeho výslechové otázky všechno vypověděl, odměnil mě nabídkou, že mi vysvětlí, jak se dostanu k onomu kýženému číslem nultému sloupu elektrické trakce, u něhož končí se i začíná teritorium země.

 

Že zrovna touto stezkou k němu docházejí za nocí kamarádi vracející se z hospod v sousedním Polsku.

 

Za dohledu psů mě doprovodil pod mostkem, ukázal mi, kde jsou jako šlapáky do kopce náspu umně naházeny dubové pražce, v tom trní okolo bych nenašel.

Ještě mě pro jistotu pohraničníka sledoval, jak mi cestou při každém plazivém kroku vzhůru klouže pod nohama makadam.

A potom jsem už byl zase sám.

 

K cíli jsem došel ve stálých obavách, že mě pouhých pár centimetrů od koleje zabije nějaký projíždějící vlak, u číslice státní nuly několikrát Duckrabbita nafotil, z při pohledu na tu zarostlou divočinu z obou státních stran jsem si vzpomenul na korálek na druhem konci pod Břeclavi, kam se musí okolo minového pole ze stanice Boří Les na vedlejší trati, a když se na tamní nulu s týmž Duckrabbitem neseným na rameni dospěje, na pouhém jediném stejném lesní metru je vidět, kde po území sviní bezprostředně se začíná Rakousko.

 

Při čekání na petrovickém nádraží na zpáteční motoráček jsem si prohlédnul všechny získané odřeniny a oděrky, dokonce uznal svoji netušenou vůli, s níž jsem prošel posledních několik nepohodlných kilometrů vlastně jednonohý, neboť, aniž jsem věděl, se zcela vytrženým řemením pravého sandálu.

 

Co se týče bývalé mé odevždy nevelké sexuální síly i s touto jsem již dávno za zenitem jejích původních možností, samoten, nějakými výčitkami souvisejícího druhu však nestrádám.

Vzbouzím se však s radostí a časně každé jsoucí nové ráno, že při setkáváních se svým intelektuálním duchem bývávám občas překvapen jeho ještě navenek stále patrnou mocností.

 

Posledního dne jsem projel celkem čtyřikrát trasu dávnověké císařské vlakové magistrály, dvakrát z Bohumína do Břeclavi a vždy vzápětí dvojmo rychlíky nazpět.

Jako bych za sebou zametal i ty poslední nejzapomenutější stopy letošních letních vzpomínek.

 

Ze stavu nouze jiné lidské přítomnosti při mých příštích vlakových putováních s intelektuálními relikviemi Wittgensteinovy tradice jsem začal pár dnů před Vánocemi psát s plným citovým zaujetím tuhle povídku.

Proto následovalo, stalo se, samou sebou přispěchalo, co zcela samovolně vydalo zcela přirozenou pointu.

 

V pondělí dopoledne po Vánocích jsem se po napsání povinné jedné stránky povídky vydal mezi svině zabydlené uvnitř třípatrové těšínské radnice. Abych jim dopředu zaplatil celou částku za odvoz mých nemnoha nekanalizovatelných odpadků, které v příštím roce svou holou existencí způsobím.

Cestou šikmo náměstím těsně podél vztyčeného vánočního stromu jsem bezděčně zaznamenal, že mě opodál pozoruje jakýsi od pohledu divný chlap. Takový zhruba čtyřicátník, v životě jsem ho v Těšíně neviděl.

Poněvadž jsem zvyklý žít podle podobných bezhlesých nápovědí a znamení, dokonce lákat je k sobě v prvotnějších příčinách, ihned jsem spáchal takovou drobnou hereckou etudu, kterou jsem uzavřel bez ohledu na to, že dotyčný mohl být policajtskou volavkou, zhruba těmito slovy: „Ty svině i svátost Vánoc zhanobí.“

 

Nesetkal jsem se s odporem, spíše s rozvíjejícím souhlasem.

Stále se mi však jevil podezřelý.

 

„Vy jste duše?“

 

Otázku podobného znění bych ani v případě té nejmazanější policejní volavky nečekal.

Tázající se mě proto ihned zaujal k navázání hovoru.

 

„Že jsem duše, to asi ne, že mám duši, to možná.“

„Co to vůbec znamená to vaše být duší, poněvadž se mi ihned vybavil název povídky z jednoho dávného japonského filmového hororu.“

„Jak se to jmenovalo?“

„O pánovi, který vypil cizí duši. Pamatuji si to do dneška.“

 

„To ne, my jsme jiní. Sice se navzájem hned poznáváme jako duše, ale každá pořád patří nějak nám. Každému jeho.“

„Vy jste nějaký ten mezihvězdný aštařista?“

„To ne. Já jsem měl těžkou autonehodu, a zvednul jsem se jim z těla, když mě odváželi v sanitce.“

 

„Takových je nás hodně, a podle něčeho se poznáváme. Tak jsem si prostě myslel, že jste jeden z nás.“  

 

Popsal jsem mu, že jsem zrovna vstal od psaní povídky, do kterého dávám hodně upřímné emoční energie, tak že možná proto.

 

„Jste mezi tady všemi jediný takový usměvavý,“ rozmáchl se rukou v divně placaté šedomodré rukavici vůči prostoru celého českotěšínského náměstí.

„Já se řehtám už od každého rána. … Co máte s tou pravou rukou? To vám zůstalo od té havárky?“

„Ale ne. Držím v ní růženec. Buddhistický. Aby oni neviděli. Chcete se podívat?“

„Ani ne. Já teď zrovna píšu tu povídku o takovém růženci taky.“

„O růženci, fakt?“

„Spíš jen o takových korálcích úplně obyčejného náhrdelníku, co s ním jede o prázdninách jedna holka vlakem.“

 

Pokud zde kterási příští nezačne cosi myslet, nebudu já moci příště vyprávět.

 

 

 

 

 

.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.